Julii Kristevu známe v mnoha rolích – jako „poslušnou dceru Lacana“[1], feministku nebo třeba postmoderní teoretičku. Sama o sobě však říká: „Nazvala bych se spíše energickou pesimistkou.“[2] Nastiňuje tak zajímavou perspektivu, ze které můžeme k jejímu dílu přistoupit. V následujícím textu se o to pokusíme: pojmy energie a pesimismu totiž vyjadřují nejen její postoje, ale v překvapivých souvislostech lemují i pojetí jazyka, které ve svém raném díle formuluje.
Čeští čtenáři mají možnost se s Julií Kristevou seznámit skrze tři výbory z jejího díla. V překladu Josefa Fulky se u nás objevily publikace Slovo, dialog a román: Texty o sémiotice v roce 1999, v roce 2004 pak Jazyk lásky: Eseje o sémiotice, psychoanalýze a mateřství a nakonec v roce 2008 Polyfonie: významy, pohlaví, světy. Nutno podotknout, že ani v jednom z případů se nejedná o překlad celého jednoho díla – všechny tři publikace jsou složené z vybraných textů různého zaměření a z různých období její tvorby. Výbory jako celek dobře dokumentují jeden z hlavních rysů jejího psaní, a tím je nebývalá tematická šíře. Už při pohledu na jejich podtituly se dozvídáme, že Kristeva je nejen praktikující psychoanalytičkou, ale i teoretičkou významu, jazyka a literatury či filozofkou nebo kritičkou sociálních a politických poměrů. Skrze četbu v češtině dostupných textů si tak čtenář dokáže poskládat poměrně reprezentativní mozaiku okruhů a kontextů, se kterými autorka pracuje. Výbory nás seznamují i s nejdůležitějšími pojmy. V tomto ohledu je klíčový především překlad kapitoly Sémiotično a symbolično z díla Revoluce v básnické řeči (1974), který najdeme ve zmíněném Jazyce lásky. Zde Kristeva představuje pojetí jazyka, kterým obohacuje dosavadní způsoby analýzy literárních děl o zkoumání pudové stránky řeči. Rozlišuje zde dvě modality jazyka: symbolično, které funguje na logické a syntaktické bázi, je popsatelné jako znak a tvoří systém; a vedle toho sémiotično, které funguje na radikálně odlišných principech, má základ v předoidipském uspořádání a neustále se navrací do koherentní (symbolické) řeči prostřednictvím intonace nebo rytmů, čímž symbolično nejen dynamizuje, ale potenciálně i rozkládá.[3] Poměrně snadno zde rozpoznáme návaznost na její vlastní uvažování o literární sémiotice, které zprostředkovává předchozí výbor z roku 1999. V Textech o sémiotice, kromě několika mlhavých odkazů na Freuda, se ovšem o psychoanalýze nedozvíme mnoho. K explicitnímu zasazení do tohoto kontextu dochází právě až v této klíčové stati, kde Kristeva vykračuje mimo pole literatury již v prvním plánu. Literární dílo, a je zde řeč především o avantgardních autorech, je zde více než cokoliv jiného specifickým prostorem, ve kterém se setkáváme s jistým typem subjektivity. Pojmy sémiotična a symbolična zde získávají pevné ukotvení v psychoanalytické teorii, později pro ně navíc Kristeva nachází využití i ve své vlastní psychoanalytické praxi. Je tak zřejmé, že neslouží pouze jako prostředek pro literární analýzu: tvoří plnohodnotnou oporu pro tematizaci psychických mechanismů obecně.
Mezi čtenářem a možností porozumění Kristevině teorii jazyka v jejím základu ovšem stále stojí jistá bariéra – a jejímu odstranění rozhodně nepřispívá ani autorčin styl psaní, ani dostupnost jejích dalších textů v češtině. Matoucí je i skutečnost, že čeští komentátoři její teorii jazyka velmi často představují především jako odnož lacanovské psychoanalýzy. Může nám tak (paradoxně) uniknout velmi zásadní způsob, kterým Kristevu číst. Spíše než skrze Lacana je totiž třeba jí rozumět skrze samotného Freuda. Její teorie jazyka se zakládá na specifickém čtení jeho díla – a to je od Lacanova pojetí v mnohém odlišné, i když s ním vede produktivní dialog.
