Civilisté ve válce

0
868

Autor reflektuje zkušenosti z terapeutické práce izraelských psychoanalytiků, které byly sdíleny během konference Civilisté ve válce. Poukazuje na odlišnosti a podobnosti vnější reality státu ve válečné konfrontaci a vnější reality českých terapeutů a jejich pacientů a odvozuje z nich nutnost práce na vnitřních konfliktech.

Představme si, že máme v terapii klienta odlišné národnosti, kultury a náboženství. Představme si, že klient je příslušníkem národa a náboženství, které si za svůj cíl vytyčilo zničení vaší vlasti a eliminaci vaší rodiny. Mohli bychom takovému klientovi vůbec pomoct? S jakými pocity bychom daného klienta léčili? Dokázali bychom s ním vytvořit vztah, ve kterém by bylo místo pro sdílení a řešení jeho a našich pocitů agrese, strachu nebo viny?

Na tyto a další fascinující otázky hledali a sdíleli odpovědi psychoanalytici a psychoterapeuti z Izraele, kteří se 21-23. října spolu s nemnoha českými kolegy v Praze zúčastnili konference „Civilisté ve válce“ (http://www.civiliansatwar2016.com/). Konference, kterou spolupořádali pražský Rafael institut, Tel Aviv institute for contemporary psychoanalysis a Israel institute of group analysis, si dala za cíl „vytvořit prostor pro sdílení lidských i profesních zkušeností vycházejících z válečné reality.“ Počet izraelských kolegů převyšoval počet kolegů českých.

Desetiletí života v míru a vzrůstajícím blahobytu nám dovoluje zapomínat na historii a neřešit blízkou, natož vzdálenou budoucnost. Během diskusí s izraelskými kolegy se však ukázalo, že i klidná vnější realita může být zdrojem úzkosti, pokud se do ní promítají aktuální, nebo minulé prožitky ztráty bezpečí a anihilačního ohrožení. Životní příběhy izraelských kolegů byly naplněny traumatickými prožitky, se kterými se v našich podmínkách setkáváme buď vzácně, nebo je úspěšně popíráme. Navzdory rozdílům mezi vnější izraelskou a českou realitou byla většina referátů přínosná pro obě strany.

Osobně mě například zaujala práce izraelského židovského kolegy, který s palestinskými kolegy několik let vedl terapeutickou skupinu v arabské části Jeruzaléma. Pocity ublíženosti a křivdy, které se někdy přelily do otevřené hostility vůči představiteli „okupantů“, byly v bolestivém konfliktu s touhou po reparaci vnitřních objektů zřejmě odvozených od zkorumpovaných a sadistických rodičovských a politických autorit. Sám jsem si podobnou přenosově-protipřenosovou dynamiku dokázal představit při práci s týranými a zneužívanými dětmi, zejména s jejich terapeuty v diagnostických ústavech a dětských domovech, kde provádím supervize. Identifikace s pasivní rolí oběti na straně dětí a pocity viny na straně terapeutů nejsou dostatečně zvědoměné, což způsobuje jejich odehrávání jak ve vztahu ke klientům, tak mezi spolupracovníky.

Inspirující ukázkou práce s psychickým traumatem byla přednáška bývalé psycholožky izraelské armády. Terapeutka referovala o případu příslušníka vojenských sil, který po mnoha letech dobrovolného(!) nasazení ve válce nečekaně utrpěl významnou psychickou újmu. Životní příběh vojáka zahrnoval trauma jeho otce z holokaustu, před kterým jej syn toužil chránit za cenu štěpení a disociace vnějších a vnitřních katastrofických prožitků. Jeho psychické obrany se v bojové situaci připomínající prožitky vojákova otce v koncentračním táboře ukázaly být jako nedostatečné, což vedlo k rozvoji posttraumatické stresové reakce a posléze i poruchy. Symptomatické bylo, že podobnými symptomy začal v době rozvoje poruchy trpět i jeho otec.

Vhled do možností nebo spíše nemožnosti psychologické pomoci válečným uprchlíkům přinesla přednáška a diskuse s pracovníky organizace Člověka v tísni. Dozvěděl jsem se například, že v souvislosti s předpokládaným dobytím iráckého Mosulu, může Evropa očekávat další příliv asi milionu a půl psychicky a fyzicky zbídačených dětí, žen a mužů. Těžko si lze představit, že v současných politických podmínkách jim Evropa poskytne pomocnou ruku, natož terapeutickou pomoc. O neochotě české společnosti integrovat děti a dospělé se zvláštními potřebami snad nemusíme ani mluvit.

Přednášky a panelové diskuse byly během konference prokládány diskusemi v malých a velkých skupinách. Symbolickým uzavřením konference byla třetí velká skupina (large group), ve které z úst zkušené psychoanalytičky Heleny Klímové zaznělo konstatování, že všichni jsme civilisté ve válce.

Jeden z Izraelců poznamenal, že mír nastane tehdy, když budeme ve své vnitřní realitě schopni tolerovat a udržet postoje a názory, které si navzájem odporují. Formuloval tak ideál, o který by se zřejmě měl snažit každý psychoanalyticky orientovaný terapeut. Do doby, než se česká vnější realita začne podobat té izraelské, máme rozhodně na čem pracovat.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

13 − 2 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..