Psychoanalýza v době postfaktické

Tento text vznikl v reakci na podcast Návrat do přítomnosti nedávno publikovaný na portálu psychologie.cz, ve kterém spolu hovoří šéfredaktor Psychologie.cz Jan Majer a psycholog Dalibor Špok. Kromě jiného tu zaznívá řada tvrzení o psychoanalýze.

Písemná anotace rozhovoru, který spolu vedli šéfredaktor Psychologie.cz Jan Majer a psycholog Dalibor Špok, zněla takto:

Kdo za to může? Jaké události mě ovlivnily? Na tyto otázky zaměřují naši pozornost mnohé psychologické a psychoterapeutické směry. Nabádají nás, abychom hledali indicie zakopané kdesi v nevědomí. Sugerují nám představu, že hluboko ve spleti vzpomínek leží zlatý grál, jehož nalezení vyřeší naše problémy. Hledání nás zaměstná na dlouhé měsíce i roky. Přemýšlejte se šéfredaktorem Psychologie.cz Janem Majerem a psychologem Daliborem Špokem, kam se vyplatí nasměrovat pozornost, když už jste se odhodlali něco ve svém životě změnit.

Rozhovor jsem si se zaujetím vyslechl a po krátké úvaze jsem se rozhodl jím zabývat detailněji. Vedly mě k tomu dva důvody: Ačkoliv se předmětem rozhovoru stala hlavně psychoanalýza, při rozhovoru nebyl přítomen nikdo s psychoanalytickou odborností. Pokusil jsem se tedy vyjmout z rozhovoru hlavní teze, které zaznívají z úst kolegy Špoka:

  1. Psychoanalýza je většinově založena na analýze minulosti.
  2. Psychoanalýza vidí rodiče a dětství jako hlavní faktor vývoje osobnosti člověka, ostatní vývojové vlivy upozadila/zanedbala.
  3. Psychoanalýza věří, že když objevíme příčinu problému, vyřešíme ho.
  4. Psychoanalytik se staví do role odborníka a říká klientům, jak to je.
  5. Psychoanalýza nedostatečně pokrývá současnost (budoucnost).
  6. Pokud se příliš zabýváme minulostí, jde vlastně o únikové chování, podobně jako snění o budoucnosti. Naopak se s ní smiřme a naučme se pracovat s přítomností.
  7. Co se stane člověku, který „uvěří“ psychoanalýze: Viní z neúspěchů rodiče a okolí, protože psychoanalýza podporuje u klientů roli oběti a z rodičů dělá viníky.
  8. Psychoanalýza podporuje klienta v pozici, že svůj život nedokáže zlepšit/změnit.
  9. Freud, sám psychiatr (sic!), odvozoval své teorie ze studia nemocných lidí, tedy i psychoanalýza cílí na patologii a nedokáže vysvětlit duševní zdraví. Proto potřebujeme „hlubší“ způsoby, abychom v terapii dosáhli vytyčených cílů.

Na uvedených argumentech není zajímavé jen to, že vyšly z úst psychologa, dokonce vzdělaného v oblasti dynamické psychoterapie. Ony též kopírují časté představy laické veřejnosti o psychoanalýze. Nyní k jednotlivým tezím:

Ad 1,2,3). Charakteristika psychoanalýzy z úst kolegy Špoka připomíná spíše její shrnutí ve středoškolských učebnicích základů společenských věd. Ty začínají a končí kdesi u dřevních dob psychoanalýzy. Psychoanalytiky (a psychoanalytické psychoterapeuty) jednoznačně zajímá mnohem více než minulost klienta. Silnou stránkou psychoanalýzy je preciznost a snaha o co nejširší zohlednění veškerých podstatných vlivů působících na osobnost člověka. Sem zajisté patří i minulost klienta, která nabízí užitečné souvislosti pro pochopení jeho života. Tvrzení, že psychoanalytiky zajímá především minulost, je stejně nepatřičné, jako tvrdit, že psychoterapeuty ostatních směrů minulost nezajímá vůbec. Jsou navíc terapie, během kterých je probírání bolestných zážitků z minulosti přímo kontraindikované, např. u křehké traumatizované osobnosti je strategičtější podpořit její obrany.

Psychoanalýza se dnes už rovněž neupíná k naději, že problém vyřeší objevením jeho příčiny – zvláště pokud ji pojímáme jako rozumové poznání nebo vytěsněnou událost z raného dětství. Psychoanalyticky smýšlejícího terapeuta zajímá hlavně to, jak klient o světě přemýšlí, co prožívá, co si představuje apod. Jde mu primárně o pochopení klientova duševního fungování, které s ním sdílí. Chceme-li nutně mluvit o hledání příčin, pak je možné říct, že terapeuta zajímají tisíce malých příčin ovlivňujících duševní rozpoložení klienta: Co ho sklíčilo, co ho naštvalo, co ho vedlo k danému chování, apod.

