Současná psychoanalytická diskuze o genderové dysforii a transgender identitě

0
1958
koláž: Gérard Pigeron, 2005

Ve svém textu se snažím představit současné přístupy k fenoménu transgender identity a genderové dysforie u současných psychoanalytických autorů. Východiskem je mi zejména dialog mezi Davidem Bellem a Avgi Saketopoulou (Bell, 2020, Saketopoulou, 2020 a Blass, Bell a Saketopoulou, 2021), který představuje konzervativnější a liberálnější přístup k těmto pacientům[1], kteří z různých důvodů vyhledávají naše služby. Diskuze se explicitně týká lidí identifikujících se jako transgender, kteří se rozhodují pro začátek medicínské tranzice a rozebírá úlohy psychoanalytika v této situaci.

Psychoanalýza a veřejné zdravotnictví

Diskutující přichází z odlišných pozic, Bell až do nedávné rezignace léta zastával post ředitele personálu Tavistocku a svým odchodem reagoval na podle něj příliš unáhlené medicínské intervence a psychoterapeuticky nedostatečnou péči u trans nezletilých.

Jedná se o péči hrazenou z veřejného pojištění, která obsahuje závazek poskytovat péči celému obyvatelstvu bez možnosti jednoduše zavřít z kapacitních důvodů nebo některé pacienty nepřijmout. Čekací doba byla několikaletá a psychoanalytická psychoterapie se z kapacitních důvodů nabízela raritně, psychoanalýza nikdy, nabízeno bylo pouze několik diagnostických sezení. Konzumenty péče byli tedy pacienti, kteří si nemohli dovolit privátní péči hrazenou z vlastních zdrojů a byli odkázaní na tento minimální veřejný standard.

Oproti tomu Saketopoulou svoji zkušenost s těmito pacienty odvozuje převážně ze své soukromé psychoanalytické praxe v New Yorku, tedy z klientely, která si dokáže tuto péči hradit; zmiňuje sice i institucionální zkušenost, ale nijak ji dál nerozvádí.

Bell (Blass, Bell a Saketopoulou, 2021) mluví o pacientech, jako o těch, kteří nechtějí mluvit, nechtějí přemýšlet, ale pouze konat. Saketopoulou nabízí pohled odlišný: i její pacienti přicházejí do její soukromé praxe s tím, že chtějí doklad pro zahájení hormonální terapie, sama se však snaží vytvořit prostor k myšlení. Je zjevné, že v něčem je Saketopoulou v pohodlnější pozici, přichází k ní socioekonomicky zabezpečení lidé. Saketopoulou tak není vystavena tlaku instituce, tlaku přicházejících po dlouhém čekání, ale ani tlaku veřejného zdravotnictví obecně.

Toto Bell zdůrazňuje a činí z toho závěr, že skupiny pacientů, se kterými se oba potkávají, jsou odlišné. Přesouvá odpovědnost na příchozí – „to oni nechtějí myslet, ale pouze konat“. To, že nemají kde myslet, tedy že jim vlastně nikdo žádný prostor nenabízí a ani se ho s nimi nepokouší vytvořit, zůstává jaksi nevyřčeno.

Pacienti v Tavistocku tak po úvodních sezeních (a několikaletém čekání) dostanou doporučení zahájit medicínskou tranzici (což Bell výrazně kritizuje jako protipřenosové odehrání s pacientem), nebo rozhodnutí tranzici odložit. Tranzice je pro Bella poslední možnou instancí.

Z Bellova (2020) původního článku je cítit frustrace, vidí nedostatečné kapacity, extrémní a nevysvětlený nárůst určitého typu pacientů a snižování standardů péče. Spíše komentuje sociální realitu a vrší řadu ne zcela překvapivých hypotéz, než že by se zabýval způsobem naslouchání konkrétnímu pacientovi. Saketopoulou (2020) v první řadě vybízí k de-dramatizaci tématu a debaty a snaze dělat to, co vždycky – psychoterapii s konkrétním pacientem. Vnější realitou a objektivním dramatickým nárůstem incidence se nijak nezabývá.