Pro Kristevu existují „tři Freudové“, respektive tři odlišné modely jazyka, které můžeme v rámci vývoje jeho díla identifikovat. Toto předběžné a schematické dělení představuje ve svém díle Sens et non-sens de la révolte (Smysl a ne-smysl revolty) z roku 1996, které je součástí dvoudílné série s názvem Pouvoirs et limites de la psychanalyse (Možnosti a limity psychoanalýzy). Pro čtenáře může tento text tvořit nejen užitečný úvod do Freudova uvažování o jazyce, ale i do pojetí jazyka, které představuje sama Kristeva: je totiž poměrně návodný pro orientaci v tom, která Freudova stanoviska autorka obhajuje a od kterých se naopak distancuje. Snadno lze také zrekonstruovat, které body tvoří hlavní oporu pro tolikrát skloňované sémiotično a symbolično.
Polyfonie a energie
Prvního Freuda pro Kristevu reprezentují předanalytické texty psané před rokem 1900. Jedná se o texty velmi specifické, a například v případě lacanovské psychoanalýzy nepříliš tematizované, neřku-li zamítnuté. Nesetkáme se zde s Freudem jakožto teoretikem nevědomí: zmíněné texty jsou věnované analýze materiálních – biologických, či chceme-li neurofyziologických – základů lidské psychiky. Kristeva při formulaci tohoto raného Freudova pojetí jazyka odkazuje především na dva texty: O afázii (1891) a Projekt vědecké psychologie (1895).
Zásadním bodem, z něhož ve velkém čerpá, je Freudovo schéma jazykového znaku. Jazykový znak je Freudem charakterizován jako mnohočetná jednotka – série –, jejíž základní prvky tvoří:
1) reprezentace slov, tvořící uzavřenou strukturu,
2) reprezentace věcí, tvořící strukturu otevřenou.
Reprezentace slov i věcí nutně sestávají z prvků dalších – k jejich utvoření je třeba jistá mnohost obrazů a asociací, které zasahují do různých oblastí vnímání.
Reprezentaci věci tvoří kombinace jejího vizuálního, dotykového a zvukového rozměru. Mnohočetná je i reprezentace slova: je utvářena jeho akustickým obrazem (představa o tom, jak slovo zní), obrazem pro čtení (mluvčí ví, z jakých písmen abecedy sestává), grafickým obrazem (jakou má slovo vizuální podobu, pokud jej napíšeme), a obrazem pohybovým.[4] Kristeva v tomto případě mluví o tzv. vrstvené reprezentaci a v souvislosti s tím o tzv. polyfonické koncepci jazyka.[5]
Druhým klíčovým komponentem Freudova raného pojetí jazyka je pak jeho energetický rozměr, představený v Projektu. Freud se zde zabývá otázkou, co se při tvorbě psychických reprezentací děje na materiální úrovni a formuluje teorii předpokládající existenci jisté energie – kvantity (Q), proudící na úrovni neuronů. Tato energie je na jednu stranu tělesná, ovšem její aktivita je odvislá od fungování psychického aparátu: jeho funkcí je na jednu stranu energii stabilizovat, zbavit se jí – na stranu druhou ji ale akumuluje za účelem udržení své vlastní aktivity.[6] Energie tak nezůstává pojmem čistě biologickým, přičemž ale není redukovatelná ani na úroveň reprezentace: prochází oběma úrovněmi, tvoří určitou ekonomii a jakožto kvantita dává podnět pro vznik kvality. Kristeva uvádí instruktivní příklad vibrací ušního bubínku, díky kterým člověk slyší.[7] Je zcela zřejmé, že mezi vibrace a sluch samotný nemůžeme jednoduše klást rovnítko či převádět jedno na druhé, nakolik je sluch jedním z důležitých aspektů reprezentace a přidružuje se k němu i jazykový a sociální kontext, kterým vibrace sama o sobě nedisponuje. Přesto zde ale vibrace není „pouhou vibrací“: ačkoliv její kvantitativní aspekt při přechodu do roviny reprezentace bezesporu nemizí, nabývá zároveň určitých kvalitativních aspektů: je tak elementem biologickým stejně jako psychickým.
