„Držet se dobrých objektů přes zvuky sirén“. Ukrajinská psychoanalýza za války

0
522
ilustrace: Daria Filippova

Dne 24. srpna 2022 slaví Ukrajina 31 let nezávislosti. Zároveň je to přesně 6 měsíců, co v únoru světem otřásla aktuální ruská invaze. Půl roku neutuchajícího teroru a zároveň neustálého boje – nejen o přežití, ale také proti fragmentaci vlastní identity a smazání hodnot. A protože přání žít, pracovat a milovat je i mezi ukrajinskou psychoanalytickou komunitou jako nikdy aktuální, pozvala jsem k rozhovoru čtyři ukrajinské psychoanalytičky, abych se jich zeptala, čím žijí, jak pracují v době války, co objevují a jak snáší nesnesitelné.

Na mé otázky odpovídaly členky Ukrajinské psychoanalytické společnosti (UPS, IPA Study group), psychoanalytičky v privátní praxi Olena Krasnova (Dnipro), Nataliya Koval (Kyjiv), Ludmila Gonchar (Dnipro) a Violetta Zavhorodnya (Kyjiv). Všechny čtyři na jaře tohoto roku uprchly ze svých bombardovaných měst do České republiky. V analytické praxi se svými pacienty nyní pokračuji distančně.

Rozhovor byl nahrán v Praze dne 12.8.2022 v ukrajinském jazyce.     

Veronika Andrashko (VA): Děkuji Vám za ochotu a Váš čas. Řekly byste, prosím, našim čtenářům na úvod pár slov o stavu psychoanalýzy v nezávislé Ukrajině? Jaké je její současné ukotvení, jak a kde probíhá výcviková a teoretická průprava?

Olena Krasnova (OK): Ukrajinská psychoanalytická společnost byla založena v roce 2011 a funguje pod záštitou International Psychoanalytic Association (IPA). UPS ke dnešnímu dni vychovává již třetí generaci kandidátů. Současná situace je taková, že máme 44 členů, z toho pouze 6 tréninkových psychoanalytiků. Oproti České republice tedy máme v UPS nepoměrně více kandidátů. Existuje i Ukrajinská asociace pro psychoanalytickou psychoterapii, která vznikla v roce 2010, formálně spadá pod Evropskou psychoanalytickou federaci a od roku 2013 také vede výcvikové programy.     

Nataliya Koval (NK): ještě než se ale v roce 2011 zakládala UPS, měli jsme několik individuálních členů IPA a asi 10 kandidátů.

Violetta Zavhorodnya (VZ): je důležité zmínit, že jsme se tehdy vzdělávali v rámci Psychoanalytického institutu pro východní Evropu Han Gröen-Prakken. Výcvikovou analýzu jsme měli možnost absolvovat ve formátu takzvaných shuttle-analýz.

OK: ano, první generace naších současných psychoanalytiků se vzdělávaly v zahraničí a třeba já a Nataliya jsme takhle několik let jezdily na vlastní hodiny do Prahy. Ludmila s Violettou absolvovaly výcvikovou analýzu ve Vilniusu. Jezdilo se takhle čtyřikrát ročně v průběhu minimálně 4 let, pokaždé zhruba na týden na vlastní každodenní dvouhodinové analýzy. Výcvik probíhal v ruštině, angličtině nebo s tlumočníkem. V teorii jsme se vzdělávali také převážně od zahraničních lektorů a řekla bych, že největší vliv na ukrajinskou psychoanalýzu měla kleiniánská škola. Psychoanalýza se na Ukrajině v poslední době stává populárnější, je o ni velký zájem mezi mladými psychiatry a psychology.

VA: asi Vás nepřekvapí, když se zeptám: je analýza v době války vůbec možná? A pokud ano, v jakém formátu? Přestože jsem 24. února byla v Praze, na mé vlastní hodině jsem ten den poprvé nemohla ležet – zdálo se mi to v tu chvíli nějak nepatřičné, možná kvůli strachu opustit sekundární proces nebo i výčitkám svědomí za takový luxus… Jaké změny pozorujete Vy, například v settingu hodin, v technice?

