Článek vychází z mé diplomové práce, v níž jsem se zabýval vývojem pojmu předeterminovanosti ve Freudově myšlení. Pokouším se zde v co nejstručnější podobě představit své závěry, a je-li to vůbec možné, pak jakýsi ucelený náhled na předeterminovanost jako takovou. Svoji pozornost zaměřuji na stěžejní body ve vývoji tohoto pojmu, s nímž je Freudovská psychoanalýza neslučitelně spjata. Sleduji proto chronologický výčet klíčových momentů a proměn, stejně jako teoretická východiska, jež z toho vyplývají. Článek je spíše historizující a s předeterminovaností pracuje převážně v kontextu dané doby, pokusím se jej však aktualizovat prostřednictvím současnějších diskurzů. Klíčovým pojmem při popisu tohoto vývoje mi jsou jednotliviny, kterými označuji jednotlivé body ve struktuře, jež mají determinující účinek v procesu konkrétního psychického jevu.
Zaměřuji se výhradně na texty z let 1893 až 1900, přičemž navrhuji rozlišení ve vývoji pojmu předeterminovanosti na rané a pozdní období. V závěru článku se rovněž pokouším za pomocí některých konceptů Deleuze a Guattariho vytvořit definici předeterminovanosti, kterou kriticky stavím vůči Laplancheově a Pontalisově z knizy The language of psycho-analysis[1].
Historický kontext a rané pojetí předeterminovanosti
Pro pochopení celého vývoje předeterminovanosti je nejprve nutné osvětlit dobový kontext, ze kterého Freud vystupuje a je jím do určité míry ovlivněn. Kořeny předeterminovanosti můžeme totiž sledovat zhruba do poloviny 19. století, kde panovala teoretická pře mezi dvěma tábory, z nichž jeden zastával spíše biologickou (fyziologickou, dědičnou) a druhý psychologickou (získanou) etiologii neuróz. A právě do tohoto teoreticky rozpolceného prostředí Freud přináší pojem předeterminovanosti, který sice z takového prostředí vychází, ale zároveň se jakoby obrací proti němu.
Jako pomyslné vyvrcholení této ambivalence (alespoň u Freuda) bychom mohli považovat text Ke kritice “úzkostné neurózy” vydaný roku 1895. V něm vede s Löwenfeldem argumentaci ohledně etiologie úzkostné poruchy a odlišnosti jednotlivých typů psychických onemocnění. Freud zde předkládá kritiku, ve které tvrdí, že “[p]odle názoru Löwenfelda a tolika dalších je etiologii úzkostných stavů třeba hledat v dědičnosti. Dědičnost však jistě nepodléhá změně; jestliže se prostřednictvím léčby úzkostná neuróza vyléčí, měli bychom nyní s Löwenfeldem moci vyvodit závěr, že dědičnost nemůže etiologii obsahovat”.[2] Freud se tak explicitně staví proti genetice jako jedinému faktoru při vzniku neuróz, nicméně nevyvrací její vliv tak razantně, jak by se mohlo na první pohled zdát. V roce 1895 se stále pohybuje na pomezí těchto dvou názorů, ale dědičnost v jeho teorii již nehraje tak zásadní roli. Pokud má nějakou determinující sílu, pak jen jako jeden determinant z mnoha jiných, a to nikoliv jako determinant přímý a ani takový, dle kterého lze odlišit jednu chorobu od druhé. Dědičnost se stává pouze jedním z faktorů, který již nedokáže určit formu neurózy, ale pouze spoluutváří podhoubí pro určitou událost, která takovou schopnost určení má: “Tento specifický moment [viz níže] určuje především formu neurózy; zda onemocnění vůbec vznikne, závisí na celkovém zatížení nervové soustavy (v porovnáním s tím, co je schopna unést). Zpravidla jsou neurózy předeterminovány”.[3]
Na základě výše uvedeného prezentuje Freud tzv. “etiologickou rovnici”, kterou se snaží odpovědět na otázku, co pro něho tvoří onu etiologii neuróz. Rovnice je tvořena třemi skupinami determinantů:
- podmínka
- specifická příčina
- přispívající příčina
Podmínkou se rozumí takové momenty, bez jejichž přítomnosti by k výsledku nikdy nedošlo, ať už jsou přítomny v jakémkoliv obsahu a intenzitě. K podmínce je tak nutné přiřadit další faktor, kterým je specifická příčina. Ta je také pro vyvolání efektu nepostradatelná, v určité intenzitě je schopna vyvolat daný efekt, ale to pouze v případě, že je splněna podmínka. Jedná se tak o důležitý determinant, nebo skupinu determinantů, které jsou pro etiologii nepostradatelné. Příspívajícími příčinami se rozumějí momenty, které přítomny být nemusí, a ani nejsou schopny samy o sobě vyvolat výsledný efekt. Spolupůsobí však při plnění etiologické rovnice jako posilující faktory.
