V nakladatelství Portál vyšel překlad knihy Psychoanalytická psychoterapie: příručka pro praxi, která byla vydána v angličtině v roce 2004. Čtenář má tak v češtině k dispozici již druhou publikaci od přední americké psychoanalytičky Nancy McWilliams. Zatímco v Psychoanalytické diagnóze (2015) autorka popsala integrativním způsobem psychoanalytickou koncepci osobnosti a rozpoznávání jejích charakteristických rysů, v Psychoanalytické psychoterapii se věnuje praktickým aspektům terapeutické práce jako takové. McWilliams má schopnost popsat komplexní fenomény jednoduchým a srozumitelným jazykem. Integruje přitom poznatky řady dalších autorů a vlastní dlouhodobé zkušenosti s praktikováním psychoterapie.
O psychoanalýze a psychoanalytické psychoterapii se ještě stále hojně tradují nejrůznější mýty a stereotypní představy. Například, že se zabývá pouze minulostí, že v ní jde jenom o intelektuální vhled klienta, a nikoliv jeho autentický emoční prožitek, že se zabývá jenom sexualitou – a bylo by možné pokračovat řadou dalších. Možných vysvětlení tohoto předsudečného odporu, se kterým na psychoanalýzu nahlíží část laické i odborné veřejnosti, je více. Specifické názvosloví, které psychoanalýza používá, někdy vybízí ke zkratkovitým interpretacím. Psychoanalytická tradice je také stále do značné míry komunikována převážně skrze své historické prvopočátky, ačkoliv dnes zastřešuje velké množství odlišných teoretických proudů, které se neustále vyvíjejí (např. intersubjektivní nebo relační proud psychoanalýzy). Stále existují velké rezervy v tom, jak přínos a pestrost psychoanalytického myšlení poutavě přinést do všeobecného povědomí. Psychoanalytická psychoterapie v tomto ohledu představuje skvělou příležitost pro každého, kdo má zájem si o psychoanalýze udělat jasnější představu. McWilliams věnuje této problematice pozornost v úvodu knihy, kde se v první kapitole věnuje vymezení psychoanalýzy v historickém kontextu a proměnám techniky a způsobu uvažování v průběhu času.
Ve druhé kapitole se autorka zamýšlí nad aspekty, které jsou vlastní všem psychoanalytickým směrům nehledě na jejich rozdílné pohledy na terapii. Řadí mezi ně:
Zvědavost a úžas: Psychoanalytik přistupuje k veškerému vědomému i nevědomému materiálu přinášenému do psychoterapie s co největší otevřeností a pozorností k tomu, jaké významy může pro konkrétního klienta nést. Povzbuzuje jej tím k rostoucí odvaze zkoumat
a odhalovat sama sebe.
Složitost: Psychické problémy, které přivádí klienty do psychoterapie, nelze jednoduše redukovat ve smyslu „příčina – následek“. V duchu Freudova termínu „předeterminovanosti“ (overdetermination)[1] jsou podmíněny mnoha vzájemně se ovlivňujícími faktory – osobní historií, aktuálními stresory, proměnlivými konflikty ve vztahu k sobě a druhým lidem, přáními, obavami atd. Při snaze o porozumění a propracování klientových obtíží je navíc třeba pamatovat na to, že naplňují více než jednu nevědomou funkci a mají proto potenciálně velké množství postupně se vynořujících významů.
Identifikace a empatie: Při práci s klientem nahlíží psychoterapeut do svého vlastního prožitkového světa, identifikuje se s klientovým prožíváním a této identifikace následně využívá k stále hlubším pocitům vcítění a empatie s ním. McWilliams připomíná psychoanalytika Christophera Bollase: „Abychom našli pacienta, musíme ho hledat v sobě“.
Subjektivita a naladění se na emoce: Psychoterapeut je pozorný k intersubjektivnímu dění v analytické situaci, je citlivě zaměřený na emoce, které se mezi ním a klientem rozvíjejí v průběhu terapie, analyzuje a interpretuje jejich možný význam.
Citová vazba: Klíčovým prvkem psychoanalytické psychoterapie je důvěrný a bezpečný vztah s klientem, vytvoření a udržování terapeutické aliance tak, aby mohl klient do psychoterapie co nejsvobodněji přinášet svůj psychický materiál.
Víra: Terapeutův postoj k procesu psychoanalýzy, který zúčastněné vyzývá k riskování, vede ke chvílím zmatení a pochybností, obtížným prožitkům a místy též bolestivým „krokům nazpět“ ve vlastním prožitkovém světě, ale v důsledku k větší opravdovosti, svobodě a autorství vlastního života.
Následující kapitoly se věnují samotnému procesu psychoanalýzy a nárokům a výzvám, které klade na terapeuta. Autorka si více všímá situací, na které se paradoxně při výcviku psychoterapeutů spíše zapomíná a každý si v nich místo nachází po svém (případně pod vlivem a přesvědčením svého supervizora). Proč je důležité, aby budoucí psychoanalytik podstoupil vlastní psychoanalýzu? Jak v terapeutické situaci naložit s odhalením osobních informací klientovi? Nebo co dělat, když nás klient pozve na rodinnou večeři? Autorka klade tyto otázky (a řadu dalších), ale nepodává k nim autoritativní výklad a odpovědi „to je správně / to je špatně“. Raději ilustruje příklady z vlastní dlouholeté praxe a v kontextu psychoanalytického uvažování vybízí čtenáře k přemýšlení o tom, co se v těchto situacích odehrává a nevědomě sděluje, co analyzovaný i analytik vnášejí do terapeutické situace a jakou dynamiku to potenciálně může uvést v pohyb. McWilliams zdůrazňuje, že její kniha není učebnicí psychoanalytické teorie a techniky. V tomto ohledu lze odkázat na jiné knihy, v češtině například na dvoudílnou Psychoanalytickou praxi (1993, 1996) nebo v angličtině dostupnou přehledovou učebnici Textbook of Psychoanalysis (2012).