Ludmila Gonchar (LG): první den invaze, 24. února, jsem všechny hodiny zrušila. Od druhého dne jsem ale znovu pracovala. Technicky nám myslím pomohla pandemie COVIDu, protože jsme už byli zvyklí na distanční hodiny, takže jsme mohli pokračovat online, ve stejném settingu. Byl to v podstatě jediný možný způsob práce, protože někteří z mých pacientů hned opustili Dnipro. Pak jsem po měsíci odjela i já. Myslím, že ono zachování stejného settingu bylo nezbytné, pracujeme dosud dle stejného rozvrhu a hodiny probíhají podle ukrajinského času. Pracovat face-to face bylo v naších městech nemožné, protože Dnipro i Kyjiv od začátku bombardovali a naše ordinace byly v nechráněných budovách, do kterých jsme nemohli bezpečně pozvat pacienty. Řekla bych, že největší determinantou prvních týdnů byly neustálé sirény. Několikrát jsem kvůli náletovému poplachu musela přerušit hodinu, nebo se v průběhu hodiny přemístit do sklepa, protože jsem neměla bombový kryt v blízkosti pracoviště. Pak se lidi přizpůsobili třeba tak, že celou hodinu používali pravidlo dvou stěn (bezpečnostní pravidlo, které zvyšuje šanci na přežití při bombardování budov umístěním do místnosti mezi dvě stěny – například, v koupelně nebo na chodbě bez prosklených oken, v prostředních patrech budovy – pozn. red.). Ten zvuk sirény je velmi intenzivní. Vnímáte ho celým tělem a slyšíte za oknem i v místnosti: vy ho slyšíte, pacient ho slyší, je to všude, a přitom máte zároveň starost o pacienta, o sebe, ale rovněž musíte zachovat nějakou míru klidu a být k dispozici. To bylo nejednoduché. Do hodin také vstupovaly otázky, zda je pacient fyzicky v bezpečí, ale také nakolik se o tom můžu ujišťovat… Nyní se lidé částečně na zvuk sirén adaptovali. Řada mých pacientů jsou psychoterapeuti, někteří jsou nyní na Ukrajině. Jedna kolegyně mi vyprávěla, jak v průběhu hodiny terapie se svým klientem slyšela za oknem výbuchy, to už je docela jiná situace… Nejvíc jsem si ale váhu bezpečí uvědomila, když jsem přijela do Prahy. Pamatuji si to jako nyní. Ve středu, po čtyřdenní cestě, jsem napsala všem svým pacientům, že můžeme pokračovat a pochopila jsem, že situaci vnímám úplně jinak. Že mohu být více k dispozici, protože jsem sama v bezpečí.

OK: musela jsem zůstat na Ukrajině ještě do května a měla jsem podobné dojmy. V něčem mi můj mód fungování připomínal mé někdejší pracovní zkušenosti z dětské JIP, když nezbývá nic jiného než se zaměřit na intenzivní krizovou situaci, věnovat jí veškerou pozornost a vše vedlejší vynechat… ta nutnost zůstat v klidu v kontaktu s krizí. Hledala jsem bezpečné místo pro vlastní praxi, například na chodbě dle pravidla dvou stěn. Někteří mojí pacienti odjeli na západní Ukrajinu, někteří do zahraničí, nebo třeba zůstali a zařídili si vlastní bezpečné místo pro naše hodiny.

VA: „analytické útočiště ve sklepě“…

OK: přesně tak. Vlastní útočiště – jednak aby nemuseli přebíhat v průběhu analýzy, ale také aby nepřišli o své hodiny. Tady je v podstatě odpověď i na otázku, zda psychoanalýza funguje za války. Jsem totiž přesvědčená, že funguje, hlavně z toho důvodu, že plní naprosto zásadní kontejnující funkci. A zásadními pro tuto funkci jsou jak zachování původního settingu, jak již zmínila Ludmila, tak i analytikova schopnost unést úzkost. To je náročný úkol, kontejnovat zároveň vlastní strach i strach klienta. Zejména na začátku mi v tom nejvíc pomáhala možnost nepřerušované supervize. Ta mě podporovala v udržování psychoanalytického myšlení – také proto, že supervizoři byli naštěstí v bezpečí v Británii a Česku a mohli mi být oporou.

