Víc než dva ve vztahu: Dialog o teorii pole z perspektivy psychoanalýzy a gestalt terapie.

0
1825

Teorie pole1 je v posledních letech široce diskutována v psychoanalytické literatuře, zejména v kontextu post-bionovské „intersubjektivity“ a vztahové psychoanalýzy. Zároveň se jedná o jeden z ústředních konceptů v sylabu gestalt terapie2. Při pozorování těchto podobných proudů v odlišných terapeutických vodách jsem si pokládala otázku, do jaké míry se liší, a dokonce jestli mohou být potenciálně integrujícím prvkem pro různé psychoterapeutické školy. S těmito úvahami jsem si dovolila oslovit odborníky z odlišných škol a vyzvat je k dialogu.

Doc. MUDr. Jan Roubal, Ph.D. je psychiatr, psychoterapeut a supervizor, vyučuje na Katedře psychologie FSS Masarykovy univerzity v Brně, lektor psychoterapeutických výcviků.
MUDr. David Holub, Ph.D. je psychoanalytik (ČPS, IPA) a psychiatr, zakládající redaktor Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu a lektor na 1. lékařské fakultě UK v Praze a Katedře psychologie FSS Masarykovy univerzity v Brně.

Veronika Andrashko (VA): v první řadě chci poděkovat za Vaši ochotu vstoupit do dialogu. Na úvod by mě zajímalo, jak vnímáte koncept pole – je to pro Vás vztahová metafora, nebo hmatatelné médium, ve kterém se dá prakticky pohybovat? V širším smyslu mě samozřejmě zajímá, jestli tento koncept může mít sjednocující potenciál pro odlišné psychoterapeutické směry.

David Holub (DH): v české psychoanalýze je teorie pole rodící se koncept, zatím jen sporadicky vyřčený3. Rozšiřování kontextu směrem od klienta a jeho mysli ke vztahu až po něco, co vztah přesahuje, se v psychoanalýze začíná výrazněji objevovat teprve od 60.-70.let. Jde o radikální zapojení terapeuta, o jeho hluboké bytí či dokonce, dá se říci, rozpuštění v něčem, co přesahuje pojetí jednotlivce nebo vztahu. V psychoanalytické tradici jde tedy především o pojetí nevědomé komunikace, do které jsou oba účastníci ponořeni.

VA: je to tedy něco ještě kvalitativně jiného, než přenos a protipřenos? Řekněme metaforicky, nějaká třetí entita, která se v terapeutické situaci objeví?

DH: když se přenos poprvé dostal na scénu, byl vnímán jako především patologie pacienta, ale postupně začal být brán na milost a oceňován jako nositel změny. Rozšiřoval se, až dokud nezahrnul oba dva, pacienta i analytika, do společného propletení přenosu a protipřenosu. Připadá mi to tedy jako postupné objevování fenoménů, které byly zpočátku vnímány jako překážka.
Domnívám se, že pole lze zahlédnout ve složitých situacích, kde nastávají všelijaké neprůchodnosti, zárazy, například pacient by se měl zlepšovat a nezlepšuje se, něco významného se neděje. Tyto situace totiž pomáhají objevovat důležité zapojení terapeuta a také to, že nedílnou součástí terapie jsou krize nebo všelijaká přerušení. Jsou současně příležitostí ke změně. Skrze tyto zárazy a neprůchodnosti se tedy začínají objevovat elementy pole.