Ad 4,5,6) Psychoanalýza je přístup, který je skutečně humánní v tom, že následuje potřeby klienta. Terapeut nezpochybňuje jeho rozhodnutí, ale je mu oporou a průvodcem tam, kde klient zrovna potřebuje. Ať už má potřebu mluvit o minulosti, současnosti nebo o čemkoliv jiném. Domnívám se, že žádná varianta psychoterapie by neměla úzce ordinovat, o čem by dotyčný měl či neměl mluvit na sezeních. Kolega Špok dále přisuzuje terapeutům s psychoanalytickým přístupem expertní pozici. Není to spíše on, kdo se hlasitě přimlouvá za něco podobného, když navrhuje, abychom nepracovali „příliš“ s minulostí a soustředili se na současnost? Co když klient nemá na současnost ani pomyšlení? Měl by prostě zatnout zuby?

Kolega publikoval na serveru psychologie.cz dokonce celý cyklus na toto téma s výmluvným názvem Kontrola mysli. Dle argumentů padajících v rozhovoru jde z pohledu psychoanalýzy o neempatického terapeuta, který stanovuje standardy psychického prožívání. Nutí tak klienty do „zdravého“ přizpůsobení, tedy do potlačení aktuálního problému. Je dost dobře možné, že pokud klient neporozumí a třeba i neprožije skutečný důvod svého trápení, jeho problém nezmizí, ale dříve nebo později se objeví znovu. Příkladem může být truchlení po milované osobě. U někoho doběhne po několika týdnech, měsících, jinému zabere času více. Co s tím? Máme takového člověka patologizovat, jak navrhuje kolega Špok, a vysvětlit mu nekonstruktivnost jeho počínání? Co kdybychom mu raději pomohli najít argumenty, proč potřebuje truchlit po milované osobě? Či zkrátka celý proces podpořili trpělivým nasloucháním přesně tak dlouho, jak dotyčný potřebuje? To velmi pravděpodobně přispěje k účinnějšímu, a proto i kratšímu truchlení. Jinými slovy kde bere kolega jistotu, že on sám ví lépe, zda klient o konkrétním tématu mluvil dostatečně, nebo nadmíru? Copak nestačí jednoduše dát prioritu tomu, co klient na sezení přináší? To si opravdu myslíme, že si klient platí tisícikorunové částky za to, aby mluvil o něčem „zbytečném“?

Ad 7,8) Kolega Špok též zrazuje před zabývání se minulostí. Údajně má hrozit, že výsledky takové aktivity budou zneužity pro útoky na rodinné příslušníky a povedou k pasivní pozici k životu. Podporuje tedy psychoanalýza osočování členů rodiny u těch, kteří „uvěří“ psychoanalýze? Z mého pohledu jde spíše o osočení psychoanalýzy, když se jí podsouvá, že za problémy dětí činí zodpovědné rodiče. Ano, veškeré vnější vlivy působící na člověka tvoří jednu část rovnice. To ale nemůže stačit. Proč např. jedno týrané dítě zvládne těžkou životní situaci lépe než to druhé? Když pomineme genetiku a vrozenou výbavu člověka, bude nás (v terapii) zajímat to, jak působily ony vnější vlivy na psychiku člověka a jak se mu je dařilo nebo nedařilo zvládat. Pokud by za naše psychické rozpoložení mohly zejména třetí osoby, nemělo by smysl se vůbec pokoušet o změnu psychického prožívání psychoterapeutickými prostředky.

To neznamená, že se v terapii (pokud to klient potřebuje) při probírání citlivých témat z minulosti nemohou uvolnit silné pocity. A že si takový klient nemůže chtít stěžovat v reálném životě u svých blízkých. Máme snad proto vinit psychoanalýzu z přilévání oleje do ohně rodinných vztahů? A obecně – má nám vadit nebo máme se bát, že klient v důsledku terapeutického procesu zažívá silné pocity? Věřím, že nikoli. Proč naopak nepracovat s případným uvolněným afektem vzešlým např. z uvědomění, že chování rodičů v minulosti klienta zraňovalo, zcela obdobně jako s každým jiným pocitem? Pokud ovšem nemá být cílem terapie pocity potlačit, což naznačují právě vyjádření kolegy. A co vzkázat klientům přicházejícím za kolegou Špokem, kteří dle jeho slov po mnohaletých analýzách již odmítají mluvit o svém dětství? Prosím pěkně, tak o něm nemluvte. Přece se nebudete nutit mluvit o něčem, o čem mluvit nechcete.