Freudův optimismus
Druhý model jazyka, který Kristeva u Freuda nachází, vychází především z jeho práce s pojmem nevědomí: v tomto ohledu je proto důležitý jeho Výklad snů. Jazyk zde figuruje především jako prostředek, který do nevědomí zajišťuje přístup – Kristeva proto hovoří o optimistickém modelu jazyka. Onen optimismus spočívá nejen v tom, jakou potenciální moc jazyku přisuzuje, ale i v tom, že prezentuje nevědomí jakožto blízké, dostupné, a to skrze „nástroj“, který máme běžně k dispozici. Nevědomí se v takové perspektivě sice s jazykem neshoduje, ale sdílí s ním některé charakteristiky: kromě toho, že jej Freud označuje jako rezervoár pudů, přisuzuje mu také určitou gramatiku, rétoriku či syntax. Nabízí se tak aplikovat na něj pojmy a kategorie známé z lingvistiky, což ostatně později učiní Lacan a na základě toho formuluje své dobře známé tvrzení, že nevědomí je strukturováno jako jazyk. U Lacana se však podle Kristevy setkáme s jistou reduktivností (autorka dokonce hovoří o „kastraci freudovského objevu“[8]). Model jazyka, který Lacan na nevědomí aplikuje, má totiž jen málo společného s komplexním modelem vrstvené reprezentace z Freudova prvního období (respektive pokrývá jen jeho část). Jedná se o pojetí znaku převzaté ze strukturální lingvistiky, v jehož rámci jsou témata týkající se energie, pudovosti či tělesnosti v souvislosti s jazykem jen těžko uchopitelná. Tento aspekt Freudova myšlení se tak z Lacanova pojetí víceméně vytrácí. Pokud se budeme držet příkladu s ušním bubínkem, lze říci, že pro Lacana není v případě vibrací nikterak důležitá jejich intenzita jako svébytný, neredukovatelný prvek, zásadní je pouze to, jakou roli hrají při tvorbě významu.
Symbolizace, subjektivace, civilizace
Ve svém třetím modelu Freud podle Kristevy rozvíjí koncepci významu, který není vázaný pouze na jazyk jako takový. Jazyk už není centrálním pojmem a „všemocným“ prostředkem, ale spíše jedna ze součástí širšího (historického) pohybu, v němž dochází ke tvorbě (a destrukci) významu. Kristeva tento pohyb označuje jako signifiance (značení).[9] U předchozích dvou modelů převládalo pojetí jazyka jako intrapsychického fenoménu: klíčovými otázkami byly jeho vztahy k tělesnosti či právě k nevědomí. V rámci dynamiky signifiance je ale příhodné uvažovat o něm především jako o fenoménu extrapsychickém: tedy jako o sociálním a historickém fenoménu, který je provázán s otázkou formování subjektu a jeho vztahu k subjektům jiným.
Charakteristiku tohoto modelu provádí Kristeva na průniku textu Já a ono a Totem a tabu. V prvním jmenovaném nalezneme pasáže, kde se Freud svého optimistického náhledu na roli jazyka vzdává, a to když mluví o selhávání asociací v momentě přibližování se vytěsněnému: řeč je tedy o problematice odporu.[10] Autorka si všímá, že v takovém momentě Freud od problematiky jazyka a bližšího prozkoumání jeho nestability upouští. Namísto toho se obrací k problematice fylogenetického vývoje, k archaickým narativům, jejichž exemplárním příkladem je vražda praotce tlupou bratrů z Totemu a tabu: tedy akt, ze kterého Freud odvozuje počátek kultury jako takové, tedy i jazyka, reprezentace.[11] Kristeva tento příběh chápe zejména jako popis dynamiky mezi nereprezentovatelným aktem a strukturující reprezentací. Vražda jakožto násilný čin totiž nezůstává odsouzena k neustálému (traumatickému) opakování: pud smrti ve Freudově příběhu vede ke konstituci symbolického paktu prostřednictvím totemické hostiny. Otce, který do té doby představoval tyrana, bratři pozřou, asimilují a spolu s ním i jeho moc. Vzniká tak mimo jiné síť komplikovaných mocenských vztahů, které nelze chápat jednoduše jako jednosměrný vztah podřízenosti a nadřízenosti (původní tyranie otce, přicházející „z venku“). Namísto ní se objevuje symbolický řád, který si bratři přivlastňují, zvnitřňují a stávají se tak jeho subjekty: jsou tomuto zákonu podřízeni, což jim zároveň umožňuje užívat jazyk, reprezentovat a být reprezentováni.