Jan Roubal (JR): zastavil jsem se u otázky, jestli je pole metafora nebo kvalitativně nová entita… Řekl bych, že spíš to druhé – něco navíc, co je v situaci s klientem a terapeutem přítomné. Zkusím se k tomu dostat oklikou. Historický vývoj v gestalt terapii vnímám podobně, jako DH v psychoanalýze: zpočátku dominovalo zaměření na druhého člověka, kdy terapeutovi pomáhalo mít určitý odstup, aby mohl přemýšlet o tom, co se to děje s druhým člověkem. Za porozumění a uchopení však platil tu cenu, že nedokázal vnímat některé fluidnější věci. Třeba když se detailně zaměřil na strukturu osobnosti a fungování pacienta, ztratil kapacitu vnímat co je „mezi“. Tedy, chytneme-li pevně monopersonální jevy, utečou nám ty jemnější – vztahové. Proto přišel další vývoj, zaměření na to „mezi“. Najednou jsme měli daleko bohatší prostor, který poskytoval porozumění přenosovým a protipřenosovým fenoménům…nicméně i zde funguje stejný princip: když něco chytneme dostatečně pevně, zase nám utečou věci, které jsou pohyblivé, procesové. Představuju si, že moje mysl, když si vytvoří nějaký koncept (třeba duševního fungování jedince nebo vztahové interakce), zároveň redukuje svoji kapacitu vnímat fenomény, které leží mimo ten koncept. Proto když se snažíme dostat k teorii pole, tak se odnaučujeme tyto koncepty, abychom rozšiřovali kapacitu pro vnímání toho, co je mimo ně.
Když DH říkal, jak se pole objevuje v zárazech, mě napadlo, jak se pocit, že „něco nefunguje“, objevuje ve chvíli, kdy se děje něco, co neumím přiřadit ke svým konceptům. V tu chvíli je má mysl najednou vnímavější k tomu, co se objevuje v poli. Ty věci jsou v poli neustále, ale mysl je k nim vnímavější právě v určité okamžiky, když přestanou fungovat dosavadní koncepty. A to je dobře.

DH: k tomu vývoji mě ale napadá, že všechna dřívější pojetí si také ponecháváme, i když rozšiřujeme náš repertoár. Využíváme pojetí psychologie jedné osoby, kdy se odděleně zabýváme myslí druhého, stejně tak jako interaktivní psychologii dvou osob, stejně tak jako intersubjektivní pojetí pole. Možná dokonce popis těchto fenoménů, které unikají běžné pozornosti, vyžadují vynalézt svůj vlastní jazyk. Příkladem jsou koncepty ze skupinové terapie, nebo ještě nějaké nové, poetické, teologické či filozofické pojmy.
Je to pro mne nová oblast jevů, o které se těžko přemýšlí konvenčním způsobem. Člověk se k nim může dostat jinak, metaforicky. Můžeme si představit to, co zůstává nepovšimnuté a nepohodlné se tím v hodině zabývat, jako je ztráta sebe jako osoby, psychická smrt nebo šílenství, které jsou samy o sobě ohrožující. Pro mě tedy zůstává otázkou, jak uchopit fenomény, které unikají dosavadním způsobům zachycení. V post-bionovské teorii pole to znamená vytvoření nového jazyka, nového pojmosloví, nových obrazů, jakým je třeba charakter/postava pole, která aglutinuje, a touto postavou se může stát jak konkrétní diskutovaná osoba, tak i emoce, číslice nebo nějaká událost. To se zjevně vymyká z tradičního psychoanalytického pojmosloví.

JR: jsem skeptický k tvorbě nového pojmosloví. Konvenční způsoby uchopování informací zde spíše selhávají, vidím je jako potenciální past: něco zase uchopíme a opět nám spousta uteče. Možná by to spíše mohly být nějaké obrazy spojené s tělem, téma tělesného vnímání, pomocí kterého se lze naladit na neuchopitelné fenomény pole…
Ještě ale navážu na to nebezpečí, o kterém mluvil DH. Vnímání fenoménů pole opravdu může být ohrožující, když se v nich rozpouštíme jako individualita. Je to až nepřípustné pro lidskou mysl. Koneckonců to, že mysl uchopuje skutečnost kolem sebe do konceptů, má ochrannou funkci proti rozpuštění. Zároveň však určitá míra rozpuštění je cestou, jak se k „polařským“ jevům dostat. Když tudíž v poli cítím nějakou emoci s druhým, tak tu emoci sice cítím já, ale nepřisuzuji ji své osobě. Nepřivlastňuju si ji, jen vnímám, že ta emoce mnou prochází, přitom náleží poli. To znamená, že já musím pustit iluzi sebe jako takového, který tam něco vytváří.

VA: takže nejsem tím, kdo něco vytváří, ale tím, kým to prochází? Napadá mě (možná totožný?) Bionův koncept: abychom viděli to, co vidí pacient, musíme vstoupit do stavu, podobného halucinóze a nechat jej na sebe působit.

JR: souhlasím, ale zároveň bych zde poukázal na další past. Je totiž snadné pojetí teorie pole vymezovat pomocí toho, čím není. Jenže ono právě v teorii pole neplatí „buď, anebo“, ale spíš obojí najednou. Jak říkal DH o rozšíření repertoáru – v poli v zásadě něco přibývá. Je to i to snění či halucinóza, ale i to společné vytváření, nemizí ani jedno ani druhé. Jen věci, které nám přijdou jako neslučitelné, držíme pohromadě.