NK: i pro mě byla nesmírně důležitá podpora supervizorů, kteří mi pomohli přijet sem a objevit, jaké jsou mé vlastní potřeby, abych pak mohla být k dispozici druhým. V prvních týdnech jsem pozorovala zajímavou tendenci: dokud jsem sama byla na Ukrajině, pacienti se mě neustále ptali, zda jsem v bezpečném místě já. Taková první otázka téměř každého pacienta. Bylo pro ně zjevně nezbytné vědět, jestli budu dostatečně pevná, zda se o mě mohou opřít a řešit vlastní prožívání.

VA: když je trauma nejen v subjektivním světě pacienta, ale v objektivní realitě obou, ujišťování o bezpečí se zjevně stává nezbytným prvkem hodin. Je pak ale otázkou, jak s tím naložit.

OK: přesně tak, a toto by právě nešlo dost dobře zvládnout bez pravidelné supervize. Řekla bych, že to je právě tou specifikou techniky práce během války.

LG: ještě v roce 2000 na Ukrajině proběhla konference „Praxe psychoanalýzy v době nestability“. Byla tam spousta přednášek zahraničních kolegů, například Michael Šebek mluvil o teorii totalitního objektu, také kolegové z bývalé Jugoslávie, z Izraele… Zvláštní, jak se nám ta témata tehdy zdála sice zajímavá, přesto nějak vzdálená. Pak jsme ale tyto materiály, zápisky z přednášek, oprášili na začátku pandemie COVIDu. Už tehdy jsem si uvědomovala, nakolik je důležité pokračovat v analytické praxi. Nejen u pacientů, ale i u některých kolegů jsem se totiž setkala s tvrzením, že na psychoanalýzu „není vhodná doba“, objevil se takový ten pocit nepatřičnosti, který jste popisovala. Někteří kolegové se třeba přeorientovali na krizovou intervenci. Na mě to ale najednou působilo, jako kdyby se odvrátili od svých pacientů. Cítila jsem naopak potřebu v psychoanalýze pokračovat a na konci března jsem zorganizovala seminář o hodnotě psychoanalýzy v době války, aby akcent nebyl jen výhradně na krizové intervenci. Chtěla jsem nadchnout své kolegy, aby si uvědomili, že mají co nabídnout, když budou pokračovat v práci, kterou umí. Teď mi přijde také vtipné, jak jsme ještě na začátku COVIDu spekulovali, že v online formátu třeba nefunguje projektivní identifikace, že online intervence jsou pouze podpůrné… a jak jsme záhy pochopili, že vše probíhá nadále: ve snech, v přenosu a protipřenosu, v odehrávání settingu… že se jedná o regulérní analytickou praxi, jen v jiných podmínkách.

OK: opět mě to vrací k významu psychoanalytického kontejnování… vždyť to je to, co nám funguje nejlépe, aniž bychom nutně museli přidávat nějaké nové intervence. A není to jednoduchý úkol – vydržet nesnesitelné. Vyžaduje to zkušenost práce s bazální úzkostí, kterou považuji v této situaci za velmi důležitou.

VZ: pro mě je ještě zajímavý i samotný fenomén odjezdu, kterého jsme se už dnes dotkly. Cesta na západní Ukrajinu mi v březnu zabrala týden, denně jsem se koukala do kalendáře a psala jsem svým pacientům, zda jsou v pořádku, a že hodinu posouvám. Když jsem už byla v bezpečí, obnovila jsem hodiny. Část mých pacientů se také přesunula na západ poté, co jsem odjela já. Všem jsem sice řekla, že jsem v bezpečí, ale o tom, že jsem konkrétně v Česku, se dozvěděli až nedávno. Je pak zajímavé, když vyvstávají témata typu „je dobře těm, co uprchli do zahraničí, mají to snadné…“ – přemýšlím, do jaké míry to souvisí se mnou.

VA: zkušenosti, o kterých vyprávíte, mi teď ukazují důležitost bezpečí psychoanalytika. Dokážu si ale představit i hypotetický opačný pohyb, že někoho pocity zodpovědnosti a viny (i vůči pacientům?) nutí zůstat na Ukrajině.

LG: ano, a také pár mých pacientů odjelo až po mém odjezdu. Týkalo se to i těch, co na začátku chtěli zůstat, například právě kvůli pocitům viny. Jako kdyby pro ně mělo váhu to, že jsem byla schopná se o sebe postarat, a tak se mohli i oni postarat o sebe.