Předeterminovanost v rovnici je zřejmá. Podmínka a specifická příčina tvoří hlavní jádro, bez jejichž vlivu není možné výsledného efektu dosáhnout. Pomocné příčiny jsou dle Freuda zanedbatelné a staví je na jakési druhé místo, přičemž v některých případech nejsou ani nutné. Střetáváme se zde tak s určitou myšlenkou hierarchizace determinantů, kde jsou některé zkrátka významnější než jiné. Jedná se ale o hierarchizaci na základě intenzity, kterou jednotlivé determinanty disponují. Nejedná se totiž o proces kauzální, kde jsou určité momenty seřazeny na základě časovosti a přímé návaznosti (kauzalita), ale spíše o proces, kterému bychom mohli přisoudit vlastnost prostorovosti a vrstevnatosti. Samotné jádro totiž nemusí nutně tvořit pouze jeden moment, ale například několik na sebe se kupících momentů nabývajících na intenzitě v několikaletém časovém úseku, a to do doby, než budou tyto momenty disponovat dostatečnou silou pro vyvolání daného efektu. Determinanty se tak na sebe mohou vrstvit a vzájemně posilovat, a to napříč celou strukturou.
Takovouto představu předeterminovanosti představuje Freud později v textu K psychoterapii hysterie z roku 1895. Snaží se zde vytvořit model, který strukturuje hysterii a nevědomý materiál, ale také nevědomí samotné, které má dle Freuda vlastní inteligenci, řád a prostorové uskupení. Jeho představa hysterického psychického materiálu se jeví jako vícerozměrný útvar, alespoň trojvrstvý, který si můžeme představit jako cibuli. V prostřední vrstvě se nachází jádro, ve kterém se uchovávají zážitky či myšlenkové pochody, v nichž vyvrcholil traumatický moment a tvoří příčinu celé nemoci.[4] Kolem něho jsou pak v dalších vrstvách uskupeny jiné vzpomínkové materiály, jež jsou řazeny na základě své stejnorodosti do vrstev, které Freud nazývá „themata“.[5],[6] Jednotlivé determinanty v thematech, ale i themata sama, jsou v této struktuře vrstvena podle úrovně odporu, který vzrůstá směrem k jádru. Jednoduše můžeme říci, že pokud je v jádru největší odpor, je to dané tím, že je „nejhlouběji“ v nevědomí, a tudíž podléhá i největší skupině nevědomých obran. Ostatní vrstvy jsou řazeny na základě tohoto odporu a jsou tedy závislé na míře a síle vytěsnění daných determinantů. Jejich umístění je ale dle Freuda dané do určité míry i časem jejich vzniku, neboť tvrdí, že jsou tyto vzpomínky v každém thematu uspořádány chronologicky. Abychom se tak dostali ke vzpomínkám jádrovým, musíme nejdříve zpracovat vzpomínky pozdější, které si pacient vybaví snáze, neboť v nich nepůsobí takový odpor. To uvidíme později na příkladu Brauerovy pacientky Anny O. Zbývá nám popsat poslední a zároveň nejdůležitější uspořádání materiálu. Jedná se o uspořádání podle myšlenkového obsahu. Různé determinanty jsou propojené “logickým vláknem, které dosahuje až k jádru a které může sledovat v každém jednotlivém případě zvláštní, nepravidelnou a mnohokrát zalomenou linii.”[7] Toto vrstvení je dynamické a vztahy mezi jednotlivinami schématu jsou propojené čarami, pohybujícími se spletitými cestami z povrchových vrstev až do vrstev nejhlubších a zase zpět. Tzn., že jedna jednotlivina nemusí nutně determinovat jednu jinou, ale determinuje jich hned několik zároveň, ale také ji samou determinuje více jednotlivin současně.[8]
Nutno podotknout, že Freud v této době stále počítal s možností, že hysterie může vzniknout na základě jednoho traumatického momentu bez dalšího posilujícího determinantu. Od této představy se sice později úplně odklonil, ale v raných teoriích s touto variantou počítal stejnou měrou, jako s hysterií předeterminovanou.
