Zapomenutý osud Sabiny Spielreinové

0
1490

Úvod

Z chronologického hlediska se zapomenutý příběh Sabiny Spielreinové začal odkrývat v roce 1974, kdy byla veřejnosti zpřístupněna korespondence mezi Sigmundem Freudem a Carlem G. Jungem. V ní je možné se dočíst, že Sabina byla Jungovou pacientkou, následně milenkou, a že se osobně znala také s Freudem. Rok poté byl vydán třetí svazek protokolů Vídeňské psychoanalytické společnosti, kde je uvedeno, že se Sabina účastnila pravidelných setkání Vídeňské psychoanalytické skupiny po celý akademický rok 1911/1912 (Kerr, 2012). V roce 1977 byl nalezen kufr s jejím deníkem a také s další uchovanou korespondencí se Sigmundem Freudem a Carlem G. Jungem, která čítala na 80 dopisů (Richebächer, 2011).
Žena, která má v psychoanalýze velice významné postavení, byla až do roku 1977 téměř přehlížena a zapomenuta, přestože její odborná činnost zahrnuje více než 30 statí vysoké kvality. Dle místa jejího pobytu bylo její jméno pouze uváděno v seznamu členů Vídeňské, Berlínské, Ženevské a Moskevské psychoanalytické společnosti (Kerr, 2012). Další zmínky o ní byly redukovány pouze na poznámku pod čarou ve Freudově knize „Mimo princip slasti“ z roku 1920 (Plastow, 2019). To potvrzuje i 27. Mezinárodní psychoanalytický kongres ve Vídni konaný v roce 1971, jehož téma bylo věnováno teorii agrese a instinktu smrti. O Sabininých myšlenkách o destruktivním pudu zde nepadla zmínka, přestože se vedla diskuze ohledně vývoje Freudova myšlení týkajícího se pudu smrti, které výrazně ovlivnila (Skea, 2006).
Ve své práci „Destrukce jako příčina vzniku“ pojednávala Sabina o pudu smrti, na který nahlížela jako na součást pudu sexuálního. Tuto myšlenku následně rozvedl Sigmund Freud v roce 1920 ve své stati „Mimo princip slasti“, ve které Sabinu citoval. Rovněž se odkazoval na její disertační práci o schizofrenii a na její popis analýzy dětského snu (Lothane, 2016). Carl G. Jung ve svém vydání „Psychologie nevědomí“ z roku 1943 zmiňuje, že Freudovo pojetí pudu smrti bylo prvně nastíněno v roce 1912 právě Sabinou (Caropreso, 2016). Vše to jsou však pouze strohé zmínky neodpovídající přínosu, který Sabina k teoriím těchto mužů měla.
Jungova teorie byla rovněž ovlivněna úvahami Sabiny, ať už těmi odbornými či těmi, které mezi sebou sdíleli mimo rámec vědy. Zejména při formování jeho základních pojmů jako je anima, individuace, persona a stín byly myšlenky Sabiny inspirací. Rovněž přispěla k jeho chápání přenosu a protipřenosu i kolektivního nevědomí.
Za zakladatelku dětské psychoanalýzy je považována Anna Freudová, a to díky článku o dětské psychologii z roku 1922. Sabina publikovala na totožné téma články od roku 1912, bylo jich přibližně 10 (Naszkowska, 2017).
Léta před Melanii Kleinovou nastínila Sabina teorii o raném dětském vývoji, jejíž autorství je přisuzováno právě Melanii (Richebächer, 2011). V Ženevě, kde Sabina několik let žila, ovlivnila myšlení Jeana Piageta, který u ní také podstupoval cvičnou psychoanalýzu. V době jejího působení v Moskvě inspirovala Lva Vygotskeho a Alexandra Luriji. Její myšlenky tedy také významně přispěly k rozvoji psycholingvistického bádání (Aldridge, 2014).
Zde je důležité zmínit, že přestože Sabina nebyla první ženou, která se podílela na vědeckém psychoanalytickém myšlení, byla však výraznou postavou doby, kdy byl psychoanalytický rozvoj zejména v rukou mužů. Její spisy poukazují na ženský aspekt této problematiky, čímž se výrazně lišila. Přestože v tehdejší době již bylo možné zaznamenat uvolňování přístupnosti akademického vzdělání ženám, Sabina stále byla v tomto ohledu průkopnicí, která se nebála publikovat, veřejně sdílet výsledky svého uvažování a jít do názorového střetu s muži (Brown, 2019).
Výrazné opomínání jejích příspěvků se však nevztahuje pouze na dobu, ve které žila, ale je zřetelné i dále. Ve svých pracích zaměřených na psychoanalýzu jí nezmiňují Ernest Jones, Peter Gay ani Nancy Chodorow, která se dokonce věnovala tématu příspěvků žen k psychoanalýze (Hall, 2009). Zájem o dílo a život Sabiny se objevuje až desítky let po její smrti. Britské odborné periodikum „ Journal of Analytical Psychology“ publikovalo v roce 1994 překlad článku „Destrukce jako příčina vzniku“ a v roce 2001 bylo celé číslo věnováno Sabině. Jejím odborným statím, lékařským záznamům z doby její hospitalizace v Burghölzli a výňatkům z jejích deníků.
Cooper-White (2015) uvádí, že rané trauma v podobě vystoupení Carla G. Junga z profesionální role psychoanalytika a překročení hranic vztahu pacient – psychoanalytik v historickém vývoji psychoanalýzy a analytické psychologie vytvořilo disociaci, vedoucí k odštěpení Sabinina příběhu i díla. To mě přivádí k úvaze, co mohlo být příčinou skutečnosti, která stojí za tím, že po určitou dobu Sabina upadla v naprosté zapomnění a její vědecké poznatky nebyly přijímány.

