Představte si, že se jako neznalý pozorovatel ocitnete uprostřed českých Velikonoc. Kolem Vás probíhá nesrozumitelná podívaná, kterou byste očekávali možná spíš mezi polynéskými kmeny. Vrby kolem rybníků očesány, aby mládenci měli z čeho svazovat své zbraně. Vajíčka pečlivě vyfouknuta a nabarvena, aby mohla děvčata výprask oplatit. Kroje, koledy, chorovody, tance, alkohol, polévání vodou, vynášení Morany a dědka a mnoho dalšího se na pár dní stává náplní života řady lidí. Od vesnice k vesnici, od kraje ke kraji různé variace této krásné a důležité tradice, která si zaslouží i připomenutí psychodynamické.
Editováno autorem ke dni 26.11.2017
Úvod
Velikonoce jsou formálně křesťanským svátkem, jejichž rituální obsah pochází převážně z pohanských zvyků. Česká a Slovenská republika na svém území kříží především dvě tradice z předkřesťanských vlivů (Botiková, 2016). Západ nám přinesl pomlázku a omlazující bicí kůru. Východ nám naopak poskytl léčivou medicínu zahrnující různé varianty polévání vodou.
Velikonoce už pro nás nejsou tak zjevnou hranicí mezi koncem zimy a opětovným sílením země, jako byly pro naše předky. Prošly v posledním století velkou proměnou. Nicméně stále v sobě nesou tu ústřední výzvu, které všichni rozumíme – připravují nás na změnu životního stylu pro nadcházející a teplotně přívětivější období. Právě symboly a rituály, které si pojíme s vesnickými Velikonocemi, krátce představím v tomto článku.
Pomlázka a vajíčka
Různé vesnice mají různé tradice, a to platí i v případě pomlázek. Někdy si na ně chlapci věší pentle sami, tak aby svoje skvoucí libido prezentovali již od začátku. Jinde jsou získávány jako odměna za výprask. Také délka a druh pletení, pružnost a technika švihu dávají jasně najevo aktivitu koledníkova libida. V minulosti právě chlapci v genitální fázi, v rozpuku mladé dospělosti, investovali do přípravy pomlázky času nejvíce. Jako symbolizace falu má pomlázka tu magickou schopnost tvořit život – ať už tím, že děvčata omlazuje, nebo tím, že se za každý výprask objeví vajíčko. Čím větší, hezčí a více pentlemi ověšená pomlázka, tím větší je pravděpodobnost získání vajíčka a nalákání dívky.
Naopak vajíčko je symbol žen. Jednoho často překvapí, když vidí v dnešní době děvčátko s korbáčem, ale zcela by ho šokovalo, kdyby mu na koledu otevřel mladík s ošatkou vajec. Nepřekvapí nás totiž, že jeden ze symbolických významů vajíčka je plodnost a asociuje se právě s ženskou vitalitou. Mužnost se odměřuje od schopnosti uplést co největší pomlázku a počastovat co nejvíce dívek, ženskost naopak schopností plodit – připravit, namalovat, rozdat co nejvíc vajíček. Nakonec i snaha ozdobit sebe, svoji domácnost, svoje pomlázky a vajíčka je paví snahou zvýšit pravděpodobnost setkání zástupců opačných pohlaví.