Teorie

Bell (2020) důsledně odděluje genderovou dysforii a transgender, a kritizuje ty, kteří to tak nedělají. Genderová dysforie je pro něj symptomem, který vyvěrá z různých kořenů, hledá příčiny. Trasngender je jedna z mnoha možných a podle něj relativně vzácných příčin genderové dysforie , poslední východisko, jakási diagnóza per exclusionem[2]. Navazuje zde na dřívější koncepce transsexuality (jejich přehled poskytuje Lemma, 2022, s. 25-33). Pro Bella je genderová dysforie fenoménem, který je primárně defenzivní, tedy překrývající jiné obtíže.

Jako jedny z hlavních zdrojů genderové dysforie Bell (2020) jmenuje příliš rigidní a omezující vnímání genderových rolí a možností vyjadřování genderu (zejména u žen) a celkovou narůstající mysogynii ve společnosti. Dále neakceptovanou vlastní homosexualitu[3]. Zmiňuje obtíže přijmout vlastní (sexuální) tělo. Bell se také domnívá, že některé genderové dysforie vznikají v místě, kde kultura a společnost neunesou míru genderové subverze, tedy míru projevované genderové nonkonformity. Identifikace sebe sama jako transgender člověka tak může být východiskem z této nesnáze – pro sebe i v kontaktu se společností.

Z dalších příčin zmiňuje traumatizaci v rodině, transgenerační přenos traumatu, smrt sourozence, vyhovění nevědomému přání rodiče mít dítě opačného pohlaví/genderu. Uvádí i pocity opuštěnosti a vnitřního bezdomovectví, depresi a autismus. Nahlíží i další sociální a politické okolnosti (politiku identit, přebujelý sociální stát, sociální nákazu).

Při tomto výčtu se lze obtížně ubránit pocitu, že Bell jmenuje jakékoliv sociální, kulturní, interpersonální a intrapsychické příčiny, které ho napadají. Celkově výčet vzbuzuje spíše defenzivní dojem, protože velká část z uvedených „příčin“ přispívá k většině libovolných psychických nesnází.

Bellovo spektrum hypotéz ho samo o sobě neodlišuje od ostatních autorek – ostatně i Lemma (2022) mluví o různých vývojových cestách, podobně i Saketopoulou (2020). Potíží jsou spíše implikace pro techniku a psychoanalytický postoj tváří v tvář těmto pacientům. Lemma (2022, s. 37-60), rovněž s letitými zkušenostmi s těmito pacienty nestojí zcela na straně Bella, v technice je mnohem obezřetnější, ale je implicitně více vyčkávající než Saketopoulou.

Ústředním zájmem Lemmy (2022) je vtělenost (embodiment). Způsob, jakým mysl v (sexuálním) těle bydlí, jak se tělo, které člověk má, stává tělem, kterým člověk je. Tělem, které může být viděno a bytost v něm může být rozpoznána tak, jak sebe sama vnitřně prožívá. Zajímá ji tělo, které stvořil rodičovský pár, snaží se reflektovat omnipotentní představy o „sebestvoření“. Není to tělo, které se najednou tranzicí zrodilo, je to tělo, které se postupně modifikovalo do současné podoby, tělo v čase kontinuální. Pro Lemmu ani Saketopoulou tak medicínská tranzice nepředstavuje jasný předěl – jakési „předtím a potom“.

Technika

V technických a postojových otázkách Bellovy (2020 a Blass, Bell a Saketopoulou 2021) úvahy ve své knize rozpracovávají Evansovi (2022), se kterými je teoreticky i technicky spřízněn. V obsahové rovině se s pacienty, kromě „řešení“ traumatu a komplexních nesnází, snaží o přijetí jejich vlastní homosexuality a/nebo přijetí vlastního sexuálního těla a také o rozšíření způsobů, jak být ženou nebo mužem. Jednou věcí je pro ně pohlaví a gender pacienta a jinou pak způsoby projevované feminity a maskulinity[4]. V jejich relativně konzervativní pozici je tak znatelná svěžest a vzdor vůči rigidním normám a představám o mužích a ženách a jejich naplňování genderových stereotypů, které se snaží rozvolnit.