Burghölzli – město uzdravených duší
Sabina Nikolajevna Spielreinová se narodila do židovské rodiny 25. října 1885 v ruském Rostově na Donu jako nejstarší z pěti dětí. Otec se zabýval obchodem a matka byla v domácnosti, přestože vystudovala stomatologii. Jejich manželství nebylo šťastné, a to z důvodu cílené domluvy, na základě které vzniklo (Hall, 2009).
Na rodinné cestě za lázeňstvím, kdy bylo Sabině devatenáct let, byla po nervovém zhroucení v hotelovém pokoji v Curychu přijata na psychiatrickou kliniku v Burghölzli, kterou tehdy vedl profesor Eugen Bleuler (Richebächer, 2011). V tuto dobu působil na klinice třicetiletý Carl G. Jung v roli sekundárního lékaře. Převzal Sabinu do své péče a začal s ní pracovat novým způsobem, o kterém se dočetl v knize „Výklad snů“, jejímž autorem byl Sigmund Freud. Sabina se tak stala jeho první pacientkou, na níž aplikoval psychoanalytickou metodu (Richebächer, 2011). Tato poměrně hojně rozšířená informace však není podložena žádným kvalitním zdrojem, v poznámkách Carla G. Junga není nikde explicitně zaznamenáno, že by Sabina byla skutečně první pacientkou, se kterou pracoval psychoanalytickým způsobem (Launer, 2015). Onemocnění Sabiny diagnostikoval jako hysterickou psychózu, s čímž souhlasil i Eugen Bleuer (Chateau, 2006).
S postupem léčby se Sabinin stav začal zlepšovat a stabilizovat, za dobré chování jí bylo umožněno účastnit se kasuistických seminářů pořádaných Eugenem Bleuerem, směla také pomáhat Carlovi G. Jungovi v psychologické laboratoři, kde se podílela na administraci asociačního experimentu, který Carl G. Jung tehdy zaváděl do praxe. Sabinin stav se ale začal lepšit i díky tomu, že prostřednictvím možnosti zapojování se do těchto aktivit docházelo k posilování jejího velmi chatrného sebevědomí. Zároveň objevovala psychiatrii jako takovou a její zájem o ní stále rostl.
Takto fungovala až do prosince roku 1904, kdy došlo k prudkému zhoršení jejího stavu. Tehdy se totiž Carlovi G. Jungovi narodila dcera. Sabina byla velmi rozrušená a rozčilená, v noci jí obtěžovaly děsivé fantazie. Tento relaps však přinesl zásadní zlom v její léčbě. Po více než tříhodinové analýze došli s Carlem G. Jungem k tématu sexuality. Mluvili o tom, že se nemohla dívat na otcovy ruce, jelikož se při tomto pohledu silně rozrušila. Následně Sabina přiznala, že od čtyř let jí velmi vzrušovaly výprasky od jejího otce, které byly spojeny s ponižováním. K sexuálnímu vzrušení později postačovalo, když byla svědkem výprasku svých bratrů či když jí někdo ponížil. Následně ustoupily její bolesti hlavy a chodidel a došlo k celkovému zklidnění. Sabinina léčba byla ukončena 1. července 1905 (Richebächer, 2011).


