Práce se sny a jinými kompromisními útvary II.

Tento článek je pokračování, přečtěte si první část.

Kritika

Kromě nepříliš záživné první kapitoly je Výklad snů dobrodružství, které připomíná četbu cestopisů objevujících neprobádané končiny, dobrodružství Freudovy milované archeologie či příběhy Sherlocka Holmese. Stejně jako v případě geniálního detektiva čtenář sleduje brilantní logické řetězce se zatajeným dechem, avšak dříve či později si začne klást otázku, zda by mohl autor tuto posloupnost vytvořit, kdyby dávno neznal vraha.

Mnozí autoři Freudovi vyčítají pro něj poměrně typicky nedostatečné či spíše chybějící definování termínů. Časté důkazy působí nepřesvědčivě a vytváří dojem, že se spíše než o kritickou úvahu jedná o snahu podpořit vlastní teorie. Nelze se tak divit Karlu Popperovi, že považoval analýzu za nevědeckou. V mnoha případech se člověk ptá, proč vlastně musel cenzor zasáhnout – jako například v případě snu odkazujícího na coitus interruptus, který ale přeci snící provedl vědomě.

V kapitole o typických snech narazíme na úzkostné sny týkající se klíčových zkoušek (např. maturitní zkouška), které mají přinášet uklidnění – přece jsem ve skutečnosti u maturity uspěl, strach je tedy zbytečný. Časté jsou také sny o smrti bližních s velmi podobným pocitem, avšak s opačným významem – reprezentují totiž přání smrti bližních. Z těchto snů pak Freud odvozuje sourozeneckou rivalitu a oidipovský komplex. Tušíme, že tyto úvahy jsou podloženy bohatým materiálem z analýz a především sebeanalýzy, to vše je však čtenáři skryto.

Někteří autoři jdou v kritice mnohem dál a například Meltzer udává, že takřka ke každému výroku v kapitole o snové práci lze v následujícím příkladu najít argument, který jej vyvrací (Meltzer, 1984).

V mnoha snech je mnohem nápadněji vyjádřena agresivní než sexuální složka, i když tu je poměrně snadné si domyslet. Je zvláštní, že i přesto Freud za nosnou energii snů považuje energii sexuální a k úvahám o pudu smrti dospěje až o mnoho let později.

V knize nacházíme zmínku o negativním přenosu, postrádám však podrobnější reflexi přenosu pozitivního.

Představím-li si, s jakou pečlivostí se Freud věnoval každému detailu snu, s jakou pozorností si je pamatoval, musela práce se sny vyvolávat v pacientech pocit mimořádného zájmu a důležitosti nehledě na to, že pacienti museli vědět o jeho objevitelské vášni. Sergei Pankejeff, jeden z Freudových pacientů uvádí: „Mohu jen říci, že ve své analýze s Freudem jsem se cítil mnohem méně jako pacient než jako spolupracovník, mladší druh zkušeného průzkumníka, který se vydává studovat novou, nedávno objevenou zemi.“ Při studiích Pankejeffových pamětí člověka napadá, zda bylo klíčem k uzdravení odkrývání minulosti, nebo to, že ho poprvé v životě někdo bral vážně (jinými slovy pozitivní přenos). Domnívám se, že přenos musel být v tomto případě tak silný, že si kladu otázku, zda nebyl v protikladu s pozdějším pravidlem abstinence.

Při pohledu na text reflektující negativní transfer, ale opomíjející transfer pozitivní, si člověk vzpomene na vlastní začátky terapeutické praxe, kdy pacientův hněv skrýval za přenos, zatímco jeho obdiv považoval za autentický.