Ve vlastním postoji Bell (2020 a Blass, Bell a Saketopoulou 2021) naznačuje, že adekvátním postupem je psychoanalýza nebo psychoanalytická terapie v řádu let, a jasně stojí na straně odložení medicínských intervencí. Svoji pozici vnímá jako relativně neutrální, respektive naplňování etické maximy zabraňovat poškození. Bell (Blass, Bell a Saketopoulou 2021) uznává, že pro některé jedince jsou medicínské intervence vyústěním nesnází s genderovou dysforií, neodsuzuje je, ale snaží se je aktivně odsunout. Zásah do těla vnímá jako neadekvátní místo, kde by se měly řešit psychické potíže – implicitně tak tělo a mysl výrazně odděluje a hormonální intervence a chirurgie pro něj nemá v řešení psychických potíží místo.

Technika Evansových (2022), tak jak ji prezentují na kazuistických zlomcích ve své knize, je velmi aktivní, empatická a relativně konfrontačně klarifikující; rychle interpretují, genderová dysforie se pro ně rychle stává ústředním tématem léčby. Rozpracovávají dál do detailu některé Bellovy náměty, genderovou dysforii vnímají jako trauma, nesnáz v separačním procesu od matky, přemístění agresivního afektu směřovaného k matce vůči svému tělu. Tělo se podle nich trans lidé snaží zničit, je to tělo, které jim špatně dal rodičovský pár. Útokem na svoji schopnost reprodukce se snaží nezopakovat chybu jejich rodičů a nepředat špatné tělo dál. Tranzice je pro ně manickým řešením, snahou vyhnout se smutku, agresi a truchlení. Trans člověk je pro ně omnipotentní osobou, která stvoří sebe sama. Zároveň se svého těla a sexuality bojí.

Tělo (ne)dotknutelné

Výše zmíněnou pozici Bella Saketopoulou (2020 a Blass, Bell a Saketopoulou 2021) kritizuje hned z několika stran. Předně transgender nepovažuje za patologický a etiologické úvahy jsou jí vzdálené, nebo je spíše nepovažuje za užitečné. Tím samozřejmě neříká, že bychom se touto skutečností neměli zabývat, naopak vyzývá až k radikální zvědavosti, ale zvědavosti spíše volně zavěšené – vůči všemu – stejně jako vůči transgender identitě, tak i vůči běžnému souladu mezi tělem a myslí, vůči všem skutečnostem, které respektují běžně očekávatelné normy. Saketopoulou (2021) transgender vnímá jako kompromisní útvar, ale to je ostatně heterosexualita také (stejně jako jakákoliv jiná identifikace). Moderátorce diskuze odpovídá, že rozhodnutí pro tranzici je výslednicí vnitřní dynamiky úplně stejně jako rozhodnutí vstoupit do manželství a s potenciálně stejně devastujícími důsledky (v případě rozvodu). Na poli transgenderu velmi liberální psychoanalytička Patricia Gherovici (2017, s. 142 – 147) označuje transgender za sinthom[5], jakýsi kreativní výtvor pacienta, který mu umožňuje být naživu. Pro Saketopoulou není tělo nedotknutelné, nevnímá modifikace těla kvalitativně odlišné od jiných rozhodnutí, upozorňuje, že psychické nemá nutně prioritu nad fyzickým, ale že jejich vztah je mnohem komplexnější (Lemma, 2022, s. 32 – 33).

