Až na dno pudu. Euripidovy Bakchantky v Národním divadle

0
431
Petr Vančura (Dyonýsos), Národní divadlo. Fotografie: Patrik Borecký

Po relativně nedávném uvedení Sofoklova Krále Oidipa (2019) se Národní divadlo rozhodlo pro pre-oidipskou tématiku a velmi odvážným způsobem nastudovalo Euripidovy Bakchantky, které by neměly uniknout pozornosti psychoanalyticky zaujaté veřejnosti – v redakci hra vyvolala povětšinou nadšené ohlasy, ale i kritické reakce.

Méně známé i méně hrané antické drama zobrazuje temné stránky nevědomí mimo kontrolu ega, místa, kde je člověk vydán na pospas své podstatě. Vytěsnění a cenzura funguje, a proto si vedeni kulturními referencemi často vybavíme Dionýsa/Bakcha jako lehce roztomilého, věčně přiopilého, svůdně zábavného bůžka. Ten táhne světem se svým maškarním procesím, občas někoho obveselí, na jeho slavnostech se povolí dobré mravy a nechá se volný průchod nevázanosti. Karneval může začít. Toto zdání je však jen erotizovanou (a tedy sekundárním procesem zpracovanou) verzí jeho skutečnosti.

Bakchus je zplozencem jednoho z mnoha Diových záletů, v tomto případě se smrtelnicí Semelé. Narodil se hned dvakrát a nosila ho jeho matka i jeho otec. Poprvé narozen předčasně ze Semelé, když spatřila Dia v celé jeho kráse a hrozivosti (což jí našeptala žárlivá Héra jako svou pomstu za Diovu nevěru) a zemřela u toho. Podruhé, když ho Zeus donosil zašitého do svého boku. Již zde můžeme klást otázky po jeho androgynní podstatě, je to bůh, který volně prostupuje kategorie mužského a ženského a pohybuje se v různých podobách mezi nimi. Po určitých dramatech ho vychovávaly nymfy v jeskyni porostlé vinnou révou, kterou pak jako první přinesl lidem a naučil je jak vyrábět víno. Se svou družinou satyrů (ani člověk, ani zvíře a oboje zároveň) a bakchantek – vznícených, extaticky roztoužených žen – putuje světem. V řeckém prostoru je přitom přivandrovalcem z východu, šíří víno od Indie, přes Egypt a na četná další místa, odkud ho zpravidla vyhání a on sesílá mocné pomsty, zpravidla zahrnující šílenství a vraždění. Kam vstoupí, tam padá řád.

Bisexualita obávaná a užívaná

V Euripidově hře se s Bakchem setkáváme, když poprvé přichází i do rodného města své matky – do Théb. Na scénu vstupuje ve chvíli, kdy již svedl a odlákal thébské ženy do hor, kde se oddávají tajemným mystériím, a v Thébách se postaví těm, kteří zpochybňují jeho božský původ. Pochybovače zde ztělesňuje současný mladý vládce Pentheos.

Pentheos je ve hře vykreslen jako falický mrzout, který chce vládnout pevnou rukou, trochu škrobený, přísně racionální, ve skrytu duše toužící po mamince Agaué, která rovněž podlehla svodům Bakcha a prchla do hor. Proti němu stojí jeho bratranec Bakchus, zde už ve své svůdné, androgynní podobě, která nenechává ani Penthea chladným a oslovuje jeho (a každou) bisexuální podstatu.

Thébský král Dionýsovi vzdoruje únikem do jakési výsměšné přezíravosti. Bakcha zpochybňuje, vysmívá se mu a je pobouřen obveselenými staříky – Kadmem (svým dědem i dědem Dionýsa) a věštcem Teiresiem.

Ve zkratce se dá říct, že kde se objeví Teiresiás, tam půjde o tematizaci samotné podstaty sexuálních tabu; nejinak je tomu v Oidipovi a rozkrytí incestních tabu, ale i v osobním příběhu Teiresia, který byl jak mužem, tak ženou a je tak jediným, kdo může srovnávat sexuální reality. V Bakchantkách Kadmos a Teiresiás nekriticky podlehnou Dionýsovým svodům a v ženských šatech si užívají tance a veselí, zároveň jako zralí mužové protřelí životem akceptují Bakcha jako boha a účastní se jen bezpečného veřejného karnevalu.

Pentheus rázně zakročí, nového boha uvězní a mezitím vysílá své posly to hor, aby se pokusili ženy přivést zpátky. Navrátivší zvěd je ovšem otřesen; „viděl ženy, které slouží Bakchovi – a byly velkolepé a šel z nich strach.“ Jsou to tytéž ženy, které utíkaly z Théb ustrašené a nyní jsou mocné, konají kouzla a zázraky a ještě něco – ale když má přijít k jádru výpovědi, zvěd ztrácí hlas, jeho schopnost symbolizace samé podstaty viděného tabu se hroutí a on jen nesrozumitelně mumlá. Zprvu přináší zvěst o ultimátní plodivé síle, kterou ženy oplývají – nechávají ze země vytékat mléko, ze skály prameny vody a vína. Samy boří hranici mezi lidským a zvířecím, mezi humanitou a animalitou – kojí koloušky a vlčí mláďata (poté, co zanechaly svoje kojence v Thébách), jsou oděné do révy a opásané hady.

