Práce se sny a jinými kompromisními útvary I.

Sigmund Freud považoval podle Ernesta Jonese Výklad snů za své nejdůležitější dílo a Civitarese považuje za nepředstavitelné, že by ho některý z psychoanalytiků neměl ve své knihovně. Výrok, že sen je královskou cestou do nevědomí, je velmi známý i mezi širokou veřejností. Sny a snové myšlení jsou nedílnou součástí filmů s psychoanalytickou tematikou a snad každý začínající kandidát psychoanalýzy je zaplaven vážnými i žertovnými dotazy přátel na význam jejich snů, často plných deštníků, doutníků a váz. To, čeho si Freud cenil nejvíc, nebyl sen samotný, ale pečlivá analytická práce. Před bezduchým přiřazováním významu k symbolům naopak varoval.

Představa veřejnosti o práci se sny a chybnými úkony jako jádru naší práce je natolik silná, že sny často tvoří významnou část prvních sezení našich pacientů. Stejně tak je silné očekávání, že budeme interpretovat každé přeřeknutí. Skutečný průběh sezení však těmto představám a očekáváním většinou neodpovídá a pacienti zažívají jednu z prvních frustrací v terapii.

Sny jsou často považovány za zásadní i ze strany lékařské veřejnosti. Teorie, že jsou způsobeny náhodnými talamickými výboji a jsou tedy zcela chaotické, byly častým argumentem ze strany neurofyziologů, který měl zpochybnit celou psychoanalytickou teorii. Naopak obhajoba snu coby strážce spánku byla základem neuro-psychoanalytické práce Marka Solmse. Je zajímavé, že i on vnímá sen v původním Freudově pojetí.

Historické pozadí

Přemýšlíme-li o genezi Výkladu snů, neměli bychom zapomínat, že Freud byl v době vzniku tohoto díla „Židem hledajícím své místo na slunci“ (Meltzer, 1984) a minimálně od dob svého dospívání byl vášnivě zaujatý vědou. Po skončení studií pracoval ve von Brückeho laboratoři, avšak kariérní postup, a tím i možnost hmotného zabezpečení rodiny, mu znemožňoval jeho židovský původ.

Přestože ve vědecké obci získal jistou reputaci pracemi o nervové soustavě bezobratlých a především monografií o kokainu, byl nucen věnovat se převážně klinické medicíně, která ho přivedla k tehdy velmi rozšířené hysterii.

Při studijním pobytu u prof. Charcota v Paříži se seznámil s hypnotickou léčbou hysterie a zároveň s faktem, že hysterie může být hypnózou uměle vyvolána.

Práce s posthypnotickou sugescí Freuda vedla k jednak k poznání, že v mysli mohou být informace nepřístupné vědomí, jednak k objevení odporu, který brání jejich odhalení.

Především se však Freud seznámil s prací Josefa Breuera a jeho hypnotickou léčbou pacientky Anny O. V roce 1893 sepsali Breuer s Freudem své první pojednání o hysterii, za jejíž příčinu je zde považováno zapomenuté trauma. Podle Breuera je toto potlačení náhodné, podle Freuda naopak záměrné. Zatímco podle Breuera trauma bezděčně uniká z vědomí díky hypnoidnímu stavu, stavu neúplné bdělosti, podle Freuda je traumatická vzpomínka zatlačena do nevědomí aktivně. Další neshoda mezi Freudem a Breuerem se týkala charakteru traumatu. Freud totiž předpokládal, že podstata traumatu má sexuální původ.

V roce 1895 Freud představil svou teorii svedení, podle které je příčinou hysterie a dalších neuróz sexuální svedení dítěte blízkým dospělým. Podle některých tak Freud nepřímo označil otce a další mužské příbuzné dívek a žen trpících hysterií za perverzní, a proto jeho teorii svedení většina odborné i širší vídeňské společnosti odmítala.

O rok později Freud uznal, že tato teorie je chybná. Je fascinující, že i po více než stu letech slýcháme o pacientech především z USA, kteří obviňují své bližní ze sexuálního zneužití poté, co v průběhu psychoterapie objevili zjevně falešné vzpomínky z raného dětství. Pro Freuda bylo odmítnutí teorie svedení jednou z životních proher, jíž se zřejmě cítil velmi pokořen a při které se navíc názorově rozešel s Breuerem. Mimo jiné také opouští Projekt vědecké psychologie, snahu o objasnění psychických pochodů na základě respektovaných věd – biologie, chemie a fyziky.

Kromě neúspěchů v profesním životě bylo pro Freuda toto období bolestivé i v osobní rovině. Velmi ho zasáhla smrt otce, kterou později považoval za nejdůležitější událost ve svém životě. Přestože nás Freud opakovaně ujišťuje, že bolest z neúspěchu v akademické obci překonal, v jeho snech toto téma zaznívá jednoznačně. Stejně tak se objevují výčitky z následků kokainových experimentů jeho přátel, na nichž se podílel (sny Irmina injekce, Herbář a další). V jiných snech je reflektována otcova smrt (sen o holičství).

