Pro všechny, kterým unikla možnost navštívit konferenci AUtismus 2016 – psychoanalytický přístup, nabízíme krátké ohlédnutí za proběhlou akcí. Účastníci strávili v krásných prostorách hlavní budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy tři dny s bohatým programem. Příspěvky přednášené ve velké aule byly prokládány diskuzními skupinami, které se utvořily již na začátku konference vždy z menšího počtu účastníků a které se scházely v intimnějším prostředí některé z učeben. Na následujících řádcích čtenář nalezne reflexi dojmů a zážitků z víkendu očima jedné ze studentek. Vážnější zájemce o téma konference odkazujeme na budoucí číslo Revue psychoanalytické psychoterapie, které se bude problematice autismu věnovat.
Jak to probíhalo
V pátek odpoledne konferenci zahájil odborným příspěvkem „Důvěra v subjekt s autismem“ Michel Grollier. Psycholog a psychoterapeut z Francie vyjádřil radost, že může přednášet právě v Praze a připomněl Romana Jakobsona a Pražský lingvistický kroužek. Pochopila jsem proč, když jsem si s pokračující přednáškou začala uvědomovat, že poslouchám příspěvek čerpající z tradice francouzské lacanovské psychoanalýzy. Ta je mezi psychoanalytiky proslulá svou obtížnou srozumitelností. Později na toto téma vznikl humor propojující snad všechny účastníky, včetně organizátorů z řad dětské sekce České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP). Totiž že náročnost a neuchopitelnost první přednášky měla pomoci účastníkům sebezkušenostně se vžít do osoby s poruchou autistického spektra (PAS), která nerozumí světu kolem sebe, nedokáže účinně vtisknout slyšenému sdělení význam. Následovaly první diskuzní skupiny.
V sobotu do pražských ulic vyběhlo tisíce lidí na půlmaraton. Na univerzitní půdě odstartovala maraton příspěvků pro druhý den švédská psychoterapeutka May Nillson. Název „Nástroje pro hru a komunikaci – začátek práce s autistickým chlapcem“ sliboval více klinické zaměření referátu. Nechybělo však i účelné prokládání praxe s teorií. Poslouchali jsme například o důležitosti práce s rodinou dítěte s autismem a o způsobech podněcování zájmu rodičů o ně. Mluvila také o amplifikační metodě, při které je terapeut naladěn na dítě a aktivně poznamenává, co se při hře právě děje – z počátku se vůbec neinterpretuje. Líbil se mi odkaz na myšlenku významné dětské psychoterapeutky Alvarezové, která zdůrazňuje nutnost odolat snaze dítěte s autismem umrtvovat svět kolem sebe, aby mělo vše pod kontrolou, a naopak zůstat v kontaktu s ním živý a aktivní a pokoušet se citlivě ho vtahovat do příjemných interakcí. V naší diskuzní skupině nás práce podnítila mimo jiné k debatě o rozdílných možnostech péče o klienty u nás a ve Švédsku.
Po obědě následoval příspěvek „Ja to mám v hlave proste takto“ Naděždy Okenicové, psychoterapeutky z ČSPAP. Jsem přesvědčena, že většinu sálu dojala lidskost a živost přednesu dvou kazuistik chlapců s lehčí formou autismu. Specifikum práce s pacienty s PAS spočívá i v tom, že psychoterapeut musí mít obrovskou zásobu trpělivosti a obrnit se vůči tomu, že slovy Lydie Tischler „pokroky přicházejí v milimetrech, nikoli centimetrech“. Paní magistra uváděla příklad, kdy chodila k malé pacientce čtyřikrát týdně na čtyři hodiny a ze začátku docela dlouhou dobu nedělaly nic jiného, než že spolu skákaly na posteli. Teprve po mnoha proskákaných hodinách šlo stereotypní hru obohatit něčím dalším a posunout se dále.
Den uzavřel Petr Třešňák, zástupce šéfredaktora časopisu Respekt. Pokud jste čtenáři jeho článků, určitě vás nepřekvapí, že jeho příspěvek „Dá se autismus dítěte přežít ve zdraví?“ byl neobyčejně upřímnou sebereflexí, skvěle napsanou výpovědí jeho zážitků s dcerou s těžkým autismem. Četl úryvek z připravované knihy. Nejvíce mne oslovila kapitola o tom, co se děje v mysli zoufalého rodiče, který pro své nemocné dítě dokáže uvěřit i zázračným kouzelným metodám různých šarlatánů.
V neděli ráno dětská psychoterapeutka Lydia Tischler, která se mimo jiné velmi zasloužila o vznik výcviku v dětské psychoterapii v České republice, přednesla dva příspěvky: „Co je to autismus?“ a „Práce Salo Tischlera“. Mluvila o vývoji přístupu k diagnostické kategorii poruch autistického spektra, o diagnostické triádě (tři problémové oblasti společné pro PAS – sociální interakce a sociální chování; komunikace; představivost, zájmy, hra). Jako klíčové pro diagnostiku autismu zdůrazňovala problémy se schopností symbolizovat. Dále referovala o práci svého manžela, který se zabýval rozborem vztahů matek s dětmi psychotickými, autistickými a traumatizovanými. Pečlivým a dlouhodobým pozorováním více než padesáti případů dokázal rozlišit některé specifické znaky tohoto vztahu u jednotlivých skupin.
Přednáškový blok konference uzavírala kazuistikou Iva Macková, psychoterapeutka a klinická psycholožka. Podrobně popsala každý rok vývoje hry chlapce s PAS v sedmileté psychoanalytické psychoterapii. Zmiňovala, že když se chlapce chystala terapeuticky ujmout, měla pochybnosti, zda je její způsob provádění terapie vhodný pro děti s autismem. Vždyť jejím hlavním nástrojem je práce s přenosem a vztahem, což se zde zdá být nepoužitelné. Své obavy však překonala. Stereotypní hra se měnila jen velmi pozvolna, ale postupem času v ní byly neživé objekty (například oblíbený kombajn) nahrazovány loutkami a lidskými figurkami. Tyto postavy zažívaly ve hře situace z živého sociálního světa a spolu s tím se zdálo, že i chlapec se stává čím dál živějším.
Poté nás čekal závěrečný blok diskuzní skupiny a závěr konference. Potěšilo mne, že organizátoři naslouchali nemnohým výtkám k organizaci. Jednalo se o délku konference – v neděli večer byli vyčerpaní již úplně všichni – a délku a četnost diskuzních skupin, které byly možná zbytečně dlouhé. Snad se povede prosadit, aby měli příště účastníci texty příspěvků k dispozici dopředu. To by podle mého názoru ještě více podnítilo diskuzi ve skupinách.
Závěr
V průběhu víkendu jsem zachytila, jak kontroverzní může pro někoho být psychoanalytický přístup, nadto ještě spojený s problematikou autismu. Ve vzduchu visela palčivá otázka, jak se psychoanalytičtí psychoterapeuti staví k problematice etiologie autismu, tedy konkrétněji, zda věří ve vinu necitlivých „ledničkových“ matek. Referát Lydie Tischler snad tyto pochyby uspokojivě rozptýlil. Debata s odborníky z jiných oblastí a směrů, zde i s rodiči dětí s autismem, je velmi důležitá a může být obohacující a plodná. Já jsem ji takovou na konferenci zažívala. Děkuji dětské sekci ČSPAP za organizaci konference a těším se na slíbenou další, jež by se měla konat za dva nebo tři roky.
