Skupinová psychoterapie je vysoce účinná forma terapie. Účast ve skupině může přinést obrat v životě k větší spokojenosti a pohodě, založený na porozumění podstatě aktuálních obtíží a na rozpoznání adaptivnějších způsobů myšlení, prožívání a chování. K tomu, aby účastníci skupiny z terapie co nejvíce získali, je třeba, aby terapeut skupiny rozuměl dynamice skupinového terapeutického procesu, vnímal dění ve skupině a adekvátně reagoval a ovlivňoval dění ve skupině. Na důležitý aspekt skupinové dynamiky bránící optimálnímu průběhu terapeutického procesu upozornil Wilfred Bion, který popsal obrannou regresivní tendenci skupiny přecházet od zaměření na řešení problémů na méně zralé způsoby zvládání v situaci zvýšené hladiny úzkosti ve skupině.
Úvod
Wilfred R. Bion na základě svých i experimentálních zkušeností s terapeutickými skupinami vytvořil model fungování psychoterapeutické skupiny, který je založen na představě neustálé změny. Změna má charakter přechodů mezi stavem skupiny přinášejícím léčbu obtíží prostřednictvím náhledu na příčiny obtíží a jejich možnou transformaci a stavy skupiny převáženě blokující léčbu vyhýbáním se náhledové práci. Své zkušenosti se skupinovou psychoterapií Bion formuloval v několika studiích, které později shrnul do své knihy Experience in Groups (1961).
Bion vychází z práce Melanie Kleinové, která popisuje psychické procesy probíhající v raných fázích psychického života, kdy se podle Kleinové dítě musí vyrovnávat s hlubokými úzkostmi až psychotického charakteru. Bion, stejně jako Kleinová, předpokládá, že i v dospělé psychice probíhají podobné procesy jako v dětské mysli, tedy, že i dospělá psychika musí neustále odvracet hluboké až psychotické úzkosti. Podle Biona (141, 1961) procesy popsané Kleinovou umožňují porozumět i dějům probíhajícím při navazování kontaktu dospělého člověka s emocionálním životem ve skupině a umožňují porozumět dynamice skupiny, hlavně z hlediska masivní regrese k mechanismům popsaným Kleinovou typickým pro nejranější fáze psychického života. Jádrem této regrese je přesvědčení, že skupina, na rozdíl od náhodného shromáždění jednotlivců, vzniká na základě ztráty individuální odlišnosti jednotlivců, v podstatě totožné s depersonalizací. Pro existenci skupiny je tedy nutné, aby její členové zažívali zmíněnou regresi. Pokud jsou jednotlivci tvořící skupinu vystaveni možnosti, že by se ukázala jejich individuální odlišnost, dostávají se do emočního stavu hluboké úzkosti.
Ohrožujícím emocionálním impulsem může být i prožitek jiné kvality, může jím být třeba vztek. V situaci silných emočních impulsů ve skupině dochází k přechodu od stavu skupiny přinášejícího vývoj a změnu, který Bion pojmenoval pracovní skupina, ke stavu, který Bion (158, 1961) nazývá mentalitou základního předpokladu (skupinou základního předpokladu). Důvodem je chování členů skupiny, kteří jednají, jako by sdíleli společný předpoklad – sešli se, aby byli léčeni, nebo aby bojovali či utekli, nebo aby sdíleli předpoklad naděje, že budou spaseni. Bion (146–152, 1961) tak rozlišuje tři typy skupiny základního předpokladu – závislou skupinu, skupinu boj-útěk a párovou skupinu.
Pro mentalitu základního předpokladu je charakteristická absence vývoje, podněty k vývoji se setkávají s hostilními reakcemi. Zamezení vývoje má však za následek nárůst příjemného pocitu vitality. Další důležitou charakteristikou mentality základního předpokladu je absence časového rozměru, tato dimenze psychického fungování není rozlišována, všechny aktivity, které vyžadují vědomí času, jsou nedostatečně chápány a přinášejí pocity pronásledování.
