„Proměň se v příšeru“, přikazuje čtyřletá holčička Lumi své matce Imami, ta skočí vpřed a křičí: „Já tě sežeru“ a uvězní dceru ve svém náručí. Lumi piští nadšením, bojuje s matkou a v určitou chvíli křikne: „Přestaň!“ Máma přestane, Lumi si na chvilku odpočine, a za méně než minutu přijde stejný příkaz: „Proměň se v příšeru.“ Vše se opakuje několikrát. V jednu chvíli Lumi vymyslí novou hru: „Změníš se v příšeru, zase mě chytneš a budeš mě chtít sežrat, ale když řeknu stop, tak nepřestaneš.“ Matka znejistí (Saketopolou, 2023, s. 56).
„Mnoho lidí mi před Avou dalo facku, ale žádná z těch předchozích facek nepřistála tak přesně. S přesným úhlem, se správnou silou na správnou část mé tváře. Byla tak výjimečná, že jsem měla pocit, jako by se moje tělo roztékalo.“ – „Okamžitě jsem chtěla stáhnout svůj souhlas (konsent). Ano, chtěla jsem, aby mi Ava tu facku dala, ale chtěla jsem obyčejnou, průměrnou facku, ne takhle jedinečnou,“ asociuje Carmen, pacientka Avgi Saketopoulou (Saketopolou, 2023, s. 1).
Saketopoulou nás ve své nové knize Sexuality beyond consent těmito drobnými vinětami přivádí do situací, které jdou za hranice běžného konsentu (tak jak se o něm mluví v narativech o bezpečné a zdravé sexualitě, autorka o něm mluví jako o afirmativním) do míst, kde operuje nevědomá infantilní sexualita, která může převzít vedení. Jsou to místa, kde běžný afirmativní konsent jeví iluzorně a naivně, protože staví na racionálním, vědomém subjektu schopném svá přání jasně a zřetelně artikulovat. Na lidech, kteří ví, co si přejí a co žádají. Tedy subjektech bez enigmatické, nevědomé, neprůhledné (infantilní) sexuality, která se vzpěčuje snahám být ovládnuta a svázána ve službách ega, ale naopak proti tomuto egu stojí a snaží se ho narušovat. Vracíme se k sexualitě, která může být intenzivně zažívána, která má blízko k pocitům „kdy je toho až moc, ale přestat nejde“ (a symbolizovat a uvádět do slov také ne) a která je námi právě pro tyto kvality nenáviděna, příliš si jí užíváme a příliš nás zneklidňuje. To podtrhují i intelektuální spřízněnci a kolegové Oliver Davis a Tim Dean jejichž kniha Hatred of sex vyšla v roce 2022 v ediční řadě Provocations nakladatelství The University of Nebraska Press.
Saketopoulou (stejně jako Dean a Davis) vychází především z Jeana Laplanche, kniha je tak dobrým úvodem do části jeho myšlení stejně jako do moderní verze klasické pudové teorie – v případě Saketopoulou slučitelné s jejím příklonem k intersubjektivnímu proudu v psychoanalýze. Autorka je zároveň psychoanalytičkou nevědomí, ne ega, vypůjčuje si Laplanchovu metapsychologii, kterou velmi přístupně shrnuje (nejen) v kapitole Jean Laplanche: The fundamental anthropological situation (Saketopoulou, s. 40-46). Uvádí nás ke vzniku nevědomí (pro něj je synonymem pro infantilní sexualitu), které vzniká primárním vytěsněním nesymbolizovaných a do jisté míry také enigmatických a nesymbolizovatelných obsahů, které tlačí k tomu, aby byly přeloženy. Prvotní překlady jsou totiž překladem někoho jiného, druhého, později se o tyto překlady snaží ego, aby lépe vázalo jejich energii do fantazie, která je stravitelnější a méně rozrušující. To nás stabilizuje a v některých chvílích i odcizuje. Saketopoulou zde načrtává Laplanchovu teorii odlišující toto nevědomí od tzv. pseudo-nevědomí, které vzniká sekundárním vytěsněním již dříve symbolizovaných obsahů, které byly neúnosné.