Ve chvíli, kdy si ženy všimnou voyeristických zvědů, kteří se snaží ulovit Pentheovu matku Agaué, realita se rychle mysteriózně a psychedelicky mění. Ženy se stávají „vznícenými, planoucími psicemi“, svírají posvátné břečťanové hole a zahání vyděšené muže. Ti jsou na útěku svědky toho, jak se tato bezuzdná agrese obrací vůči stádu dobytka, které sápají holýma rukama na kusy.

Pentheus se naivně nebojí. Rozhodne se uplatnit svojí falickou (nezralou) maskulinitu a skoncovat s „urážkami těch bláznivek“, neboť, jak říká, nehodlá „toto trpět od žen“. Chce sjednat jasnou patriarchální diferenci a řád. Láká ho však i něco dalšího.

Bakchus, který v té době již uprchl z vězení, krále varuje a stále ještě nabízí východisko – stačí ho uznat bohem a přidat se k jeho oslavám (tak jako to udělali Teiresiás a Kadmos). Pentheus zdánlivě odolává. Zde se ve hře Bakchus již proměňuje; kde dříve byla hravá a svádivá touha, je nyní mstivé a destruktivní roznícení. Pentheus toto nevnímá, je ošálen a podléhá. V opojném poblouznění se thébský vladař převléká do ženských šatů, z jeho maskulinity zbývá touha po mamince a zvídavý voyerismus, kdy chce ženy v sexuálním rozechvění zpovzdálí pozorovat, „hlavně, aby se mu ty rozvášněné ženy nesmály“. Stud nás zde opět vede ke křehké faličnosti. 

V této rádoby nevázané, směšně hravé transvestitické scéně však zároveň začíná tušené tragické drama, protože Bakchus ví, že nakročená cesta povede „vyšňořeného Penthea do Hádu“, kde tváří v tvář smrti pozná, kdo je Dionýsos, „nad jehož mocí člověk žasne – někdy v úzkosti, jindy s radostí“. Třeštícího krále s pobavením povzbuzuje, dokonce ho před jeho osudem varuje, ale Pentheus, již zcela bláznivý a opilý, stejně nic neslyší. Hodí se připomenout celou repliku Dionýsa, který odhaluje, čeho se to má Pentheus dopustit:

„Ty, který dychtíš vidět, co nemáš,

a ženeš se za tím, za čím bys neměl,

vyjdi před palác a ukaž se mi,

jak ti to sluší, planoucí ženo, bakcho, blouznivko,

má zasvěcená, vznícená

slídilko vlastní matky a jejích přítelkyň, vášnivko,

špehounko, šmíračko!

Vyjdi už ven!“ (Euripides, 2023, s. 137)

Pentheus si v rámci mužských erotických fantazií představuje, že „je uvidí před sebou, v houštinách, jako ptáky, uvízlé v slastných sítích milostného obětí“. (Euripides, 2023, s. 140)

Za nekritického, nadšeného, skoro až infantilního povzbuzování ho Bakchus vyzvedne na vrchol jedle tyčící se nad strží. Ženy vladaře zahlédnou a vyrvou erektovanou jedli ze země i s kořeny, Pentheus padá k zemi:

„„To jsem já, já, já matko, tvůj syn Pentheus. Ten, kterého jsi kdysi porodila… Slituj se nade mnou, matko! Nezabíjej mě, vlastního syna, i když se dopustil tolika chyb!“ Agaué ale byla posedlá Bakchem, bůh v ní stál a dýchal v ní a ona neslyšela v nic. Oči v sloup, v ústech měla pěnu. Nebyla při smyslech a ani při rozumu. Neslyšela a neposlechla. Vší silou popadla synovu pravou ruku, nohou se zapřela o jeho hruď, škubla – a vyrvala mu paži z ramene.“ (Euripides, 2023, s. 149)

Sbory mezitím povzbuzují tuto animální pomstu a zaklínají se spravedlností, trestají za provinění se proti božskému řádu a proti zahlédnutí samotné podstaty sexuality (a nebo v oidipštější interpretaci ženské/mateřské sexuality):

„Pojď Spravedlivá,

Podřízni mu krk!

Se svévolnou zlobou

S bezohledným soudem

K tvým slavnostem Bakchu

K obřadům tvé matky

S šílenou myslí

S nepříčetnou touhou

Ovládat to

Nad čím nemá moc“

*   *   *

„Šílený slídil

Šílený špeh

Šílený šmírák“

*   *   *

„Pohrdá bohy

Pohrdá právem

Pohrdá všemi zákony

Nešťastník“ (Euripides, 2023, s. 141-145)

Chvalozpěv se mění v žalozpěv. V závěru hry se Agaué s utrženou hlavou svého syna vrací do paláce, zatím ještě stále v bakchické extázi a přesvědčená, že v rukou svírá hlavu lva. Chlubí se svému otci, „že po zanechání tkaní a domácích prací odešla k jiné, mnohem větší práci“. Teprve po dramatické, dlouhé a velmi skličující pauze mystérium končí a matka v dlouhém rozhovoru se svým otcem v zoufalství pozná, čeho se dopustila. Nad to Dionýsos tlumočí věštbu svého otce Dia a mění Kadma a jeho ženu Harmonii v hady, kteří budou v čele vojska táhnout volský povoz a zničí mnoho měst, včetně Delfské věštírny.