Přejděme již k samotnému příkladu, který nám lépe osvětlí výše zmíněné charakteristiky předeterminovanosti. Případ Anny O., domnívám se, není nutné nějak blíže představovat, přejděme rovnou k popisu konkrétní části.
Podle Brauera byla klíčovým bodem v případu Anny O. vzpomínka na nemocného otce z července roku 1880. Otec Anny O. byl toho času velmi nemocný a čekala ho náročná operace. Anna si vybavuje vzpomínku, ve které sedí u nemocného s opřenou rukou na opěradle stoličky. V tu chvíli se ocitá ve stavu bdělého snění, v němž spatří, jak se k nemocnému blíží černý had vycházející ze stěny pokoje s úmyslem otci ublížit. Anna se snaží otce zachránit, ale ruka položená na opěradle ztrácí citlivost, je paralyzovaná, a její prsty se mění na malé hady s lebkami místo nehtů.[9] Od té doby se pokaždé, kdy se objevil předmět podobající se hadovi, opakovala ona anestezie pravé ruky.
V tomto krátkém příkladu se dle Brauera neskrývá pouze genealogie jednotlivých symptomů, ale také počátek celého hysterického onemocnění. Můžeme tak hovořit o jádrové vzpomínce tvořící středobod celé nemoci Anny O. Symptomy, které se zde tvoří a jaksi manifestují, jsou do určité míry vrstveny. Z této jádrové vzpomínky zde totiž vyvstává několik jednotlivých symptomů, které mají společné determinanty a jsou vzájemně spjaty jeden s druhým. Samotná jádrová vzpomínka je ale také tvořena a posilována afektivními náboji z několika dalších vzpomínek, jež se v ní manifestují, mohli bychom možná říci zhušťují.[10] Obsah halucinace s hadem má například původ ve vzpomínce, kdy byla dívka na louce hady vystrašena. Taková situace má vlastní afektivní náboj, který se však projevil až v momentě, kdy se tato vzpomínka spojila s jinými afektivními prožitky. Zážitek sám o sobě nedokázal vyvolat hysterii, ale v momentě, kdy se navrstvilo několik afektivních prožitků najednou (vypjatá situace ohledně operace, strach, halucinace), dosáhla situace dostatečného afektivního potenciálu k vyvolání nemoci. Každou jednotlivinu si tak můžeme představit jako nitku, která se s ostatními nitkami spojuje v jednom bodě, který bychom mohli označit jako jádrový obsah.
Rovněž zajímavým prvkem na příkladu Anny O. je již zmíněná hierarchizace symptomů podle času jejich vzniku. To úzce souvisí s Freudovou představou trojvrstvého modelu, v němž jsou vzpomínky chronologicky seřazeny a tříděny to themat. V případě Anny O. tato themata tvoří například ohluchnutí, které se následně diferencuje na sedm druhů determinantů, při čemž každý z nich – jako nějaké heslo – obsahuje deset až sto jednotlivých vzpomínek seřazených v chronologickém pořádku.[11]
Na příkladě Anny O. si tak můžeme všimnout několika důležitých funkcí předeterminovanosti. Jednou z nich je provázanost jednotlivin. Máme zde utvořená themata, která sice podle Freuda představují uzavřené skupiny vzpomínek vázající se k jednotlivým symptomům. Do určité míry se však překrývají s ostatními thematy a s jádrovou vzpomínkou pomocí asociačních čar. K tomu se váže i zmíněná chronologičnost materiálu a práce s ním. Abychom se dostali k jádrové vzpomínce, musíme se nejprve propracovat skrze jiné události, jež jsou méně zatížené obrannými mechanismy.
