Moderní psychoanalytická párová terapie zaměřená na porozumění párům v krizi

Zdroj: www.katelinkinney.com

Psychoanalytická párová terapie tak, jak ji v našich končinách rozvíjí Institut psychoanalytické párové a rodinné terapie (IPPART), v sobě nese prvky psychoanalytického myšlení a párové techniky s důrazem na bezpečné prostředí a nevědomou dynamiku vztahu. Základním principem je pomoci páru porozumět vzájemným nevědomým propojením a škodlivým vztahovým přesvědčením. Cílem psychoanalytické párové terapie není dávat páru naději, nebo jej držet při sobě, ale umožnit přemýšlet o vztahu a pomoct zvážit, jak ten vztah vlastně chtějí žít a jaký ho chtějí mít – vytvářet si ho. Když budou partneři schopni spolu přemýšlet, tak si budou moci vytvořit lepší vztah, anebo dojdou k tomu, že spolu opravdu nedokáží žít.

1. Úvod

Myšlenka psychoanalytické párové terapie se zrodila v manželských poradnách, kde některým psychoanalyticky orientovaným psychoterapeutům nestačil klasický model manželského poradenství, který kladl hlavní důraz na změnu chování jednotlivce. Cítili, že páru pomůže (znovu)nastartování vnitřně-vztahových reparačních mechanizmů[1] více než zásah zvenčí v podobě explicitní rady nebo návodu. Vycházeli ze zkušenosti, že symptom nelze jednoduše odnaučovat nebo zakazovat, protože plní určitou funkci. „Fantazie o vševědoucím odborníkovi, jenž po způsobu medicíny diagnostikuje a poradí správné postupy chování, jejichž dodržování povede ke štěstí, je pro řadu lidí velmi přitažlivá“ (Titl, 2014, 22). Dodržování takových rad však není jednoduché a často vede k frustraci a dalším hádkám, kdy jeden z partnerů viní toho druhého z toho, že nedodržuje instrukci odborníka, která často vůbec nereflektuje potřeby a hodnoty páru. Oba partneři pak mají pocit, že ten druhý mu vůbec nerozumí, protože neplní dohody a snad to dělá i schválně. Totiž „kdyby mu na mně opravdu záleželo, tak to přece udělá“. Ve skutečnosti je to tak, že v krizi trpí oba a postupně se zintenzivňuje zoufalá snaha, jak tomu druhému sdělit, že ho to strašně bolí. Tohle zacyklení pak vede k většímu zraňování se partnerů navzájem, aniž by to chtěli. Dělají a říkají si věci, které nechtějí říkat, a často si to pak vnitřně vyčítají, ale nemohou si prostě pomoct. Partneři si potřebují sdělovat, co je trápí a tíží takovým způsobem, aby jeden druhému rozuměli. Aby spolu mohli přemýšlet o tom, co je vlastně k sobě přivedlo, co jim imponovalo a co jim teď brání spolu otevřeně mluvit a rozumět si. Potřebují mluvit o věcech, které jsou pro oba citlivé a někdy až nevyslovitelné. Někteří se stydí za svoje potřeby nebo fantazie, jiní jsou přesvědčeni, že by toho druhého svými nároky zraňovali nebo obtěžovali. Je potřeba, aby mluvili o tom, co je skutečně tíží.

2. Základní technika párové terapie

Vyhledání odborné pomoci je často pro pár velmi náročné a vyžaduje velkou odvahu. I když je pár zoufalý a v krizi se snaží fungovat (v lepším případě) několik měsíců, je pro něj často obtížné najít odborníka, objednat se a přijít na konzultaci. Většinou je to jeden z páru, který „dá partnerovi nůž na krk“ a donutí ho vyhledat pomoc. Přestože je druhý partner často proti, , nakonec souhlasí v naději očekávané pomoci, která oběma pomůže dostat se z ničivé situace.

2.1 Úvodní hodina a hypotézy

Pár na první konzultaci většinou spontánně mluví o tom, co ho přivádí. Terapeut je nechá povídat a postupně se doptá na důležité informace, které pár neřekl. Zajímá nás historie páru i původní rodiny, to, jak partneři vnímají svůj intimní život, psychosomatické obtíže atp. Kromě vědomě formulované zakázky si všímáme také vědomé, ale nevyřčené, a hlavně nevědomé zakázky. Párový terapeut potřebuje porozumět tomu, co pár na začátku propojilo vědomě i nevědomě. Pracuje s hypotézami, které postupně ověřuje a snaží se porozumět tomu, proč si partneři musí ve vztahu dělat to, co si dělají. Nehledá přitom viníka nebo příčinu. V párové psychoanalytické terapii se musí nároky individuální psychoterapie modifikovat. „Terapeut nemůže být jen pasivním[2] posluchačem, stává se aktivním moderátorem rozhovoru, ale také překladatelem a advokátem“ (Titl, 2014, 22).

