Ohlednutí za XXIII. opočenským sympoziem

Vám všem, kteří jste nemohli navštívit XXIII. ročník Psychoanalyticko-psychoterapeutického sympozia pořádaného Institutem aplikované psychoanalýzy, nabízíme krátké ohlédnutí za tímto setkáním. Akce proběhla již tradičně v Opočně především v krásných prostorách Kodymova národního domu obklopeného přívětivým prostředím města. Pro dvacátý třetí ročník, který probíhal od 8. do 10. září, bylo vybráno téma Láska a rivalita v sourozeneckých vztazích. V této recenzi se dozvíte dojmy studenta a redaktora časopisu. Přidáváme seznam přednášejících a jejich přednášek vložený pod článkem.

Úvod

Psychoanalyticko-psychoterapeutické sympozium není pouze příjemným setkáním odborníků, ale i dlouhodobých přátel. Nejen z tohoto důvodu se stalo velmi očekávanou událostí v životě české psychoanalýzy. Akce měla ve všech směrech své nepopiratelné kouzlo způsobené mozaikou řady faktorů. Vlídné počasí raného září a líbezné klidné Opočno zakládalo přívětivou scenérii. Všichni přítomní byli stále ještě nabití letním klidem a energií, což se projevovalo uvolněnou a přátelskou atmosférou.

Jak to probíhalo

Podstatu události však netvořila scenérie a nálada, ale především skvělí přednášející, kteří konferenci poskytli podnětný obsah na společné téma sourozeneckých vztahů. Z devíti příspěvků, které téměř stočlenné auditorium (a jeden pes) vyslechlo, nelze lehce vybrat jeden konkrétní k představení, vzhledem k jejich vysoké kvalitě by snaha opakovat řečené byla předem odsouzená k neúspěchu. Našim čtenářům proto vřele doporučuji osobní účast na příštím sympoziu v následujícím roce. Obecně lze ovšem k přednáškám říci, že zaznělo relativně široké množství témat jak z teorie, tak i praxe. Přednášky byly také doplněny o možnost účastnit se navazujících diskuzních skupin. Ve společném dialogu se nejen propracovávala přednesená témata, ale také bylo možno sledovat, jakým způsobem jednotliví účastníci nad tématy přemýšlí. Posluchače a zvláště pak mladší zúčastněné potěšilo, že řada příspěvků dala nahlédnout do terapeutické praxe jednotlivých přispívajících. Charakter těchto vystoupení nebyl pouze poučný, ale poukazoval také na lidskost, se kterou se v psychoanalytické ordinaci přistupuje ke klientům.

Obohacující byla rovněž teorie s přihlédnutím k moderním trendům v psychoanalytické terapii. Posluchači se například poučili o významu sourozeneckých vztahů při výběru partnera. V českém prostředí vcelku netradiční vhled do Sofoklovy Antigony přednesl docent Kučera se svým lacaniánsky akcentovaným výkladem. Dále jsme se ve výtečné přednášce magistry Lucké, věnované Bruno Bettleheimovi a jeho výkladu pohádek, dozvěděli (mimo jiné), že můžeme očekávat další vydání jeho vynikající knihy (Bettelheim, 2000), kterou velmi doporučuji i našim čtenářům.

Organizace konferencí, zvláště těch odborných, vyžaduje zkušenost, trpělivost a řadu dalších schopností. Opočenské konference patří mezi ty, které jsou svou formou vůči zúčastněným přívětivé. Výjimkou nebyl ani tento rok. Snaha moderátorů a organizátorů o dodržování časů příspěvků a harmonogramu byla osvěžující. Podvolovat se opozdilcům a tolerovat překračování časů diskuzí je v prostředí konferencí dlouho zakořeněný neduh. Pro někoho zdánlivá maličkost, snaha dodržovat svůj vlastní harmonogram, pro mě v tomto případě poukazovala na odhodlání moderátorů dát každému avizovaný a spravedlivý prostor. I díky tomu jsem slyšel směrem k organizátorům jen chválu. V kontextu programu nelze opomenout ani program doprovodný, například velmi chutný raut. Ten byl zastíněn snad jen sobotním koncertem uskupení Dvořák Piano Quartet v obrazárně zámku Opočno a dokumentárním programem věnovaným třicetiletému výročí výbuchu Černobylské elektrárny.