Lemma (2022, s. 36-60) v tomto kontextu mluví o modifikovaném těle, upozorňuje tak na mýtus nám daného neposkvrněného těla. My všichni do jisté míry přetváříme naše tělo, nedotknutelnost těla není v naší kultuře něco typického (účes, líčení, hubnutí, posilování, tetování, piercingy a náušnice, skarifikace, celá oblast plastické chirurgie). Všichni podléháme svodům, abychom byli strůjci svých těl. Být v souladu se svým tělem považuje Lemma spíše za něco, čeho v případě štěstí dosáhneme, než nějakou běžnou a nekonfliktní realitou. (pozn.red.: k problematice tělesných modifikací také zde)

Nedělat nic je také akce

Saketopoulou je neutrální, nesejde jí na tom, jak to dopadne, v čemž se podobá přístupu Lemmy (2022). Tranzici považuje za zcela stejné a hodnotné řešení jako opuštění trans identifikace nebo upuštění od medicínských intervencí (případně obojího). Oddalování tranzice vnímá jako zásadní akt, který je vše, jen ne neutrální. „Nedělat nic“ znamená nechat ubíhat čas, znamená nechat (v případě dospívajících) probíhat nevratné pubescentní tělesné změny. Lemma se Saketopoulou souhlasí, že nedělat nic není neutrální a oddalování, vyčkávání a rozmýšlení mohou pro Lemmu být stejným protipřenosovým odehráním, jakým je pro Bella souhlas s medicínskými intervencemi.

Saketopoulou (2020 a Blass, Bell a Saketopoulou 2021) za tranzici v žádném případě nehoruje, jen je v jejím hodnocení radikálně neutrální – nebrání, neodsouvá, není pro ni posledním řešením, ale nepovzbuzuje. Je to pro ni skutečnost pacienta, do které z pozice své neutrality nezasahuje a svými intervencemi se, na rozdíl od Bella, nesnaží přimět pacienta k jejímu zřeknutí se, ale ani podstoupení. Není to od ní lhostejnost, vnímá, že je přirozeně těžké neutrální zůstat, přesto je neutralita její etickou maximou.

Saketopoulou (2020) je, pokud jde o psychoanalytickou techniku, purističtější i v tom, že z transgender identity nedělá ústřední téma psychoanalýzy, věnujeme se mu v rámci volně zavěšené pozornosti jako čemukoliv jinému. Na příkladech ze své praxe dokládá, že často trvá roky, než se toto téma objeví explicitně, ale že k tomu často a zpravidla dojde (stejně jako u většiny cis-gender pacientů, kteří se svých analýzách potýkají s tématy maskulinity a feminity); její pacienti oproti Bellovým o svém genderu přemýšlet chtějí, pokud do toho nejsou nuceni. Podtrhuje zjevný, ale jakoby opomíjený fakt, že trans lidé do terapie chodí ze zcela běžných důvodů, nijak nesouvisející s jejich transgender identitou, prostě mluví o tom, o čem cítí potřebu. Jakousi psychoanalytickou nastraženost (jak jednotlivců, tak psychoanalýzy jako celku) na téma transgenderu vnímá jako potenciálně velmi odpuzující, a to jak pro pacienty, tak pro trans kandidáty v psychoanalytických výcvikových institutech. V tom je další ze zásadních rozdílů od zmíněných Evansových (2022), kteří tranzici i identitu vtahují jako zásadní bod terapie hned od prvních sezení (několik kazuistik také po prvních dvou sezeních končí).

Protipřenosy

Na silná protipřenosová hnutí upozorňuje Lemma (2022). Jsou to protipřenosy mateřské, úzkostné a obavné. Protipřenosy mající silnou tělesnou složku. Jde přece o tělo a často o preverbální, nesymbolizované skutečnosti, věnuje se také tomu, jak jsou tělesné excitace v těle symbolizovány, nebo naopak disociovány. Říká, že gender musí být vtělen a pohlaví symbolizováno.

Zároveň může jít o protipřenos voyeuristický a ostražitý: Pozorujeme naše pacienty, komentujeme jejich změny, při nešikovné technice je až usvědčujeme ze zaváhání. Stáváme se úzkostnými rodiči, před kterými není nejistota možná, ze strachu, že by byli pacienti usvědčeni a že by tím přiživili naději rodiče, že to bude nakonec jinak (Nealy, 2019).