Ad 9) Jak už bylo naznačeno výše, psychoanalýza od svých počátků prodělala bouřlivý vývoj, po světě vznikla spousta psychoanalytických škol a přístupů. I přes těžkosti psychoanalýzy vycházející z šíře a hloubky jejího záběru, roztříštěnosti poznatků a nepřístupné terminologie stále představuje jeden z nejbohatších zdrojů poznání o lidské mysli. Tím rozhodně netvrdím, že psychoanalýza je jediným vhodným přístupem pro každého v každé situaci. Také mi není jasné, jak je to s neschopností psychoanalýzy uchopovat duševní zdraví. Přednosti dlouhodobé práce v dynamické/psychoanalytické psychoterapii většinou zahrnují i posílení psychické odolnosti, lepší schopnost zvládat životní problémy a celkový pocit větší kontroly nad svým životem. Čili jde o obecně žádoucí psychické procesy, které zajímají i „zdravé“ jedince nemající žádnou psychiatrickou diagnózu.

Nerozumím, proč kolega Špok mluví do médií o tématu, v němž se orientuje nedostatečně (S. Freud skutečně nebyl psychiatr, jak zaznělo v rozhovoru, ale neurolog). Proč raději nezůstává u oblasti jeho vlastního praktikovaného přístupu – gestaltu, v němž je vzdělán? A pokud už není zbytí, proč rozhovor není uveden s upozorněním, že kolega bude mluvit o tom, jak si představuje, že probíhá psychoanalyticky vedená terapie? Ačkoliv je psychologie.cz z povahy komerčním projektem, nikdy jsem nevnímal, že by byl naplňován s upuštěním od ambice poskytovat kvalitní odborný obsah. Je škoda, že redakce v čele a šéfredaktorem, panem Majerem, se při své práci nemůže opřít o větší odbornou garanci obsahů příspěvků nebo dramaturgie v případě rozhovorů. Kvalita příspěvků jako je tento mě mrzí i proto, že na portálu psychologie.cz dostávali a dostávají prostor psychoanalyticky zaměření terapeuti/psychoanalytici.

Doplnění:

V mezidobí práce na tomto textu stačil ještě pan Majer reagovat na kritický komentář k rozhovoru kolegy Jana Švehlíka z 23.4. těmito slovy: „…Jinak s podobnými výhradami (že v daném textu nebo videu nezaznívají další relevantní pohledy na věc) se občas setkávám, vychází to z chybné interpretace zásady objektivity – ta se v médiích vztahuje na zpravodajství. Jiné žánry, jakým je třeba podcast či rozhovor, logicky přinášejí subjektivní názory. Tato argumentace mi přijde sotva přijatelná. Nejde o podobná slova, která charakterizují přístup doby „postfaktické“…? Jistě vlastní názor lze mít na ledacos, ovšem nakolik platné mají být názory kolegy Špoka na psychoanalýzu? Domníval jsem se, že portál psychologie.cz má za cíl přinášet názory odborníků na danou oblast, nikoli zprostředkovávat jejich dojmy o věcech, o kterých mají jen vzdálené povědomí a o nichž by měli mluvit jiní.

Zdroje:

podcast Návrat do přítomnosti (2019). psychologie.cz. Dostupné online: https://psychologie.cz/navrat-do-pritomnosti/

3 KOMENTÁŘE

  1. Protože po publikování článku jsem zaznamenal jisté spekulace, mám potřebu doplnit ještě následující:

    Mým cílem nebylo pořádat hon na pana Špoka ani vypouštět osobní poznámky na jeho adresu. Myslím, že vlivná osoba působící v těžko přehledném terénu našeho oboru, navíc dobře usazená ve vlivném médiu, by měla dbát zvýšené opatrnosti při formulaci svých odborných názorů a při jejich prezentaci veřejnosti. Pro mě tato pomyslná hranice byla rozhovorem na psychologii.cz překročena tehdy, když byl veřejnosti prezentován silně pokroucený obraz psychoanalýzy.