Vedle toho můžeme Sexuality beyond consent číst jako komentář k Freudovým Třem esejům o teorii sexuality; autorka staví zejména na Freudových poznámkách o polymorfní perverzi jako základu sexuality každého z nás. Je „neklidná a pervazivní, nelze z ní vyrůst, nevyzrává do něčeho vyššího, zůstává bezbřehou energií uvnitř nás. Za hranicí genderu, pohlavních rozdílů, reprodukce, není sexualitou, která hledá vyvrcholení, ale vždy zesilující napětí“ (Saketopoulou, 2023, s. 30).
Infantilní sexualita zde není Erosem pozdějšího Freudova myšlení z textu Mimo princip slasti (1920), kde ji prezentoval jako organizovanější a mírumilovnou a její disruptivní části vykázal do pudu smrti. Saketopoulou připomíná, že sexualita má přirozeně svoje částečné pudy směřující k částečným objektům, svoje masochistické, sadistické, voyeristické a inverzní části.
Tím činí také odklon od pozdějších patologizujících koncepcí neheterosexuálních a negenitálních sexualit, které zakládaly svá vysvětlení na defenzivních sexualizacích ranných psychických zranění nebo na snaze vyrovnat se s rodičovským nevyladěním, případně přestimulací. Navazuje tak na svoji mentorku Muriel Dimen a další teoretiky, kteří stále připomínají všudypřítomnost perverze. Sesazuje z výlučného postavení genitální sexualitu směřující k celým objektům s láskou, respektem, propojením a uznáním autonomie druhého.
Zmiňovaní Davis a Dean vidí jako jeden z přínosů Freudova myšlení právě v de-genitalizaci sexuality, obrací tedy tradiční důraz na genitalitu, která přišla v pozdějším Freudově myšlení a pozdější ortodoxní psychoanalýze (s. 83). Ve své kapitole Pleasure against Eros se zabývají specificky lidskou averzí k sexuální intenzitě a různými snahami jak tuto intenzitu mediovat vytvářením erotiky, která je sublimovaným derivátem sexuality ve službách ega. Sexualita naopak sahá za hranice příjemného pro ego, slast je tak často zažívána jako děsivá, odporná a rozrušující (Davis a Dean, 2022, s. 25-28) nebo prostě zvláštní a podivná a zakládá časté zážitky benigních sexuálních nevhodností, o kterých autoři mluví v závěru knihy (s. 139), když kritizují extrémní proliferaci traumatologických diskurzů.
Saketopoulou některé aspekty infantilní sexuality ilustruje v kapitole Risking sexuality beyond consent (s. 90 – 130) úspěšnou a kontroverzní hrou Slave play Jeremy O. Harrise, kterou nutkavě, opakovaně navštěvovala. Stala se tak voyerem, který nemůže odtrhnout oči od rasistických sexuálních scén, kde jsou černoši ponižování svými bílými partnery, aby mohli dojít sexuálního uspokojení. Teprve v průběhu představení vychází najevo, že je to situace domluvená a je součástí terapie sexuálních dysfunkcí černochů, která ovšem selhává, protože jejich bílí partneři nejsou schopni dostatečně rasově ponížit a tím vzrušit své partnery. Vzdorují realizaci perverzních prvků své sexuality, obrací se k partnerům jako k celým objektům a dosažení slasti selhává. Na jiném místě knihy pak černá spisovatelka žijící s bělochem v dominantně submisivním vztahu pak říká: „Moji vagínu opravdu nezajímá snaha o pozvednutí rasy.“ Saketopoulou tak poukazuje na to, že politika identit se hodí do boje za lidská práva, v porozumění jedinci pak iluze kohezní nerozporné identity definované příslušností k některé skupině může spíše překážet – a to i samotným příslušníkům dané skupiny.
Podobně i Davis s Deanem narativy kolem sexuálních a genderových identit a intersekcionalitu vnímají jako „snahu o obranu proti polymorfnosti slasti, mnohočetnosti touhy a odstředivými silami“, které se snaží narušit kohezi ega (2022, s. 32). Rovni jsme si podle nich v poznání vlastní bezmoci a rozpolcenosti, kterou nejsme schopni ovládat (tamtéž, s. 35).