Kristevin energický pesimismus
Šíře Kristevina chápání toho, co je to jazyk, odpovídá šíři těchto tří Freudových modelů jako celku. Na jedné straně se tak jazyk v jejím pojetí dotýká biologického substrátu, na straně druhé širšího kulturního rámce a především dějin. Není omezen na svou koherentní a systematickou podobu, kterou představuje Freudovo optimistické období, když upřednostňuje jeho gramatickou, syntaktickou a rétorickou strukturu. Toto pojetí jazyka ovšem Kristeva chápe pouze jako jednu součást, kterou je potřeba doplnit o zbylé aspekty. V době, kdy své pojetí jazyka formuluje, je totiž optimistické pojetí v lingvistice a sémiotice velmi rozšířené: její snahou je přidat k těmto poznatkům materiální a dějinný základ. Ten spatřuje právě ve Freudových pojednáních o energii, v jeho pojetí vrstvených reprezentací, ale i v zavedení dějin do psychoanalytického uvažování reprezentovaného pozdním (ohledně role jazyka v psychoanalýze o poznání pesimističtějším) Freudem. Primární význam Kristevina energického pesimismu tedy rozpoznáme snadno: tímto označením vyjadřuje své přesvědčení, že jazyk není pouze strukturou či prostředkem, skrze nějž se dají uspořádat a učinit srozumitelnými i zdánlivě nahodilé fenomény jako nevědomí. Jazyk podle ní totiž stejně tak nese i rysy, které se dokonce vůči těmto sjednocujícím tendencím tváří jakožto naprosto opačné. Je třeba na něj tak nahlížet jak v lingvistických a sémiotických zkoumáních, tak i v průběhu psychoanalytické léčby.
Momentem, v němž je třeba si otázku po povaze jazyka klást, je podle Kristevy například práce s hraničními pacienty v momentě, kdy produkují prázdná, označující slova zdánlivě odpojená od afektu: analyzand zachází se slovy pouze jako s materiálem, který lze převracet, manipulovat s ním, hrát si s ním, a přitom jím nic nevyjadřuje.
Autorka představuje dva typy interpretace, se kterými lze v takový moment pracovat – konstrukci a kondenzaci. Konstruktivní interpretace spočívá v (časovém, kauzálním atp.) uspořádávání analyzandova diskursivního chaosu do podoby logických sekvencí, jehož výsledkem je návrat afektu do jeho promluvy. Taková interpretace přitom vychází z předpokladu, že jazyk je především znaková struktura. Pokud ale pojetí jazyka rozšíříme ve prospěch dalších zmíněných aspektů, otevírá se možnost interpretace kondenzační. Ta spočívá v aktivizaci všech komponentů znaku (dle Freudovy vrstvené reprezentace, tedy komponentů pohybových, dotykových, zvukových atp.). „Rozpad“ znaku u pacienta se pak vyjeví pouze jako relativní a lze v analýze pokračovat i bez logicko-strukturní ochrany – analytik jako by „odpovídal na nesmysl nesmyslem“, pracuje např. rytmem promluvy, vizuální nebo zvukovou podobou slova.[12]
Pokud zmíněné dva druhy interpretace vztáhneme ke Kristevině základnímu pojmosloví, lze říci, že první typ akcentuje vrstvu symbolickou, druhý vrstvu sémiotickou. První z nich má stabilizační a sjednocující tendence, druhá tendence (vzhledem k významu) destruktivní a dynamizační. V samotné analýze se ovšem nejedná o volbu „buď a nebo“: v jejím průběhu se oba přístupy doplňují. Stejně tak je tomu i v jakékoliv promluvě: jedná se o vrstvy, které se v jazyce kombinují, respektive dochází k jejich neustálým střetům. Jsou to právě tyto střety, erupce, či vření, které v jazyce způsobují změny, dávají podnět pro vznik nových významů, rozpohybovávají či ničí strnulé struktury.