Doktorka Spielreinová
Téhož roku začala Sabina studovat na lékařské fakultě v Curychu, kam získala doporučení od Eugena Bleulera (Hall, 2009). Při studiích stále zůstává v ambulantní péči Carla G. Junga, v jejímž průběhu se mezi nimi odehrává hluboký a bouřlivý milenecký vztah trvající do roku 1909. Po ukončení této aféry zůstali Sabina s Carlem G. Jungem v kontaktu prostřednictvím dopisů, ve kterých sdíleli své myšlenky, které obohatily psychoanalytické myšlení a jeho vývoj (Lothane, 2016).
V roce 1911 dokončila Sabina svou dizertační práci s názvem „O psychologickém obsahu případu schizofrenie“ a získala doktorát z psychiatrie. Byla to první dizertační práce na psychoanalytické téma napsaná ženou. Jednalo se o velmi pečlivě a do detailu zpracovanou případovou studii a průkopnické dílo ve výzkumu a léčbě psychózy (Richebächer, 2011). Zároveň je to jedna z prvních publikovaných kazuistik na téma psychologické léčby schizofrenie. Sabina ve své dizertaci analyzuje případ pacientky s paranoidní schizofrenií, zaměřuje se na její řeč a vnitřní logiku (Launer, 2016). Zajímavostí je, že tato žena byla rovněž hospitalizována v Burghölzli, byla přijata jen několik měsíců po propuštění Sabiny (Skea, 2006).
Po přestěhování do Vídně, rovněž v roce 1911, se Sabina jako druhá žena v historii stala členkou Vídeňské psychoanalytické společnosti, pohybovala se v blízkém okruhu Sigmunda Freuda, přednášela a věnovala se odborné činnosti. V roce 1912 publikovala nejprve článek zaměřený na dětskou představivost, ve kterém se konkrétně věnovala dětským fantaziím o těhotenství a porodu a následně svou zásadní práci „Destrukce jako příčina vzniku“. V tomto textu se zamýšlí nad tématem, které zkoumají někteří neurovědci a psychoanalytici o století později, a to porozumět nevědomé mysli v kontextu Darwinovy teorie. Zejména ve smyslu přežití a rozmnožování se (Launer, 2016). Této práci se budu podrobněji věnovat v následující kapitole.
V létě roku 1912 se Sabina provdala za ruského židovského lékaře Paula Scheftela a v roce 1913 se narodila dcera Renata. Jejich vztah byl plný neporozumění a hádek, které často pramenily z nedostatku financí. Manželé žili několik let odděleně z důvodu Paulova návratu zpět do Ruska, kde podal žádost o rozvod a zplodil nemanželskou dceru Ninu.
Po vypuknutí 1. světové války se Sabina s Renatou přestěhovala do Švýcarska, kde setrvaly po dobu jejího trvání (Richebächer, 2011). Po socialistické revoluci v Rusku v roce 1917 byl rodině Spielreinově zkonfiskován majetek a finanční situace Sabiny se ještě více zhoršila, jelikož do té doby byla finančně podporována svými rodiči. V následujících letech tuto úlohu zastal Sigmund Freud (Ovcharenko, 1999).
V rámci svého příspěvku na 6. Mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Haagu v roce 1920 přednesla svou teorii o dětském vývoji, konkrétně o mluvené řeči (Kerr, 2012). Předpoklad důležitosti sání a matčina prsu, kterou Sabina nastínila, významně ovlivnil Melanii Kleinovou sedící tehdy v hledišti. Poznatky pro svou vědeckou práci na poli dětské psychoanalýzy čerpala Sabina z pozorování dcery Renaty. Bylo to léta předtím, než Melanie Kleinová vytvářela svou teorii na základě pozorování vlastních dětí (Richebächer, 2011). Zajímavostí je, že Melanie Kleinová v rámci svých raných prací se zaměřením na analýzu dětí cituje Karla Abrahama, Sándora Ferencziho, Ottu Grosse, George Groddecka a samozřejmě Sigmunda Freuda, o Spielreinové se v jejích textech neobjevuje žádná zmínka. Kongresu v Haagu se také zúčastnil Jean Piaget, který několik let poté vydal knihu s nápadně podobnou teorií o modelu vývoje dětské řeči (Harris, 2015).
Následně se Sabina s dcerou Renatou usadila v Ženevě, kde strávila tři roky. Působila v Claparèdeově institutu Jeana-Jacquea Rousseaua, kde se věnovala analýze dětí, pedagogice a výzkumu. V neposlední řadě podporovala rozvoj psychoanalýzy. V tuto dobu k ní docházel na analýzu Jean Piaget (Hall, 2009).