OK: já teď mám takovou zajímavou situaci, že několik mých pacientů se vrací zpět na Ukrajinu. Opět do hodin vstupují otázky – jaké to je, když oni budou zpátky tam, a já stále zde… jestli budou řešit, že jsem se nevrátila… jak se jim bude opět zvykat na sirény, a jak si počneme s tím, že já tuto zkušenost návratu zatím nemám… Zažila jsem ale i opačnou situaci v průběhu prvních dvou měsíců, když bylo důležité podpořit své pacienty v rozhodnutí uprchnout, přestože já samotná jsem zůstala na Ukrajině. A pak byla najednou po dvou měsících několikadenní přestávka kvůli mému cestování. Muselo být zjevné, že jsem se odstěhovala, a přišlo mi zajímavé, jak někteří, obvykle jindy velmi pozorní pacienti, se najednou vůbec neptali na to, kde teď jsem. Jako kdyby pro ně bylo traumatizující nebo příliš děsivé ptát se na to, proč jsem najednou odjela. Až po nějaké době pak bylo možné tento jejich „nezájem“ oslovit.

LG: ano, uprchnout nebo zůstat – toto je vlastně dilema, které jsem řešila se všemi pacienty.

OK: přesně, a není to jen o tématu bezpečí, ale i hrozby vykořenění. Nejen tedy úzkost těch, co zůstali, ale i smutek těch, co byli nuceni odjet, ztratit domov a vztahy. První dva měsíce, když jsem zůstávala na Ukrajině, vyvstávalo v hodinách i téma závisti. Někteří mi říkali z bezpečí Evropy do ukrajinského Dnipra „vám je dobře, vždyť jste doma“. Ztráta a fragmentace nové reality v novém světě jen přidává další střípek k šokující, až psychotické realitě traumatu, které nelze pojmout.  

VA: zažily jste, že by se pacienti po čase začali vracet i ke svým původním tématům?

LG: první 2-3 sezení od začátku války byly opravdu o šokujícím, nesdělitelném… a nesnesitelném. Ale poté se skutečně, s nějakou mírou úlevy z toho, že to vůbec jde, začali dotýkat svých starých témat, vraceli se zpět k sobě. První hodiny byly právě poznamenané tím tématem „není na to vhodná doba“ – očividně také proto, že bylo nutné zachránit život svůj a svých dětí.

OK: k tomu se váže i ten již zmiňovaný intenzivní pocit viny, jako masivní skupinový fenomén. Zda si vůbec můžu dovolit řešit své nitro, když denně hynou lidi v mé zemi. Mohu-li si dovolit své komfortní místo, nebo se mám nechat rozdrtit, rozpadnout se na části.

VA: mluvíte opakovaně o nesnesitelném a mě paralelně napadla jedna myšlenka z článku Hanny Segal z 80.let. Popisuje tam rozdíl mezi přirozenou smrtí, kterou bere jako komponentu dozrávání, s představou symbolického přežívání hodnot, dalších generací, dětí… a masovou smrtí – v tom článku totiž šlo o jaderné zbraně – bez možnosti tohoto symbolického přežití. V kontextu rusko-ukrajinské války mě tato paralela napadá pokaždé, když slyším o smrti mladých lidí, o útocích na školy, jako kdyby hrozilo smazání celé populace. Vstupuje taková otázka smrti do Vašich hodin? Jak se pracuje s tímto asi odlišným druhem strachu?

OK: já bych to přirovnala ke strachu z anihilace, akorát v extrémně koncentrované formě. Pro mě neexistovala jiná možnost než to vysedět, unést to nesnesitelné, metabolizovat ho. Tak jako se musí přetrávit děs dítěte, které se fragmentuje. A právě proto mi přišlo důležité psychoanalýzu nerušit, abych nenechala svého pacienta v nebezpečí napospas anihilaci. Kdybych měla použit přirovnání, tak abych nebyla matkou, která se po narození dítěte stáhne do psychózy. Mně se v prvních týdnech lehce zredukoval počet pacientů, a najednou jsem si uvědomila, že bych teď další pacienty do péče už nezvládla vzít. A k té koncentraci – pro mě byl poslední půlrok odlišný i oproti začátku války před 8 lety. Tehdy, v roce 2014, jsem pracovala v nemocnici a ke své praxi jsem přebrala psychoterapeutickou podpůrnou péči o poraněné a dislokované osoby (po anexi Krymu v roce 2014 probíhala také hybridní válka na východě Ukrajiny, v důsledku čehož bylo dle OSN zraněno cca 10 tisíc ukrajinských vojáků a dislokováno na neokupovaná území až 2 miliony osob – pozn. red.). V nynější situaci jsem se ale k této práci nad rámec psychoanalytické praxe už nevrátila. Cítím, že by to přesahovalo kapacitu toho, co mohu snést.    