DH: současně v reálné praxi je člověk nucen se k té halucinóze nějak postavit. Nechat to na sebe působit, ale současně to někde zaseknout, zůstat v kontaktu s realitou. To je pro mne inspirující v pavijské škole4, která se snaží tyto průsaky zachycovat. Například, kolegyně prezentuje kazuistiku a najednou místo 2019 napíše 1919. Dalo by se to označit za chybný úkon. Zároveň to ale lze vnímat jako její sen o té hodině: z detailu halucinózy, co to bylo za rok 1919, se rozvinul šílený příběh, který by se ztratil, kdyby to člověk „smazal“ jako chybný úkon, a nezačal s tím zacházet jako s důležitým vyhřezlým fenoménem, který se stal v terapii v ten okamžik.
Je zároveň těžké, jak tyto fenomény vracet do reálné situace, jak nesetrvávat u té rozbité katastrofické změny, u té smrti, anihilace, u toho šílenství…ale naopak hledat způsoby, jak ji propojit s přítomností.

JR: tyto zkušenosti mám také, a je pro mne fascinující to „vyhřeznutí“ do našich obvyklých způsobů, jak jsme zvyklí sami sebe prožívat. V terminologii gestalt terapie mluvíme o „cizinci“, který se nám do našeho obvyklého prožívání vetře.
Zároveň bych rád upozornil, že tyto efektní příklady mohou čtenáře svádět k tomu, že teorie pole je bláznivá. Ona se ale dá zároveň ilustrovat i skrze jednoduché praktické příklady. Třeba když mám před sebou člověka, kterému je špatně, a vidím, jak sedí, je celý sevřený a nemůže se pořádně nadechnout. Buď se jako terapeut můžu zaměřit na něj, abych mu pomohl uvědomit si, jak sedí, aby si třeba zkusil představit, co jeho tělo potřebuje, aby se například opřel. Je to legitimní pomoc, ale představuje jen zaměření na klienta. Nebo se můžu podívat na vztahové fenomény v přítomném okamžiku a nechat vystoupit jako figuru to, co se děje mezi námi…například jestli se mne bojí nebo se stydí požádat o pomoc. Můžu zkusit legitimizovat jeho stud, že může být těžké mluvit o takových věcech. On se pak může cítit viděn v tom studu, třeba se uvolní a také může začít lépe dýchat. Také ale můžu využit perspektivy pole: když ho vidím, jak tam sedí a nedýchá, tak se můžu zaměřit na sebe a třeba si uvědomit, jak tam sedím já, a co se vlastně děje s mým tělem…možná já sám sedím stažený a snažím se hlavou vymyslet, jak mu pomoci, jak by se dalo s takovým staženým člověkem pracovat. A tak třeba zkusím napřed uvolnit sám sebe, pustit očekávání, že bych měl přijít na to, jak s ním dobře pracovat. Pustit to a sám se usadit a dýchat. A často ten efekt je zázračný: když začnu klidně dýchat sám, ten druhý během chviličky začne dýchat také volněji. Tím, že zacházím se sebou, rozvolňuji situaci a pomáhám druhému se uvolnit.

DH: máš pravdu, ale tohle je možná právě okamžik, kde gestalt a psychoanalýza nabízí odlišné pohledy na situaci. Barangerovi5, předchůdci konceptu tzv. bipersonálního pole, mluvili o „second-look“, myšleno „podívat se na to znovu“…když se dění zarazí a vznikne nějaká překážka, ten „druhý pohled“ nám umožní vrátit se k sobě. A zde, zdá se mi, přichází ten rozdíl mezi gestalt a dynamickým polem. Jedním pohledem je, jak popisuje JR, že to, co se tam děje, je výrazem dění pole. Analytický pohled ale mluví o nevědomé komunikaci těch dvou osob, o které ani jeden neví, takže postrádá smysl zkoumat, co je čí podíl. Zachycuje se jen napětí, jako fenomén, který nepatří tomu vztahu. Když do toho psychoanalytik vstoupí, může se dívat, co to pak s tím polem udělá, ať už se sám uvolní nebo něco řekne. Zkoumá, jak probíhají „mikrotransformace“ po tom, co se tam stane. Myslím ale, že toto pochopení vychází z představy nevědomé komunikace, nikoliv z ponoření v jakémsi širším transcendentálním prostoru. Nevím, jestli jsme vás nezamotali (smích).