Druhou funkcí, která zároveň do určité míry charakterizuje Freudovo rané pojetí předeterminovanosti, je téma konečnosti. Freud explicitně hovoří o počitatelnosti a vyčerpatelnosti psychického materiálu a jednotlivin. Jak již bylo zmíněno, odkazuje se na deset až sto vzpomínek obsažených v jednom thematu. Nebo se například zmiňuje o poslední zpracované části, jejíž spojení s vědomím Já vedlo k vyléčení nemoci.[12] Tyto části jasně implikují uzavřenost systému představujícího mechanismus vzniku neuróz. Konečnost se však týká pouze materiálu, nikoli jejich asociací. Asociační řady a jejich kombinační propojení bychom si mohli spíše představit jako jakýsi systém vláken, charakteristický pro představu nervové soustavy.
Za rokem 1895 bychom mohli udělat pomyslnou dělící čáru, rozdělující to, co bychom mohli označit jako rané pojetí předeterminovanosti. Je to uzavřený systém jednotlivin, jež jsou analyticky vyčerpatelné a počitatelné. Jednotliviny jsou zde vnímány jako reprezentace reálných událostí a mají spíše nekonkretizovanou povahu. Tzn., že jsou to reprezentace celých událostí, které se zatím nerozpadají na větší či menší partikulární části, ale představují vzpomínku jako celou scénu. Jinými slovy, není zde předpoklad determinující vlastnosti jednotlivých prvků ve vzpomínce, ale tato vlastnost je přisuzována pouze vzpomínce jako celku.
Od nemoci k subjektu
K zásadnímu obratu v pojetí předeterminovanosti u Freuda došlo ještě před vydáním Výkladu snů, Tedy v roce 1898 a 1899, kdy Freud publikuje texty s názvy K psychickému mechanismu zapomnětlivosti a O krycích vzpomínkách. Doposud byla předeterminovanost představována pouze jako mechanismus nedílně spojený s hysterií či jinou nemocí. Avšak těmito dvěma texty Freud jasně ukazuje, že můžeme zaznamenat principy předeterminovanosti i v oblasti každodenních funkcí subjektu, jako je například zapomínání či v oblasti samotné paměti.
V textu K psychickému mechanismu zapomnětlivosti Freud analyzuje zapomenutí jména italského malíře Signorelliho. V příkladu vypráví dva příběhy, které jsou prezentovány krátce po sobě. Jeden z nich se týká obyvatel Bosny a Hercegoviny a obsahuje citlivá témata smrti a sexuality, které však Freud ve svém vyprávění vytěsní. Ve druhém příběhu popisuje fresky v Orvietu namalované umělcem, jehož jméno si nedokáže vybavit. V paměti se mu vynoří jen jména Botticelli a Boltraffio, o těch však s jistotou ví, že jsou nesprávná.
Klíčovým se zde stává ono vytěsnění, jehož mechanismus Freud přičítá podobnosti některých částí jména Signorelli a vytěsněného obsahu v příběhu. “Signor znamená pán (německy Herr); “Herr” se však opět vyskytuje ve slově Hercegovina”.[13] Herr se ale váže i k samotné pasáži historky týkající se smrti: “Pane (Herr), co se dá říci? Vím, že kdyby bylo možné ho zachránit, pomohl byste mu”.[14] Podobný případ s oslovením Herr se váže i k sexuální části historky. Vytěsnění jména tak můžeme dát za příčinu hned několika determinantům s negativním afektivním nábojem.
Nejde však jen o zapomenutí, ale také o neschopnost zpětného vybavení. A to nejen jména Signorelli, ale také dvou jmen chybných. Freud proto odkrývá asociaci jmen a na základě podobnosti vysvětluje jejich substituci. Botticelli obsahuje stejné koncové slabiky jako Signorelli. Přenesly se tedy ty slabiky, které nemohli vstoupit do vzájemného vztahu se slovem Hercegovina. Název Bosna zase projevil svůj vliv v počátečních slabikách jmen začínající na slabiku Bo: Botticelli a Boltraffio. Ke jménu Boltraffio se váže ještě jedna asociace, a to na místo s názvem Trafoi, kde Freud obdržel blíže nespecifikovanou zprávu, která se dle něho vztahuje k tomuto tématu.