Bakchus proti Oidipovi

Euripidova hra by neměla uniknout ani zhlédnutí, ale ani čtení. Invenční a popově muzikálové prvky, ve kterých se nám prezentuje v aktuálním nastudování Národního divadla, jen lehce zakrývají mnohem větší drama, o kterém pojednává a které je o něco patrnější při čtení textu ve vynikajícím překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy.

Hra ukazuje Bakcha jako jednoho z nejmocnějších bohů antického pantheonu, boha touhy, která je ve své podstatě temná a mocná a neovladatelná a která nakonec požírá ty, kteří se jí vzpouzí, i ty, kteří jí nekriticky uctívají. Jisté však je, že před ní není úniku.

Drama nás zavádí do samotné pudové podstaty se svojí nerozlišeností různých kategorií – mužského a ženského, lidského a zvířecího, tvořivého a destruktivního. Je příběhem touhy v nejširším slova smyslu; uplatňovat řád nad věcmi, které jsou zcela mimo naši kontrolu, ale i příběhem bezbřehého podlehnutí s nedozírnými následky.

Euripides nám dává nahlédnout do podstaty psychiky, kterou vnímá jako omnipotentně tvořivou a destruktivní zároveň. Poodhaluje mnoho představ o maskulinitě i feminitě a jejich absolutních a primitivních, ale i zralých podobách. Omnipotentní a tedy pouze božském osobování si maskulinního i femininího zde reprezentuje Dionýsos, zralá překročení pohlavního řádu mezi smrtelníky sledujeme u Kadma a Teiresia. Ti vnímají dočasnost a hravost těchto subverzí, drží se v bezpečných limitech veřejného karnevalu a jejich mužství není nikterak ohrožena. Bakchanálie vítají jako možnost povyražení: „Podívej se, jenom kvetu. A chci tancovat,“ říká Teiresiás.

Na straně druhé – nezralé a příliš restriktivní uplatňování řádu, lpění na přílišné diferenci a kontrolovatelnosti (a snaze zkrotit ženskou sexualitu) – nacházíme u Penthea:

„Pár už jich tu mám,

Dál jsem je v poutech uvěznit a hlídat.

A pochytám je všechny, všechny, co tam jsou.

Uštvu je jako zvěř – a až padnou,

do jedné půjdou na řetěz.

To musí skončit! Skočí, přísahám!

Prý „božský rej“! To zrovna. Hnusná orgie…“ (Euripides, 2023, s. 94)

Kromě jiného se Euripides vrací k psychoanalytikům známému námětu incestních sexuálních interakcí mezi matkami a jejich syny, šílenství, kterým oba mohou podlehnout a která mají nedozírné zničující důsledky. Voyerismus a poodhalování tajemství podstaty sexuality je přísně trestáno. To ostatně vidíme i v klasickém Oidipově dramatu, kde je Teiresiás potrestán oslepnutím za prozrazení podstaty ženské sexuality, která si sama sebe užívá více než mužská. Je to ale zralý svět, trestem je ztráta schopnosti, ale ne naprostá destrukce. V Bakchantkách, tedy v primitivním světě, jsou tresty absolutní a obrací zpupný řád v chaos:

„A ty, jak určila Diova věštba, budeš

spolu s ní, dva hadi, řídit volský povoz – a jako

vůdce cizího vojska zničíš mnoho měst.

Při jednom z návratů tví vojáci

rozvrátí věštírnu v Delfách a stihne

je za ten čin neštěstí.“

*   *   *

„…ty věštby říkám

Jako Diův syn, já, Dionýsos! Kdybyste předtím

Věděli, jak být rozumní, byli byste teď šťastní –

A Diův syn by dávno byl váš spojenec.“ (Euripides, 2023, s. 163)

Bakchantky snesou jistě i četná další čtení, ve výše nastíněném jde zejména o poodhalování podstaty infantilní sexuality s jejími polymorfně perverzními prvky, preoidipskými nezralostmi. Na rozdíl od Krále Oidipa nenacházíme agresi směřovanou vůči sokovi, ale destruktivitu, která se obrací vůči všemu ohrožujícímu – jinému – diferentnímu a které rozlišování není vlastní. Plody zde nevznikají spojením muže a ženy, ale plodivost vyvěrá ze samé podstaty v jakémsi extatickém a tedy nekontrolovatelném vytržení, jde o plodivost, která nepotřebuje druhého. S uchováním zdravé mysli jí jsou schopni pouze bohové.

Literatura:

Eurípidés (2023): Bakchantky (překlad Petr Borkovec a Matyáš Havrda). Praha: Národní divadlo.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

4 × 4 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..