VA: no, mě k tomu napadá praktická otázka: tedy, abychom se mohli posouvat dál v teorii pole, tak místo deskriptivního názvosloví bychom se měli zaměřit na modulaci vlastního bytí v terapeutickém settingu. Navazuji na začátek rozhovoru, když jste mluvil o tvorbě nového jazyka a říkám si, možná naopak jde o jakousi „gymnastiku bytí“?

JR: gymnastika bytí (smích) no ano, zaměřovat se na způsob bytí, jakým tam terapeut je. A myslím, že to, co popisuje DH, je opravdu rozdílné pro gestalt terapii a psychoanalýzu. Totiž to, co popisuješ jako nevědomou komunikaci, pro mě stále ještě spadá do bipersonálního pojetí, pořád je to mezi někým a někým. Pojetí teorie pole však pro mě má ještě širší rámec. Nicméně, to je pohled jen části gestalt terapeutů. Například francouzský gestalt terapeut Jean-Marie Robine6 to pojímá podobně jako DH, je blízko psychoanalytikům. Já spíš jsem napojen na italskou školu nebo školu New York Gestalt institutu, kde je to spíš blíž tomu vnímání neosobnímu.

DH: já jsem to zkusil zvýraznit, protože nakonec v těch naších vnitřních identifikacích to nejsme jenom já nebo ten druhý, vychází to i z nějakého kulturního nevědomí, myslím si, že to je meziprostor, kde se proplétají neustále přepracovávané fantazijní i transgenerační identifikace, že to není jen mezi dvěma osobami. Ale teď vstupujeme na takovou složitou půdu…před naším setkáním jsem si říkal – vždyť my nemůžeme ani slovy uchopit, jaký je mezi těmi směry rozdíl, a vy se ptáte, zda to může být potenciálně sjednocující.

JR: možná sjednocující je právě to samotné hledání. Když tušíme, že klinická situace je bohatá, a je tam něco navíc, co se nám nedaří úplně chytit. Hledáme spolu, co nám utíká.

VA: někde jsem četla, že pole je radar, který pomáhá zachycovat emoce v hustší síti. Přemýšlím teď, že sjednocující je možná samotná představa radaru, ale odlišný je pak způsob, kterým ty informace přepisujeme.

JR: možná ano, ale pro mě je pak radarem moje tělo v poli.

DH: …nebo možná i tělesné metafory. Včera na konferenci o zpětné vazbě v Brně byla pěkná přednáška o Lakoffovi7 a významů idiomů, metafor, které kondenzovaným způsobem afektivně zachycují tělesnou zkušenost. Nebo třeba Italové4 se vydali cestou sémiotiky a Umberta Eca: sledují, do jaké míry se v poli ředí a zhušťuje význam. Třeba na začátku terapie ten „roztok“ neumožňuje přidat víc významů, a pak člověk určuje své vstupy a intervence podle toho, jak přidává či ubírá do toho sémantického prostoru, jestli ho nasycuje či ředí. Přijde mi to jako inspirující způsob intervence. Třebaže nasloucháte ještě té odvozené reakci pacienta, když popisuje, jak šel za kamarádkou a ta mu uvařila nevýživnou polívku, nebo že byl u lékaře, a ty léky mu neudělaly dobře. Může se v tom skrývat současně i výpověď o stravitelnosti pole. Že to, co jsem jako terapeut řekl, ještě není úplně stravitelné a výživné.

JR: já bych se s tím dobře dokázal potkat, ale trošku na jiné úrovni. Ty říkáš sémantická úroveň ředění či zhušťování významu. To, kde já bych se s tím mohl potkat, je estetická úroveň vnímání přes smysly, kde svými smysly tělesně vnímám ředění či zhušťování atmosféry situace. Ale zdá se mi, že se v tomto potkáváme.

VA: napadá mě, že v gestalt výcviku jsme hodně trénováni na toto senzorické, tělesné vnímání terapeutické situace. To používání těla jako radaru je, z mé zkušenosti, běžnou součástí průpravy. Není toto využívání smyslovosti trochu „ujeté“ pro psychoanalytického kurikulum?