Zpět ke kořenům
Sabina dlouhý čas zvažovala, kde se usadí. Mimo Rusko se cítila jako cizinka, v evropských zemích také sílil antisemitismus, a navíc jí stále trápily značné finanční problémy. Na podzim roku 1923 padlo konečné rozhodnutí o návratu do Ruska, podpořené nabídkou místa ředitelky Lékařského institutu pro psychicky nemocné děti v Moskvě. V Moskvě se stala členkou a výcvikovou analytičkou v Ruské psychoanalytické společnosti, přednášela v rámci Institutu pro psychoanalýzu a věnovala se tématu analýzy dětí. Rovněž vedla katedru dětské psychologie na Moskevské státní univerzitě. V této době také studovala vývoj dětské řeči, učila a mentorovala Lva Vygotskeho a Alexandra Luriju (Richebächer, 2011).
V roce 1924 se Sabina vrátila do rodného Rostova a po dlouhém odloučení se shledala se svým manželem, následně se v roce 1926 narodila druhá dcera Eva (Chateau, 2006). Sabina dále pokračovala ve své psychoanalytické práci, zejména se zaměřením na děti. V roce 1931 časopis Imago zveřejnil její článek o dětské kresbě. Byla to poslední publikace Sabininy práce v evropském vědeckém časopise (Ovcharenko, 1999). V Rostově založila psychoanalytickou školku, ve které působila (Hall, 2009). V Sovětském svazu docházelo postupně k politickému potlačování psychoanalýzy, až byla v roce 1928 přísně zakázána a označena za „ďábelský znak buržoazní mentality“. Ještě v roce 1932 vedla Sabina sérii přednášek pro Ruskou psychoanalytickou společnost (Santiago-Delefosse & Delefosse, 2016). Její manžel Pavel zemřel v roce 1936 na infarkt (Richebächer, 2011). Bratři Sabiny, kteří se rovněž věnovali akademické dráze, byli v roce 1938 zastřeleni v gulagu (Hall, 2009).
O životě a práci Sabiny v rozmezí let 1924-1942 se mnoho neví. Existuje jen velmi málo zdrojů a ty jsou založeny zejména na výpovědi svědků. Od roku 1931 nejsou k dispozici žádné její písemnosti, a to jak odborné, tak osobní. Na sklonku života Sabina přijímala své pacienty tajně ve svém domě v temné místnosti bez oken (Skea, 2006).
V Rostově se svými dcerami Renatou a Evou přežila první německou okupaci. Následné podmínky pro život v tomto městě však byly velice bídné a drsné, lidé s židovským původem trpěli hladem, byli nuceni snášet četné domovní prohlídky, zatýkání a perzekuce. Sabina odmítala pomoc s útěkem z Rostova, která jí byla ze strany jejich přátel nabídnuta, rozhodla se, že zůstane a její dcery jí následovaly (Richebächer, 2011). Bohužel druhá německá okupace Rostova se pro Sabinu stala osudnou. Než fašistické vojsko obsadilo město, museli jeho obyvatelé čelit častému leteckému bombardování. Sabina Spielreinová zemřela v roce 1942 ve věku 57 let. Její osud nebyl znám až do roku 1983, kdy švédský novinář Ljunggren zjistil, že byla s oběma dcerami zastřelena Němci v rokli nedaleko Rostova. Celkem zde bylo vyhlazeno přes 27 000 rostovských Židů (Ovcharenko, 1999).

Destrukce jako příčina vzniku
Následující část textu bude věnována myšlenkám, které Sabina Spielreinová rozvedla ve své stati „Destrukce jako příčina vzniku“. Její úvahy byly ovlivněny klinickou praxí s pacienty se schizofrenií, o které se starala v Burghölzli. V listopadu 1911 představila část své teorie na pravidelných středečních setkáních Vídeňské psychoanalytické společnosti, publikována byla v roce 1912. Její příspěvek nebyl hodnocen kladně a byl spíše nepřijatý, sama Sabina měla pocit, že svou teorii nevysvětlila důkladně, a tak nebyla správně pochopena (Harris, 2015).
Vydání této práce lze datovat do období, kdy se Sabina vyrovnávala s rozchodem s Carlem G. Jungem. Dalo by se tedy uvažovat nad tím, nakolik bylo její myšlení ovlivněno touto životní etapou, která pro ni byla velmi náročná. Témata jako destrukce, transformace a vznik nového mohla odrážet její tehdejší psychické rozpoložení (Starr, 2018). Sabina zde rozvíjí úvahy o destruktivitě a pudu smrti, nechává se inspirovat myšlenkami Sigmunda Freuda, Carla G. Junga, Otty Grosse, Wilhelma Stekela a Friedricha Nietzscheho, dále uvažuje nad možnými příčinami, které mohou stát za vznikem schizofrenie (Spielrein, 1912).