Můžeme tak vidět, že i za zdánlivě jednoduchým zapomenutím stojí celý konstrukt vzpomínek a asociací. Jinými slovy, i běžný, každodenní úkon subjektu se stává ve Freudově teorii předeterminovaným. V příkladě můžeme nalézt množství determinantů, ale je důležité určit to, k jakým reprezentantům se ony determinanty pojí. Slovo, které zde tvoří jakýsi “symptom”, se rozkládá na partikulární části, při čemž každá z nich obsahuje vlastní myšlenkový konstrukt rozvrstvující vlastní síť asociací. Změna v pojetí předeterminovanosti tak zatím nenastává ve vyčerpatelnosti a konečnosti jednotlivin, ale nastává právě v rozložitelnosti jednotlivin, jejichž partikulární části nabývají vlastního obsahu a jsou upoutány k rozdílným částem celistvého asociačního materiálu. Každá část slova či symptomu se tak stává predeterminovaná sama o sobě. Slovo je jistou manifestací nevědomého obsahu, za nímž stojí množství asociací, přičemž tato manifestace již netvoří samostatný celek, podobný dříve popsaným jednotlivinám, ale je to rozložitelná jednotka s partikulárními částmi, které se sami stávají manifestacemi.
V textu O krycích vzpomínkách můžeme zaznamenat posun v samotné povaze jednotlivin, jejichž determinující povaha byla do této doby přisuzována pouze reálným událostem. Freud se zde soustřeďuje na samotný mechanismus vzpomínek a pokládá si otázku, jakou logikou se subjekt řídí v jejich třídění a výběru. V příkladu, v němž analyzuje vzpomínku jednoho akademika hrají primární roli jednotliviny, které nemají reálný základ, ale jsou vykonstruovány fantazijním prožitkem subjektu. Mimo popsané principy předeterminovanosti ve výše zmíněném textu, si zde můžeme povšimnout právě dvou fantazijních vzpomínek, které jsou nejen samy o sobě produktem vícero determinačních faktorů, ale také se sami stávají determinanty v procesu jiném. Tímto textem se tak stává pojetí jednotlivin jako reálných událostí dále neuchopitelné a jednotliviny předeterminovanosti se rozšiřují na pole fantazie a symbolizace, čímž se celý proces stává více komplexním.
Pozdní pojetí předeterminovanosti
Přejděme k poslední části článku, kterou nazývám pozdní pojetí předeterminovanosti. Tu bychom mohli mapovat od vydání Výkladu snů, v němž předeterminovanost nabývá podoby, kterou známe dnes. Freud se v knize sice nezabývá pojmem samotným, ostatně jako nikde ve své práci, ale implicitně ohraničuje skrze funkce snu jeho samotnou podstatu. Sen jako takový mu slouží k porozumění intrapsychickým procesům, kterými mapuje komplexnost celého psychického aparátu.
Ve Výkladů snů se nám pomocí snové práce odkrývá několik důležitých vlastností předeterminovanosti, kterých si můžeme všimnout na nespočtu příkladů, jenž nám Freud v knize nabízí. Již samotný hlavní motor snu (přání) podléhá předeterminaci a jeho počátky sahají až do rané fáze vývoje. Freud dokonce tvrdí, že přání musí být infantilní.[15] Z toho můžeme soudit, že již samotná podstata snu se rozprostírá až do nejranějších zážitků subjektu, a to podle Freuda nevyhnutelně. Pokud vezmeme v úvahu, že Freudovi nejde pouze o vysvětlení snů jako takových, ale funkci celého psychického aparátu, nabývá toto tvrzení dalekosáhlejších důsledků. Asociace a jednotliviny vycházející z recentních vzpomínek ztrácejí své časové ohraničení a nevyhnutelně se pojí k infantilní fázi vývoje. Limitem asociací a jednotlivin se tak stává subjekt jako takový, a to ve své horizontalitě i vertikalitě, a tedy se problémem při analýze stává samotný limit. Spojitost mezi recentním a latentním je možný zejména díky nečasovosti nevědomí. Jako takové nemá k času žádnou referenci, není řazeno časovým hlediskem a není jim nikterak měněno.