2.2 Holding a kontejnování

„Pro párovou a rodinnou terapii je důležité si uvědomit, že nejen děti potřebují holding od svých rodičů, ale také matky potřebují holding od svých manželů, aby mohly být empatickými matkami, a také otcové / manželé potřebují holding od svých partnerek / manželek, aby mohli plnit otcovskou roli“ (Titl, 2014, 224). Kontejnování v tomto smyslu zjednodušeně řečeno chápeme jako schopnost a ochotu vydržet těžkou situaci, v níž se pár nachází, a zároveň se musíme ptát a ověřovat si, jestli dobře rozumíme tomu, co partneři prožívají.[3] Partneři si často nemohou stěžovat jeden druhému. Jeden pro jistotu nic neříká a druhý zase zuří. Tím vzniká oboustranná křivda a oba partneři jsou přesvědčeni, že ten druhý ho nemá rád. „Muži někdy nehovoří o svých pocitech, nestěžují si, protože se obávají, že by tím ženě připadali slabí, bezradní a tedy neatraktivní. Ženy nemohou, protože jsou zklamané kvůli zkušenosti, že muži hned začnou radit, co se má udělat, místo aby jen naslouchali a pochopili důležitost tématu a pocitů ženy“ (Titl, 2014, 202). Terapeut může položit otázky, které by si ani jeden z partnerů nemohl dovolit. Páry často upřímně žádají invazivnější zásah do jejich vztahu zvenčí. Jsou už z článků na internetu poučení, že psychoterapeut málokdy explicitně radí, proto se neptají přímo na radu, ale vnitřně návod často očekávají. Pár potřebuje pocítit, že terapeut rozumí těžké situaci, ve které se nacházejí. Jak píše Lucká ve svém příspěvku (Lucká, 2014), je nezbytně nutné nabídnout páru něco, co zaujme jeho pozornost a díky čemu klienti sami pocítí, že zajímat se o věci tímto novým, neobvyklým způsobem, je pro ně užitečné. Pár také potřebuje zažít bezpečné ovzduší terapeutických sezení.

2.3 Setting

Párové sezení probíhá pouze za účasti obou partnerů. Je to právě proto, že chápeme problém jako vztahový. Je důležité, aby pár zažil, že se dá mluvit i o citlivých a těžkých tématech, a že to dokonce může být velmi významná zkušenost. Frekvence setkávání se obvykle stanovuje na jedenkrát týdně, ideálně ve stejnou dobu a stejný čas. Ukončení se může nastavit na 20 sezení – je to většinou doba, kdy je pár schopen více porozumět nevědomým propojením a inhibicím a je schopen otevřeněji mluvit o nepříjemných věcech. Oba někdy zjistí, že myšlenky, fantazie a potřeby, které jim připadaly děsivé, ve skutečnosti partner chápe a rozumí jim. Další možností je domluvit se na otevřeném konci a pár může chodit tak dlouho, jak potřebuje. Na úvodním sezení se také domlouvá výše honoráře a podmínky uhrazení při zrušení konzultace nebo neúčasti.

3. Závěr

Tak jako každá psychoterapeutická zkušenost je i párová terapie o zážitku / prožitku. Někdo moudrý řekl[4], že mír nastane tehdy, když budeme ve své vnitřní realitě schopni tolerovat a udržet postoje a názory, které si navzájem odporují. To není stav trvale udržitelný, ale pokud člověk, nebo v tomhle případě pár, porozumí vlastní dynamice, je možné rovnováhu a spokojenost (znovu)obnovovat a posouvat do jiných poloh.

„Všichni víme sami nejlépe, že mezi potřebou blízkosti a potřebou autonomie vede na cestě k druhé bytosti jen úzká lávka a že to není rada, co nás na ní udrží, ale spolehlivá, chápající odezva s námi cítící bytosti, jejímž prostřednictvím se dokážeme vnitřně posílit“ (Titl, 2014, 11). Psychoterapeuti, místo aby klienta nutili žít podle jeho hodnot a názorů, projevujících se radami a instrukcemi, pomáhají klientům využít jejich vlastních sil a najít jejich vlastní cestu k řešení problému. Pokud to oba doopravdy chtějí, může společný zážitek z terapie přispět k tomu, že vztah bude opět příjemným a vzrušujícím. Úlevný může být také objev, že nemusí zůstávat ve vztahu, ve kterém vážně nemhou žít. Nikdo jiný nemůže být větším odborníkem na svůj život a vztah než pár. Oba partneři sami nejlépe znají svoji situaci a své hodnoty. Oni jsou zodpovědní za svůj život.

Zdroje:

  • Titl, S. (2014) Psychoanalytická párová terapie, Praha, Portál, s. r. o.
  • Lucká, L. (2014) První hodina párové terapie, Praha, Revue psychoanalytická psychoterapie
  • Lucká, L. Paní D a pan JM: návštěva matky – přistání v realitě, http://www.ippart.cz/menu/clanky/parova-kasuistika
  • Willi, J. (1998) Párová terapie, Hradec králové, Konfrontace
  • ippart.cz

Poznámky:

[1] Dynamika, která v uspokojivém vztahu posouvá a vyvažuje nevědomé propojení. Pokud vztah funguje, tak jsou neshody a hádky automaticky integrované a vztah prohlubují.

[2] Možno namítnout, že pasivním posluchačem není ani během individuální terapie. V párové terapii je však terapeut mnohem aktivnější a mnohem častěji nabízí témata a nevědomá vztahová propojení, kterých si všiml. Pár má ve srovnání s individuální terapii mnohem méně „prostoru“.

[3] Někdy se stane, že partneři neví, co prožívají, nemohou se v sobě vyznat, nebo nevědí, jak to říct. Proto je velmi důležité, aby se terapeut snažil porozumět a uměl to nabídnout páru srozumitelnou formou.

[4] http://psychoanalyzadnes.cz/2016/11/03/civiliste-ve-valce/

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

fourteen + 7 =