Z reinterpretace jeho snů někteří autoři vyvozují, že toto období bylo poznamenáno i selháními v sexuální rovině. Jak uvádí Anzieu, „nebyl schopen dát Martě dar svého mužství“. Víme také, že Freud si v dopisech Fliessovi stěžoval na počínající příznaky stáří.

Zároveň vrcholila jeho sebeanalýza, která stála u zrodu nejen Výkladu snů, ale celé psychoanalytické teorie.

Význam snu

Sigmund Freud zvolil pro své přelomové dílo opravdu netypický název. Napadá mě, že název mohl symbolizovat Freudův pozitivní vztah k práci se snovým materiálem. Neumím si však představit méně vhodné pojmenování pro publikaci, která měla autorovi pomoct k tomu, aby se prosadil ve vědeckých kruzích. Navíc se jím Freud vzdaluje od Projektu vědecké psychologie. První kapitola Výkladu snů však odkazuje na překvapivé množství autorů, kteří se problematikou snů zabývali. Přestože toto téma nebylo v oficiálních kruzích přijímáno, bylo aktuální a přitahovalo mnoho badatelů.

Lidé byli sny fascinováni od nepaměti. Hlavní roli v jejich výkladu však často hrála magie. Sen byl základním nástrojem věštění budoucnosti, jeho původcem měli být bohové či démoni. Aristotelovo přesvědčení, že sen je produktem lidské psychiky bylo spíše ojedinělé. Svůdnost magického významu snů je dodnes silná, například zamilovaní lidé považují sny o objektu své lásky za dobré znamení. A mezi silně věřícími pacienty stále slýchám názor, že některé sny, zvláště ty se zjevně sexuálním významem, jsou vnuknuty ďáblem. Tento typ snů je často doprovázen výčitkami svědomí.

Pokud zadáme do internetového vyhledávače Google heslo „výklad snů“, dílo Sigmunda Freuda se objeví až na druhé straně, daleko za odkazy na nejrůznější věštírny a snáře.

Již před Freudem se však objevily vědecké práce, které se zabývaly tématem snu a jeho vztahem k vnějším i vnitřním podrážděním smyslů, orgánovým podnětům, ale i ryze psychickým příčinám.

Například občas se stává, že ve snu slyšíme zvuk budíku nebo marně hledáme toaletu. Kromě těchto snů, na které má vliv podráždění smyslů, se vědci zaměřovali také na sny vyvolané sexuálním podrážděním. Do popředí se začaly dostávat i úvahy o snové práci. Badatele zajímalo například to, jak je možné, že dlouhý a komplexní sen spěje k závěru souvisejícímu se senzorickým vjemem, který se stal jen několik vteřin před procitnutím. Práce s psychologickou podstatou snu tehdy nebyla příliš významná a omezovala se převážně na úvahy, nakolik sen souvisí se zážitky z předchozího dne. Sny byly považovány za převážně somatickou aktivitu a žádný z autorů se ke skutečnému významu snů ani nepřiblížil.

Freud upozornil na psychologický charakter snů a podle Meltzera si mohl vybrat, zda buď narušuje, nebo chrání spánek. Vybral si druhou možnost a přidal domněnku, že skrytým významem snu je splnění přání. Podle Freuda se jedná o pudová přání především sexuálního charakteru.

Snová práce

Sny, na které mají vliv senzorické vjemy spícího, nebo dětské sny, v nichž se splní jednoduchá přání, byly většinou srozumitelné a jejich význam bylo poměrně snadné odhalit. Většina snů však působila záhadně, chaoticky a skryté přání v nich nebylo úplně patrné. Zdálo se, že takové sny nezapadají do Fredovy teorie.

Skloubení těchto snů s teorií splnění přání bylo fascinujícím úkolem, který vedl k prvnímu formulování myšlenek, jež tvoří skutečné jádro psychoanalytické teorie.

Freud zjistil, že u některých pacientů se objevuje snaha popřít jeho myšlenky ohledně výkladů snů, které zabraňují splnění přání. Tento fenomén později Freud pojmenoval jako přenos.

Freud také dochází k úvahám o zjevném a skrytém významu snu, o roli cenzora v nevědomí, odporu, snové práci a snových myšlenkách, které vytváří druhý, od bdělého života oddělený organizovaný svět, založený na zcela odlišných principech.

Zdánlivou zmatenost snu způsobuje deformace snové myšlenky snovou prací. Je potřeba, aby snová myšlenka vyhovovala požadavkům cenzora, který do vědomí pouští jen přijatelná přání. Ze snu se tak stává kompromisní útvar plnící nevědomá přání, která však byla změněna k nepoznání. Ze zdánlivě zmatených snů se tedy staly sny nejzajímavější, protože v jejich případě byla práce cenzora nejsilnější.