Instinkt smrti
Sabina Spielreinová (1912) souhlasí se Sigmundem Freudem, že lidská psychika se řídí takovými silami, které směřují k dosahování slasti a vyhýbání se nelibosti či utrpení. Sigmund Freud nahlíží na pud smrti pouze jako na zničující sílu, která nás slepě vede k destrukci, jelikož na základě ní dosáhneme slasti v podobě klidu, po kterém tolik toužíme. „Jestliže máme přijmout jako bez výjimky platící zkušenost, že všechno živé z vnitřních důvodů umírá, vrací se do anorganického stavu, pak můžeme pouze říci: cílem veškerého života je smrt, a směrem zpět do minulosti: neživé zde bylo dříve než živé“ (Freud, 1998, s. 34). Prahneme po nirváně, po klidu a absenci utrpení, čehož lze dosáhnout pouze návratem do neživé podoby, tedy sebezničením. Z tohoto důvodu je pud smrti velmi výraznou silou, která se v životě manifestuje v různých podobách a intenzitách a s níž také různými způsoby nakládáme.
Sabina Spielreinová (1912) vysvětluje pud smrti optikou podobnou, avšak přidává zásadní aspekt, který tyto dva pohledy značně odlišuje. Vidí ho totiž jako součást pudu sexuálního, dle ní je tedy Thanatos součástí Erotu, konkrétně mluví o pudu smrti v sexuálním instinktu. Hybnou silou chtíče je prostá touha po dosažení slasti. Hledá všemožné způsoby, jak se realizovat a získat to, po
čem touží. Tato touha je však velmi často a „úspěšně“ potlačována, přehlížena, odsuzována, vnímána negativně a doprovází jí mnohdy pocity odporu, úzkosti a znechucení. Za tímto stojí nikoliv společenské normy, morálka, svědomí, výchova apod., ale se strachem vnímaná destruktivní složka sexuálního pudu, která je ohrožující a které se ego obává. Avšak ne ve smyslu smrti jako takové, biologické, ale ve smyslu ztráty sebe sama, své individuality a ohraničenosti. Pokud se člověk projeví plně ve své podstatě, může to pro něho být hrozbou z hlediska společenských norem, na které sexuální pud nedbá, jsou mu zcela lhostejné. A právě tento instinkt je hnán impulsy zničení a sebezničení, tedy sebeztrátou, splynutím, zničením své vlastní individuality. To vše se však děje za účelem transformace a vzniku nového, nikoliv s cílem usmrcení. Ustojí tuto destruktivní, respektive transformační pudovou tendenci ego se všemi svými obranami, které si okolo sebe vystavělo, aby mohlo fungovat v realitě a obstálo v ní? Vzepře se v sebeobraně takovým impulsům, jelikož žije v realitě a potřebuje v ní bez újmy uhájit svou pozici? Ryzí sexualita vyžaduje zničení ega, jedině tak je možné v sexuální aktivitě dosáhnout kýžené slasti a neřídit se požadavky plynoucí z jeho nároků. Je to démonická destruktivní síla, ale zároveň tvořivá. Zničením dvou individualit vznikne nová bytost. Ego musí překonat odpor vůči sebezničující podstatě sexuálního pudu. Transformace je srdcem jak sexuality, tak duševního života (Spielrein, 1912).
Na biologické úrovni dochází při pohlavním aktu konaným za účelem zplození potomka ke spojení dvou gamet, z nichž každá má svou individualitu. Splynutím tuto jedinečnost ztrácí, rozplyne se jedna v druhé a tím vznikne nový život. Tato mikroúroveň však představuje splynutí v té nejvyšší možné koncentraci. Buňka v tomto procesu představuje hodnotu celého jednoho organismu v jeho komplexnosti. Sexuální instinkt směřuje k zachování druhu, a to se uskutečňuje skrz zničení, vedoucí k zániku pohlavních buněk. Na symbolické rovině dochází tedy také ke zničení ega, jelikož se rozplyne v procesu vzniku nového. Samotné ego se této destrukci pochopitelně brání, může pro něho být ohrožující, děsivá, paralyzující, nepřeje si být zničeno, proto může vytvářet různé obranné mechanismy, prostřednictvím nichž sexuální aktivita může vyvolávat odpor a hnus. V těchto negativních emocích je obsaženo právě odmítání a zřejmě i strach ze (sebe)destrukce. Z biologického hlediska tedy dochází k destrukci buněk za účelem transformace, která v tomto smyslu znamená zplození dítěte (Spielrein, 1912).
Dále vidí Sabina Spielreinová (1912) destruktivní složku v rovině psychologické, respektive vztahové. Uvádí, že na lásku můžeme nahlížet dvěma úhly pohledu: jakým způsobem člověk miluje a jakým způsobem je milován. Fenomény sadismu a masochismu mohou být vhodnou ilustrací propojenosti mezi sexualitou a destruktivitou. Každý jedinec má různě rozvinutou destruktivní složku. Pokud dojde k jejímu zesílení, může se navenek projevit jako sadismus ve smyslu
poškození a zničení partnera, a to jak po fyzické, tak po psychické stránce. Toto může mít ještě
jinou polohu, pokud je destruktivní pud obrácený navenek, a to protektivní, ve smyslu „raději zničím tebe, než abych nechal/a zničit sebe“. Takto intenzivně rozvinutý destruktivní pud může být v obraně promítán do partnera, a tím může dojít k obrácení sebedestrukce směrem ven. Destruktivní pud zaměřený na ego může být pozorovatelný v nadměrné a nepřiměřené sebekritice až v masochismu.


