Mé úvahy se v posledním roce psychoterapeutické a analytické práce často týkají překvapivě intenzivních, nenaplněných, nekončících a jedinečných vztahů. Drahé jsou klientům především ty, které polemizují s oidipským uspořádáním – jaksi ho doplňují. A zvláště pak, pokud oidipské uspořádání prostě přehlíží. Inspirující, osudové, stabilní a současně objektně rigidní vazby – jsou to vztahy, které se lehce schematizují, a přitom těžce interpretují. Eurydiké a její krásná tragédie s Orfeem se mi proto často stává narativním podkladem pro výklad takových procesů.
Snad tedy nepohorším čtenáře, když jejich příběh adoptuji jako název pro naznačený fenomén – orfismus. To je název jistě mnoha významů, ale tím se současně zdá výstižný. Je to pojem vymezený: 1. víceznačností vlastností jednoho subjektu (v umění) a 2. mystické osudovosti odkládající završení do období po životě/procesu (náboženství). Gesto, jak poukážu dále, je manifestním nástrojem této dynamiky – udržuje skrze dojmy podstatu, ale brání její identifikaci.
Pravděpodobně nejlépe začnu reflexí tématu vymezením charakteristik vztahu. Poměrně ústřední se mi zdají ve vazbě tyto vlastnosti: 1. neplnitelnost (raději než „nenaplnitelnost“ naznačující dokonavost děje), 2. gesta (komunikace často probíhá mimo-verbálně, také pomocí předvědomí), 3. privátnost objektu (objekty lásky jsou mimořádně stabilní, opakovaně symbiotické a imunní intervenci). Ostentativní v terapii je především neplnitelnost – zdánlivě žádný akt nemůže převést vztah z „podsvětí“ do reality, což se týká i bezmoci terapeuta při analýze těchto situací.
Gesta, jak jsem naznačil, jsou formálně patrná stránka komunikace se soukromou podstatou obsahu. Často jsou hlavním předmětem zájmu ze strany klienta. Ale také jsou často hlavním předmětem omylu terapeuta. Takovou dvojakostí podtrhuji pozoruhodnou vzájemnost interagující dvojice, vzájemnost formy a obsahu, ale i vědomí a nevědomí. Podstatu pak tvoří silná dyadická vazba, která je nevědomě stabilní, ale současně se projevuje jako vědomé asociace reagující na reálné epizody kontaktu. Mají-li tyto asociace grandiózní obsah (ať už zlobu nebo zamilovanost), obvykle překrývají katastrofální stud a anihilační úzkost.
Stejně jako v oidipském uspořádání v orfismu vystupuje třetí. Tomu lze přisoudit různé role, které často mimikují strukturovanou dynamiku. Ostatní mohou vnímat, že jsou k dyádě přizváni. Nebudou ale vpuštěni – obzvláště frustrující okamžik pro terapeuta, který měl dojem přizvání, dokonce koalice s klientem. Věřit intenzivním fantaziím a asociacím je v prvních chvílích lehké, ale zájem terapeuta s rostoucí frustrací s opakováním epizod klesá.
Současně je ovšem třeba podtrhnout, že třetí je nutnou součástí orfismu. Jsem toho přesvědčení, že důvodem je anihilační úzkost, která by nastala při naplnění touhy ze splynutí. Zavázán osudovému vztahu se jeden přibližuje k druhému a neobjeví-li se překážka, je nutné ji vytvořit. Článkem, který je oproti závislému vztahu nezbytný, je zde třetí, který se stává regulativem konfliktu lavírujícího mezi anakliticko-erotickou touhou a anihilační tragédií.
Orfeus vyvádí Eurydiké z podsvětí – regulující třetí je symbolizován Hádem (v obou významech). Je celkově nastaven scénář téměř oneiroidní komunikace s omezenými percepčními procesy. Dobrý objekt musí být introjikován až inkorporován na dluh principu reality. Odraz v duši je tak současně 1. důkazem vztahu, 2. popřením anaklitické ztráty druhého, 3. hrozbou anihilačního rozpuštění vlastního já. A proto je nutné před završením celý proces sabotovat. Rafinovanost orfického procesu probíhá 1. předáváním privátního obsahu pomocí hry, 2. separací v posledním možném okamžiku a nakonec 3. reinscenací celého procesu. Spočívána aktivitě vzájemného kontejnování – jeden žvýká, druhý tráví, oba ovšem současně. V posledních fázích vede přesycení k přizvání třetího umožňujícího restart celého procesu. Zrcadlení, které je svou formou symbiotický proces, se tak objevuje ve fázích interakce dyády a při hrozící fúzí je zcela přerušeno představením vnějšího prvku (často terapeuta), který má současně ochrannou funkci (jako koaliční partner) a následně umožňuje opakování procesu (jako nepřítel dyády).