[16] Nevědomé vzpomínky si proto mohou zachovat stejný nebo podobný afektivní náboj jako tomu bylo při jejich vzniku a mají potřebu se znovu-vyjádřit právě za pomocí snové práce skrze recentní zážitky. Cesta mezi recentním a latentním však není přímá. Snová práce a zejména její analýza si vyžaduje pomocí asociací odkrýt množství jiných menších jednotlivin determinující vztah v celém procesu. Můžeme tak najít množství spojnic podobných dříve popsaným přispívajícím příčinám, kterým však v této době Freud přikládá v procesu předeterminace daleko větší váhu. “Kdyby byly tyto prvky z rozboru vymýceny, odpadla by pro součást snového obsahu nejen předeterminace, ale i dostatečná determinace snovými myšlenkami”.[17]
Stále ale platí, že každá takováto jednotlivina je mnohoznačná a odkazuje na množství jiných jednotlivin v asociační řadě. Každá jednotlivina tvoří samostatný středobod asociací a rozvrstvuje se do četných řad, kde utváří vzájemná spojení. Podstatným dodatkem ve Výkladu snů však k tomuto tématu je, že “[m]íra zhuštění se tedy – přesně vzato – nedá určit”.[18] Tím se opět otevírá téma konečnosti a nekonečnosti předeterminovanosti. V tento moment se dá říci, že nikdy nemáme možnost odhalit determinaci kompletně, a tedy odkrýt všechny jednotliviny tvořící tento proces. Freud dokonce tvrdí, že “[s]tejně tak jako v případě snů, neexistují žádná omezení dalších determinantů, které mohou být přítomny”.[19] Nekonečnost však nespočívá pouze v nepočitatelnosti jednotlivin a jejich vztahů v procesu, ale ve vícero faktorech, které je zde potřeba zmínit. Pokud bychom zohlednili pouze početní limit jednotlivin a asociací, popisovali bychom pouze jakýsi dvoudimenzionální model. Podstata nevědomí a samotné předeterminovanosti však spočívá spíše v trojdimenzionální sféře, a to díky představě vrstvení a na sebe se kupících jednotlivin a nevědomých procesů. Předeterminovanost představuje několik nevědomých vrstev, ke kterým je nemožné se vědomě vztáhnout, neboť “procesy a principy, jimiž se nevědomí řídí, mají vlastní svébytnost a nevykazují žádnou vazbu na to, co se odehrává na úrovni vědomí”.[20] Nevědomí se zkrátka řídí jiným druhem logiky a nelze ho chápat pouze jako odsunutou či zapomenutou stranu vědomí.[21] Nekonečnost předeterminovanosti tedy nespočívá pouze v nepočitatelnosti jednotlivin a jejich asociačních spojů, ale spíše ve vlastnostech nevědomí a jeho vrstvení. Cíleného výsledku tak v předeterminovanosti dochází “křížením komplikovaných, vzájemně se překrývajících a na sebe vrstvících nevědomých pochodů, z nichž žádný sám o sobě, by nestačil na to, aby se stal příčinou dotyčného projevu, ten je totiž konečným výsledkem […] právě tohoto neprůhledného vrstvení”.[22] Z tohoto pohledu tak nemůžeme hovořit o stejné předeterminovanosti jako jsme hovořili v první části, neboť pojetí nevědomí bylo vystavěno právě na představě odsunuté paměti, v níž tvořily jednotliviny reálné události. Nevědomé pochody v procesu předeterminovanosti byly přehlíženy a s nimi i její komplexnost a “hloubka”. Nyní lze každou vrstvu reprezentovanou nevědomým pochodem rozpracovat na množinu vlastních determinantů a vzájemně se překrývajících vodítek, v jejichž součtu a vrstvení nelze nikdy s jistotou říci, co je příčinou výsledku, neboť příčina není ani jasně určitelná. Příčinou tak nejsou pouze samotné jednotliviny, nýbrž jejich jasně nestanovitelný a nejednoznačný součet.