Tranzice pro Lemmu a Saketopoulou není magickým, omnipotentním řešením; naše životy neodbřemení od běžných starostí a těžkostí tranzice, ale ani manželství, děti nebo heterosexualita. To ovšem neznamená, že bychom tyto kompromisní útvary a akce, které jsou vždy výslednicí složité vnitřní dynamiky, měli odmítnout. Autorky (zejména Saketopoulou) tedy transgender identitu[6] depatologizují, resp. patologizují jí stejně jako třeba heterosexualitu nebo monogamii.

A pak je tu protipřenos institucionální. Psychoanalytické instituty, navíc po komplikované zkušenosti s homosexualitou[7], přijímají nevídané akce a postoje ve vnější realitě. Na jedné straně chodí do průvodů hrdosti sexuálních a genderových menšin, na straně druhé vydávají poplašná prohlášení a doporučení k postupu v péči o trans děti a dospívající. Obě tyto akce jsou značně nezvyklé a pro klidné přemýšlivé psychoanalytické instituty dost nepříznačné. Zde znovu připomínám Saketopoulou (2020) a její poznámku o de-dramatizaci, neboť je její text mimo jiné kritikou poplašných a panických reakcí psychoanalýzy jako celku.

Jde o život? Ano, ale jak?

Zastánci konzervativního proudu kritizují vyhrocenost debaty a argumentaci, že jde o život, tedy, že medicínská tranzice snižuje suicidalitu trans lidí[8]. Bell udává, že důkazy pro toto jsou chabé, dokládá to kritikou některých studií. Saketopoulou (Blass, Bell a Saketopoulou 2021) v tomto opět zachovává psychoanalytickou pozici a poukazuje na to, že psychoanalýza s kvalitativními studiemi nepracuje, není to typ znalosti, který by využívala. Naopak noří se do svého jednoho případu, má před sebou tohoto jednoho konkrétního pacienta. Lemma (2022) je v tomto vyváženější a poskytuje základní přehled o aktuálním výzkumu na poli genderové dysforie.

Patricia Gherovici (2017, s. 149 – 159) naopak udává, že o život jde ve dvou rovinách, o kvantitativní výzkum se nekriticky opírá a věří, že suicidalita trans lidí s dostupností medicínských intervencí (a ne nutně jejich podstoupení) klesá. O život pro ni jde především ve druhé rovině, tak jak ho psychoanalytici zpravidla chápou, když říkají, že psychoanalýza byla „life saving“. Nemyslí tím nutně, že by bez ní dotyčný suicidoval, ale že by zůstal mrtvý, neživý a potácel se životem, který je k nežití. Naproti tomu Evansovi (2022) toto interpretují jako manické obrany a naplňování omnipotentních fantazií a vnímají dočasnost tohoto zlepšení.

Lítost a zodpovědnost

Komplexní a široké téma de-tranzic[9]  se debatou line jako obávaná hrozba (i proto, že se implicitně přijímá jedna jasná definice). Evansovi (2022) ukazují četné kazuistiky, Lemma (2020) rovněž jednu přidává, Bell (2020) mluví o řadě lidí, kteří od této identity ustoupili. Saketopoulou (Blass, Bell a Saketopoulou 2021) udává jednu zkušenost s pacientkou, která opuštění od hormonální léčby vnímala jako součást své cesty k objevování genderu. To je poměrně jednoduché v soukromé praxi, kde klientům hormony nedoporučuje, nepředepisuje a chirurgické intervence neprovádí. Hůře na tom jsou veřejné instituce pod tlakem žalob lidí z unáhlených rozhodnutí.