Praktickou ukázku vlastní analytické práce přináší McWilliams v osmé a deváté kapitole, které ve formě případových studií zachycují spolupráci s neuroticky strukturovanou pacientkou (Molly) a hraničně strukturovanou pacientkou (Donna). Čtenář, který se seznámil
s již dříve zmíněnou Psychoanalytickou diagnózou, bude lépe rozumět autorčiným diagnostickým předpokladům, tato znalost nicméně pro pochopení prezentovaných kazuistik není nezbytná. V obou případech dostáváme k dispozici klinický obraz pacientek na začátku léčby, jejich stručnou osobní anamnézu a následně komentovaný průběh léčby a jejího ukončení. McWilliams přitom reflektuje své prožitky, myšlenky a svá rozhodnutí coby terapeutky v průběhu analýzy obou pacientek. Na detailních praktických ukázkách z vlastních analytických setkání tak živě demonstruje teoretické poznatky z úvodních kapitol knihy a s velkou otevřeností ukazuje, jak může moderní psychoanalýza vypadat v praxi.
Autorka rovněž upozorňuje na „odvrácenou“ stranu provozování psychoterapeutické praxe a rizika plynoucí z tohoto povolání. Terapeutická činnost klade na (nejen!) začínající odborníky vysoké nároky. Psychoanalýza vyžaduje emoční zaangažovanost, kreativitu a bdělou pozornost na mnoha úrovních. Ke klientům a jimi přinášeným obsahům, ke svému vlastnímu prožívání a odpovědnosti za kvalitu poskytované služby a bezpečí klienta i své vlastní, k terapeutickému procesu „tady a teď“ ve formě přenosu a protipřenosu, k profesi jako takové a jejím standardům. Tyto a další aspekty terapeutické práce jsou v úhrnu značně emočně vyčerpávající, mohou se promítat do terapeutova osobního života a konfrontovat jej s řadou výzev. Patří k nim mimo jiné uchování energie a vřelosti mimo terapeutickou pracovnu – k rodině, přátelům a partnerům. Nebo vyrovnávání se s možným obavami a očekáváními v terapeutově okolí, že jej stále zkoumá a posuzuje. Ve vztahu ke klientům posléze autorka připomíná situace, kdy se s nimi analytik setká v jiném než terapeutickém rámci, a jak mohou podobné události léčebný proces ovlivnit.
Kniha je zakončena kapitolou, která připomíná, že psychoterapeut – pokud chce přispívat vlastními zdroji a kapacitou k růstu druhého člověka v analytickém procesu – musí věnovat dostatečnou péči sám sobě. Autorka kapitolu schematicky pojala jako výčet zdrojů, které sytí odlišné složky osobnosti dle Freudova strukturálního modelu. K „péči o Ono“ řadí naplňování fyziologických (spánek, odpočinek, pohyb) a materiálních (adekvátní finanční ohodnocení práce) potřeb. K „péči o Já“ kontinuální psychologické vzdělávání a rozšiřování vlastních obzorů, udržování odděleného soukromého života „nekontaminovaného“ pracovními záležitostmi a možnost svobodného sebevyjadřování. Konečně do „péče o Nadjá“ klade svědomitost a laskavost ve vztahu k sobě i druhým – kolegům, přátelům a rodině.
Součástí publikace je rozsáhlý seznam citované literatury. Obsahuje odkazy na řadu textů jak klasické, tak soudobé tradice, kterými se McWilliams ve svém přístupu inspiruje. Sloužit může jako užitečný rozcestník dalšího vzdělávání pro každého zájemce
o psychoanalýzu a psychoanalytickou psychoterapii. Vzhledem ke stereotypům zmíněným v úvodu této recenze je potěšující, že své místo zde nacházejí i výzkumné studie ověřující původní psychoanalytické formulace.
Psychoanalytická psychoterapie je podnětná nejen pro psychoanalyticky orientované terapeuty ale svojí strukturovaností a přehledností může být podnětnou a inspirativní příručkou pro začínající terapeuty všech psychoterapeutických směrů. Za Psychoanalýzu dnes vám přeji příjemné čtení!
Literatura
Gabbard, G. O., Litowitz, B. E., & Williams, P. (Eds.) (2012). Textbook of Psychoanalysis (2nd ed.). American Psychiatric Publishing, Inc.
Kächele, H. & Thomä, H. (1993). Psychoanalytická praxe díl I.. Mach Praha.
Kächele, H. & Thomä, H. (1996). Psychoanalytická praxe díl II.. Pallata
McWilliams, N. (2015). Psychoanalytická diagnóza. Portál.
[1] Termín overdetermination je v knize poněkud nepřesně přeložen jako „nadměrná určenost“.