Takováto vrstevnatost, vlastní logika nevědomí, a i předeterminovanost by spíše než systému nití a vláken odpovídala (i když je to tvrzení paradoxní) rizomatické struktuře tak, jak ji popsali ve své knize Tisíc plošin[23] Deleuze a Guattari. Rizomatická struktura je totiž multiplicita, která nemá začátek ani konec. Je to změť vzájemně propojených bodů, jež nemají žádný střed, ani vzájemnou hierarchii. Nevědomí, stejně jako rizom, funguje vlastní logikou a kdykoliv je asociační bod přerušen, struktura vytvoří cestu novou, která spojí jednotlivé determinanty mezi sebou. To můžeme vidět například ve snu o botanické monografii. Freud k tomuto příkladu poznamenává, že kdyby se pacientka nejmenovala Flora, nebyla by nikdy vybrána jako asociační materiál tohoto snu a materiál by byl zkrátka nahrazen jiným.[24]
Na závěr bych si dovolil částečně nesouhlasit s definicemi předeterminovanosti, jak je popsali Laplanche a Pontalis v knize The language of psycho-analysis. Ty znějí v mém volném překladu takto: 1) Symptom je výsledkem několika příčin, neboť jedna příčina není sama o sobě schopna symptom vysvětlit, 2) Vznik symptomu souvisí s množstvím nevědomých prvků, které mohou být uspořádány do různých významových sekvencí, z nichž každá má svou vlastní specifickou koherenci na úrovni interpretace.[25] V našem kontextu se tyto dvě definice zdají být nedostatečné, neboť nepředstavují vyčerpávající definici samotné předeterminovanosti, ale spíše jí staví do vztahu k symptomu. Kdybychom si propůjčili již zmíněnou citaci ze Zmeškaného setkání a spojili s diskurzem Deleuze a Guattariho, našli bychom pro předeterminovanost výstižnější popis, jenž by mohl znít přibližně takto: Předeterminovanost je multiplicita vzájemně se překrývajících a na sebe vrstvících jednotlivin, z nichž žádná, uvažovaná sama o sobě, by nestačila na to, aby se stala příčinou dotyčného projevu, ten je totiž konečným výsledkem tohoto vrstvení.
Závěr
Vývoj předeterminovanosti se váže výhradně k raným textům, přičemž své finální podoby nabývá právě ve Výkladu snů, odkud se už v podstatě dále nevyvíjí. Toto tvrzení je dobře doložitelné například na textu vlčího muže z roku 1918,[26] který jsem zde z důvodu rozsahu musel vynechat. Principy předeterminovanosti a jejího vrstvení jsou například pozoruhodně rozpracované v části tohoto textu, kde Freud odkrývá asociace vosy (Wespe).
V rámci námi popsaného vývoje můžeme sledovat posun od hierarchizované, počitatelné předeterminovanosti, charakteristickou pro rané období, po předeterminovanost decentralizovanou a ve své podstatě nekonečnou, kterou jsem popisoval v období pozdním. Z jiného úhlu bychom tento přechod mohli vnímat jako zlom ve Freudově teorii, a to konkrétně posun od teorie svedení k teorii fantazmatu, kde předeterminovanost přechází z reálných událostí na události fantazijní, jež mají vlastní konstrukt jednotlivin.
I přesto, že se vývoj pohybuje v poměrně krátkém časovém období, je nutné říci, že se předeterminovanost vyskytuje napříč celým Freudovým dílem. Poprvé je zmíněna ve Freudově první monografii s názvem On Aphasia[27] z roku 1891 a naposledy v jeho poslední knize Mojžíš a monoteismus[28] z roku 1939. V pozdějších textech se však tento pojem téměř nezmiňuje, ale spíše se s ním počítá jako se samozřejmou funkcí psychického aparátu.
Důležité je také zmínit, že pojem předeterminovanosti obor psychoanalýzy později přesáhl. Stal se totiž důležitou inspirací i pro mnoho jiných autorů, zejména ve filozofii, sociologii a jiných vědách. Můžeme zde zmínit například Louise Althussera či Didi-Hubermana, kteří tento pojem přenesli na jiná teoretická pole. Tato práce je tak i určitým pokusem o nastínění samotné geneze pojmu předeterminovanosti, jenž má původ právě u Freuda.
Seznam literatury
BREUER, Josef, FREUD, Sigmund. 2012. Štúdie o hystérii. Bratislava: Európa.
DELEUZE, Gilles, GUATTARI Félix. 2010. Tisíc plošin. Praha: Herrmann & synové.
FREUD, Sigmund. 1953. On Aphasia: A Critical Study. New York: International Universities Press.
FREUD, Sigmund. 2000, 2007, 2010. Freud: Complete Works. In Ivan Smith (ed). The Interpretation Of Dreams.