VA: nemáte od 24.2. nové psychoanalytické pacienty?

OK: mám jen několik nových psychoterapeutických pacientů, se kterými vedu psychoanalytickou psychoterapii, nikoliv ale analytických. Dle mých zkušeností je analýzu dobré začínat při fyzické přítomnosti obou. Vím, že ve světě existuje i zkušenost analýzy online úplně od začátku, ale já nyní pokračuji jen s analýzou dlouhodobých pacientů, které jsem měla i před 24.2. Pro mě je stále nějak důležité vzájemné ladění při fyzické přítomnosti obou.

NK: my hlavně stále doufáme, že se budeme brzy schopny vrátit zpět do svých ordinací na Ukrajině a pokračovat ve své praxi off-line… přijímat pacienty ve svých ordinacích, na svých kanapích v obvyklém formátu.

OK: je to ale hodně o zvyku. Jak už dnes zmiňovala Ludmila, na začátku pandemie jsme si naivně mysleli, že v online formátu nefungují obrany… teď se mi naopak zdá, že se amplifikují. Absence tělesnosti se někdy nahrazuje zesílením senzorických signálů, přichází nový význam jednotlivých, i nepatrných zvuků v průběhu hodiny… 

VA: když jsme u těch zvuků… ráda bych se dotkla nyní aktuální jazykové otázky. Pro české čtenáře možná bude zajímavým uvědomění, že mnoho Ukrajinců, co léta používali ruštinu jako svůj hlavní jazyk, nyní přechází do ukrajinštiny, protože k ruštině cítí odpor nebo ji vnímají jako symptom kolonialismu a letité nucené snahy o asimilaci. Promítá se to do vaší praxe? Kupříkladu, u pacientů, pro které byla ruština nejen všedním, ale i analytickým jazykem?

LG: ano, je to aktuální otázka, a v analytickém smyslu zároveň složitá. Skutečně přecházíme do ukrajinštiny a nemáme s tím problém v běžném životě, se známými a kamarády. Pak to může být lákavé i v psychoanalytickém procesu – být na jedné vlně: „já chci přejít do ukrajinštiny, pacient chce přejít do ukrajinštiny“ – zdánlivě logický krok. Nicméně, já tento krok vnímám jako svého druhu analytický mikroproces: proč zrovna dnes a zrovna tento pacient se rozhodne začít mluvit ukrajinsky. Jedna pacientka, se kterou jsem dlouhou dobu pracovala v ruštině, mi nedávno na začátku hodiny naráz oznámila, že se všemi kamarády už mluví ukrajinsky a takto se rozhodla pokračovat i v analýze. Automaticky jsem v úvodu něco krátce komentovala také ukrajinsky. Hodina pokračovala a najednou jsem pocítila něco zvláštního, nějaký neživý konstrukt, který nepatřil k našim obvyklým hodinám – najednou to nebyla její promluva, ale věty z televize, z literatury – hezké, avšak strojené. Pacientka se mi ztrácela. Na konci hodiny jsem se přistihla, že jsem zas něco okomentovala rusky. Další sezení začala rusky, a vrátila se k předchozí hodině, kdy moji odpověď v ukrajinštině vnímala jako otevřenou náruč, zatímco můj závěrečný komentář v ruštině jako kdybych ji odstrčila od sebe. U mých supervizandů pozoruji zajímavé kroky, když přechází do ukrajinštiny se svými dlouhodobými pacienty. Bývá tam takové období měsíce-dvou, když se analytický proces jakoby rozpadá, najednou nepoznávám ve slovech obvyklý způsob práce svého kolegy. Po nějaké době je ale vidět, jak se ten pár ladí, a já je zas poznávám, stávají se opět srozumitelnými. Zkrátka, takové to „ode dneška mluvím jen ukrajinsky“ může kromě logického politického aspektu obsahovat i aspekt vztahový – třeba určitou formu tlaku nebo soutěž s analytikem. Zajímavým asociativním procesem pro mě naopak je, když ten přechod není „najednou“, ale po krocích, například že se vám v průběhu hodiny spontánně vybaví jen ukrajinské slovo.