Asimilace a diferenciace
Sexuální instinkt a instinkt smrti jdou nikoliv proti sobě, ale spolupracují pro dosažení společného cíle – zachování druhu. Výsledkem jejich působení tedy není zánik či smrt, ale transformace v podobě zrození nového života, ve kterém budou dále pokračovat a realizovat se. Vedou k asimilaci osobnosti, zatímco pud sebezáchovy, ovládající ego, směřuje k diferenciaci. V této souvislosti je rozlišována tzv. ego-psychika, která zahrnuje naši vlastní osobnost se vším, co s ní souvisí. Tato naše část touží po diferenciaci a odlišení se od kolektivu, řídí se pudem sebezáchovy. Dále pak tzv. druhová psychika, která sahá do hlubokých vrstev naší osobnosti a je v ní obsaženo celé lidstvo. Ta si přeje s kolektivem asimilovat, je to psychologické vyjádření snahy o zachování druhu (Spielrein, 1912).
V našich hlubinách je ukryto něco, co si přeje sebedestrukci. Jak již bylo zmíněno, v pojetí Sabiny Spielreinové destrukce neznamená zničení ve smyslu usmrcení, konce fyzické existence, ale ve smyslu transformace. Ego však vyvíjí maximální úsilí pro to, aby tento fakt potlačilo, funguje vědomě v realitě a jeho metou je individualita. Odkud se však toto ukryté „cosi“ bere? Jaký má původ a význam? Spielreinová uvažuje v kontextu vnitřních obsahů pacientů se schizofrenií. Podstatu tohoto duševního onemocnění vidí v úniku pacienta ze světa reálného do světa nevědomého, archetypálního, kde ego nemá žádnou sílu, moc ani význam. V reálném světě pacientovo ego značně trpí, prožívá silnou bolest, zklamání, obavy či strach. Psychóza přetne spojení s realitou. Tyto nevědomé síly usilují o návrat ega do kolektivity, kde „já“ je nahrazeno „my“ (Spielrein, 1912).
PŮVOD SCHIZOFRENIE
Sabina Spielreinová také studovala fantazie pacientů se schizofrenií, ve kterých byla sexuální aktivita mnohdy znázorňována prostřednictvím symbolů života a smrti. Individualita je „bod“, kde začíná a končí ego, je to naše pravá identita neovlivněná požadavky z ega a okolí, chceme si ji uchovat a neztratit, jelikož nás činí jedinečnými. Na symbolické rovině individualita odpovídá životu. Naopak kolektivita odpovídá symbolům smrti, jelikož v ní jsme „jedno“. Je to stav, ke kterému všichni směřujeme, avšak zároveň se mu snažíme uniknout za účelem zachování vlastní individuality (Starr, 2018).
Lidé mají vědomé a nevědomé prožívání, přičemž to nevědomé je zodpovědné za afekty, které jsou však prožívány na úrovni vědomé. Jinými slovy, naše afektivní prožívání ovlivňují nevědomé pochody (Caropreso, 2019). Aby se ego ubránilo bolesti, kterou zažívá a kterou nedokáže snést, odkloní se do nevědomí k archetypům. Tím tato bolest utichá, jelikož ve srovnání s archetypy je ego malé a slabé, zcela ztrácí na své moci. Tak se do řídící funkce osobnosti dostanou archetypální obsahy ve formě myšlenek, vizí a fantazií. Následně ji zcela ovládnou a pohltí. Osobnost tak ztrácí kontakt s prožívanou bolestí, avšak daní za tuto úlevu je ztráta spojení s realitou, od které se odklání. Tímto mechanizmem vznikají typické projevy schizofrenie, respektive psychózy. Nástup schizofrenie tedy začíná se zničením ega, s jeho rozpuštěním. Čím jsme blíže k našemu vědomí, tím jsou naše mentální reprezentace diferencovanější. Čím jsme blíže k našemu nevědomí, tím jsou obecnější, archetypální. Transformace ego-psychiky na psychiku druhu může zpočátku způsobovat depresivní stavy, které vznikají, když se pacient snaží držet vztahu s egem (Spielrein, 1911).
Pudová teorie Spielreinové je velmi podnětná, má však také své mezery. Mezi ty nejvýraznější patří její falocentrické a heterocentrické ladění. Ve svých myšlenkách nezohledňuje sexuální aktivitu praktikovanou za účelem potěšení, ale pouze za účelem reprodukce. Rovněž nezohledňuje aspekty homosexuální orientace (Rapoport & Ben-Sahar, 2017).

Závěr
Sabina Spielreinová byla ženou, která byla poznamenána setkáním s psychoanalýzou (Cifali, 2001). Její hospitalizace v Burghölzli pro ni byla příležitostí i neštěstím. Příležitostí, jelikož se v průběhu léčby zotavila natolik, že mohla následně nastoupit na studia na lékařské fakultě, po čemž vždy toužila a neštěstím, jelikož se zde setkala s psychoanalýzou jako takovou, a také zde potkala svého homme fatal (Kelcourse, 2015). Chesler (2017) jde ještě dále a uvádí, že Sabinin příběh je historií patologického patriarchátu, antisemitismu, stalinismu, nacismu a genocidy. Nabízí se úvaha nad tím, že její myšlenky byly přehlíženy, jelikož byla žena. Avšak na poli psychoanalýzy vystupuje řada psychoanalytiček, které k jejímu rozvoji přispěly svými teoriemi, aniž by byly přehlížené. Falocentrický přístup jistě svou roli hrát může i vzhledem k tehdejšímu společenskému naladění. Mohl za zapomnění jejího příběhu a díla židovský původ? Zde by bylo na místě namítnout, že Sigmund Freud byl stejného původu a vyznání, navíc za rozvojem rané psychoanalýzy stojí téměř výhradně Židé. Určitý stín mohl přinášet i fakt, že se v tehdejší společnosti vědělo, že byla milenkou Carla G. Junga. Rovněž napojení na dva velikány psychoanalýzy mohlo vnášet do pohledu na ni jistou averzi, strach či závist. Bylo snad důvodem k jejímu přehlížení stigma hysterické pacientky z Burghölzli? Pravdu se dnes již bohužel nedozvíme, můžeme se pouze domnívat a na základě dochovaných dokumentů poskládat zpětně mozaiku jejího života. Je možné, že za jejím zapomněním stojí „pouze“ nešťastná souhra náhod, která se v tehdejší době vlivem společenských a politických událostí uskutečnila.