FREUD, Sigmund. 2000. „K psychickému mechanismu zapomětlivosti“. In KOCOUREK Jiří (ed.). Spisy z let 1892-1899. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
FREUD, Sigmund. 2000. „Ke kritice „úzkostné neurózy“. In KOCOUREK Jiří (ed.). Spisy z let 1892-1899. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
FREUD, Sigmund. 2010. Mojžiš a monoteizmus. Bratislava: Európa.
FREUD, Sigmund. 2016. Psychoanalytické chorobopisy. Bratislava: Európa.
FREUD, Sigmund. 1994. Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov.
FULKA, Josef. 2004. Zmeškané setkání: Denis Diderot a myšlení 20. století. Praha: Herrmann & synové.
LAPLANCHE, Jean, PONTALIS, Jean-Bertand. 1973. The Language of Psycho-Analysis. London: The Hogarth Press and the Institute of Psycho-Analysis.
Classics in the History of Psychology. Psychopathology of Everyday Life [online]. Toronto: Classics in the History of Psychology [cit. 20.3. 2023]. Dostupné z: https://shorturl.at/lFMN2.
[1] LAPLANCHE, Jean, PONTALIS, Jean-Bertand. 1973. The language of Psycho-Analysis. London: The Hogarth Press and the institute of Psycho-Analysis.
[2] FREUD, Sigmund. 2000. „Ke kritice „úzkostné neurózy“. In KOCOUREK Jiří (ed.). Spisy z let 1892-1899. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, s 289.
[3] Tamtéž, s. 290.
[4] FREUD, Sigmund. 2000. „K psychoterapii hysterie“. In KOCOUREK Jiří (ed.). Spisy z let 1892-1899. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, s. 230.
[5] Tamtéž, s. 230.
[6] Nechávám zde původní český překlad. Thematem jsou myšleny skupiny determinantů nebo symptomů, jež mají podobnou tématiku, ke které asociačně tíhnou. Například determinanty spojené s ochrnutím nohy atp.
[7] Tamtéž, s. 231.
[8] Tamtéž, s. 232.
[9] BREUER, Josef, FREUD, Sigmund. Štúdie o hystérii. Bratislava: Európa, s. 31.
[10] Pokud je mi známo, tak o zhuštění Freud explicitně hovoří až ve Výkladu snů v kontextu snové práce.
[11] BREUER, Josef, FREUD, Sigmund. Štúdie o hystérii. Bratislava: Európa, s. 280.
[12] Tamtéž, s. 123.
[13] FREUD, Sigmund. 2000. „K psychickému mechanismu zapomětlivosti“. In KOCOUREK Jiří (ed.). Spisy z let 1892-1899. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, s. 418.
[14] Tamtéž, s. 418.
[15] FREUD, Sigmund. 1994. Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov (NTP), s. 336.
[16] FREUD, Sigmund. 2002. „Nevědomí“. In KOCOUREK Jiří (ed.). Spisy z let 1913-1917. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, s 249.
[17] FREUD, Sigmund. 1994. Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov (NTP), s. 189.
[18] Tamtéž, s. 173.
[19] FREUD, Sigmund. 2000, 2007, 2010. „Freud: Complete Works“. In Ivan Smith (ed). The Interpretation Of Dreams, s. 999.
[20] FULKA, Josef. 2004. Zmeškané setkání: Denis Diderot a myšlení 20. století. Praha: Herrmann & synové, s. 98.
[21] Tamtéž, s. 97.
[22] Tamtéž, s. 99.
[23] DELEUZE, Gilles, GUATTARI Félix. 2010. Tisíc plošin. Praha: Herrmann & synové, s. 13-19.
[24] FREUD, Sigmund. 1994. Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov (NTP), s. 189.
[25] LAPLANCHE, Jean, PONTALIS, Jean-Bertand. 1973. The language of Psycho-Analysis. London: The Hogarth Press and the institute of Psycho-Analysis, s. 291.
[26] FREUD, Sigmund. 2016. Psychoanalytické chorobopisy. Bratislava: Európa.
[27] FREUD, Sigmund. 1953. On Aphasia: A Critical Study. New York: International Universities Press.
[28] FREUD, Sigmund. 2010. Mojžiš a monoteizmus. Bratislava: Európa.