Budeme-li předpokládat, že každé lidské dílo obsahuje stejně jako sen příběh manifestní a příběh skrytý, můžeme spekulovat o tom, že skrytým tématem Výkladu snů je splněné přání. Freudovo přání stát se vědcem, přijít s novou, ucelenou teorií a získat respekt ve vídeňské vyšší společnosti. Přes to všechno nelze jeho zásadní přínos ani v nejmenším zpochybnit a jeho zápalu a intuici zřejmě vděčíme za mnoho dodnes platných objevů. Slovy Sigmunda Freuda tato práce „zabírá zvláštní místo v historii psychoanalýzy a představuje bod zlomu, kdy analýza přestala být psychoterapeutickým postupem a stala se hlubinnou psychologií”. (Freud, 1997)

Po Freudovi

Současného čtenáře zaujme, nakolik se změnil obsah snů od Freudových dob. Silnou tendenci cenzurovat sexuální obsah můžeme přisuzovat konci viktoriánské éry, během které Výklad snů vznikal. V tom případě si můžeme klást otázku, proč v současnosti narážíme na takřka identické sny jako ve Freudově době, přestože mnozí z našich pacientů tráví značnou část života sledováním zcela explicitních pornografických scén.

Proti úvahám, že sny jsou manifestací zakázaných sexuálních přání, svědčí pohled na statisticky nejvyhledávanější klíčová slova v pornografii za rok 2016, kde první příčku zaujímá výraz „nevlastní matka“.

Chatrnější kamufláž incestních přání si snad ani nelze představit. Argumentovat lze snad jen tím, že fantazie pochází z pregenitálního období a jsou výrazně odlišného charakteru. Přestože ve své práci s hysterií Freud objevil nevědomé fantazie a v dopise Fliessovi zmiňuje, že fantazie jsou stejně reálné a důležité jako externí realita, nevědomé fantazie byly spíše na okraji jeho zájmu a nikdy jim nevěnoval žádnou samostatnou práci. Podle Meltzera to zřejmě to souviselo s jeho zaujetím darwinismem a s představou, že emoce nejsou víc než relikty primitivních forem komunikace (Meltzer, 1984).

Tuto překážku byla schopna překonat až Melanie Kleinová. Jak uvádí Segal, zatímco pro Freuda znamenaly nevědomé fantazie ostrůvky v moři duševního života, pro Melanii Kleinovou to byl rozsáhlý kontinent pod mořem, ze kterého ční ostrůvky přístupné vědomému pozorování (Segal, 2006). Snové myšlenky znamenaly pro Freuda něco primitivního, nevinnou halucinaci plně oddanou službě zachování spánku, navíc omezenou jen na dobu spánku, bdělé a snové myšlenky byly zcela odlišné. Přitom Freud si byl dobře vědom, že stejnými mechanismy, jakými disponuje sen (především kondenzace a přesunutí) se vyznačují i neurotické příznaky a chybné úkony, kterými se zabýval ezprostředně po vydání Výkladu snů a dávno před publikací revidovaných vydání. Ze snové práce vychází stejně tak princip vtipu. Vtip má většinou agresivní či sexuální charakter, ale vtipnost anekdoty přímo vychází z použití kondenzace a přesunutí, přičemž čím umněji je pravý obsah skryt, tím více si zpravidla vtipu ceníme (jako kdyby se za ním skrývala radost ze snové práce). Jediným vysvětlením Freudova přístupu je snad to, že byl příliš v zajetí darwinistických představ.

Až Melanie Kleinová postavila snové myšlenky na úroveň myšlenek bdělých, přičemž snová práce má smysl sama o sobě (například v propracování konfliktu). Meltzer uvádí, že tak vznikl komplexní snový život, navíc probíhající kontinuálně – v noci jako sen, ve dne jako nevědomá fantazie (Meltzer, 1984).

Dalším podstatným faktorem pro pochopení snu byl koncept vnitřních objektů. Zatímco pro Freuda byl sen představením o vnější realitě, jehož hlavním aktérem byl sám snící, pro Kleinovou sen představoval podle Civitarese „film popisující život vnitřních objektů“ (Citvitarese, 2014). Zásadně se změnila interpretativní technika, kdy jednotlivé faktory snu byly mnohem více vnímány v kontextu přenosu. A zatímco pro Freuda byl a typickým pozadím snu prascéna, pro Kleinovou se jím stalo matčino tělo.