Závěr: Kristevin energický pesimismus podruhé
Připomeňme nyní rozsah Kristevina pojetí jazyka: tělo na straně jedné, dějiny na straně druhé. Není tedy nikterak překvapivé, že jednou z hlavních tezí Revoluce v básnické řeči je, že zmíněné střety, konflikty se týkají nejen struktury jazykové, ale i struktury sociální. V tomto díle je Kristeva zároveň teoretičkou společenské změny a mapuje otázku, jakou roli hraje jazyk (potažmo literatura) v proměnách společnosti. Pojmy sémiotična a symbolična mají však nejen politický dosah, ale i politickou motivaci. Kristeva jakožto členka kolektivu sdruženého kolem časopisu Tel Quel hájí tezi, že teoretická práce má změnu nejen popisovat, ale je jí také určitým způsobem zavázána: v rámci společenské změny má formulace nové teorie jazyka své právoplatné místo a může jí být účinnou oporou.[13]
Zde se tak ke slovu dostává primární smysl výrazu energický: tedy angažovaný, zapálený pro věc. Kristeviny práce mají v tomto období výrazný antiautoritářský a antitotalitní rozměr: sémiotično je prostředkem, které může autoritářské systémy rozbíjet, podvracet. Podstata těchto systémů totiž podle ní spočívá v tom, že veškerou pluralitu (jíž je sémiotično případem) násilně potlačují, případně ji využívají ve prospěch upevnění své vlastní moci. A právě literatura jakožto prostor, kde k proudění sémiotické energie dochází takřka bez omezení, může být proti těmto tendencím účinnou zbraní. Chtělo by se možná říci, že se zde setkáváme s Kristevou jako s energickou optimistkou. Hovořit o pesimismu je ale jistě stále na místě, pokud vezmeme v potaz, že ona hybná síla změny leží pravděpodobně v tom nejméně racionálním a kontrolovatelném aspektu lidské subjektivity.
[1] Pavel Barša, Panství člověka a touha ženy: Feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem (Praha: Sociologické nakladatelství, 2002), s. 166
[2] Julia Kristeva, Vivre l’étrangeté aujourd’hui, dostupné z http://www.kristeva.fr/reflexions-sur-l-etranger.html
[3] Julia Kristeva, „Sémiotično a symbolično“, in: Jazyk lásky: eseje o sémiotice, psychoanalýze a mateřství (Praha: One Woman Press, 1994), s. 15–97
[4] Sigmund Freud, On Aphasia: A Critical Study (New York: International University Press, 1953), s. 77
[5] Julia Kristeva, Sense and Non-Sense of Revolt (New York: Columbia University Press, 2000), s. 33–34
[6] Sigmund Freud, Project for a Scientific Psychology, in: James Strachey (ed.), The Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud, Volume I (1886–1889) (London: The Hogarth Press, 1966), s. 295–307
[7] Julia Kristeva, Sense and Non-Sense of Revolt (New York: Columbia University Press, 2000), s. 35
[8] Julia Kristeva, Powers of Horror (New York: Columbia University Press, 1982). s. 52
[9] Julia Kristeva, Sense and Non-Sense of Revolt (New York: Columbia University Press, 2000), s. 43
[10] Sigmund Freud, Já a ono, in: O člověku a kultuře (Praha: Odeon, 1989), s. 102
[11] Sigmund Freud, Totem a tabu (Praha: Portál, 2017), s. 122
[12] Julia Kristeva, „Within a Microcosm of Talking Cure“, in: Joseph H. Smiths a William Kerrigan (ed.), Interpreting Lacan (New Haven and London: Yale University Press, 1983), s. 33–48
[13] Jean Louis Baudry et al., „La révolution ici maintenant“, Tel Quel 34, 1968
