Ohlédnutí za konferencí: Výzvy sociálních traumat aneb vnitřní svět vnějších realit

Zpráva z konference Evropské federace pro psychoanalytickou psychoterapii (EFPP), která se konala ve dnech 10.-13. května 2018 v Bělehradě. Konference jsem se zúčastnila s kolegyní Mgr. Denisou Schückovou a Mgr. Helenou Klímovou, která přednesla jednu z přednášek. Byla to má první zkušenost s mezinárodní konferencí, která je věnovaná pouze psychoterapii a v jednom modu (psychoanalytickém).

Svou zprávu o konferenci uvedu slovy prezidentky EFPP, Dr. Anne-Marie Schlosser: „Bělehrad se zdá být vhodným místem pro přemýšlení a diskusi o sociálních traumatech. Bělehrad je nejen moderním a vzrušujícím městem, ale také má historii plnou válek a násilí a ještě v nedávné době se stal místem, kde se ze sousedů stali nepřátelé a nikomu nemohl být zaručen mír. Téma jsme vybrali s ohledem na současnou situaci mnoha globálních událostí, které mění celý svět, od jednotlivých území až po společnosti. Dokonce i kosmopolitní lidé narážejí na své emocionální a intelektuální hranice, když jsou vystaveni kulturním změnám, které jsou tak rozsáhlé a rychlé. A tím více se dotýkáme svých hranic, když je v těchto změnách obsaženo násilí v mnoha podobách. Vrstva civilizace je tenká.“

Struktura konference byla členitá a bohatá: Den začínal buď ve větší skupině nazvané „Social dreaming Matrix“, což je prostor, kde bylo možné sdílet sny a asociace k nim a spoluvytvářet jejich nový význam; nebo v menších zážitkových skupinách, určených pro maximálně deset členů, kde bylo možné sdílet pocity, myšlenky a zkušenosti ve skupinové dynamice. Následovaly dvě velké plenární přednášky a po nich se účastníci rozdělili do menších diskusních skupin, ve kterých byl dán prostor pro dojmy z přednášky či jiných prezentací. V odpoledních hodinách probíhaly workshopy, diskuse, prezentace posterů, menší přednášky. Na závěr každého dne proběhla large group všech účastníků, vedená zkušenými skupinovými terapeuty. Pochopitelně nechyběl ani společenský program.

Plenární přednášky byly předneseny v duchu výše zmíněného motta konference. V úvodní přednášce k celé konferenci Stephen Frosh hovořil o tom, jak může být těžké pro svědky tragédií hovořit o své problematické a bolestné zkušenosti. A tato zkušenost se netýká jen obětí sociálních traumat, ale i svědků, nebo potomků agresorů. S. Frosh zmínil, že v terapeutickém procesu má velkou úlohu naslouchání, spojené s empatií a tichem, kde ticho může mít traumatickou podobu mlčení obětí, jež nenacházejí slov k vyjádření svých prožitků, nebo ticho jako léčivý prostor k uzdravení.

Salman Akhtar přednesl jímavým způsobem téma domova a bezdomovectví, ovšem v literárním a metaforickém smyslu. Zkuste si sami odpovědět na otázky, které byly v přednášce vzneseny: Co je to domov? Co vytváří v jedinci pocit „být doma“? Mohou pozdější domovy nahradit ten původní? Vytvářejí náš pocit domova i reálné předměty? Jak na nás působí vzpomínky? Jak ztráta domova ovlivňuje duševní zdraví imigrantů nebo uprchlíků? Jak „domácky“ má vypadat analytikova pracovna?

Srbská psychoanalytička Ivanka Dunjic hovořila o tom, jak se v pracovně analytika prolíná více oblastí či světů pacienta. Vnitřní, intimní svět pacienta se prolíná s jeho vnímáním vnějšího světa a tzv. „objektivní“ historické reality. V terapeutické situaci pomáhá porozumění vnějším okolnostem také lepšímu porozumění potížím pacienta. Nejsme tedy v pracovně zcela odděleni od vnějšího světa.

Prezentace Juliana Lousady byla poněkud složitější na porozumění. Zabýval se fenoménem „blind eye“, který může narušovat práci s klientem se sociálním traumatem či traumatem obecně. Kladl si otázku, jaké obrany používáme, když se jako terapeuti setkáme s traumatem, zda se od něj neodvracíme, zejména zmínil určitou samolibost, která vede k neporozumění. Dalším tématem přednášky byly organizace či společenství, které samy mohou prožívat trauma, pokud jsou zbaveny svého místa, své „niky“, která dosud poskytovala útočiště, pozornost a jistotu. Organizací a společenství se ovšem také týká téma samolibosti, která často hraje roli v neporozumění ostatním skupinám i jednotlivcům.

