Po letech na editorské pozici přechází pochodeň šéfredaktorství i ke mně. Touto krátkou glosou bych chtěl našim čtenářům a kolegům představit vizi do nového roku. Také připomenout některé věci, které jsou schovány mezi řádky naší publikační činnosti. Jsem totiž přesvědčen, že čtenáři si zaslouží vidět naši metaforickou kuchyni a vstupovat do ní.
V první řadě ale díky. Všem zúčastněným, všem čtenářům, předcházejícímu vedení. Vezmu-li to postupně od založení, musím vzpomínat na nesnadné začátky projektu. Jsem rád, že jsme se sešli, jsem rád za olomouckou partu, která se postupně ze svých studentských let přesunula do psychologických praxí. Jsem vděčný, že jsme uměli najít dostatečnou sílu pro harmonizaci všech našich představ. Silné osobnosti se silně střetávaly a třecích ploch nebylo málo. Z nesnadné a bezpečné ambivalence, ale vyrůstá zdravá identita. Nejinak je tomu i v případě Psychoanalýzy dnes.
V druhé řadě musím připomenout vznik, který i naznačil Tomáš Peřich ve svém článku. Psychoanalýza dnes ve svém počátku nikdy neměla být časopis, mělo to být skryté fórum. Místo věnované především odborníkům a studentům umožňující volnější tok informací. Tato idea se přetavila do dnešní podoby, tak jak ji známe ve formě veřejné internetové platformy. Pro mě ale původní myšlenka zůstává duší celého projektu, zůstává náměstím, kde se setkávají hlasy všech stran a umožňují dialog nejen psychoanalyticky smýšlejících lidí, ať už je z oblasti teorie, praxe, umění nebo filozofie. Všechny hlasy byly, jsou a budou vítány. Pozici redakčního týmu a šéfredaktora proto vnímám jako roli moderátorů s hlavním cílem nabídnout dostatečně bezpečné a strukturované prostředí všem aktivním lidem.
S respektem k minulým i současným pisatelům, redaktorům a korektorům musím také připomenout, že Psychoanalýza dnes pracuje na bázi dobrovolnosti. Nikdo z účastněných si nikdy nenárokoval odměnu. Ze zmíněných pak musím ještě zvlášť vypíchnout korektory, které jsme v minulosti zanedbali a postupně o ně přišli, přestože odváděli lví podíl na chodu projektu. S novým redakčním týmem se vrací cíl obnovit tuto sekci, tak abychom mohli poskytovat kvalitní obsah v kvalitním formátu. Dalším cílem bude snaha vypořádat se s úpadkem studentské sekce, kterou má nově ve svých schopných rukách Tomáš Puškárik. Je to úkol více něž náročný, protože akademická obec je silně oddělená od psychologické praxe a bohužel nedohlíží význam psychodynamického myšlení. Pětileté studium uzamčené ve statistickém a teoretickém bádání vyžaduje podstatně jinou intelektuální gymnastiku než realita psychoterapie a psychodiagnostiky. Studentům je pak psychoanalýza na katedrách prezentována jako něco okrajového a mrtvého a teprve s přechodem do klinické praxe přichází prozření. Proto jsem přesvědčen, že kontakt na praktikující psychology, stejně jako možnost zážitku opravdového peer review má studentům co přinést. Dodávám také, že studenti nejsou druhořadými autory textů našeho projektu, naopak jsou jeden ze tří základních pilířů, kromě psychoanalytiků a odborníků.
Nejsilnějším pilířem je ale vždy práce odborné sekce, ať už se jedná o psychology, kandidáty psychoanalytických nebo psychoanalytických psychoterapií. Náročnou práci v této sekci na sebe vzal Tomáš Peřich a osobně si nedovedu představit na této pozici nikoho jiného. V nastávajícím roce bych rád, aby díky této sekci naše fórum dále zbohatlo o témata umění a filozofie na jedné straně, stejně tak odbornějších textů, jako je například neuropsychoanalýza nebo historie psychoanalýzy, na straně druhé. Mé osobní přání je potom podpora dialogu o statusu psychoanalýzy jako vědy. Přiznávám, že je to mé blízké téma. Během svých studií jsem se opakovaně střetával s kritikou psychoanalýzy nejen ze stran teoretických psychologů, ale (zvláště analytických) filozofů. Kritici často poukazují na uzavřenost psychoanalýzy a neochotu vést o základních teoretických principech dialog. K tomu jen dodávám, že právě proto existuje Psychoanalýza dnes a věřím, že někdo z kritiků nakonec hozenou rukavici zvedne a dočkáme se třeba představení tolik známé Popperovy kritiky psychoanalýzy.
Co bychom ale nakonec byli za psychoanalytické fórum bez účasti psychoanalytiků a čtenářů. Jsem velmi vděčný, že spolupráci mezi Českou psychoanalytickou společností a Psychoanalýzou dnes bude zprostředkovávat Dr. David Holub. Stejně tak jsem vděčný, že komunikaci se čtenáři nakonec neřídí nikdo jiný než Jakub Kuchař, jehož přehled o stávající situaci v psychoanalýze je pro mě často až zarážející. Všichni se tak můžeme těšit na zásobu aktualit z celého světa ať už to budou témata sociální, umělecká nebo vědecká.
Jak opakovaně zmiňuji, chci navracet našemu projektu charakter fóra. Přestože mě čtenost příspěvků vždy velmi až narcisticky těšila, není to pro mé šéfredaktorování priorita. Z mého pohledu totiž nejde o články jako takové, ale o dialog, jehož jsou pouze jedním z nástrojů. K tomu je zapotřebí nejen vytvořit jistou pravidelnost a bezpečnou strukturu, ale hlavně podpořit a získat aktivní přispěvatele. To je úkol nemalý a vzhledem k pracovním a osobním povinnostem každého z nás se může rychle zprotivit. Jsem ale přesvědčený, že Psychoanalýza dnes neustále dokola prokazuje svoji odolnost a přes všechny překážky prostě funguje.
Abych tedy cíle konečně shrnul. Ze zmíněného plyne několik věcí, na které se můžeme společně těšit, půjde-li všechno dobře. V první řadě návrat studentských příspěvků, v druhé řadě větší různorodost příspěvků, byť třeba na úkor jednotné formy. Co ovšem jako konzervativní člověk měnit rozhodně nechci, jsou tradice a pravidla předchozích šéfredaktorů. Jako fanoušek evoluce oproti revoluci tedy pevně věřím, že se nám společně podaří udržet duši a strukturu projektu, tak jak ji všichni známe a máme rádi. Nakonec tedy to samé jako na začátku, ale konkrétněji. Jménem Psychoanalýzy dnes díky Jakubu Kuchařovi a Tomáši Peřichovi za roky práce na pozicích šéfredaktorů.
