Ztraceni ve výchově

Styl výchovy či rodičovství se pro mnohé třicátníky stal jakousi kastovní záležitostí. Nikdy dřív neexistovalo tolik výchovných směrů a lidé se neposuzovali podle toho, jak vychovávají své děti. Tento tlak může vést až k nejistotě, jestli rodiče nemají své potomky rádi buď moc, anebo naopak málo.

Vyšlo v magazínu Ona Dnes 12.6.2017

Inspirujete se Naomi Aldort a její výchovou bez manipulace a kárání? Snažíte se respektovat a chcete být coby rodič respektován? Je vaše rodičovství dostatečně kontaktní? Nebo vůbec netušíte, o čem je řeč, protože výchovné knihy nečtete a spoléháte na svou intuici, případně máte z té spousty nových a často rozporných trendů kopřivku a jste toho názoru, že nejlíp vás stejně vychovala vlastní máma? Ať jste zastáncem jakékoliv metody, sjednocujícím motivem každého rodiče je jistě snaha dělat „to“ správně. Mnoho lidí řeší vnitřní konflikt, jak vychovat zdravě sebevědomé dítě a zároveň ho příliš (nebo vůbec) nerozmazlit. Rozmazlenost je strašákem zastánců „klasické“ výchovy i mnohých alternativců. Co to ale vlastně je? A má smysl se jí tolik obávat?

Existují dva úhly pohledu. Tím prvním je rozmazlenost jako důsledek konkrétních výchovných kroků a druhý poskytuje zamyšlení nad tím, zda může přemíra citu a rodičovské lásky vést k výchově rozmazleného a slabého jedince.

Strach číslo 1: Málo lásky

Dítě odpírající poslušnost ve chvíli, kdy po něm dospělí něco chtějí, máme tendenci vnímat jako neposlušné či rozmazlené, protože neplní kodex a očekávání společnosti. Příčinou může být výchova vyznačující se vysokou mírou benevolence, kdy rodič selhává ve zprostředkování základních morálních hodnot a společenských hranic.

Jaké mohou mít rodiče důvody pro takové rozmazlování svých dětí? Vezměme si příklad dobře situované rodiny, kde jsou otec i matka hodně zaneprázdnění kvůli své kariéře. Svou nepřítomnost kompenzují dětem dárky a luxusním značkovým oblečením. Dalším příkladem je matka samoživitelka, která nezvládá výchovu svého potomka, protože mu není schopna účinně nastavit hranice. Stížnosti učitelů na bití spolužáků ve škole vytrvale odráží argumentem, že její dítě je doma hodné. Nebo mnohem obyčejnější situace otce účastnícího se hry s malým dítětem, kdy se mu přes veškerou snahu nedaří porozumět, co po něm potomek chce. Výsledkem nezdaru je nespolupráce dítěte a hluboká frustrace otce, jehož podrážděnost a netrpělivost narůstá, až nakonec otráveně kapituluje. Svého potomka předá „do péče“ tabletu, i přes svůj odpor k digitálním technologiím v rukou dětí.

Co mají společného zaměstnaní rodiče, matka samoživitelka a frustrovaný otec? Proč se jedni uchylují ke kupování přízně svých dětí dárky, zatímco druzí „uplácejí“ potomka přílišnou benevolencí? Společným jmenovatelem jsou obavy rodičů z výchovného selhání, pocity viny a odčiňující chování. Jak jinak mají obstát zaměstnaní rodiče před svým svědomím, které zpochybňuje lásku k jejich dětem, když se v takové míře věnují pracovním povinnostem?

Pokud mluvíme o chybějících hranicích a uplácení dětí, v tomto směru selhávající rodiče nemusí být nutně jen zaneprázdnění, tedy nepřítomní. Může jít i o matku samoživitelku, která trpí výčitkami, že svému dítěti „znemožnila“ vyrůstat v úplné rodině. Nakonec i otec vyčítající si, že nečiní s radostí to, co by podle svého názoru měl, může mít sklon zahrnout své dítě hračkami, jinými dárky či „benefity“. Naznačené sebezpytující a odčiňující chování rodičů přitom může danou situaci spíše zhoršit.

Traduje se bonmot, že rozmazlené děti jsou ty, které dostávají od rodičů to, co nepotřebují, a nedostávají to, co potřebují. Děti zřejmě nepotřebují desítky hraček ani se těšit bezbřehé volnosti (ta bývá ve skutečnosti spíše děsivá). Zato však potřebují náklonnost a pozornost svých rodičů, třebaže jakkoliv nedokonalých. Klišé? Možná. Ale stále platí.