Literatura:
ALDRIDGE, J. The intellectual property of women as it relates to the role of Sabina Spielrein in the lives and works of 20th century male psychologists. International Journal of Psychology and Counselling [online]. 2014, 6(5), 59-65 [cit. 2021-01-02]. ISSN 2141-2499. Dostupné z: doi:10.5897/IJPC2014.0247
BROWN, Marie C. The essential writings of Sabina Spielrein: pioneer of psychoanalysis. Psychosis [online]. 2018, 11(2), 185-186 [cit. 2021-5-12]. ISSN 1752-2439. Dostupné z: doi:10.1080/17522439.2018.1559875
CAROPRESO, Fatima. The death drive according to Sabina Spielrein. Psicologia USP [online]. 2016, 27(3), 414-419 [cit. 2020-11-10]. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/ pdfviewer?vid=6&sid=75886fa4-fa78-4f2e-9fa7-69837fa304d7%40pdc-v-sessmgr05
CAROPRESO, Fátima. Sabina Spielrein’s theoretical views in her letter to Carl Gustav Jung (1917-1918). Psicologia USP [online]. 2019, 30 [cit. 2021-01-03]. ISSN 1678-5177. Dostupné z: doi:10.1590/0103-6564e180035
CHESLER, Phyllis. Raped By Carl Jung, Then Murdered by the Nazis. : A new read on Jewish life [online]. New York: Tablet, 2017 [cit. 2021-01-03]. Dostupné z: https://www.tabletmag.com/ sections/arts-letters/articles/sabina-spielrein-carl-jung
CIFALI, Mireille. Sabina Spielrein, a woman psychoanalyst: another picture. Journal of Analytical Psychology [online]. 2001, 46(1), 129-138 [cit. 2020-12-31]. Dostupné z: http:// eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=9&sid=186d7365-9342-4aaf-ac42- aedf315382fd%40sdc-v-sessmgr03
COOPER-WHITE, Pamela. “The Power that Beautifies and Destroys”: Sabina Spielrein and “ Destruction as a Cause of Coming into Being”. Pastoral Psychology [online]. 2015, 64(2), 259-278 [cit. 2020-12-16]. ISSN 0031-2789. Dostupné z: doi:10.1007/s11089-014-0604-6
COVINGTON, Coline a Barbara WHARTON. Sabina Spielrein: Forgotten Pioneer of Psychoanalysis. 2nd ed. East Sussex: Routledge, 2015.

SANTIAGO-DELEFOSSE, Marie J. a J.-M. Oderic DELEFOSSE. Spielrein, Piaget and Vygotsky: Three Positions on Child thought and Language. Theory & Psychology [online]. 2016, 12(6), 723-747 [cit. 2021-01-02]. ISSN 0959-3543. Dostupné z: doi:10.1177/0959354302126001
FREUD, Sigmund. Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920-1924. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1999, c1998. ISBN 80-861-2309-X.
HALL, Karen. Sabina Spielrein: Jewish Women. In: Jewish Women Archive [online]. Brookline, 2009 [cit. 2020-12-14]. Dostupné z: https://jwa.org/encyclopedia/article/spielrein-sabina
HARRIS, Adrienne. “Language is There to Bewilder Itself and Others”: Theoretical and Clinical Contributions of Sabina Spielrein. Journal of the American Psychoanalytic Association [online]. 2 0 1 5 , 6 3 ( 4 ) , 7 2 7 – 7 6 7 [ c i t . 2 0 2 1 – 5 – 1 5 ] . I S S N 0 0 0 3 – 0 6 5 1 . D o s t u p n é z : doi:10.1177/0003065115599989
CHATEAU, Ladislava. Portrét pro Lou, Sabinu a Marii. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2006. Psychoanalýza. ISBN 80-861-2322-7.
KELCOURSE, Felicity. Sabina Spielrein from Rostov to Zürich: The Making of an Analyst. Pastoral Psychology [online]. 2015, 64(2), 241-258 [cit. 2021-01-11]. ISSN 0031-2789. Dostupné z: doi:10.1007/s11089-014-0620-6.
KERR, John. Nebezpečná metoda: příběh Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové. V českém jazyce vyd. 2. Praha: Prostor, 2012. ISBN 978-80-7260-260-5.
LAUNER, John. Carl Jung’s relationship with Sabina Spielrein: a reassessment. International Journal of Jungian Studies [online]. 2015, 7(3), 179-193 [cit. 2021-5-15]. ISSN 1940-9052. Dostupné z: doi:10.1080/19409052.2015.1050597.
LAUNER, John. Historical sex object – or undiscovered genius? The psychologist [online]. 2016, (29), 154-155 [cit. 2021-01-03]. Dostupné z: https://thepsychologist.bps.org.uk/volume-29/ february/historical-sex-object-or-undiscovered-genius.
LOTHANE, Zvi. In defense of Sabina Spielrein. International Forum of Psychoanalysis [online]. 1 9 9 6 , 5 ( 3 ) , 2 0 3 – 2 1 7 [ c i t . 2 0 2 0 – 11 – 1 0 ] . I S S N 0 8 0 3 – 7 0 6 X . D o s t u p n é z :
doi:10.1080/08037069608412741.