Snová práce zahrnuje čtyři základních aktivity:

Kondenzace

Několik prvků skrytého významu je reprezentováno jedním prvkem významu zjevného, takže interpretace snu je ve Freudových spisech mnohonásobně delší než sen samotný. Dochází však i k opačnému jevu, to znamená, že jeden prvek skrytého obsahu je v manifestním snu obsažen i opakovaně. Freud upozorňuje na to, že kondenzaci jsou podrobeny všechny prvky snu.

Přesunutí

Centrální motiv skrytého snu se přesouvá na periferii snu manifestního, čímž je od skutečného významu odvedena pozornost. Zajímavější je, že během přesunutí je prvek velmi často nahrazen svým opakem.

Representabilita

Jeden prvek je nahrazen druhým prvkem, který může být zobrazen – skutečný obsah snu je podle Freuda skryt za obrazy. Rozhovory vedené ve snu jsou přitom jen útržky rozhovorů vedených ve dne a skutečný význam nenesou.

Sekundární revize

Přetváří sen v koherentní příběh a na rozdíl od předchozích aktivit vychází spíše z vědomí než z nevědomí.

Zjevný obsah snu je podle Freuda tvořen rezidui z předchozího dne. Latentní obsah je tvořen pudovými přáními, která však pochází z raného dětství.

Teorie nevědomí a další teorie

K některým podstatným myšlenkám v díle Výklad snů se dostaneme pouze při pozorném čtení. V kapitole o typických snech, které se podle Freuda objevují prakticky u každého snícího a které se často brání základní metodě interpretace (volné asociaci), se Freud věnuje sourozenecké rivalitě a Oidipovskému komplexu. V závěru knihy najdeme první ucelenou teorii nevědomí. Zatímco v práci o hysterii je přítomno nevědomí jen v kontextu patologických jevů, ve Výkladu snů Freud popisuje ucelený koncept platný pro zdravou mysl. Zdůrazňuje, že rozdíl mezi myslí zdravou a neurotickou je kvantitativní, nikoliv kvalitativní.

Freud také definuje topografický model, vědomí, nevědomí a předvědomí, hranici mezi nevědomím a předvědomím chráněnou cenzorem, který připomíná cenzora známého ze snové práce, formuluje primární proces, vyhrazený nevědomí, a sekundární proces probíhající ve vědomí a předvědomí, přičemž pro primární proces jsou typické jevy známé ze snové práce – přesunutí a kondenzace.

Dále se zabývá pojmem regrese a infantilní sexuality.

Stojí za to zmínit i teorie, které v knize nejsou explicitně obsaženy, ale jejichž zárodky tušíme. Předně se jedná o strukturální model, který Freud představil o mnoho let později. Čteme-li však úvahy o přísném cenzorovi, jemuž se snaží uniknout zakázané afekty, úvahy o superegu se přímo nabízí. Nahrazení cenzora superegem je jedna z mála změn, které se teorie snů po letech dočkala (Quinodoz, 2013). Ačkoliv snová práce odpovídá v pozdějších pracích spíše funkcím ega. (Meltzer, 1984).

Čteme-li o schopnosti snu převrátit věci v opak, vzpomeneme si na obranné mechanismy a na čistě egoistickou povahu snu, v němž je snící vždy ústřední postavou.

Fascinující je i výrok: láska a hlad se setkávají u matčina prsu. Pokud je mi však známo, Freud s ním nikdy dále nepracoval.

Podle mého názoru je Výklad snů přelomové dílo nejen v oblasti psychoanalytické teorie, ale je významné i pro psychoanalytickou techniku, teorii mysli, jazyka a filozofie.

Druhou část článku naleznete zde.

Literatura

Anzieu, D. (1986). Freud’s self-analysis. Hogarth Press and the Institute of Psycho-analysis.

Bion, W. R. (1994). Learning from experience. Jason Aronson, Incorporated.

Civitarese, G. (2014). The Necessary Dream: New Theories and Techniques of Interpretation in Psychoanalysis. Karnac Books.

Freud, S. (1997). Výklad snů. Nová tiskárna.

Gardiner, M. (Ed.). (1972). The Wolf-Man and Sigmund Freud. Karnac Books.

Laplanche, J., & Pontalis, J. B. (1988). The language of psychoanalysis. Karnac Books.

Meltzer, Donald. (1984). Dream-life, A Reexamination of the Psycho-analytical Theory and Technique.

Ogden, T. H. (2007). This art of psychoanalysis: Dreaming undreamt dreams and interrupted cries. Routledge.

Quinodoz, J. M. (2013). Reading Freud: A chronological exploration of Freud’s writings. Routledge.

Sandford, S. (2017). Freud, Bion and Kant: epistemology and anthropology in The interpretation of dreams. The International Journal of Psychoanalysis, 98(1), 91–110.

Segal, H. (2006). Dream, phantasy and art. Routledge.

Spillius, E. B., Milton, J., Garvey, P., Couve, C., & Steiner, D. (2011). The new dictionary of Kleinian thought. Taylor & Francis.