Autor textu se zamýšlí nad možnými dopady uprchlické krize v Evropě na psychiku zastánců a odpůrců migrace s důrazem na zpracování úzkosti a použití psychických obran dle teorie M. Kleinové.
Původně vyšlo v časopisu Psychoterapie 1/2016.
Úvodem několik otázek
Je možné usuzovat u silných odpůrců uprchlictví na větší zastoupení či převahu paranoidně schizoidní úrovně psychiky (dle M. Kleinové) než u smířlivěji uvažujících Evropanů? Mohou někteří ze sympatizantů s uprchlíky vykazovat projevy štěpení mající zdroj v téže paranoidně schizoidní pozici, máme-li na mysli hlavně tu část sympatizantů, kteří se zapojují do debat s odpůrci imigrace nebo se ve věci jinak aktivně angažují? Jakou roli hraje v problematice uprchlické krize úzkost? Je možné tuto bezprecedentní situaci, jíž Evropané čelí, zvládnout bez uchýlení se k primitivním psychickým obranám?
1. Postoj „proti uprchlíkům“
Někteří psychoanalytičtí autoři upozorňují, že ve stavu velkého ohrožení může člověk i v dospělosti pociťovat podobné masivní pocity úzkosti jako kdysi v raném dětství. V tomto období, kdy jako kojenec či batole čelil anihilační úzkosti v souvislosti se zážitkem „špatného prsu zlé matky“, zaujímá jedinec dle M. Kleinové tzv. paranoidně schizoidní pozici. Frustrace z nenaplnění vlastních potřeb (především odepření mateřského mléka) vede u dítěte ke zlosti na matku, kterou však připisuje své matce, čímž aktivně přijímá úlohu perzekuovaného. Veškerá dobrá zkušenost s matkou je náhle zapomenuta, resp. odštěpena, jako by odpírající matka (špatná zkušenost) byla docela jinou osobou od té jindy velkorysé a štědré (dobrá zkušenost). Jinými slovy dítě čelí tak silnému ohrožení, že jej není schopno zvládnout, aniž by jeho zdroji, ohrožujícímu objektu (v původní situaci matce odpírající mléko), nepřikládalo velkou moc a nebezpečnost. Později při normálním vývoji dospívá dítě k tzv. depresivní pozici, kdy je schopno integrovat dobré a špatné zkušenosti s matkou, čímž se otevírá cesta k rezignaci na část idealizovaných představ o matce a vytvoření reálnějšího obrazu o její osobě.
Tento klasický vývojový model se zdá být dostatečně výstižný pro jeho aplikaci i v případě silně odmítavých reakcí na nápor uprchlíků cestujících do Evropy. Nepředstavitelné válečné utrpení, kterému obyčejní Syřané čelí ve své zemi (dobrá část), je odštěpeno od těchto konkrétních jedinců, kteří jsou některými Evropany bráni jako útočníci na jejich pohodlný způsob života (špatná část), k čemuž odkazují třeba spiklenecké teorie o vyprovokování uprchlické krize jinými státy (bez ohledu na jejich reálný či fantazijní podklad). Pro psychiku mnohých odpůrců imigrace je zřejmě únosnější, a tedy do jisté míry žádoucí, vnímat uprchlickou krizi jako ohrožení vlastní bezpečnosti (pozice paranoidně schizoidní), např. selektivním vnímáním mladých mužů mezi uprchlíky a ignorováním rodin s malými dětmi než být v kontaktu s utrpením uprchlíků (depresivní pozice).
2. Postoj „pro uprchlíky“
Ač by se zdálo, že postoj „pro uprchlíky“ je bez diskuze odrazem vyspělosti psychiky člověka dosahujícího úrovně depresivní pozice, i tady platí rčení: ďábel se skrývá v detailech. Zastánci uprchlíků se mohou dopouštět na intrapsychické úrovni i navenek (např. ve vášnivých debatách a příspěvcích na sociálních sítích) podobného štěpení, které má stejný cíl jako u jejich názorových odpůrců, tj. neutralizovat vlastní úzkost, jen k němu vedou jiné cesty, které se promítají do: 1) způsobu nazírání na uprchlíky, popř. obsahu domýšlených informací o osobách uprchlíků a 2) zaměření pozornosti na odpůrce uprchlíků. Obě skupiny jevů se mohou vyskytovat společně a zahrnovat angažovanost či aktivismus v problematice uprchlictví a vzájemné ujišťování se s podobně smýšlejícími o názorové pomýlenosti členů opačného tábora (analogicky to činí odpůrci uprchlíků se zastánci migrantů).