Rozhoduje postoj rodičů

Z uvedených příkladů by se mohlo zdát, že právě materiální nadbytek a benevolence ve výchově vedou k rozmazleným dětem. Takový výklad by však hrubě zkresloval realitu. Klíčovým hlediskem je samotný postoj dospělých k výchově. Dejme tomu, že rodič dopřává svému dítěti materiální komfort na základě svých finančních možností (ne proto, že se cítí provinile kvůli své zaneprázdněnosti), nebo mu ponechává míru volnosti, kterou intuitivně považuje za správnou. Existuje mnoho takto vychovávaných dětí a nelze je označit za rozmazlené. Podobně naivní je představa, že rozmazlenosti u dětí předejdeme tím, že je necháme chodit v obnošených šatech nebo nad nimi budeme práskat bičem.

Jiná situace ovšem nastává, pokud je chování rodiče vůči dítěti motivováno strachem či výčitkami, že na svého potomka nemá čas, či jej prostě dost nemiluje. Děti snadno vycítí skutečné motivy chování rodičů a dle toho k nim pak přistupují. Zůstaneme-li u příkladu materiálních dárků, mohou děti vnímat rodiče buď jako člověka, kterému obdarovávání jednoduše činí opravdovou radost, nebo naopak někoho, kdo svou výchovnou kompetencí skrytě pohrdá a snaží se svá selhání zakrýt úplatkem. Pokud si svých vlastností a schopností neváží rodič sám, stěží může od dítěte očekávat něco jiného.

Zapochybovat o sobě pod vlivem nevyhnutelných výchovných chyb a omylů může spousta rodičů. Ohroženi jsou především ti, kteří na sebe mají vysoké nároky a nízkou dávku tolerance k vlastním selháním. Děti takových rodičů si řadu situací mohou vykládat tak, že rodičům ubližují svými potřebami, či dokonce že rodiče obtěžují svou pouhou existencí. Naopak jednoznačně šťastnější jsou ti dospělí, kteří jmenovaným nástrahám dokážou odolat a uchovají si identitu dobrého rodiče, neboť nepochybují o své dobré motivaci. Ke svým možnostem a schopnostem přistupují realisticky, chápou, že se jim nemusí všechno dokonale podařit, a jsou sami k sobě tolerantnější v případě selhání. Nevyčítají si pořád dokola, že neudělali dítěti teplý oběd nebo neudrží své nervy na uzdě. Tito rodiče nejsou dokonalí, ale nikdy nepochybují o ­své lásce k ­dítěti.

Předchozí věty neměly za cíl odradit rodiče od konstruktivní sebereflexe. Od neužitečných výčitek ale ano. Rodičovské sebevědomí dokáže být někdy velmi křehké, což k velké škodě všech zúčastněných může vést k významnému oslabení pocitu kompetentnosti. A pocity selhání či pochybnosti o sobě samých, byť jsou někdy přirozené, zavádějí rodiče špatným směrem.

Strach číslo 2: Moc lásky?

Strach z toho, že dítě rozmazlí kvůli přemíře lásky, si rodiče často neuvědomují, což neznamená, že nemůže výrazně ovlivnit jejich vztah k potomkům. Tito lidé se podvědomě obávají, že příliš silná citová vazba s dítětem povede k jeho závislosti, „slabé povaze“ nebo snížené adaptaci v budoucnu. Aby tomu zabránili, neprojevují víc než „optimální množství“ náklonnosti. S dobře míněným úmyslem se snaží dítě „otužovat“, aby ho co nejlépe připravili na domnělé tvrdé podmínky vnějšího světa.

Opět uveďme několik příkladů. Mladá matka volí u svého batolete „bezplačtivý“ způsob uspávání, zůstává s dítětem tak dlouho, jak potřebuje, kojí ho, mazlí se s ním. Má ze své péče dobrý pocit, dítě je pochopitelně také spokojeno, čili oběma tato metoda ukládání ke spánku vyhovuje. Po debatách se svými rodiči, kteří zastávají tradičnější postupy, matka náhle znejistí. Po dalších úvahách se nakonec svých zvyklostí vzdá ve prospěch pohodlnějšího uspávání „o samotě“, kdy je zpočátku třeba nechat dítě „vybrečet“. Jiná matka je zvyklá pomazlit se s ­děckem, kdykoliv má jeden či druhý potřebu. Třeba i uprostřed ulice. Po ­zaskočených nebo dokonce pohoršených pohledech kolemjdoucích raději od ­tohoto zvyku nakonec upustí. Podobný osud ceká i ­dívku, kterou tatínek často vyzvedává ze školy. Jednou ji totiž spatří uprostřed hloučku spolužáku, jejichž pozornost si děvče očividně užívá. V­ tom okamžiku si otec poprvé uvědomí, že se jeho dcera ocitla na prahu dospělosti, a­ začne být ve­ vztahu k ní zdrženlivější.

Uvedené příklady zaskočených a znejistěných rodičů mají ilustrovat, že v hloubi naší psychiky se mohou hlodat pochybnosti, jak by měly vztahy s dětmi vypadat a v jaké míře by měla být projevována „přiměřená“ náklonnost. Jedním ze strašáků se být přesvědčení, že velkým množstvím lásky dítě rozmazlíme nebo jinak poškodíme. Matka či otec s takovým stereotypním uvažováním se pak snaží svůj cit vůči dítěti regulovat. Třeba ze strachu, aby v dospělosti nebylo nesamostatné a závislé na rodičích.