Bion (158, 1961) ve své teorii spojuje přechod od pracovní skupiny ke skupině základního předpokladu s přítomností intenzivních emočních impulsů. V současné psychoanalýze bývá zmíněná změna stavů skupiny specifičtěji spojována se sdíleným prožitkem ohrožení existence skupiny. Ohrožení může být prožíváno jako přicházející zvenku, ohrožující může být obava z odchodu člena ze skupiny, ohrožující může být vše, co může v konečném důsledku vést k rozpadu skupiny. Obava z rozpadu skupiny je příčinou sdílené nevědomé úzkosti psychotické intenzity, která je příčinou přechodu od pracovní skupiny ke skupině základního předpokladu.
Pracovní skupina
Každá lidská skupina se setkává proto, aby něco dělala, za nějakým účelem, cílem, na jehož dosažení jednici spolupracují. Tato spolupráce je dobrovolná a závisí na úrovni dovedností jedince. Účast na této aktivitě je možná jen pro jedince, jejichž mentální schopnosti se dlouhodobě vyvíjely. Vzhledem k tomu, že tato aktivita skupiny je zaměřena na cíl, vztahuje se k realitě, její metody jsou racionální. Takto popisuje Bion (143, 1961) charakteristiky pracovní skupiny a přirovnává je k těm, které Freud připisoval egu. Účelem terapeutické skupiny je zaměřit mentální aktivitu na vyřešení problémů, pro které jedinec vyhledal pomoc, uvádí Bion (144, 1961). Toto racionální úsilí, využívající nejvyšší úrovně mentálních schopností je však brzděno, blokováno a odkláněno přechodem k následujícím třem typům mentality základního předpokladu.
Závislá skupina
Tento typ fungování skupiny vychází z předpokladu závislosti, tedy z předpokladu, že členové skupiny se setkali, aby „obdrželi“ léčbu od terapeuta, uvádí Bion (147, 1961). Jádrem tohoto způsobu fungování skupiny je představa existence vůdce, poskytujícího fyzickou i duševní ochranu, na němž jsou členové skupin závislí. Bion (148, 1961) popisuje své pocity, když se dostal do pozice vůdce ve stavu závislé skupiny: „Stal jsem se nějakým božstvem, otázky jsou směrovány ke mně, jako k někomu, kdo zná odpovědi bez nutnosti se k nim dopracovat.“ Idealizace vůdce skupiny může vést k polarizaci skupiny a vytváření pozice obětního beránka.
Další variantou závislého fungování skupiny je očekávání člena skupiny, že uspokojení jeho potřeb zabezpečí jiný člen skupiny. Bion (148, 1961) uvádí příklad chování členů závislé skupiny: „jedna pacientka přinesla čokoládu, jedí ji společně s jinou pacientkou, jiný pacient jí sendvič, další pacient, filosof, který dříve tvrdil, že nevěří v Boha, sděluje, že na skupině nemusí mluvit, že mu stačí jen na skupinu docházet dost dlouho a všechny jeho problémy budou vyřešeny, bez toho, že by musel něco dělat.“
Skupina párování
Skupina párování je podle Biona (151, 1961) založena na nasměrování pozornosti k nějaké budoucí události, která přináší do současného prožívání pocit naděje a ulevuje od prožitků bezmoci a beznaděje. Sdílený prožitek nadějného očekávání párové skupiny může být na verbální úrovni vyjádřen například očekáváním, že manželství učiní konec neurotickým handicapům, že skupinová psychoterapie by revolucionizovala společnost, kdyby se dostatečně rozšířila, že příští roční období bude příjemnější, že nějaký nový druh komunity, nějaká vylepšená skupina by měla být vyvinuta.
Naděje se upíná k nějaké budoucí události, může však jít i o představu osoby, jakéhosi vůdce – zachránce, nebo i idey, která spasí skupinu před pocity nenávisti, destruktivity a zoufalství. Pro pocit naděje je nutné, aby fantazijní vůdce skupiny, v kontrastu se závislou skupinou a skupinou boj-útěk, zůstal pouhou představou, zůstal „nenarozený“. Jde o mesiášskou naději, která musí zůstat nenaplněna, neboť jakmile by tato snaha byla úspěšná, naděje by byla oslabena, už by nebylo možné v něco doufat a destruktivita, nenávist a zoufalství nebyly nijak výrazně ovlivněny a jejich přítomnost by byla opět zažívána, tvrdí Bion (151–152, 1961).