    Ještě adresněji se k tomu vyjadřuji zde v diskuzi pod rozhovorem na psychologii.cz (https://psychologie.cz/navrat-do-pritomnosti/diskuze):

    „Pane Majere, děkuji za možnost reagovat a uveřejnění citace z mého článku publikovaného jinde. Když už však přetiskujete část mých vět, pak prosím, ať také nepřijdeme o kontext. Ačkoliv je můj text psán zpříma, nejde o pokus dehonestovat kolegu Špoka. Jak jste si mohl všimnout, o jeho osobě mluvím důsledně a výhradně ve spojitosti s jeho výroky o psychoanalýze. Stejně tak poukaz na neempatii nemá nic společného s jeho osobou – pouze s přístupem, který v rozhovoru obhajuje. Moje věty „Dle argumentů padajících v rozhovoru jde z pohledu psychoanalýzy o neempatického terapeuta, který stanovuje standardy psychického prožívání. Nutí tak klienty do „zdravého“ přizpůsobení, tedy do potlačení aktuálního problému.“ vychází čistě z pozic zastávaných psychoanalýzou a jsem ochoten k nim sáhnout kdykoliv slyším věty typu: „soustřeďte se na tohle, nezabývejte se tímhle“. Namísto toho, abychom naslouchali a přemýšleli, proč a o čem dotyčný na sezení mluví, se mu snažíme vysvětlit, že má přemýšlet o něčem jiném? Nazvat zmíněné jednání neempatií vnímám stále jako velmi přiléhavé. Snad můžete být spokojený i Vy, protože se tu rozvíjí celkem zajímavá diskuze mezi zastánci různých psychoterapeutických pohledů. Jen škoda, že o tom psychoanalytickém začal jako první mluvit nepsychoanalytik. Konečně se slíbeným textem pro vaše čtenáře nadále počítám. Jak jsem pochopil, čtenáře by zajímal i pohled z druhé strany, což mě těší.“

  2. Dobrý večer,

    mám radost z psychoanalytického serveru, který by mi, doufám, mohl pomoci překlenout propast mezi oním povšechným povědomím o psychoanalýze, které neumí rozlišit historii a současnou praxi a v psychoanalýze vnímá podobné problémy jako ty vyplývající z popsaných devíti bodů, a realitou jednadvacátého století. Rozvedl byste ještě pár detailů svého komentáře, které by lépe vyjasnily, v čem je takový pohled mylný?

    Pokud se psychoanalýza zabývá oproti jiným psychoterapeutickým školám zásadně více minulostí a zároveň uznává, že pochopení příčin obvykle není optimální cestou k nalezení řešení, z jakého důvodu to dělá? Na čem staví přesvědčení o efektivitě takového přístupu? Chápu, že „Psychoanalyticky smýšlejícího terapeuta zajímá hlavně to, jak klient o světě přemýšlí, co prožívá, co si představuje apod…“ – nicméně to lze konstatovat o většině psychoterapeutických směrů.

    Stejně jako Vámi kritizovaný dr. Špok vnímám negativně onu expertní pozici, do níž se staví psychanalytický psychoterapeut. Popíráte ji – a zároveň uvádíte, že mluvit o minulosti je v některých případech kontraindikované. Staví tedy současná psychanalýza – tak, jak ji vnímáte Vy – terapeuta do expertní role, nebo ne?

    Vážím si Vaší poznámky, že „Tím rozhodně netvrdím, že psychoanalýza je jediným vhodným přístupem pro každého v každé situaci.“ Mohl byste pro nepsychoanalyticky orientovaného čtenáře uvést, v jakých případech nejlepší je a proč? (Bez nejmenší ironie, pokud by Vám tak otázka zněla.)

    Na čem se zakládá tvrzení, že „Přednosti dlouhodobé práce v dynamické/psychoanalytické psychoterapii většinou zahrnují i posílení psychické odolnosti, lepší schopnost zvládat životní problémy a celkový pocit větší kontroly nad svým životem.“? (Nerozporuji je, zajímá mě to.) Má se jednat o výhodu analýzy vůči jiným terapiím, nebo pouhé tvrzení, že „lepší psychanalýza, než nic“ – které nevyvrací, že lze vyšší schopnosti zvládat životní problémy dosáhnout – s nadsázkou nebo bez ní – třeba hrou šachů nebo na housle?

  3. Dobrý den, pane Vojtěchu. Předně děkuji za komentář, máte opravdu dobré otázky, které míří hluboko – někdy až za hranice mého článku. Proto se dopředu omlouvám za obecné a nekompletní odpovědi.