DH: chce se mi říct kus od kusu, myslím si, že třeba vnímání únavy, tělesné nudy jako součásti protipřenosu, je časté, ale neotvírá to kanál pro smyslovost…i když záleží na autorech, třeba Ogden často vystihuje atmosféru, kterou nacítí, a pak ji popisuje. Máte ale pravdu, že to tělové vnímání nebo naslouchání v hloubce bytí není součástí běžného kurikula.

VA: možná proto jsou psychoanalytické texty o poli tolik zaměřené na představování si situace jako snu? Je to jakási mentální práce s „odskutečněním“ reality, která může být nějak produktivní?

DH: určitě, ale je to vždy emoční práce. Taková práce s hodinou jako se snem vždycky vychází z prožívání posluchače. Řekl bych, že se jedná o afektivní práci spíš než intelektuální. Ta představa snu nějakým způsobem pomáhá rozvolnit významy, aby se zase pak mohly seskládat, pracuje se s mírou saturace, a ten sen to najednou rozvolní do těch bláznivin, aby se to mohlo skládat do něčeho nového…je to práce s rozesněným šílenstvím, které člověk zažívá na té hodině. My se s JR vždy potkáváme s takovým dilematem: když neuvedeme žádný konkrétní příklad, můžeme zůstat u takového „myšlenkování“, ale zas s kazuistikou riskujeme, že nás to strhne do konkrétnosti toho jednoho příkladu.

VA: je pravda, že jsem si na začátku říkala, že by mě zajímalo, jakým způsobem můžeme znalosti o teorii pole využít konkrétně v praxi, i když mi teď ta otázka přijde trochu okleštěná.

JR: za mě jednoduchá technika navazuje na to, co jste pojmenovala jako „gymnastiku bytí“, a spočívá v terapeutově postupné kultivaci schopnosti se nejprve zaměřit na to, odkud k druhému mluví. V kontaktu s klientem si terapeut nejdříve řekne, kde se sám nachází, jakým způsobem je přítomen. A pak toto místo kultivuje jako vlastní způsob bytí, ze kterého vychází jeho intervence. Přijde mi to jednoduché a praktické. Obvykle si totiž naše pozornost hledá cestu: „tady je člověk, který prožívá trápení… a co já s tím můžu udělat, co by bylo dobrý?“… hned nás to vede k nějaké intervenci, i když by to bylo „jen“ chápavé mlčení, stejně už jde o způsob, jak vykročit směrem k druhému. To praktické využití teorie pole je, že se tam vsune takový mezikrok. Ještě před tím, než začnu hledat co by bylo vhodné směrem k druhému, tak se podívám, kde stojím. Možná to takhle zní abstraktně, ale ilustruje to i příklad s dýcháním. Když vidím, že se druhému obtížně dýchá, zkusím se nejdřív podívat na to, jak se dýchá mně, a napřed se ukotvit v sobě. Nemusí se to týkat jen dýchání, ale třeba strachu, úzkosti, nároků… čehokoliv, co slyším od druhého. Nejprve vždy vsunu mezikrok, abych se podíval, odkud se chci k tomu druhému odrazit.

DH: pro mě praktickým dopadem je takový způsob práce, který obnovuje vitalitu a nabízí živost proti nevyhnutelnému komplikování, stagnaci, rutinizaci dlouhodobých terapií. Je něco oživujícího v tom, že se člověk může zastavit, a tím zahrnutím sebe do pole, tou prací se sebou, pak transformovat překážky a vyjadřovat to, co bylo nemyslitelné a stává se postupně myslitelným. Prakticky jde také o přeorientování nebo rozšíření všímavosti ke komplikacím, které jinak nechceme vidět, kterým se intuitivně bráníme, které můžeme vnímat jako něco nekompetentního, zahanbujícího… tím, že uzávorkujeme ten hodnotící přístup a začneme zkoumat tyto nečekané, nevítané situace, můžeme vnímat jako pokusy pole to zprůchodnit dál. Představme si například situaci: pacient nadává terapeutovi, že je necitlivý, že to dělá blbě. Terapeut je pod tlakem a řeší, jak se na tu situaci dívat: buď se ochrání, poodstoupí a dívá se na monopersonální patologii klienta, nebo přemýšlí ve vztahové rovině, řeší projektivní identifikaci… jestli mu pacient dává zažít bezmoc, kterou sám cítí a podobně. Nebo najednou sám ucítí, že si připadá opuštěný a izolovaný, že se v poli objevuje fenomén odpojení, že něco schází. Najednou to přeorientuje můj pohled od obviňujících útoků k volání po mé přítomnosti. Takové praktické využití pomáhá nehodnotícím způsobem zkoumat i těžké věci a nepatologizovat ani pacienta ani sebe.