Nesouhlas a konflikt tak pro autory není něco, co „se má vyřešit“, ale fundamentální základ lidského bytí (Pomíjím zde úvodní a inspirativní části knihy Davise a Deana, které se věnují konfliktu a analogické fundamentální nenávisti k sexu k nenávisti vůči demokracii. Autoři v názvu Hatred of sex odkazují k vlivném eseji politické filolzofie Hatred of democracy Jacquese Rancièra. Staví se do opozice vůči utopistickým idejím všeobecné harmonie a souhlasu, kdy vyhrají všechny narativy usilující o zdraví, bezpečí a dobro. Neutichající střet odlišných názorů je pro demokracii i pro individuální psychiku základním motorem, ne deficitem. Včetně střetu s názory, které jsou ohavné a zavrženíhodné).
Všichni tři autoři se shodnou na kritice mainstreamové populární psychologie a psychoterapie stavějící zejména na dominantní a vlivné teorii attachmentu. Kritizují i z ní vyvěrající snahu o zajištění „iluzorního“ bezpečí a proliferaci traumatologických diskurzů, kdy se trauma stává prvním a hlavním vysvětlením všeho lidského utrpení, je předpřipraveným a líbivým vysvětlením (s. 117-123); nadšené hledání transgeneračních traumat ostatně nacházíme i v tuzemské praxi.
Davis a Dean se nevymezují vůči teoriím traumatu jako takovým, ale spíše jejich dominantnímu postavení a vychylování praxe směrem k jednomu typu vysvětlování lidského strádání. Kritizují nezamýšlené ztráty v boji za zdravou a pozitivní sexualitu, kdy je sex rámován jako potenciálně nebezpečný, zejména pro ženy a děti, což vede leda k volání po tom obě skupiny chránit, k vyhlášení války proti sexu, k povolání expertů na zdravou a šťastnou sexualitu a konečně i k regulaci sexu samého (Davis a Dean, 2022, s. 87 – 89).
V páté a závěrečné kapitole nazvané Exigent sadism se Saketopoulou zabývá tématem sadismu, jak v reakcích na dílo de Sada, tak i na současné praktikovaní BDSM a tzv. kink sexualit. Tyto nové pokusy o realizaci některých perverzních aspektů naší přirozenosti podle ní v kontextu konsentu opět zůstavají v bezpečných vodách mimo možnosti limitních/hraničních zážitků. Nabízí tak svůj přístup k tzv. morálnímu sadismu, který se ve službách porozumění druhému nebojí otevřít rány a prozkoumat je, místo aby je rychle zakrývala. Je traumatofilní, chce se do rány podívat, není konejšivou ranhojičkou, která by propadala iluzi, že se můžeme vrátit do stavu před traumatizací, pokračovat ve svém běžném fungování. Zkoumá, kdy se trauma znovu objevuje a hledá porozumění, jakým způsobem se to děje, než aby se rychle snažila zabránit tomuto znovuobjevování.
Saketopoulou, jakkoliv trpělivá ve své psychoanalytické práci, je přitahována mezními/limitními zážitky, které zažitými překlady otřásají, uvolňují kvanta psychické energie a umožňují novou rekonfiguraci významů naší psychiky, otevírají cestu k novým, v danou chvíli (Saketopoulu je skeptická k jakési cestě vpřed k ultimátní a objevitelné pravdě) svobodnějším a funkčnějším překladům. Tyto otřásající a zahlcující zážitky hledá v umění, realizacích „perverzní“ sexuality, některých psychedelických zážitcích. Zaplavení pro ni není vždy maligní dysregulací nebo přestimulovanou traumatizací, ale je extrémním stavem, který způsobuje otřesení ega, radikální uvolnění vázané energie narušující dřívější symbolizace, a otevírá tak možnost nového překladu. Nejde jen o překlad a nové symbolizace, ale o zakoušení mimojazykové zkušenosti jako takové. Je riskantním, nejen vzrušujícím, je stavem vzdání se (ale ne podvolením se nebo masochismem), ne orchestrovaným, ale spontánním, nelze ho naplánovat, lze ho snad facilitovat ve vyladění se s druhou osobou, je aktem důvěry, ne pouhým nerozvážným riskem.