1) Štěpení zde nabývá opačných znamének než u odpůrců imigrace; uprchlíci pro své zastánce pak představují výhradně objekty s odštěpenými, absentujícími „špatnými částmi“, čili masu lidí utvářených „dobrými částmi“, což se blíží rané představě dítěte v paranoidně schizoidní pozici o osobách ve svém okolí, které jsou rovněž dobré, NEBO špatné, ale ne obojí. Výsledkem může být extrémní poloha názoru, kdy by trpící měli mít jakýsi automatický nárok na přesídlení do Evropy a kdy jsou všechny pochybnosti (resp. úzkosti) o přijímání uprchlíků odmítnuty jako projev extremismu.
2) Zastánci přijímání uprchlíků, hanlivě označovaní jako „sluníčkáři“, se rekrutují většinou z liberálnějších a vzdělanějších skupin obyvatel, u nichž předpokládáme i sofistikovanější psychické obrany. Primitivní úzkost z bezprostředního zahlcení cizorodým prvkem v podobě exodu kulturně odlišných uprchlíků do Evropy u této skupiny lidí nebude zřejmě tak naléhavá. Patrně ji bude možné odvrátit, či překrýt „vyšším stupněm úzkosti“, tedy strachem z růstu extremismu, radikalizace společnosti ve smyslu hrozící perzekuce odlišně smýšlejících obyvatel (podobně jako za vlády KSČM před r. 1989 v Československu nebo v době Hitlerova Německa). Tento skličující pohled na společenskou situaci zůstává neotřesen i ve světle faktu, že ve srovnání s nedávnou i dávnější minulostí žijeme my Češi v nebývale svobodné společnosti. Zkrátka: strach z extremismu zde slouží jako obrana proti strachu z uprchlíků. Vlastní strach z uprchlíků je projikován do „extremistů“, kteří na sebe vážou původně vytěsněné obsahy „sluníčkářů“ a nyní představují sice ohrožující avšak akceptovatelný (protože vnější) objekt.
Pochopitelně, jak v případě odpůrců imigrace, tak i jejich zastánců, nelze veškerý projevený nesouhlas či naopak souhlasný postoj s uprchlíky připsat psychickým obranám. Nutno zdůraznit, že výše uvedený text se snaží s určitým zjednodušením zachytit určité trendy na obou koncích názorového kontinua. Jinými slovy, každý praktikující klinik ví, jak zrádné je usuzovat na motivy či příčiny chování svého pacienta v terapii, jehož vídá v psychoterapii po mnoho měsíců či roků. S úměrně tomu větší rezervou, neboť zde spekulujeme o celých skupinách obyvatel, je třeba pohlížet na výše zmíněné úvahy.
3. Máme se bát úzkosti?
Důležité je zdůraznit, že uprchlická krize a systematické ničení celého státu a jeho obyvatel kdekoliv ve světě v době globálních médií JE DĚSIVOU okolností, s níž je potřeba se vyrovnat i zde v Evropě. Ať už se bojíme svých sousedů pro jejich extrémní názory či samotných uprchlíků hrozících rozvrátit náš systém, nakonec je to vždy naše úzkost, kterou je potřeba unést či kontejnovat (W. Bion). Termín kontejnování je používán zejména v psychoterapii a označuje umístění neúnosných obsahů jedné osoby do osoby druhé, vnitřní přepracování či očištění těchto obsahů a jejich navrácení původnímu vlastníkovi (např. dítě se uhodilo, pláče a matka jej utěšuje, resp. činí původně neúnosný afekt dítěte zvladatelným). V daném kontextu můžeme vítat spory obou táborů (eventuálně i vznik politických uskupení typu IVČRN), jakožto příležitosti ke kanalizaci psychického napětí a úzkosti, případně chápat sociální sítě a další média jako platformu k témuž účelu.