Podstatou poetické komunikace této dyády je pseudo-sublimační ochrana – svým způsobem divadelní hra. Nemůže dojít k vědomému kontaktu s realitou, proto musí dojít k zamlžení celé exhibice. Být zapletený do druhého je nahrazeno druhou nejlepší variantou – zaplétat se. Vina, která je nevyhnutelným vyvrcholením (uštknutím, ohlédnutím Orfea), jen překrývá katastrofální stud za touhu a úzkost z anihilace. Protože se ovšem jedná o příliš závažné pocity strukturované osobnosti, musí být představeny nevědomě. Stud sdílené exhibice je proto maskován elegancí nesplnitelných uměleckých nároků. Vzniká pak dojem, že i když vztahu vše nahrává, prostě jako by pro něj nebylo dost štěstí. Z toho se vyjevuje překvapivá příčina – základní obavou není, že by se klient při naplnění vztahu v druhém zklamal, ale daleko horší, že by zklamání nepřišlo. Vnitřní procesy celé dyády tak zajišťují přibližování, ale v kritickém okamžiku rozpletení. Nejistoty vnějších okolností, které známe z oidipských scénářů, jsou tak možná daleko víc vztahotvorné, než se někdy domníváme, a v orfismu chybí.
Musel bych sáhnout po konkrétních klientských epizodách, abych ilustroval zmíněnou intenzitu. Jsem nicméně přesvědčený, že ani tak bych nevystihl její hloubku. Čekat, že je možné dojem z orfismu schematicky vystihnout, je stejným důvodem selhání našich interpretací. Až po několikátém vyjevení nám dojde, že se nejedná o jednoduchý typ oidipského projevu nebo dyadického stavu. Budu hypotetizovat, že stabilita této dynamiky je ve výsledku často to, co nás frustruje a nutí do reaktivní akce. Lépe přijímáme, když naši interpretaci klient nejen přijme, ale také má patrný důsledek pro asociace budoucí. Snášet ovšem, že naše interpretace mají v jednu chvíli úspěch a pak jako by neproběhly, to je provokující. Činnost obran na straně klienta je v plném proudu a často jeho chování identifikujeme jako regresi. Nevědomí na naší straně je ovšem kvůli frustraci vedeno pasivní agresí plynoucí z dojmu, že klient nejdřív přijal a pak vyplivl interpretační lék, který jsme servírovali.
Věnoval bych se pro teď otázce výskytu tohoto fenoménu. Jsem toho mínění, že se objevuje bez ohledu na přítomnost oidipského uspořádání vztahů, často izolovaně. Čas, který klient věnuje orfickým asociacím, má také zvláštní charakter – je do jisté míry separátní od jiných vztahových asociací, které mohou být na výsost „zralé“. Naslouchání, o které se pokoušíme, jakoby žádalo okamžité přeladění úrovně přijímače. Abych upřesnil – orfické asociace jsou strukturovány obsahem jen zdánlivě, jde o formální projev vyjadřující se k: 1. intenzitě probíhající symbiózy introjektu a identity, 2. touze po finální fúzi a 3. anihilační úzkosti z této fúze. Mohl bych tak spekulovat, že přestože vypadají zprvu racionálně, je třeba jim naslouchat na podstatně nižší úrovni. Tvořit k nim strukturovanou interpretativní reakci znamená ignorovat jako-by-obsah. Význam našeho vstupu má být spíše v kontejnování, ale s vědomím že ocenění za kontejnment bude časem nahrazeno odporem v souvislosti s očekávatelnou reprízou.