Morris Nitsun se ve své přednášce zaměřil na to, jak se sociální trauma podílelo na teorii skupinové analýzy. Za prvé bylo třeba pomoci těm, kdo byli zasaženi velkými traumatickými událostmi dějin dvacátého století. Za druhé osobnostně zabarvené vnímání traumat tvůrců skupinově analytických teorií ovlivnilo jejich přemýšlení a tvorbu teorií. Využil příkladů S.H. Foulkese, který svou skupinovou teorii formuloval mimo jiné na základě své praxe v Northfieldské nemocnici, kde se léčili váleční veteráni druhé světové války; Foulkes unikl před nacismem včas a nebyl konfrontován tváří v tvář s jeho ničivou silou. Jako druhý příklad využil Nitsun své vlastní životní historie chlapce vyrůstajícího v ovzduší apartheidu v Jihoafrické republice a po předcích zděděné historie persekuce v Litvě v období před druhou světovou válkou a během ní. Tyto zkušenosti ovlivnily jeho přemýšlení o destruktivních procesech ve skupině a podnítily vznik teorie Anti-skupiny (Anti-Group), která doplnila Foulkesovo až idealisticky pojaté smýšlení o skupinových dějích.

Ulrich-Schultz Venrath poskytl precizně připravenou prezentaci o procesu mentalizace ve skupině a o tom, jak sociální trauma tento proces mentalizace narušuje. Dotknul se tématu psychosomatických pacientů a situaci traumatu popsal jako „psychologickou osamocenost v podmínkách, které jsou nesnesitelné“ (Allen, 2013).

Osobnost masového vraha Anderse Breivika patří rozhodně k tématu sociálního traumatu. Norská psychoanalytička Siri Erika Gullestad se pokusila o psychologický, ale i sociologický rozbor případu. Zformulovala psychoanalytickou hypotézu o vývoji osobnosti Breivika, ale také o vlivech sociálních, které formovaly jeho cestu k hrůznému činu.

Diskusní skupiny, navazující na plenární přednášky, měly pevně stanovené složení členů po celé tři dny a dlužno dodat, že skupiny byly dobře národnostně zastoupené. Skupiny poskytovaly pod vedením zkušených terapeutů prostor k diskusi a sdílení témat, ale také pro mnohá osobní sdělení. V mé skupině více než diskuse prostor ovládlo především sdílení různých kulturních a sociálně politických zkušeností, které prostupovaly a prostupují osobní historie účastníků. Objevila se tam pochopitelně otázka národnostního konfliktu mezi Srby a Chorvaty a ostatními národnostmi v bývalé Jugoslávii a ozvěny války, hovořilo se ale i o sporné účasti NATO v tomto balkánském konfliktu, která se již týkala téměř všech členů. Mluvili jsme o socialistickém bloku a jeho vlivu na život těch, kteří ho zažili buď jako součást historie své nebo rodičů, o situaci v Sovětském svazu a v Rusku, v rozděleném a znovu spojeném Německu s jeho těžkou historií nacismu, izraelsko-palestinském konfliktu, historii židovského národa, ale i o Evropské Unii či Brexitu nebo osobnostech některých státníků.

Množství dalších menších přednášek, workshopů, diskusí není možné vyjmenovat. Program byl velmi zajímavý a bohatý, proto nebylo možné fyzicky obsáhnout vše, co bylo nabízeno. Osobně mě velmi zaujala přednáška o skupinové terapii sourozenců lidí, kteří zemřeli. Zajímavá byla také prezentace kazuistiky klientky s narcistickou organizací osobnosti a jejího způsobu zpracování osobního traumatu.

Dovolím si však na závěr ještě sdílet svůj dojem z velkých skupin – Social Dreaming Matrix a z Large Groups. Dosud jsem nezažila Large Group v tak velkém obsazení a byla jsem doslova ohromena její velikou silou. Proces, který ve skupině probíhal, byl pro mě velmi silný, atakující emoce, zaplavující, téměř nebylo možné udržet si nadhled nad situací, byly i chvíle, kdy jsem se zbytku nadhledu držela jako tonoucí stébla. Byla jsem ale ujištěna, že takto large groups běžně fungují, objevuje se fenomén ztráty identity, agresivita, primární procesy a primitivnější obranné mechanismy.

Skupina Social Dreaming Matrix byla bohatá na sny a asociace. V nich se mísila individuální zkušenost, prožitky a emoce, které se vztahovaly ke konferenci, k jejímu tématu, k sociálním traumatům. Ve snech se objevovaly obrazy hlubiny, odpadků, skrývání, mostů a překlenutí, smrti, ticha, železné opony, ale také nalezených šperků, pomoci, sousedství atd. V asociacích se pak objevovala snad všechna výše zmíněná témata a mnohá další.

V neposlední řadě je třeba zmínit neformální kontakty „v kuloárech“, o přestávkách s občerstvením, či na společenských událostech. Tyto výměny byly velmi milé a v mnoha ohledech obohacující.

Jak jsem již zmiňovala, na konferenci EFPP jsem byla poprvé a zanechala ve mně hluboké dojmy, mnoho témat k přemýšlení a zpracování. Těším se na vydání sborníku přednášek a rozhodně mohu účast na dalších konferencích doporučit.

Pavla Hodková
Mgr. Pavla Hodková je klinická psycholožka, psychoterapeutka, kandidátka individuální a dětské sekce ČSPAP. Pracuje v soukromé praxi a dlouhodobě se věnuje práci s chronicky nemocnými ve FN Motol.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

14 − 7 =