Psychoterapie vícekrát týdně má smysl

Psychoanalytická terapie a psychoanalýza se zaměřují na dlouhodobou změnu osobnosti. Toho se pokouší dosáhnout ovlivněním nevědomé složky člověka pomocí hlubinného sebepoznání. Podle zkušeností psychoanalytiků je k této práci však potřeba vyšší frekvence sezení (2-5x týdně). V tomto popularizačním textu se pokusím přiblížit důvody, proč tomu tak je.

Text byl publikován v mírně upravené podobě v loňském prosincovém čísle časopisu Psychologie dnes. Velmi děkujeme vedení časopisu za svolení publikovat text i na našem webu!

Hypnotizér člověku řekne, že se po probuzení z hypnózy zvedne a otevře okno. A on to opravdu následně udělá. I když je například venku zima, a nemá tak vlastně smysl okno otevírat. Když se hypnotizér později zeptá, proč okno otevřel, tak s největší pravděpodobností uvede nějaký racionální důvod (třeba „bylo mi teplo“). Tento fenomén doopravdy existuje a odborně se nazývá posthypnostická sugesce. A je to jeden z dobrých příkladů, jak naše mysl funguje.

Naše mysl je zčásti nevědomá a přímý přístup k našim reálným motivacím pokaždé nemáme. Jedním z prvních, kdo tento princip fungování lidské mysli popsal, byl Sigmund Freud. Způsob, jak funguje lidská mysl, vyjádřil například slavnou větou: “Já není pánem ve svém domě.” Já (někdy nazývané Ego) interpretuje motivační síly, aby byly v souladu například se stávajícím sebepojetím člověka. A potom, jednoduše řečeno, děláme často věci z jiných důvodů, než si myslíme.

V praxi můžeme narazit třeba na třicátníka, který se díky nevědomým pocitům viny bojí odejít z domova a nechat tam svou matku samotnou. Nevědomě pak inscenuje vše pro to, aby se tak nestalo. Nebo třeba muže, který se z hlubokého strachu z odmítnutí bojí přijmout reálnou důležitost svých partnerek a redukuje je na pouhé sexuální objekty pro uspokojení své touhy. Tento princip fungování lidské mysli není pouze doménou psychoanalýzy a psychodynamicky orientovaných terapeutických směrů, ale můžeme je najít třeba i v současné filosofii. Známý americký filosof Daniel Dennet ve svém článku “The Self as a Center of Narrative Gravity” popisuje já jako neexistující bod, ke kterému připisujeme akce ve vnějším světě, tak aby nám dávaly význam a byly v souladu s našim sebepojetím.

Proč takový široký úvod? Často slýchám, že bohatě stačí docházet na psychoterapii pouze jednou týdně, jednou za čtrnáct dní, nebo dokonce ještě méně častěji. Z mého hlediska psychoanalytického terapeuta je však tato frekvence pro hlubší dlouhodobou změnou i nevědomé emoční části člověka nedostatečná. Při nižší frekvenci pracujeme hlavně v módu vědomého já (občas ne tak nepodobném člověku v zajetí posthypnostické sugesce). Klient nám při této frekvenci stihne popsat, jak se v práci pohádal s panovačným nadřízeným, ale máme zde jen velmi omezený prostor dostat se k příčinám problémů skrytých v klientově vlastní mysli a hlouběji se propracovat k jejich pochopení. Daný incident s nadřízeným může třeba odrážet obecný problém klienta s autoritami, který se projevuje po celý jeho život a možná se začal vytvářet už ve vztahu k vlastním rodičům. Často si toho lidé nejsou vědomi a žijí v zajetí těchto opakujících se vzorců. Čím víc je tento vzorec nereflektovaný a ego-syntonní (to znamená, že ho člověk bere jako součást sebe), tím složitější a náročnější práce je ho zvědomit (a tím i snížit sílu, jakou člověka ovládá).

Při psychoterapeutické práci 2x týdně (či “velké” psychoanalýze o frekvenci 4-5x týdně) se mnohem více otevírá prostor pro sny, regresivní fantazie, vzpomínky z raného dětství. Právě za pomocí těchto fenomenů se můžeme mnohem více přiblížit nevědomé skryté emoční složce člověka, která se někdy poměrně velmi liší od našeho racionálního každodenního módu fungování.

Někdy se také stává, že lidé racionálně vědí o těchto svých tendencích, ale nemohou si pomoci. Věta “nemohu si pomoci” znamená, že daný vzorec není zcela “ego-syntonní”. S největší pravděpodobností zde jsou ještě další, ne příliš viditelné součásti těchto vzorců. Ty je potřeba v další psychoterapii zvědomit a pomoci tak hlubšímu emočnímu porozumění, které povede ke snížení jejich intenzity. U výše uvedeného příkladu můžeme třeba postupně v průběhu terapie zjistit, že klient má v sobě hluboce zakořeněný pocit, že pokud s autoritami nebojuje, tak vůbec za nic nestojí. Často je tento vhled doprovázen i rozpomenutím si na silně nabité emoční události, kdy se tomu tak stalo. Právě tohle další následné “rozpracování” vhledu vede v důsledku ke snížení intenzity negativního vzorce, kterým je člověk ovládán.