Extrémní příklad obavy z blízkosti nabízí historie. O přeživších holocaustu se mluví ve spojitosti s přenosem tzv. transgeneračního traumatu na jejich potomky. Rodiče s přímou traumatickou zkušeností z koncentračních táborů měli mnohdy sklon udržovat od svých dětí citový odstup, neboť se domnívali, že svou „poničenou“ a traumatem poznamenanou osobností mohou své dítě psychicky poškodit. Měli vážné pochybnosti o zvládnutí své rodičovské role, výsledkem čehož bylo Pyrrhovo vítězství: citový odstup rodičů možná děti uchránil před traumatem rodičů, ale za­ cenu citové deprivace.

Existuje tedy reálný důvod ke strachu z přemíry rodičovské lásky a blízkosti? Domnívám se, že rodičovské lásky, která však nemá nic společného s dusivým nerespektujícím vztahem, může být sotva příliš. Problémem je spíše její nedostatek. Je známo, že riziko citové deprivace a její fatální důsledky pro navazování vztahů v dospělosti hrozí právě u dětí, které strádaly nedostatkem rodičovské lásky. O posilujícím, někdy až léčivém účinku lásky se dozvídáme už po staletí z děl velkých literátů. Řada odborníků se shoduje, že dostatek lásky v rodině představuje jeden z nejdůležitějších ochranných faktorů zdravého vývoje člověka, ne-li ten nejdůležitější. Proč by mělo něco, co je ze své podstaty dobré, být ubližující v případě, že je toho hodně? Tady rozhodně neplatí oblíbené rčení „dobrého pomálu“. Naopak. Je to právě láska rodičů, která pomáhá konstituovat samotný prazáklad naší osobnosti neboli to, co nazýváme sebevědomím. Vedle již naznačené obavy, že příliš lásky vede k závislosti, by zde mohla vzejít námitka, že příliš lásky by naopak mohlo ústit do příliš vysokého sebevědomí. Odborníci na lidskou duši však vědí, že příliš vysoké sebevědomí je naopak odrazem křehké sebeúcty, která úzce souvisí, hádejte s čím? Přesně tak – s nedostatkem rodičovské lásky. Pokud dítě nedostane od­ táty a ­mámy jasný vzkaz, že je milováníhodné, znamená to výraznou zátěž při vytváření jeho pozdějšího vztahu k sobě samotnému.

Předsudky vedoucí k přesvědčení o toxicitě rodičovské lásky a rozmazlenosti v sobě nesou jedno vážné riziko. Vnucují nám totiž představu, že existuje jakési přiměřené množství mateřské či rodičovské lásky, které je zdravé, a cokoliv jdoucí za tuto hranu již v sobě skrývá nebezpečí v podobě zpovykaného potomka. V případě požadavku na „optimální množství“ rodičovské lásky bychom rodiče vystavili jen dalšímu nesmyslnému tlaku a hlavně absurditě vyplývající z­ faktu, že máme strach z­ něčeho tak normálního a životně důležitého, jako je láska k­ vlastnímu dítěti.

Fenomén znejistělých rodičů

Výše uvedené pohledy na rozmazlenost vždy vedly ke dvěma fenoménům a jejich konfliktu: lásce a strachu. Zatímco si někteří rodiče mohou vyčítat nedostatek pociťované lásky k vlastním dětem, jiní se mohou obávat svých láskyplných pocitů. V každém případě je velmi nešťastné, pokud se obava, že nemiluji dost, nebo mám naopak rád příliš, stane předmětem výčitek. Zabývat se schopností milovat a její intenzitou u konkrétního člověka (nebo pokušení jej za totéž rovnou kritizovat) je činem srovnatelným s honem na čarodějnice. V psychoanalýze se mluví o termínu „dost dobrá matka“, kterým označujeme nikoli dokonalou matku, nikdy nechybující v reakcích na dítě, ale takovou matku, která má své dítě jednoduše ráda, byť se občas dopustí výchovné chyby. Podle britského psychoanalytika Donalda W. Winnicotta by mělo postačovat „dostatečně dobré“ množství rodičovské lásky.

Výchova dětí v současnosti přestavuje také atraktivní knižní segment. Na pultech se objevuji příručky doporučující to či ono. S novými výchovnými alternativami se už nějakou dobu objevuje fenomén znejistělých rodičů. Ti nevědí, jakou publikaci vybrat, co si se svým potomkem počít, na který kroužek ho přihlásit atd. Jakou výchovnou alternativu budou rodiče uplatňovat, se zdá být nedůležité ve světle toho, zda se dítě za těmi všemi moderními přístupy bude cítit milované. I když je to otřepané klišé, stále platí, že tím nejlepším, co mohou rodiče pro své dítě udělat, je milovat je, jak jen jsou toho schopni. Ale to je nejspíš ta poslední věc, kterou je potřeba rodičům radit.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

two + twenty =