Člověk, který hledá cestu ze svých psychických útrap a vztahových peripetií, se přirozeně ptá, na koho se obrátit. A tedy mimo jiné i jakou z mnoha psychoterapeutických metod zvolit. Na následujících řádcích se pokusím popsat přednosti psychoanalytické psychoterapie a alespoň trochu tak přispět k nápravě možná lehce pokřivené představy veřejnosti o této metodě.
Psychoterapie je dnes k vidění v bezpočtu forem. Některé se prezentují jako moderní až postmoderní, jako vědecky podložené, s medicinským nádechem, jiné naopak jako civilní a „lidsky hřejivé“, další prohlašují, že dokáží být nebývale rychlé a efektivní, nebo že se přizpůsobí každému na míru – tu pracují s jednotlivcem, tam si pozvou celou rodinu včetně prababiček.
Některé psychoterapeutické systémy a učení nemají s lege artis psychoterapií společného zhola nic a věřím, že i zasvěcenější laik na nich pozná příliš zjevnou neserióznost. Ale často je to jen forma propagace, která dělá z těch zbylých, seriózních směrů krvavé konkurenty a způsobuje, že si tyto odbornou veřejností respektované směry navzájem podrážejí nohy, pro radost mastičkářům.
Mnohost psychoterapeutických škol dnes už snad není jenom jakýmsi reliktem někdejší vzájemné rivality těch, kteří začátkem minulého století vynalézali první psychoterapeutické postupy a nástroje. Věřím, že současná pluralita může být sama o sobě cenná. Na jednu stranu umožňuje jednotlivým směrům specializovat se na různé typy klientely, na druhou stranu dovoluje budoucímu terapeutovi vybrat si směr a rozvíjet ty své dovednosti, které jsou vlastní jeho nátuře.
Dobrá terapie, ať psychoanalytická, nebo jakákoliv jiná, by měla nepochybně držet krok s dobou, být vědecky sebekritická, rychlá a efektivní, jak jen léčba lidské psyché může být, sedět každému jednotlivému pacientovi na míru a být flexibilní, ale vždy jen tak, aby nevznikl chaos a nezanikl prostor pro vnitřní svět dotyčného. To je například i důvod, proč, když už jednou pracujeme s jednotlivcem, nezveme si na sezení jeho nejbližší[1].
Zároveň mám za to, že v ideálním světě by se pomoc hledající člověk neměl obtěžovat s vybíráním směru terapie. Je to na terapeutech, aby si buď dokázali k dotyčnému pacientovi najít adekvátní přístup, nebo aby jej nasměrovali jinam, pokud zjistí, že mu zřejmě nebudou schopní porozumět nebo akceptovat jeho nároky. Ne vždy to takto funguje. Pacient pak neúspěšně projde jednou terapií, druhou terapií, až nakonec buď narazí na terapeuta, který mu porozumí, nebo to vzdá.
Považuji psychoanalytickou terapii za nejucelenější a nejpropracovanější terapeutický systém (pominu-li psychoanalýzu samotnou), který má potenciál pomáhat nejširšímu spektru lidí. Nabízí nástroje, které terapeutovi poskytují velkou flexibilitu. To ale neznamená, že dokáže popřít přírodní zákony. Psychoanalytická terapie trvá dlouho, terapeutických sezení bývá obvykle několik do týdne. Pokud ale člověk trpí depresemi, má celoživotní problémy v partnerských nebo jiných vztazích, je nejistý, úzkostný a podobně, je nezodpovědné mu slibovat, že něco zásadního zmůžeme, když se budeme vídat půl roku jednou za čtrnáct dní (nebo v lepším případě jednou týdně). Nedávno jsem viděl reklamu, ve které mi slibovali, že se jejich speciální metodou za šest týdnů naučím anglicky, „stačí deset minut denně“. Někdy je to s nabídkami psychoterapie podobně…
Nepochybuji, že většina psychoterapeutických směrů má své místo pod sluncem zcela oprávněně. Psychoanalytická terapie si toto místo podle mě zasluhuje tou svou unikátní vlastností, že nejvíce ze všech možných směrů staví na porozumění individuálním zvláštnostem každého jednotlivého člověka – jeho charakteru a temperamentu, jeho síti vztahů, osobní historii a zkušenostem, ale také biologické a „zvířecí“ podstatě, prostě na co nejkomplexnějším porozumění jeho individualitě.
Předností i bolestí ostatních směrů mohou být jejich techniky, které jsou už z definice vždy trochu prefabrikované. Je to, jako když jdete do obchodu s konfekcí, namísto ke krejčímu. Když máte štěstí a daný oblek vám sedne, může to být ta nejrychlejší cesta k cíli.
Uvedu možnou situaci z praxe: člověk, který je v určité chvíli života osamělý a krátkodobě potřebuje „emoční podporu“, může čerpat například z nějakého z takzvaných humanistických přístupů, kdy se terapeut snaží být především podporující, akceptující a pokud možno autentický. S tou autenticitou může být problém, pokud je terapeut v základu misantrop, hulvát nebo cholerik. Většinou se ale předpokládá, že když je terapeut takříkajíc „sám sebou“, že se pacient aspoň zpočátku cítí o něco komfortněji, než s poněkud méně otevřeným a více zkoumajícím psychoanalytikem. Co se ale stane, když k humanistickému terapeutovi přijde člověk, kterého život naučil být nedůvěřivým? Ten dost možná za terapeutovou přátelskostí uvidí pokrytectví, prospěchářství, nebo třeba maskovanou nejistotu. To je moment, kdy být “sám sebou” pro naši práci nestačí.
Psychoanalytik si obvykle neklade za hlavní cíl pacienta podpořit a pohladit slovem, ani jej vybavit samými dobrými radami. Psychoanalytik zkoumá (a pacientovi zprostředkovává), proč pacient toto všechno nedokáže přirozeně čerpat od lidí kolem sebe, nebo proč v sobě nenachází zdroje, které ostatní lidé obvykle mívají k dispozici. Proč je například tolik nedůvěřivý, nebo naopak slepě důvěřivý, proč se neřídí vlastní hlavou, nebo proč má vždycky jen svou vlastní hlavu a nenechá si nic říct a poradit. A tak dále.
Někdy se psychoanalytičtí terapeuti vykreslují jako studení, distancovaní, vlastně lhostejní k pacientovu trápení a životu. Pokud by to tak ale bylo, terapie by nemohla vůbec fungovat. Terapeut, aby rozuměl, se potřebuje vcítit a ponořit do pacientova vyprávění. A pokud vidí, že toho zřejmě nebude u daného pacienta schopen – což se každému z nás občas stane – má jej doporučit k někomu, kdo by tohoto porozumění schopen být mohl.
Poznámky:
[1] Aby nedošlo k mýlce: v tomto textu mluvím primárně z perspektivy individuální psychoanalytické terapie, respektive psychoanalýzy. Rodinná a párová terapie potřebuje podobnou důslednost, jen namísto toho, abychom pacientovy blízké nezvali, trváme naopak na přítomnosti všech, kteří jsou součástí předem stanovené „terapeutizované jednotky”. Problém je už zmíněný mezilidský chaos, který vzniká, když se nedodržují takováto předem dohodnutá pravidla.