Hněv a lítost je dobré vnímat také v kontextu diskurzu, jakým se o medicínských intervencích bavíme. Evansovi (2022) kritizují bludnou víru transgender pacientů v možnost magické změny pohlaví a celou biologickou podstatu. Saketopoulou (Blass, Bell a Saketopoulou 2021) upozorňuje na to, že pokud se budeme držet rigidně víry ve dvě jasně definovaná a oddělená pohlaví a gendery a nepřijmeme dimenzionální kreativitu, tak spíše pacienty do radikálnějších intervencí budeme vhánět. Bell (2020 a Blass, Bell a Saketopoulou 2021) se tedy snaží o rozšíření a větší svobodu vyjadřování genderu u dvou pohlaví/genderů přičemž si uchovává binární vidění světa, Saketopoulu (Blass, Bell a Saketopoulou 2021) toto kritizuje a poukazuje na takřka nekonečnou rozmanitost různě pojmenovávaných genderových expresí a typů vtělenosti s různou volbou jazyka pro tuto identifikaci. Ta pak umožňuje skutečně vlastní volbu spíše než snahu tranzicí stereotypně naplnit kategorie mužství a ženství odvislých od souboru anatomických částí, která pak může vést k následné lítosti (podobně implicitněji mluví i Lemma, 2022 a Gherovici, 2017).

Psychoanalytik veřejný nebo privátní?

Bell mluví z pozice veřejně činného intelektuála, který vnímá sociální realitu a kulturu a všímá si strmého nárůstu pacientů s genderovou dysforií. Snaží se komplexně přemýšlet o této sociální realitě a z pozice psychoanalytika přispět k jejímu vysvětlení. Užitečně konceptualizuje genderovou dysforii jako klinickou jednotku s různými možnostmi vysvětlení. Zároveň spíše předkládá teoretické možnosti, jak lidem s tímto (dle něj) symptomem rozumět a jak ho vysvětlit, než jak jim naslouchat a jak s nimi v hodinách být.

Saketopoulou se naproti tomu nijak nevyjadřuje k současnému sociálnímu dění a pokud už je veřejnou intelektuálkou, pak spíše uvnitř psychoanalýzy, když komentuje používaný jazyk a postoje, které mohou být pro tyto pacienty odrazující. Snaží se nezapomínat na toho jednoho pacienta před námi. Lemma pak nechává nahlédnout do svých kazuistik a praxe; zůstává neutrální a popisuje, co se jí specificky s těmito pacienty děje, jak vedle nich být a jak jim rozumět. Připouští možnost nechat se některými psychopatologickými koncepcemi inspirovat, zároveň však ukazuje na to, že mohou bránit skutečnému setkání s pacientem a jeho utrpením (které může jít zcela mimo lákavé téma transgenderu).

Načrtnutá „transgender debata“ je zajímavá i z českého pohledu, kde zatím více rezonuje Bellova pozice a jeho myšlenky. Pokusil jsem se ji vyvážit nabídnutím jeho kritiky z pohledu jiných autorek. Diskutované pozice se nutně ve všem nevylučují, ve své komplexitě poskytují základ pro naše setkávání s transgender pacienty v jakémkoliv věku. Tak, abychom mohli těmto pacientům naslouchat a v „atmosféře akce“ je z naší praxe defenzivně a protipřenosově nevypuzovali.

Zdroje:

Bell, D. (2020). First do no harm. International Journal of Psychoanalysis, 101(5), 1031-1038. /Vyšlo rovněž česky: Bell, D. (2020): Především neškodit. Analogon, 100, 158-163./

Blass, R. B., Bell, D.a Saketopoulou, A. (2021). Can we think psychoanalytically about transgenderism? An expanded live Zoom debate with David Bell and Avgi Saketopoulou, moderated by Rachel Blass.International Journal of Psychoanalysis, 102(5),968-1000.

Evans, S. a Evans, M. (2021). Gender dysphoria: A therapeutic model for working with children, adolescents and young adults. Phoenix publishing house.

Gherovici, P. (2017). Transgender psychoanalysis. A Lacanian perspective on sexual diference. Routladge.

Herzog, D. (2015). What happened to psychoanalysis in the wake of the sexual revolution? A story about the durability of homophobia and the dream of love, 1950s–2010s.

Lemma, A. a Lynch, P. E. (Eds) (2015). Sexualities: Contemporary Psychoanalytic Perspectives. Routledge.