LOTHANE, Henri Zvi. Sabina Spielrein’s Siegfried and other myths: facts versus fictions. International Forum of Psychoanalysis [online]. 2016, 25(1), 40-49 [cit. 2021-01-11]. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/detail/detail?vid=2&sid=03a33a0b-a1d3-48da-bee7- a21d6aaea379%40sessionmgr101&bdata=JkF1dGhUeXBlPWlwLHNoaWImbGFuZz1jcyZzaXRlP WVkcy1saXZlJnNjb3BlPXNpdGU%3d#AN=112377240&db=edb
MINDER, Bernard. Sabina Spielrein. Jung’s patient at the Burghölzli. Journal of Analytical Psychology [online]. 2001, 46, 43-66 [cit. 2021-01-23]. Dostupné z: https://onlinelibrary.wiley.com/ doi/epdf/10.1111/1465-5922.00214
NASZKOWSKA, Klara. Sabina Spielrein (1885-1942). In: International Association for Spielrein Studies [online]. Varšava, 2017 [cit. 2020-12-20]. Dostupné z: https://www.spielreinassociation.org/ her-life-and-work
NOTH, Isabelle. “Beyond Freud and Jung”: Sabina Spielrein’s Contribution to Child Psychoanalysis and Developmental Psychology. Pastoral Psychology [online]. 2015, 64(2), 279-286 [cit. 2020-12-20]. ISSN 0031-2789. Dostupné z: doi:10.1007/s11089-014-0621-5
OVCHARENKO, Victor. Love, psychoanalysis and destruction. Journal of Analytical Psychology [online]. 1999, (44), 355-373 [cit. 2021-01-23]. Dostupné z: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/ epdf/10.1111/1465-5922.00103
PLASTOW, Michael Gerard. Sabina Spielrein and the Poetry of Psychoanalysis: writing and the end of psychoanalysis [online]. New York: Routledge, 2019 [cit. 2021-01-22]. Dostupné z: https:// books.google.cz/books?id=jwB DwAAQBAJ&pg=PT215&lpg=PT215&dq=sabina+spielrein&source=bl&ots=nbSOBEZqvY&sig =ACfU3U1oo95nHW3F5_K_L9VRCBPLiUMRPA&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwjL8qXUtK_uA hVww4sKHSPnCdgQ6AEwMXoECA8QAg#v=onepage&q=sabina%20spielrein&f=false
PURRINGTON. The real story of Sabina Spielrein: or fantasies vs. facts of a life by Henry Zvi Lothane. In: Carl Jung Depth Psychology [online]. Carl Jung Depth Psychology, 2020 [cit. 2021-01-03]. Dostupné z: https://carljungdepthpsychologysite.blog/2020/04/30/real-story-sabina spielrein-fantasies-vs-facts-life-henry-zvi-lothane-md/#.X_HKxy-yBQI

RAPOPORT, Esther a Asar Rolef BEN-SAHAR. Learning from Sabina Spielrein: charting a path for a relational drive theory. International Body Psychotherapy Journal: The Art and Science of Somatic Praxis [online]. 2017, 16(3), 47-62 [cit. 2021-5-12]. Dostupné z: https://ibpj.org/issues/ articles/Learning%20from%20Sabina%20Spielrein%20-%20Rapoport%20&%20Ben-Shahar.pdf
RICHENBÄCHER, Sabine. Život mezi Jungem a Freudem: životopis Sabiny Spielreinové. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0005-5.
SKEA, Brian R. Sabina Spielrein: out from the shadow of Jung and Freud. Journal of Analytical Psychology [online]. 2006, 51(4), 527-552 [cit. 2021-01-22]. ISSN 00218774. Dostupné z: doi:10.1111/j.1468-5922.2006.00496.x
SPIELREIN, Sabina. Destruction as Cause of Becoming. Yearbook of Psychoanalytical and Psycho-pathological Research. 1912, 4, 465-491.
SPIELREIN, Sabina. Über den psychologischen Inhalt eines Falles von Schizophrenie (Dementia praecox) [online]. Zürich, 1911 [cit. 2021-4-24]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/ bpt6k134536v/f3.item. Dizertační práce. Curyšská univerzita, lékařská fakulta.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

twenty − fourteen =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..