Do kontaktu se pomlázka a vajíčko dostávají při rytmickém mrskání – dalo by se spekulovat, že tento „nášup“ reprezentuje styk dravých libid. Chlapec „šupáním“ děvčeti zapůjčuje „čarovnou moc“ svého nástroje, za což je odměněn plodem společného úsilí. Asi nás proto nepřekvapí, že v tomto smyslu jsou stále ještě Velikonoce vhodným časem námluv. Tabu padá a chlapci veřejně připití a v právu tradice mohou bez ostychu k domovním prahům, kterým se jinak vyhýbají. Dveře se jim otevřou podstatně častěji, než kdyby do nich bili v jinou část roku. Rituální písní či básničkou shrnou a předloží svůj požadavek. Mezi nejmladšími a nezkušenými koledníky jsou to tradiční a oposlouchané fláky. Obdobně svoje nároky představují trochu starší koledníci soutěžící o cukroviny a nějaký ten trojníček. Dospívající a zkušení jinoši spouští jinou – v jejich koledách se to hemží dívčími úsměvy, implicitními výzvami i výhružkami. Tak koleda zavazuje mladé krasavice k vlídnému chování a různým laskavostem. Nese ale zprávu i pro matky slečen – panímámám se často hrozí neštěstím jejich dcery, nevydají-li vejce: „… Esli mně ho nedáte, vašu céru nevdáte, bude v kútě sedět a škaredě hledět, šak to uhlídáte!“ Zvlášť v tomto kontextu se zdá, že vajíčko nesymbolizuje jen plodnost, ale také stvrzuje smlouvu, která je mezi koledníkem a ženami. Je tak výzvou pro všechny mladice v domě, které si chlapecké libido vyhlédlo a zároveň je to i upozornění všem matkám, aby se v tento den neopovažovaly chlapcům stát v cestě. Přestože mladíci donesou plné igelitky vajec, nakonec jedno z nich je vždy to nejkrásnější a nejcennější v tom smyslu, že symbolizuje stvrzení láskyplnosti s vyhlídnutou partnerkou. A obdobně i naopak – pomlázka je přeci taky děvčeti nejlíbeznější podle toho, kdo ji drží.
Incest a tabu
A co incestní tabu, kdy obcházíme šlehat nebo darujeme vajíčka svým příbuzným? Rituály, zvláště ty kulturně zakořeněné, mají často podobných charakter jako Freudova totemická hostina (Freud, 1991). Je to období, kde se naschvál přehrává situace a pozoruhodný společenský zločin, ve kterém všechny sociální a morální překážky padají. Stejně jako koledníci ukazují, že je vláda zimy ukončena, tak zároveň ukazují, že vláda vitality spojená s libidem přichází a v tento den bude hrát prim před všemi evolučně mladšími zákony, jako je tabu incestu. Vyšupat se tak musí všechny ženy a všichni muži musí dostat křehké vajíčko, ať už ho chtějí nebo ne. Právě prolomení obecně platných morálních pravidel totiž dovoluje předvést rituál v celé jeho kráse. Nejdřív symbolicky pošlehat rodinu, a pak už se koledníci mohou pustit do vyšlehávání krasavic. A jen ať se někdo opováží stěžovat si, neotevřít nebo nepředstavit koledníkům svoje dcery. To vše by přineslo na protivníky smůlu a úzkost z neúčasti. Alespoň v místech země, kde tato tradice stále reprezentuje důležitý mezník ročního cyklu.
Voda, Morany a dědkové
„Kaluža, kaluža, dajže mi ty muža, Ak mi muža nedáš, na rok ma zas tu máš!“ je magická zakázka, kterou dívky využívaly k přípravě na pondělky. Obvykle na Velký pátek přednesly tuto výzvu a holým zadkem sedávaly do kaluží. Podřep je obvyklá poloha, ve které matky přiváděly děti na svět. Setkáváme se s ním i u dnešních kmenů a zároveň napříč celou historií. Z minulosti to dokládají speciální výbavy porodních míst – staroegyptská porodní stěna k opření, římská porodní stolička a podobně. Lze tedy alespoň spekulovat o symbolickém přehrávání porodu. Na druhé straně zvlhčování, které dívka provádí, bychom také mohli chápat jako přípravu na styk, minimálně v tom kontextu, že dívka simulovala fyzické projevy vzrušení uměle.