Lemma, A. (2022). Transgender Identities: A Contemporary Introduction (Routledge Introductions to Contemporary Psychoanalysis). Routledge.

Saketopoulou, A. (2020). Thinking psychoanalytically, thinking better: Reflections on transgender. International Journal of Psychoanalysis, 101(5), 1019-1030.


[1] Autor si je vědom limitů generického maskulina pro celé spektrum genderových identifikací, přesto ho v rámci konvencí ponechává. Stejně tak používá termín pacient pro všechny příchozí do psychoterapeutické léčby nebo psychoanalýzy.

[2] Dochází tu k podstatnému zmatení pojmů, které známe i z jiných diskuzí. Pro Bella je genderová dysforie zhruba tím, co je pro Lemmu a Saketopoulou transgender (ty pojem genderová dysforie nepoužívají). A aby situace nebyla jednoduchá, tak v obecném diskurzu je transgender vlastní identifikace, která může a zpravidla je (ale nemusí) spojovaná s genderovou dysforií (jejíž ještě užší skupina s předpokládanou vrozenou etiologií byla tradičně sexuology nazývána jako transsexualita a nejspíše právě pro tuto skupinu Bell používá označení transgender).

[3] Ponechávám stranou jestli pro psychoanalýzu něco jako heterosexualita a homosexualita existuje s ohledem na to, že oboje je poměrně komplikovanou výslednicí složitě determinované objektní volby.

[4] To je pro českou debatu velmi zajímavé, ta je zvyklá vyzdvihovat rozdíly mezi muži a ženami a jejich jedinečnost a komplementaritu (příkladně implicitně v  psychoterapeutickém systému Chvály a Trapkové) a poněkud opomíjet rozdíly mezi ženami navzájem a muži navzájem a přítomnosti feminity a maskulinity v obou genderech. Nejde o to, že by Bell rozdíly mezi muži a ženami popíral, ale jeho terapeutický důraz je zcela opačný. Zároveň nijak nepopírá, že by tradiční uspořádání mužsko-ženských vztahů nemohlo být pro řadu lidí stabilním a bezpečným přístavem.

[5] Sinthom je Lacanův pojem, který dává do protikladu symptomu, o jehož odstranění se snažíme. Sinthom nemá být odstraněn, ale má být žit.

[6] Zde je vhodné uvést krátkou a podstatnou poznámku Perberg o tom, že psychoanalýza ve své metapsychologii pojem identity příliš neužívá, mluví spíše o komplexu identifikací. Identita je iluzí, která nám pomáhá vyrovnávat se s řadou konfliktních identifikací (Perlberg, 1999 in Lemma, 2022). Mimo jiné proto nesnadno přijímá genderovou identitu afirmující přístupy, které kritizuje.

[7] Více ve vynikajícím textu Dagmar Herzog (2015) o psychoanalýze za úsvitu sexuální revoluce a jejímu příklonu k snění o dospělé, genitální lásce a vyobcování (infantilní) sexuality a subverzní povaze svého konání.

[8] Toto je opravdu velmi komplexní otázka, která je mimo psychoanalytickou znalost a metodologii.

[9] Samotná definice de-tranzice se teprve nedávno ustálila na přerušení již zahájených medicínských intervencí (hormonálních nebo chirurgických), přičemž je striktně deskriptivní a motivace pro toto upuštění jsou různé (a ne vždy autonomní a dobrovolné) a neznamená automaticky opuštění transgender identity (nebo identifikace) a návrat k identifikaci s původně připsaným pohlavím, stejně tak automaticky neznačí lítost nad tím, že některé intervence proběhly a snahu navrátit se k původnímu tělu před tranzicí. Pro opuštění trans-identifikace se pomalu vžívá pojem desistence, tedy upuštění (ale překlad není ustálen). V debatě se slovo de-tranzice používá bez těchto zásadních rozlišení a tím dochází k dalšímu zmatení.  


ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

5 + nineteen =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..