Jinou otázkou zůstává, zda se máme bát údajného růstu radikalizace, viz demonstrace proti imigrantům s kulisami šibenic, apod.? Kdo se vlastně účastní těchto demonstrací a shromáždění? Spíše než „nebezpeční radikálové z přesvědčení“ (ve smyslu povahových odchylek či poruch osobnosti), to jsou zřejmě ti lidé, kteří jsou schopni hůře kontejnovat vlastní úzkost. Stručně řečeno: ti, kteří se bojí. Skupina stejně smýšlejících poskytuje svým členům tolik potřebnou úlevu od vlastní úzkosti. Nedávný rozhovor časopisu Respekt (35/2015) s člověkem, který jako první přišel s nápadem demonstrovat se šibenicí, odhalil především jeho úzkost z uprchlíků a touhu dosáhnout něčeho významného. Obtíže při nakládání s vlastní úzkostí ilustruje i hněv odpůrců imigrace na politickou reprezentaci, která v jejich očích jedná neúčinně, protože stále ještě neuzavřela hranice. Analogicky je možné u přívrženců extrémní pravice spekulovat o „extrémní“ a těžko zvladatelné úzkosti ve srovnání se zbytkem populace. Může platit rovnice: čím více úzkosti, tím více radikalismu? Podobně lze přemýšlet o motivech mnohem vzácnějších antixenofobních uskupení vymezujících se „proti nenávisti“, apod. I u nich lze usuzovat na úzkost jako na významný motiv k účasti na demonstracích.
V souvislosti s občas slýchaným názorem, že lhostejnost veřejnosti zapříčinila vznik Hitlerovského Německa, máme se tedy obávat nárůstu nekontejnované úzkosti ve společnosti? Pokud je třeba jednat, potom jak? Psychoanalýza nás upozorňuje na skutečnost, že přítomnost pocitů (úzkosti) není ekvivalentní k přítomnosti (agresivního) jednání. To od pocitů dělí vždy určitá vzdálenost. Na banální tezi „zažívat neznamená konat“ jsou založeny i dynamické psychoterapie odvozené od psychoanalýzy. Mechanismus psychoterapeutických sezení, v nichž pacienti verbalizují, prožívají či odehrávají své niterné obsahy, nakonec vede k rozšíření jejich schopnosti kontejnovat vlastní pocity a hlavně mnohdy působí jako prevence např. agresivního jednání v reálném světě, neboť pudová energie se vybije přímo na sezení. Vybíjet či zvládat vlastní pocity lze improvizovaně i v řadě obyčejných mezilidských situacích – v rozhovoru s druhými či sofistikovaněji s využitím technologie již popsaným způsobem na sociálních sítích. V boji s nenávistnými či „xenofobními návrhy“ části „radikální veřejnosti“ jen sotva zafungují výsměšné či povýšené reakce odpůrců „radikálů“, kteří takový postoj pochopí právem jako akt nepřátelství a zlehčování složité společenské situace; na úrovni prožívání pak jako bagatelizaci vlastních pocitů úzkosti.
Autoritářské režimy vládnoucí pevnou rukou mají v kritických dobách zřejmě tu výhodu, že disponují silnými nástroji pro rozhánění obav svých obyvatel (např. prostřednictvím propagandy, filtrováním informací v médiích, cenzurou na internetu). V demokratické společnosti jsou její elity vystaveny o poznání náročnější zkoušce, a to zejména ve chvílích hodnotového a mravního vakua, o němž slýcháme v našich zeměpisných šířkách stále častěji. Na politické reprezentaci pak stojí především úkol nikoli ochránit vnější hranice národního státu, ale své občany před jimi samotnými, tedy při zvládání vlastní úzkosti. Ideálně pak nejlépe tím, že její představitelé projeví dostatečnou morální a hodnotovou integritu a půjdou veřejnosti sami nehysterickým příkladem. Pokud politici těmito kvalitami nedisponují, daleko snáze podlehnou svodům populistické taktiky v podobě laciného získávání volebních preferencí a manipulování občanů prostřednictvím jejich úzkosti. Selhání nejen politiků, ale i dalších elit společnosti bude mít pravděpodobný následek v podobě poskytnutí prostoru novým vůdcům nabízejícím pocit „bezpečí“ výměnou za osobní svobody, jak se to již děje v některých zemích východní Evropy.