Zásadním technickým postupem byla práce s hrou, s níž se ale zacházelo stejně jako se snem. Kleinová přidala k Freudovým obranám další: projektivní identifikaci, manickou obranu a splitting a zpochybnila primitivní dětské sny, které podle ní též mají nevědomý obsah.

Za další rozpracování teorie vděčíme Wilfredu Bionovi. Meltzer uvádí, že Bion díky práci se schizofrenními pacienty zjemnil měřítko práce se splittingem, který se už netýkal jen částí osobnosti, ale i jednotlivých ego-funkcí, jako je myšlení, pozornost a paměť (Meltzer, 1984). Především pak popsal zásadní vliv snové funkce na myšlení a schopnost absorbovat zkušenost. Ogden upozorňuje na to, že Bion zavedl funkce beta-elementů, surových, navzájem nepropojitelných vjemů, nepoužitelných pro myšlení, snění či uložení v paměti. Beta elementy jsou zpracovány blíže nepopsanou alfa funkcí, která je někdy popsána jako základní rovina snové funkce (Ogden, 2007). Při jejím selhání jsou beta elementy dalšímu zpracování nepřístupné. Jsou z mysli vypuzovány, a to především odehráním a projektivní identifikací. Snění je pak nepřetržitý proces probíhající ve spánku i bdění, který alfa elementy dále propojuje a propracovává. Alfa funkce a celý proces snění je pak velmi složitým aparátem. Bion se zabývá nezralou myslí dítěte, kde je alfa funkce zprostředkována matkou, která zpracovává pro dítě nestravitelné beta elementy na alfa elementy, jež jsou dítětem následně introjikovány. Při tom postupně dochází k introjekci samotné alfa funkce. Podrobněji je téma rozpracováno v Bionově teorii container containment.

Bion se zabývá také selháním alfa funkce u dospělých, které znemožňuje pacientovi spár a snít, ale také se probudit, což má za následek setrvávání v halucinatorních stavech.

Na jednu stranu se přestala snová funkce týkat výlučně spánku a stala se stejně významnou během bdění, na druhou stranu vše, co vidíme ve spánku, přestalo být nazýváno snem. Ogden hovoří o „snech, které nejsou sny“, spánkové halucinace, neměnné sny traumatizovaných pacientů a noční hrůzy (odlišné od nočních můr) /Ogden, 2007/. Útvary, kde není možné najít jakékoliv asociace a které neobsahují žádnou snovou práci.

U méně akutních pacientů pak popisoval sny, které nevedou k propracování či symbolizaci latentních snových myšlenek, ale k prostému zbavení se psychických obsahů. Předpokládám, že se jedná o sny, které často zmiňují především hraniční pacienti. Zpravidla se jedná o velmi brutální či explicitně sexuální sny provázené silným afektem, během sezení však dále nezpracovatelné.

Bion dále hovoří také o pacientech, kteří (aniž by to věděli) za námi přicházejí, abychom jim pomáhali snít „neodesněnou a neodesnitelnou“ zkušenost. Podle Ogdena jejich nesněné sny však přetrvávají nezměněny v jakýchsi psychotických odštěpených kapsách či oblastech, případně aspektech osobnosti, v nichž je zkušenost uzavřena před psychickým zpracováním (Ogden, 2007). Podstatnou dovedností analytika (podobně jako matky) je pak schopnost reverie, jež pomáhá pacientu snít jeho neodesněné sny.

Technickou otázkou pak je, jak vnímat usnutí během sesse. Poučení analyzandi o usnutí často hovoří jako o odporu. Mívám však opačný dojem, zvláště u pacientů mohutně používajících intelektualizaci a acting out. Po vhodné interpretaci někdy dochází ke zklidnění a krátkému několikavteřinovému spánku provázenému krátkým snem. Přestože pacienti sami hovoří o tom, že utekli od tématu, zpravidla mám dojem, že jim naopak interpretace umožnila snít.