NK: ano, je důležité neopomenout to, co zůstává mimo záběr. V kontextu automatického a objektivně opodstatněného přechodu z ruštiny do ukrajinštiny nám může uniknout individuální analytický význam používání jazyka v kontextu konkrétního analytického páru, konkrétní hodiny.

LG: jde o funkci jazyka, která pro analýzu zůstává neměnnou – jakým nástrojem je jazyk v daný okamžik, jak je používán. Jestli přechod do ukrajinštiny je živým procesem, nebo jestli tímto jazykem se mnou „někdo něco dělá“. Proto je dobré ani v otázce jazyka neztrácet pozornost k přenosově-protipřenosové rovině.

OK: když Nataliya řekla „mimo záběr“, mě vlastně napadla otázka nevyřčené agrese. Zda ten automatický přechod není vstupem do koalice a potažmo únikem od nějaké naší destruktivní části.

NK: ano, nebo jestli můj přechod do ukrajinštiny není obranným mechanismem, abych se náhodou pro analyzanda nestala tou, která je jakoby na straně agresorů, okupantů.

VA: tuto otázku přirozenosti nebo nepřirozenosti jazyka nyní vnímám i v psychiatrické praxi, když ošetřuji pacienty z Ukrajiny. Můj psychiatrický jazyk se vlivem vzdělání formoval v Česku a byť je ukrajinština mojí mateřštinou, nad lidskou duší přemýšlím v češtině. Najednou s ukrajinskými pacienty cítím srdečný, řekla bych preverbální kontakt, ale jakmile mám říct třeba „úzkost“, překládám si to slovo v hlavě z češtiny. Jen stěží si tedy dokážu představit, jak to zažíváte nyní vy, a zároveň si říkám, jestli se u vás vlivem průpravy, zahraničních seminářů a supervizí, nevytvořila jaksi větší jazyková flexibilita pro vnímání sebe a druhých.

LG: no, možná to spíš vypovídá o flexibilitě našich analytiků a supervizorů (smích)

OK: odlišná je samozřejmě situace, když pacient přichází na první hodinu, pak otázka jazyka není problémem, protože je v podstatě záležitostí sjednaného settingu a od první hodiny můžeme mluvit ukrajinsky. Zmíněnou pozornost si ten mikroproces zaslouží, když přichází jako změna. Napadá mě paralela s Bertou Pappenheim, která najednou mluvila jinými jazyky než německy. 

VA: otevřely jste mi nyní oči na některé aspekty, které jsou zdánlivě logické, a přesto mi nedocházela jejích váha v psychoanalytickém procesu. Děkuji Vám za tento rozhovor. Je ještě něco, co nám uniklo, nebo co byste chtěly říct čtenářům Psychoanalýzy dnes?

OK: já bych chtěla vyjádřit vděčnost za zájem a podporu i od české psychoanalytické komunity v situaci, kdy jsme sice vyhozené z obvyklého kontextu, přesto se nemusíme cítit zcela vykořeněné. Také bych chtěla zdůraznit – a to je možná i poselství pro všechny čtenáře, co se o psychoanalýzu zajímají – že v situaci, kdy se všechno kolem hroutí, je vlastní rozvoj velmi důležitý, není na to „nevhodná doba“. Destrukce a ostrý kontakt s konečností života, zdá se mi, paradoxně zdůrazňuje některé hluboké kladné hodnoty, pomáhá k vynoření dobrých objektů, kterých je možné se držet. Na jednom semináři o psychologické podpoře vojáků jsem slyšela zajímavou zprávu: nejlépe přežívají ti, co se nesoustředí jen na dnešní směnu či třeba přežití do podzimu, ale na život „po“, například návrat k rodině nebo její založení… Takovou představu lze uplatnit i psychoanalytické praxi. Když se všechno kolem rozpadá, je více než kdy jindy důležité držet se dobrých objektů.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

18 − six =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..