Pro přístup a podstupování těchto zážitků staví proti afirmativnímu konsentu konsent limitů, který nás přivádí do nečekaných a neplánovaných oblastní vlastního prožívání, do míst, kde touha a vědomý souhlas nemusí být zajedno a kde dostaneme více, než jsme si ve skutečnosti vědomě přáli, do míst přesycení, kde nemáme vše pevně v rukách. A mít ani nebudeme. Saketopoulou se vymezuje vůči kapitalismu extrémních zážitků s narcistickými triumfy nad vlastními limity, které překonáme a uvolněnou energii můžeme nějak spoutat. Místo toho se zaměřuje na situace, které nám vždy budou svojí povahou unikat a budou námi otřásat a my jim nebudeme muset být schopni plně porozumět.
Ostatně i vstup do psychoanalýzy může být rámován spíše konsentem limitů, protože jako analyzand nevím, co se v ní stane, a je iluzorní si myslet, že psychoanalytik toto ví více než já sám. Ani pro Saketopoulou není psychoanalýza léčbou ve smyslu návratu k harmonii, smíření nebo nevinnosti před traumatem, ale spíše cestou k nečekanému, překvapivému a rozpornému. Saketopoulou tak stojí na podvratných a buřičských částech Freudova myšlení, které je umocněno pozdější francouzskou psychoanalýzou a filozofií – vedle již zmiňovaného Jeana Laplanche se jedná zejména o George Bataille a jeho koncepci erotismu (blízké diskutované infantilní sexualitě) a transgrese ve vztahu k sociálním normám.
Saketopoulou (2023) a Dean a Davis (2022) nejsou jen samoúčelnými provokatéry, ale oživují vytěsněné části ranného Freudova myšlení, dávají ho do kontextu pozdější filozofické tradice a dalších rozpracování a hledají cesty pro porozumění negenitálním sexualitám. Saketopoulou předkládá bohatý klinický materiál i doklady své snahy mu porozumět. Nechce šokovat, ale chápe, že dívat se je někdy strašlivě krásné, chce odvrátit zrak, ale je nedobrovolně vtahována do některých scén, jak u svých pacientů, tak na divadle.
Jejich myšlení je komentářem k dnešnímu světu založenému na diskurzech bezpečí (snaha vědět vše dopředu, zabezpečit se, dostat adekvátní varování), na hledání harmonie, klidu a domluvy, na bezpečné, hezké a pozitivní sexualitě. Vnitřní konflikt a rozpornost pro ně není důsledkem patologie, rodičovského selhání, ale základní vnitřní výbava jednotlivce, se kterou se všichni musíme vyrovnávat. Jdou za hranice „hezkého a láskyplného“ sexu mezi dvěma lidmi v manželství a místo toho hledají možnosti porozumění celému širokému spektru sexuality, sexuálních praktik ve vztahu k infantilní sexualitě.
Mohlo by se to zdát banální, jenže tato banalita je stále vytěsňována a odsouvána vlivnějšími a líbivějšími teoriemi psychického fungování. Není myšlením pro každého a pro všechny situace, ale je důležitým doplňkem současných a příliš pohodlně zaběhaných mainstreamových diskurzů a praktikování psychoanalýzy a psychoterapie. Je pokusem opětovně nasvítit infantilní sexualitu a polymorfní perverzi, než nám opět unikne ve více snesitelných vztahových narativech o bezpečí.
Použitá literatura
Saketopoulou, A. (2023): Sexuality beyond consent: risk, race, traumatophlia. New York university press.
Davis, O. a Dean, T. (2022): Hatred of sex. The University of Nebraska press.
Rozhovory s autory na portálu New books network:
Avgi Saketopolou: newbooksnetwork.com/sexuality-beyond-consent
Oliver Davis a Tim Dean: newbooksnetwork.com/hatred-of-sex