Voda jako symbol života se nabízí zcela přirozeně. Jsou ale různé praktické varianty jejího velikonočního využití. Ať už polévá kdokoliv kohokoliv kdykoliv, můžeme v aktu spatřovat obdobný význam, který přináší i pomlázka. Osvěžením mládence dívka vyjádří starostlivost a zájem o jeho vitalitu, potažmo sexualitu. Naopak osvěžení dívky chlapcem může vyjadřovat zájem a umělou snahou vzrušit ji, ne-li rovnou „živou“ vodou oplodnit. Obecně můžeme zapojení vody vidět v různých vesnicích v různých variantách. Obzvlášť zajímavé je ovšem prohazování rolí – chlapci šlehají dívky dopoledne, ale jakmile odzvoní poledne, mohou je s vodou nahánět dívky. Každé pohlaví tak může předvést svoji osvěžující náklonost svým nástrojem. Moderní je dnes přenesení symbolu „čisté vody“ z čisté studené vody na parfém.
Dalším rituálem, který dnes ovšem vidíme pomálu, je vynášení Moreny (Morany, Mořeny a podobně) a dědka. Jedná se o starou ženskou postavu symbolizující smrt v blízkém vztahu s koncem zimy. Děvčata obvykle v neděli vynáší Morenu a v průvodu všem na očích ji nakonec společně potrestají nejčastěji ohněm a utopením. Když je Morena zabita, vybaví se dívky letečkem (ozdobená větev se stužkami a vajíčky) a obchází domy, při čemž se zpívá a tančí. V morálně upjatější době předcházejících staletí bylo jen pár dnů, kdy si mohl jinoch jen tak familiárně zaběhnout za mladou dívkou. Jedním z těchto dní byly Velikonoce. Proto i zde můžeme uvažovat, že se dívky pojišťují před narušením Velikonočního rituálu touto nedělní veřejnou proklamací vůči starším – rodičům. V prvním kroku zabití Moreny představuje výhružku dcer matkám a starším ženám, aby se následující den nepletly mezi ně a chlapce. V druhém kroku se chodí s letečkem od domu k domu a děvčata dostávají odměn – tím starší ženy stvrzují, že o výhružce upálení a utopení ví.
Ale i chlapci a muži někde vynášeli svého dědka, slaměného panáka. Toho čekal podobně ukrutný osud jako Morenu – s tou úpravou, že byl často ještě preventivně zmlácen. Zde můžeme zachytit odkaz na kastraci – předvádí se starým a ženatým chlapům, co je nemine, pokud se budou přespříliš před mladými dívkami naparovat. Na hrubší symbolické úrovni je také možné celý popsaný proces chápat jednodušeji jako přehrání transformace – staré/stáří ať pomine, přišlo jaro, staré/stáří musí zemřít.
Závěr
Všechny tyto tradice se objevovaly jak u nás, tak na Slovensku, kde je obecně patrnější význam vodního ritu. Přestože se tyto tradice vyvíjejí, jejich gró – příběh o plodnosti a znovuzrození síly – zůstává stejná. Nelze také opomenout, že nedílnou součástí tohoto představení zůstává alkohol, dobrá píseň a tanec – nakonec žádný pořádný rituál se neobejde bez změněného stavu vědomí. Ten jarní se určitě neobejde bez takového stavu, který probouzí libido, boří stydlivost a nechá zúčastněné unášet se na vlně symbolických odkazů.
Nakonec bych chtěl říct, že tato krátká poznámka k Velikonocím je pouze jeden úhel vhledu. Nesmíme zapomínat jakou moc má taková doba nejen na rovině psychické, ale i sociální, kulturní a pro mnohé samozřejmě spirituální.
Zdroje
Botiková, M. (23. března 2016). Etnologička: V hipsterskej kaviarni vám na Zelený štvrtok núkajú špenátovú štrúdľu, pred sviatkom neujdete. (R. Gehrerová, Tazatel)
Freud, S. (1991). Totem a Tabu. Vtip a jeho vztah k nevědomí. Praha: Práh.
