Autor reflektuje zkušenosti z terapeutické práce izraelských psychoanalytiků, které byly sdíleny během konference Civilisté ve válce. Poukazuje na odlišnosti a podobnosti vnější reality státu ve válečné konfrontaci a vnější reality českých terapeutů a jejich pacientů a odvozuje z nich nutnost práce na vnitřních konfliktech.
Představme si, že máme v terapii klienta odlišné národnosti, kultury a náboženství. Představme si, že klient je příslušníkem národa a náboženství, které si za svůj cíl vytyčilo zničení vaší vlasti a eliminaci vaší rodiny. Mohli bychom takovému klientovi vůbec pomoct? S jakými pocity bychom daného klienta léčili? Dokázali bychom s ním vytvořit vztah, ve kterém by bylo místo pro sdílení a řešení jeho a našich pocitů agrese, strachu nebo viny?
Na tyto a další fascinující otázky hledali a sdíleli odpovědi psychoanalytici a psychoterapeuti z Izraele, kteří se 21-23. října spolu s nemnoha českými kolegy v Praze zúčastnili konference „Civilisté ve válce“ (http://www.civiliansatwar2016.com/). Konference, kterou spolupořádali pražský Rafael institut, Tel Aviv institute for contemporary psychoanalysis a Israel institute of group analysis, si dala za cíl „vytvořit prostor pro sdílení lidských i profesních zkušeností vycházejících z válečné reality.“ Počet izraelských kolegů převyšoval počet kolegů českých.
Desetiletí života v míru a vzrůstajícím blahobytu nám dovoluje zapomínat na historii a neřešit blízkou, natož vzdálenou budoucnost. Během diskusí s izraelskými kolegy se však ukázalo, že i klidná vnější realita může být zdrojem úzkosti, pokud se do ní promítají aktuální, nebo minulé prožitky ztráty bezpečí a anihilačního ohrožení. Životní příběhy izraelských kolegů byly naplněny traumatickými prožitky, se kterými se v našich podmínkách setkáváme buď vzácně, nebo je úspěšně popíráme. Navzdory rozdílům mezi vnější izraelskou a českou realitou byla většina referátů přínosná pro obě strany.
Osobně mě například zaujala práce izraelského židovského kolegy, který s palestinskými kolegy několik let vedl terapeutickou skupinu v arabské části Jeruzaléma. Pocity ublíženosti a křivdy, které se někdy přelily do otevřené hostility vůči představiteli „okupantů“, byly v bolestivém konfliktu s touhou po reparaci vnitřních objektů zřejmě odvozených od zkorumpovaných a sadistických rodičovských a politických autorit. Sám jsem si podobnou přenosově-protipřenosovou dynamiku dokázal představit při práci s týranými a zneužívanými dětmi, zejména s jejich terapeuty v diagnostických ústavech a dětských domovech, kde provádím supervize. Identifikace s pasivní rolí oběti na straně dětí a pocity viny na straně terapeutů nejsou dostatečně zvědoměné, což způsobuje jejich odehrávání jak ve vztahu ke klientům, tak mezi spolupracovníky.
Inspirující ukázkou práce s psychickým traumatem byla přednáška bývalé psycholožky izraelské armády. Terapeutka referovala o případu příslušníka vojenských sil, který po mnoha letech dobrovolného(!) nasazení ve válce nečekaně utrpěl významnou psychickou újmu. Životní příběh vojáka zahrnoval trauma jeho otce z holokaustu, před kterým jej syn toužil chránit za cenu štěpení a disociace vnějších a vnitřních katastrofických prožitků. Jeho psychické obrany se v bojové situaci připomínající prožitky vojákova otce v koncentračním táboře ukázaly být jako nedostatečné, což vedlo k rozvoji posttraumatické stresové reakce a posléze i poruchy. Symptomatické bylo, že podobnými symptomy začal v době rozvoje poruchy trpět i jeho otec.
Vhled do možností nebo spíše nemožnosti psychologické pomoci válečným uprchlíkům přinesla přednáška a diskuse s pracovníky organizace Člověka v tísni. Dozvěděl jsem se například, že v souvislosti s předpokládaným dobytím iráckého Mosulu, může Evropa očekávat další příliv asi milionu a půl psychicky a fyzicky zbídačených dětí, žen a mužů. Těžko si lze představit, že v současných politických podmínkách jim Evropa poskytne pomocnou ruku, natož terapeutickou pomoc. O neochotě české společnosti integrovat děti a dospělé se zvláštními potřebami snad nemusíme ani mluvit.
Přednášky a panelové diskuse byly během konference prokládány diskusemi v malých a velkých skupinách. Symbolickým uzavřením konference byla třetí velká skupina (large group), ve které z úst zkušené psychoanalytičky Heleny Klímové zaznělo konstatování, že všichni jsme civilisté ve válce.
Jeden z Izraelců poznamenal, že mír nastane tehdy, když budeme ve své vnitřní realitě schopni tolerovat a udržet postoje a názory, které si navzájem odporují. Formuloval tak ideál, o který by se zřejmě měl snažit každý psychoanalyticky orientovaný terapeut. Do doby, než se česká vnější realita začne podobat té izraelské, máme rozhodně na čem pracovat.