Další velmi důležitý faktor, který odlišuje práci o nižší frekvenci od práce o frekvenci několikrát týdně, je, jak moc se rozvine jeden z pilířů psychoanalytické praxe přenos. Přenos úzce souvisí s výše popsaným nevědomím je to projevení se vztahových vzorců klienta ve vztahu k terapeutovi. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, každý z nás ostatní osoby vnímá podle určitých “šablon”, které máme uložené ve své mysli. Někteří lidé mají tendence vnímat ostatní jako nafoukané, sebestředné jedince, kterým jde jen o vlastní zisky, jiní lidé zase vnímají kdekoho jako chudáka, o kterého je potřeba se postarat. Osobnostní vlastnosti, které má klient tendence vnímat u ostatních lidí, s největší pravděpodobností začne vnímat i na svém psychoterapeutovi.

Často se dá dohledat původ těchto “šablon” až do prvních vztahů, které daná osoba zažila do vztahu s rodiči. Základ psychoanalytické klinické práce je právě zvědomování těchto často nereflektovaných šablon o ostatních. Při této práci se klade důraz na rozebírání aktivních emočních vzorců, které daný klient v daný okamžik naživo prožívá ke svému psychoterapeutovi. Má to mnohdy větší terapeutický efekt než “intelektuální rozprava” o historických okolnostech klientova života. Při větší frekvenci setkávání logicky vzniká intenzivnějí vztah mezi klientem a terapeutem a přenos se mnohem více rozvine. Máme pak prostor prozkoumat všemožná skrytá “zákoutí” přenosu a dostat se tak do hlubin mysli daného člověka, ke kterým bychom jinak neměli přístup.

Je to velmi podobné tomu, když se v běžném životě člověk diví, že osoba, se kterou začal bydlet a vídat se s ní každý den v týdnu, je úplně někdo jiný než ta osoba, se kterou se setkával do té doby jen jednou týdně. Příčina tohoto fenoménu je velmi blízká tomu, proč se některé úrovně našeho přenosu v psychoterapii rozvinou pouze při setkávání se několikrát týdně. Otto Kernberg, jeden z nejznámějších žijících psychoanalytiků, dokonce při frekvenci sezeních jednou týdně přenos vůbec neinterpretuje. Je potřeba také dodat, že zvýšená intenzita přenosu a obecně vztahu mezi terapeutem a klientem s sebou přináší rovněž specifické nároky na terapeuta a jeho vzdělání. Ten při tomto způsobu práce musí čelit většímu množství složitých emočně vypjatých situací, kterým se dá při nižší frekvenci jednodušeji vyhnout.

A co o vlivu frekvence sezeních na efekt psychoterapie říká empirický výzkum? Naneštěstí existuje pouze několik studií zabývajících se touto otázkou. Asi nejznámější z nich je takzvaný Stockholm Outcome of Psychotherapy and Psychoanalysis. Tento výzkum došel k překvapivým výsledkům – psychoterapie při setkávání 3-5x týdně (nazývaná většinou psychoanalýza) neměla ve svém průběhu o tolik lepší výsledky než psychoterapie o nižší frekvenci. Výrazný rozdíl v efektu vysokofrekvenční terapie se však objevil až po ukončení terapie. Intenzita negativních symptomů u psychoanalýzy (oproti terapii o nižší frekvenci) výrazně klesala ještě dlouhou dobu po ukončení setkávání terapeuta s klientem. Z těchto výsledků tedy vyplynulo, že způsob práce, při kterém se  terapeut s klientem setkávají několikrát týdně a cílí se na nevědomou složku osobnosti, “dozrává” ještě nějakou dobu po skončení terapie.

Určitě se neopovažuji tvrdit, že terapie jednou týdně či terapie o nižší frekvenci nemají žádný význam ba naopak. Domnívám se však, že v dnešní “fastfoodové době” zaměřené na rychlé výsledky má tento způsob intenzivní a dlouhodobé psychoterapeutické práce několikrát týdně, jenž se zaměřuje na skrytou část mysli schovanou za každodenní racionalitou, svůj význam. Minimálně pro určité klienty je to nejlepší volba. Podstoupení tohoto druhu terapie je velká časová i finanční investice. Je to však jeden z nejlepších způsobů, jak se dostat (bez nebezpečí schématických zjednodušování) do hlubších zákoutích lidské duše, které jsou jinak našemu vědomí prakticky nedostupné a tím snížit vliv “posthypnostických sugescí”, které si v sobě celý život neseme. Právě kombinace hloubky sebepoznání s dlouhodobostí terapie pomáhá zmírnit opakované psychické utrpení mnoha lidí a zlepšuje kvalitu jejich následného života a o to by podle mne mělo v terapii jít především.

Zdroje

Dennett, D. C. (1992). The self as a center of narrative gravity. In Self and consciousness: Multiple perspectives. Hillsdale, NJ: Erlbaum. Dostupné online https://goo.gl/RvTFAw

Freud, S. (2003). Sebrané Spisy Sigmunda Freuda. 12. Spisy z let 1917 – 1920. J. Kocourek (Ed.). Psychoanalytické nakladatelství.

Kernberg, O. F. (2003). Psychoanalýza, psychoanalytická psychoterapie a podpůrná psychoterapie: současné rozpory. Revue psychoanalytická psychoterapie, 5(2), 4-18.

Sandell, R., Blomberg, J., Lazar, A., Carisson, J., Broberg, J., & Schubert, J. (2001). Rozdíly v dlouhodobých výsledcích u pacientů v psychoanalýze a dlouhodobé psychoterapii. Revue psychoanalytická psychoterapie, 3(2), 5-23.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

fourteen + nineteen =