    Zdá se, že spojení psychoanalýzy a minulosti stále vyvolává silné pocity, což možná stálo i v pozadí vzniku podcastu, díky kterému nyní diskutujeme. Můj osobní názor je ten, že naše psychické fungování stojí a padá právě s naší minulostí. Teď to vypadá, že jsem zpochybnil vše, co jsem do této doby o psychoanalýze a minulosti řekl. Důležité však je, co si pod minulostí představíme. Pro mě jsou to všechny okamžiky života, které předcházely právě „této chvíli“. Oslava narozenin z dávného dětství, tenisový zápas sehraný minulý týden nebo rozčilení zažívané před deseti minutami. Vlastně bychom mohli namísto minulost použít slovo zkušenost – a zkušenost odkazuje z logiky věci právě do minulosti. Říkám-li tedy, že „terapeuta zajímá hlavně to, jak klient o světě přemýšlí, co prožívá, co si představuje….“, pak tím myslím to, jak dotyčný organizuje nebo zpracovává svoji zkušenost, resp. minulost. A ano, jsou určitě zážitky formující nás více či méně. Když mluvím o zážitcích s hlubším dopadem, nemyslím tím výhradně zážitky z dětství. To je zdrojem častých nedorozumění a zkratek o psychoanalýze. Kvůli tomu, že psychoanalýza má spoustu hypotéz o účinku událostí v minulosti na osobnost člověka, neznamená to, že by se v terapii chtěla omezovat na povídání o časech minulých. V terapii (snad nejen psychoanalytické) nás zajímá (a stává se předmětem rozhovoru), co a jak na klienta působí. Jestli to bude rozvod rodičů v jeho čtyřech letech, nebo nenakloněný šéf v práci, záleží na konkrétní situaci klienta. V čem se liší psychoanalýza od ostatních škol, popsali lépe už jiní v různých přehledových textech a učebnicích.

    Nedirektivita psychoanalýzy a snaha nezastávat expertní roli neznamená, že terapeut nemá být expertem. Zde také dochází k nedorozuměním, kdy klienti přicházejí za terapeutem, aby jim řekl, co mají dělat (nebo o čem mají mluvit, což je právě tak nevhodné, viz článek Psychoanalýza v době postfaktické), tedy zaujal onu zmíněnou expertní roli. Ačkoli takovému vábení nemusí být vždy snadné odolat, úloha terapeuta je jinde. I když nemá pod kontrolou, co se děje uvnitř klienta během terapeutického procesu, je na něm, aby zajistil co nejvhodnější podmínky, aby tento proces mohl běžet (…a aby se snažil porozumět, co se uvnitř klienta děje a tuto zkušenost mu zprostředkoval). V praxi to znamená, aby klient mohl povídat, co ho napadne, čímž se dostáváme k technice psychoterapie, která byla popsána opět lépe jinde… Zkrátka: Aby tento proces dobře běžel a měl léčivý potenciál, je dobré mít „experta mimo expertní pozici“.

    Pro koho je psychoanalýza a pro koho ne? Otázka na Nobelovu cenu (bez ironie). Asi by zde bylo dobré rozlišit psychoanalýzu a psychoanalytickou (psychodynamickou) psychoterapii. Frekvence 4x do týdne nemusí být u řady lidí z různých důvodů průchozí. I tak na to budou různé názory. Dle mého názoru člověk stejně nebude vědět jistě, dokud to nezkusí… Navíc pro „dojem klienta z psychoanalýzy“ jsou tu možná další důležité proměnné, např. osoba terapeuta a to, jak se sám psychoanalytické techniky zhostí. Ale ať už jde o jakoukoliv terapii – případný zájemce by neměl postrádat zvídavost o dění uvnitř své mysli.

    Pokud Vás zajímá duševní zdraví a přínosy psychoanalýzy, pak doporučuji článek kolegyně Viktorinové o (psychoanalytické) koncepci duševního zdraví dle McWilliamsové, který vyšel také na tomto portálu http://psychoanalyzadnes.cz/2016/06/06/co-je-dusevni-zdravi/. Osobně s jejím pojetím rezonuji a věřím, že způsobem, jakým je psychoanalýza i její technika koncipovaná, se lze tomuto nepsanému zlatému standardu zdravého psychického fungování přiblížit (důraz na mobilizaci vnitřních zdrojů – respekt osoby klienta jako partnera v procesu terapie, nedirektivita, podpora „ega“ – a pocitu vlastní kompetence, posilování či rozvolňováni psychických obran, sebepoznáním a vyšší tolerancí duševních obsahů k vyšší autonomii v reálném životě a většímu pocitu kontroly nad svým životem…). Při debatě o efektivitě psychoanalýzy, psychoanalytické, příp. dynamické psychoterapie lze odkázat na příslušné výzkumy účinnosti. Kolega Kuchař doporučuje článek, The Efficacy of Psychodynamic Psychotherapy od Jonathana Shedlera (dohledatelný na internetu), v češtině pak vyšlo k tomuto tématu již starší číslo Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu z r. 2001 – http://cspap.cz/iii-zima-ucinnost-psychoanalyzy/

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

seventeen + sixteen =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.