Orfické se projevuje tím, že zdánlivě racionální asociace jsou ve své podstatě pokusem sdílet s terapeutem snový dojem. Je tak v popředí všechno to, co se váže k pointě, vyjma pointy samotné. Tak se barvitě vyjeví živý odraz vnitřní reality, který odvede pozornost od panikařícího principu reality. Celkově jsme tak nuceni k čtení mezi řádky – čtení podstaty z dojmových vlastností. Jen za těchto podmínek dokážeme identifkovat fakt, že naše pokusy o interpretační dokonavost jsou symetrickou kontra-reakcí na orfickou nedokonavost, kterou zažívá klient. To znamená, že náš vědomý cíl interpretovat za účelem rozvolnění neurózy míjí pointu tragického-touženého zaplétání. Jak se pak ukáže, takový pokus interpretace sice vypadá efektivně, ale často je klientem jen diplomaticky vytěsněn a do doby nové inscenace se ignoruje. Ti z nás, kteří přistoupí na teoretickou jistotu, pak často nechtějí k opakování svolit vůbec. Píseň orfismu tak tendenčně interpretujeme přes její asociační obsah, nikoliv dojem. Patří k tomu totiž jisté přesvědčení, že oidipská struktura koreluje se „zdravím“ a tedy zvláště u neurotických klientů nechceme slyšet regrese, které by naše teorie mohla považovat za příliš patologické.
Vím, že se zde pouštím do polemiky nad statutem organizace symbiotických vztahů. Že nápadně naznačuji nejistotu ohledně významu dyadického vztahování, které je spojeno s jistou nezralostí. Ti, kteří ovšem pracují se vzácným výskytem oidipského uspořádání vztahů (nejen metaforou), rozeznají, že popisované fenomény mnohdy nejde vysvětlit pouze těkavostí triangulární struktury. To samozřejmě nepopírá, že většinu případů, které známe, můžeme teoreticky vysvětlit. Dojde ale často k tomu, že díky superegální vině, která je přirozeně přítomná i v orfismu, identifikujeme tyto procesy jako jakési extramaritální fenomény oidipského uspořádání – tedy nechtěné vedlejší produkty.
Pak nicméně přehlédneme, že tyto jevy mohou mít vlastní dynamiku, vlastní separátní podstatu. I když na tento předpoklad přistoupíme, platí stále, že oidipský systém nesnese konkurenci. Snad je tedy příliš provokativní navrhnout, že by mohl existovat souběh více legitimních uspořádání plynoucích z různých prostor já. Že by souběžně vystupovaly stejnou intenzitou, ale jiným obsahem, jak je tomu navrženo například u starých Řeků (agápē, érōs, philía, philautía, storgē a xenía). Existuje nicméně tendence konkurenci potlačit – přizvat do terapie až příliš kritické superego s cílem čistit chování klienta (především pokud se prospívající klient až moc vzdaluje od linie očekáváného vývoje, nebo nás ohrozí stagnací). Obhajitelná, nebo ne, orfická zapletení se dějí a s nimi přichází i tyto naše tendence zařadit je mezi nevítané anomálie. Láska je přesto blíže pudové síle a možná tak její projevy vystihují podstatu nevědomí lépe, než racionální popis.
Takový proces, který pochází z divočiny reality, se přirozeně vzepře nemístným intervencím. Prožitek orfismu, který je slastnou regresí klienta, signalizuje významný pohyb sil krajinou osobní struktury. Je pak přítomné ambivalentní napětí dvou modu vztahování, které by se poeticky vyjádřilo: dva jsou na vztah málo, tři zas příliš pro lásku. Kontakt klienta s historickým prožitkem čisté přímé lásky tak ne-zve terapeuta otázkou – rozumíš? S přáním vyhovět, pak někdy sáhneme po lži. Opravdovou reakcí je přitom možná jen ta, která nabídne oidipského soka – nerozumím, můžeš cítit, nesmíš dělat. Touhou infikovaný klient se tak konečně setkává se zákazem, který vytvoří bezpečné hranice před fúzí. A snad tak umožní fungování dyády triangulárně – obdobně jako vlezlý Oidipus, o jehož přítomnost se nikdo neprosil, umožňuje procedurální vývoj. Nenávistí k třetímu tak klient neprokazuje nic menšího, než vděk za překážku. K tomu snad terapeut může posloužit – a to je možná jediný bezpečný způsob, jak orfický vztah ochránit od bakchantek a (H)hada. Žití pak nakonec přeci jen rozhodne o pravdě a naše terapeutické vhledy se stanou podružnou recenzí na dílo někoho jiného.
Příjemné toužebné city současně jako prožitky hluboké nenávisti jsou vlastnostmi podstaty orfického vztahu, stejně jako barvy vystihující orfické obrazy. Čtení, které doufá rozumět jádru takové interakce, drží se prvního neschematizovaného kontaktu s dojmem. Přinášející uklidnění, zdá se mi pak především uznání, že vztah této hloubky je vzácný. Vítězství tohoto vztahu nad nároky reality ovšem ještě vzácnější. Nakonec orfismus překvapí, když i po letech analyzovaný prohlásí – stálo mi to za to.