JR: mně s tím souzní další praktický aspekt, jak může terapeut zacházet sám se sebou, když se k tomu, co se s ním samotným děje v kontaktu s druhým, vztahuje laskavě a s respektem. Když to, co se s ním děje, vnímá jako další fenomén v poli a může ho prozkoumat s poodstoupením. Jakože je tady něco, co cítím já, ale neberu si to osobně.

DH: čili nějakým způsobem to přesahuje pojetí mě jako osoby, je to taková nadosobní pozice, jako když JR říkal o poloze, ze které se člověk vztahuje k druhému. Mně to také vnáší do praxe i určitou hravost, jako kdyby to rozesnívání najednou snímalo tíhu z povinnosti „všechno vymyslet“, že to nechává také na událostech v poli. Je to jiné pojetí odpovědnosti, i když rozhodně nejde o zříkání se odpovědnosti za pomoc pacientovi od bolesti, jen to jde jiným způsobem, není to nárokem k přímé pomocí.

JR: jsem rád, že vnášíš pojmy jako živost, hravost, můžeme říct také tvořivost. Terapeut přes sebe může vnímat nejen signály jako vztek, stud či napětí, o kterých jsme dosud mluvili, ale také hravost, život. I toto může sám sebou, jako radarem vychytávat, jaké je směrování zdravého živého proudění, jak by se pole chtělo uspořádat. Můžu to zachytit a následovat, což samo o sobě umožňuje změnu.
Ještě ale k té zodpovědností – může zde vzniknout i ošemetná otázka, co teorie pole vnáší do psychoterapie z pohledu etiky. Radikálně řečeno, já nejsem zodpovědný za to, aby tomu druhému se mnou bylo lépe, ale abych s ním tam doopravdy byl. A jsem si samozřejmě vědom toho zjednodušení.

DH: může to také trochu svádět k tomu „ono se to děje“ a mohla by být námitka „kde je tedy ta klinická zodpovědnost“?

VA: jestli tomu dobře rozumím, za tím uvědoměním, že se to „tady děje“ je i snaha pochopit „co tomu tady chybí“. Nemluvíme o nečinnosti, ale o přemýšlení o pomoci v jiné rovině.

DH: na tom asi máme shodu, ne?
JR: divil bych se, ale asi ano…(smích)

VA: napadá mě ještě poslední otázka: celou dobu jsme se bavili o kontextu individuální terapeutické hodiny v konstelaci pacient-terapeut, ale nikoliv o skupinovém dění. A já si říkám, jestli to není vlastně jednodušší, vysvětlovat teorii pole na skupinách, institucích… neopomíjíme náhodou další důležitý teoretický aspekt?

JR: pro mě osobně je přemýšlení o skupině či organizaci komplikovanější. Jsou ale terapeuti, kteří takhle teorii pole pojímají, třebaže tu nejsme jen my tři, ale je to neustále přítomná síť. Tahá to mysl k systémovému konceptu – síť interagujících prvků v cirkulárních kauzalitách, a to je pro mě pojetí konceptuálně na stejné úrovni jako to bipersonální. Abych se ale mohl ladit na teorii pole, zdá se mi, že se i těchto v zásadě systemických konceptů potřebuju zbavit. Respektive vnímat to, co se do nich nevejde.

DH: Bion se sice snažil skupinovou mentalitu importovat do individuálního uspořádání, nicméně způsob, kterým se ladíme na individuálního klienta – to unisono, bytostní napojení, má pro mě jinou kvalitu než spolubytí ve skupině. Ve skupinovém dění najednou rezonuje tolik věcí, že se perspektiva pole přirozeně nabízí, ale myslím, že „polová perspektiva“ významně mění pohled individuální situaci.

JR: asi je to dobrá otázka, ale my jsme víc zvyklí používat teorii pole v kontextu individuální terapie. Ale když o tom DH mluví, tak se mi vybavují zážitky ze skupin – třeba najednou cítím, že tam něco chybí, a pokud to neřeknu, jen to v sobě rozpustím a nechám, tak to za chvíli řekne něco jiný.

VA: „skupinová magie“

DH: připomíná mi to, že v individuálním pojetí pole je vlastně jedno, jestli to řekne pacient nebo analytik. Ten text je jeden a je jedno, kdo ho čte. To mi přijde radikálně odlišné od předchozích pojetí.