Jako jeden z možných scénářů párové skupiny Bion (150, 1961) popisuje situaci ve skupině, kdy konverzace je monopolizovaná mužem a ženou, kteří dělají dojem, že ignorují zbytek skupiny. Výměny pohledů ostatních členů skupiny naznačují, že jejich vztah má milostný charakter, i když se obsah dialogu ničím neliší od obvyklých výměn ve skupině. Dialog ve fantazii ostatních členů skupiny navozuje představu sblížení mezi diskutujícími, a potažmo i zplození fantazijního skupinového dítěte – zachránce. Proto nikdo z ostatních do dialogu nezasahuje, aby objevení se zachránce nepřekazil. Pro párování však není důležité pohlaví členů páru, upozorňuje Bion (150, 1961).
Skupina boj-útěk
Tento typ skupiny je založen na předpokladu, že skupina se setkala, aby proti něčemu bojovala, nebo aby před něčím utekla, členové skupiny prožívají ohrožení skupiny nepřítelem, uvádí Bion (152, 1961). Vedoucí, kterého si skupina v tomto způsobu existence vybere, musí vnést do skupiny téma útěku či agrese a pokud tento předpoklad nenaplní, je ignorován. Tuto roli na sebe obvykle vezme pacient s paranoidními rysy osobnosti. Skupinou boj-útěk jsou podporovány projevy agrese a hostility, jež mohou být nasměrovány vně skupiny, nebo i proti členovi skupiny, který do skupiny přináší těžké téma, což ostatním připomíná jejich vlastní obtíže.
Ve stavu skupiny boj-útěk je podle Biona (64, 1961) dán důraz na pocit, že v situaci ohrožení skupiny jsou obtíže jedince nedůležité a že jiné metody zacházení s neurózou než boj s tím, kde je neurotický, nebo útěk od něho, jsou vnímány jako v protikladu se zájmy skupiny.
Interpretace skupiny základních předpokladů
Pro skupinu členů s organizací osobnosti na stabilnější úrovni je podle Biona (165, 1961) vhodnější Freudův popis skupiny jako opakování rodinného vzorce s neurotickými mechanismy, čím více je však ve skupině členů s křehčí organizací osobnosti, tím více vystupují primitivní fantazie a mechanismy mentality základního předpokladu. Avšak i u více „stabilní“ skupiny by mělo být poukázáno na výše popsané fantazie a mechanismy psychotické úrovně, i kdyby to mělo přinést přechodnou nepohodu i zhoršení symptomů členů skupiny, tvrdí Bion (165, 1961).
Bion opakovaně ilustruje, jak ve skupině pojmenovává aktuálně probíhající projevy mentality základního předpokladu, a činí tak, i když reakce skupiny naznačují, že členové skupiny nic takového nechtějí slyšet. Připadá si, jako by se rouhal ve skupině pravověrných věřících, avšak činí tak, protože jak Bion (160, 1961) zdůrazňuje, jedině porozumění přináší vývoj.
Teorie skupinové psychoterapie pomáhá terapeutovi udržovat optimální průběh skupinového procesu tím, že mu umožňuje vidět dění ve skupině z různých hledisek a všímat si vybočení z optimálního stavu, aby mohl terapeut v takovém případě aktivně zasáhnout. Terapeut sleduje udržování hranic, rovnováhu mezi kohezí a tenzí, procházení vývojovými fázemi skupiny, vyvažování pozornosti mezi členy skupiny a pozornosti upřené na jednotlivce a celou skupinu, vyvážení pozornosti na „tady a teď“ a „tam a tehdy“ atd. Bionův pohled přidává k teoretické výbavě terapeuta další nástroj, umožňující vidět dění ve skupině z hlediska nevědomé dynamiky zřejmě z té nejhlubší perspektivy.
Literatura:
- Bion, W. (1961). Experience in Groups. Basic Books, New York.