Marginálie k formám příspěvků

Přes všechnu chválu, kterou doposud podávám, existuje stále řada problematických prvků, které se na konferencích objevují, a které bych pro úplnost recenze rád oglosoval. Ke zvážení je například forma příspěvků. „Papers“, které se často používají jako forma přednášky první volby na psychoanalytických konferencích, mohou v řadě případů způsobit u posluchačů určitou frustraci. Scholasticky strnulé výklady z katedry přednášejícího vyžadují jistou dávku vstřícnosti ze strany posluchačů, kterou řada z nich již automaticky považuje za normu. Čtené přednášky mají pro řečníka mnoho zřejmých výhod, a navíc se i snadno skládají do sborníků, ale omezují přednášejícího v možnosti reagovat na aktuální dění v sále. Absence kontaktu s publikem a autentického výstupu začne posluchače lehce nudit a narůstající vnitřní frustrace pak část auditoria prostě uspí. Naopak se zdá, že publikum obecně spíše oceňuje upřímnou přednášku obsahující i chyby a přeřeknutí. Čtené přednášky k psychoanalýze patří a často se bez nich prostě nelze obejít, ale stále existuje hranice mezi čtením poznámek a přednášením. Tato má marginálie, která se týká snad pětiny odpřednášených přednášek na této vynikající konferenci, je především obecným trendem, který se na konferencích bezdůvodně toleruje.

Sebereflexí k závěru

Dle mého názoru je třeba lépe zvýraznit jeden příspěvek, který se svým tématem značně odlišoval od ostatních, ale zároveň splnil zadání tématu konference v kontextu české psychoanalýzy naprosto přesvědčivě. Dr. Černý ve svém příspěvku „Braniboři v Čechách“ reflektoval charakteristiky „správného“ absolventa psychoanalýzy, čímž se dostal i k sebereflexi své a nepřímo i svých kolegů. Přednáška vyvolala značný ohlas a zvědomila přítomným vztahy, které mezi sebou mají čeští psychoanalytici, a to i v kontextu toho, že publikum tvořila mozaika posluchačů z různých psychoanalytických společností. Následná diskuze se stala bilancováním vztahů napříč jednotlivými společnostmi. Jisté ovšem je, že přednášející vzbudil převážně nadšení a téma bylo vnímáno jako maják pro potenciální rozvoj české psychoanalýzy pod vizí sourozenecké spolupráce. Příspěvek ovšem vzbudil i úměrné kuloární kontroverze. Kritický názor se nesl v duchu toho, že článek reflektující vztahy v České psychoanalytické společnosti by se více vyjímal v sále, kde jsou přítomni více než čtyři členové této společnosti.

Nakonec bych chtěl říci, že konferenci považuji za velmi zdařilou, Opočno nádherné, diskuze podnětné a doprovodný program za vkusný. Nemohu si představit lepší zakončení léta než XXIII. ročníkem Psychoanalyticko-psychoterapeutického sympozia. Přeji čtenářům, aby si našli v budoucích letech čas a tuto akci navštívili. Nezbývá než poděkovat organizátorům – dr. Ciprovi, dr. Čepelákovi a otci konference docentu Kocourkovi za jejich nasazení nebo práci – a těšit se na další ročník.

Na konferenci vystoupili v pořadí:

• Mgr. Pavol Zámečník (Nitra) – Psychoanalytická psychoterapie v zařízeních dětského domova

• Doc. MUDr. Václav Mikota, CSc. (Praha) – Existují nějaké definovatelné vzorce sourozeneckých vztahů?

• Mgr. Jiřina Melzer (Praha) – Vliv sourozeneckých vztahů na výběr partnera

• Doc. Phdr. Miloš Kučera, CSc. (Praha) – Lacanův rozbor Antigony

• MUDr. Peter Pöthe (Praha) – Kainovo znamení

• Mgr. Lucie Lucká (Praha) – Sourozenecká láska/neláska v psychoanalytickém výkladu pohádek dle Bruno Bettelheima

• PhDr. Markéta Kavale (Praha) – Komplex vetřelce nebo komplex z vetřelce?

• MUDr. Kamil Černý (Praha) – „Braniboři v Čechách“ Karla Sabiny, aneb jaké charakteristiky má mít absolvent psychoanalytického/psychoterapeutického výcviku, aby se stal přijatelným členem psychoanalytického spolku

• MUDr. Petr Klimpl, CSc. (Brno) – Sestry anebo Rovnováha štěstí

Zdroje

• Bettelheim, B. (2000). Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Praha: Lidové noviny.