Přítomnost

Freud začínal se symptomem, chybným úkonem a snem, Kleinová rozšířila teorii o hru.

Někteří současní autoři, například Ogden, pracují s celou analytickou sesí jako se snem, přičemž sen, pokud jej pacient přinese, je jedním z prvků tohoto snu (analytické sese). Sen je často používán jako zdroj metafor a je také vnímán v přenosovém kontextu, což je další rozpracování postupů Melanie Kleinové. Civitarese upozorňuje na to, že se snem pracuje, jako by nebyl jen útvarem pacientovým, ale odehrával se v prostoru mezi ním a analytikem (Civitarese, 2014).

Přestali jsme být dobrodruhy pátrajícími v neznámé zemi a zatímco Freud byl přesvědčen, že práce se sny mu umožňuje dešifrovat objektivní historii, jak uvádí Civitarese my „jsme si bolestně vědomi, že nemáme žádný přímý ani privilegovaný přístup k pravdě a jediné, co můžeme dělat, je oplakávat tuto ztrátu“ (Civitarese, 2014).

Podrobná explorace snu, jakou prováděl Freud, by v současnosti byla většinou považována za intruzivní, násilnou. Bývá používána spíše při úvahách o uměleckých dílech, filmech, někdy i knihách, přičemž i samotný Výklad snů je pak analyzován po stránce manifestní i skryté.

Pohlížíme-li na Bionovy úvahy chápající sen jako nástroj nevědomé práce či jako prosté evakuace psychického obsahu, jako extrémní případy jistého kontinua, můžeme se zamyslet nad několika fenomény dnešní doby. Pornografie, jejíž excesivní sledování některé naše pacienty trápí a jehož intenzita ukazuje na to, že nedochází jen k uvolnění sexuálního afektu, ale i k evakuaci něčeho dalšího. Stejně tak dětské sny. Přestože splnění přání je zde zcela zjevné, i ony nepochybně obsahují skrytý obsah. Zajímavé je například geografické rozdělení hledaných klíčových slov, kde zjevně vyšší cenzura souvisí s vyšší mírou perverzí. Dále pak počítačové hry, u nichž lze jejich úspěch jen málokdy svést na prosté uspokojení agresivních a narcistních fantasií. Televizní seriály, které na rozdíl od filmů (podobně jako počítačové hry) nabízí světy, ve kterých lze žít mnoho desítek hodin. Zvláštní je, že o počítačových hrách hovoří pacienti se stejnou neochotou a studem jako o masturbačních fantaziích. Zdá se mi, že oba tyto světy často slouží jako jakási vnější náhrada nedostatečného snění.

 Literatura

  • Bion, W. R. (1994). Learning from experience. Jason Aronson, Incorporated.
  • Civitarese, G. (2014). The Necessary Dream: New Theories and Techniques of Interpretation in Psychoanalysis. Karnac Books.
  • Freud, S. (1997). Výklad snů. Nová tiskárna.
  • Gardiner, M. (Ed.). (1972). The Wolf-Man and Sigmund Freud. Karnac Books.
  • Laplanche, J., & Pontalis, J. B. (1988). The language of psychoanalysis. Karnac Books.
  • Meltzer, Donald. (1984). Dream-life, A Reexamination of the Psycho-analytical Theory and Technique.
  • Ogden, T. H. (2007). This art of psychoanalysis: Dreaming undreamt dreams and interrupted cries. Routledge.
  • Quinodoz, J. M. (2013). Reading Freud: A chronological exploration of Freud’s writings. Routledge.
  • Sandford, S. (2017). Freud, Bion and Kant: epistemology and anthropology in The interpretation of dreams. The International Journal of Psychoanalysis, 98(1), 91–110.
  • Segal, H. (2006). Dream, phantasy and art. Routledge.
  • Spillius, E. B., Milton, J., Garvey, P., Couve, C., & Steiner, D. (2011). The new dictionary of Kleinian thought. Taylor & Francis.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

16 − 13 =