JR: já na to mám takovou metaforu podhoubí, bohatost situace, která není vidět, ale je neuvěřitelně nasycená všemi možnými vrstvami minulosti, vztahů, jemných tělesných aspektů… zkrátka, je toho moc a je to jemné, mnohdy nezachytitelné. A když pak něco prožijeme nebo si uvědomíme, jsou to jen plodnice, viditelné houby, které z podhoubí vyrůstají. Proto je jedno, jestli ta houba vyroste ze slov klienta nebo terapeuta. Je zhmotněním toho, co se odehrává v podhoubí, které nepatří ani jednomu z nich, ale patří té situaci. A možná tím, jak se postupně snažíme odkládat ty lidské koncepty, tak se stáváme víc houbami…

DH: to je vlastně ten postup k šílenosti, kterého se pak člověk v tom poli bojí…kdyby to člověk řekl na nějaké konferenci… (smích)

VA: vzpomněla jsem si, že v Rusku začátkem 90. let běžel takový alternativní komický pořad, kde se s pseudovědeckou jistotou zrodil hoax, že Lenin byl houba. A lidi tomu uvěřili.

JR: tímto jste nakousla veliké téma, na které teď už nebude prostor. Probírali jsme totiž pole jako něco, co v praxi může pomáhat, ale nedotkli jsme se toho, že může mít i ničivý potenciál. Je totiž dost možné, že jsou i houby velmi jedovaté. A to je to, co teď vidíme ve světě.

DH: v terapeutické situaci někteří zachycují fenomén pole, který nazývají „zabiják“ – takový perverzní konstrukt, který terapeut s klientem spoluvytváří, a tento konstrukt zabíjí jakékoliv pochopení, vytváří svého druhu ničivou pseudoterapii. Říká se tomu „killer phenomenon“.

*** Tyto závěrečné asociace jsme se nakonec rozhodli ponechat jako ukázku nečekaného, dyskomfortního „fenoménu pole“, který by bylo pohodlnější z rozhovoru vypustit. V terapeutické situaci takový nečekaný společně utvořený motiv terapeut navzdory tísnivosti zachytí, věnuje mu pozornost, podrobuje vnitřní práci a sleduje jeho vývoj na hodině.

Rozhovor proběhl dne 12.3.2022


  1. Teorii pole vyvinul v 40.letech XX století německý gestaltpsycholog Kurt Lewin. Inspirován fyzikálními vzorci a výzkumem skupinové dynamiky, popsal vztah mezi jednotlivcem a prostředím jako B = f (p, e), kde chování (B) je funkcí osoby (p) a jejího kulturního prostředí (e).
  2. Jde o psychoterapeutickou školu, kterou založili ve 40.-50.letech XX století Fritz Perls, Laura Perlsová a Paul Goodman. Pro eliminaci zmatku s názvoslovím: gestalt psychologie je jedním z pilířů gestalt terapie (ne však jediným) a byť zakladatelem teorie pole je gestalt psycholog, tento rozhovor se bude věnovat implikacím tohoto konceptu v teorii a praxi gestalt terapie.
  3. První zmínky o analytické teorii pole v českém písemnictví se objevují až od roku 2018, například v Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu (Jakubů, J. (2018) K pojetí psychoanalytické interpretace: osobní výběr. Revue psychoanalytická psychoterapie 20:18-28.)
  4. Jedná se o skupinu psychoanalytiků v italské univerzitě v Pavii, která se zabývá post-bionovskou psychoanalytickou teorií pole. Patří k ní například Antonino Ferro a Giuseppe Civitarese, jejichž texty byly v českém překladu publikovány v posledním vydání Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu https://cspap.cz/xxii-zima-leto-vzajemnost-v-psychoanalytickem-vztahu-intersubjektivita-a-vztahove-pole/
  5. Baranger, M, Baranger, W. (2008). The Analytic Situation as a Dynamic Field. The International Journal of Psychoanalysis. 89, 795-826.
  6. Robine, J-M. (2015) Social Change Begins with Two. Gestalt therapy book series, Ist. di Gestalt HCC Italy, 261 s.
  7. Lakoff, G, Johnson, M. (2002). Metafory, kterými žijeme. Vyd. 1. Brno: Host, Teoretická knihovna, 282 s.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

three × three =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..