Kvalita vztahu mezi lékařem a pacientem je často proklamovaným heslem, opírajícím se o etické zásady a pravidla. Jde vždy o to, jaký by měl lékař být ve vztahu k pacientovi, přičemž pacient je ve vztahu k lékaři vázán nanejvýše občanskou slušností, pokud mu to jeho zdravotní stav dovoluje.
Samotné pojednání o přenosu a protipřenosu s lékařskou etikou souvisí jen málo. Je však pravdou, že významná část praktické lékařské etiky se lépe uplatňuje tehdy, jestliže psychologicky rozumíme tomu, co se odehrává ve vztahu lékaře a pacienta.
Struktura vztahu pacienta k lékaři
Vztah mezi lékařem a pacientem existuje v mysli obou účastníků vztahu jako myšlenková, představová, emocionální, vědomá i nevědomá psychická struktura, která má své místo v dlouhodobé paměti. Je to součást psychické reality obou účastníků vztahu. Tím se vztah podstatně liší od komunikace, která je pouhým sdělováním informace. Vztah mezi lékařem a pacientem začíná poměrně brzy v dětství pacienta a má tedy také svoji samostatnou (psychologickou) vývojovou „linii“, nebo prostě historii.
Každý nový lékař, s nímž vstupujeme do vztahu, je vnímán, přijímán a pociťován na základě dřívější zkušenosti s dřívějšími lékaři. Mohli bychom říci, že na každého nového lékaře člověk přenáší něco ze své dřívější pacientské zkušenosti. Tím dochází k tomu, že nový lékař může být prožíván značně zkresleně – např. příliš úzkostně, nebo s příliš velkými nadějemi. Přenos minulého do přítomného je tedy zodpovědný za větší nebo menší zkreslení reality. Pojďme se však vrátit zpět ke struktuře vztahu pacienta k lékaři.
Tuto strukturu si lze prostorově představit například jako vrstvy nebo úrovně vyšší a nižší.
Vrchní úroveň je vědomá a racionální. Zahrnuje všechny rozumné a logické důvody, proč se pacient obrátil na lékaře o pomoc, proč s ním spolupracoval na léčbě, proč léčbu přerušil, když z racionálního pohledu již léčba nebyla nutná atd. Mohli bychom říci, že v této rovině se vztah mezi lékařem a pacientem odehrává jako racionální řešení problému, jímž je pacientova porucha. Lékař v této rovině vztahu vystupuje vůči pacientovi především jako odborník, který zachovává určitá dohodnutá nebo vžitá etická pravidla.
Méně jasné a méně čitelné jsou roviny hlubší, iracionální, emocionální a neuvědomované. Sem patří rozmanité pocity, afekty, přání, fantazie, denní i noční sny, které si pacient uvědomuje s větší nebo menší zřetelností, nebo které si neuvědomuje prakticky vůbec, ale přesto jsou tyto obsahy patrny z jeho chování, způsobu komunikace nebo z charakteristik spolupráce s lékařem. Pacient často vnáší do vztahu k lékaři některé již dříve citové postoje nebo citově zakotvená přesvědčení: Takovým preformovaným postojem může být např. nedůvěra, která se ustavila již v dětství jako obrana proti nepříjemným zkušenostem s prvními lékaři nebo dokonce s prvními pečovateli a léčiteli, jimiž byli rodiče, zejména matka nebo mateřská postava.
Přenos jako psychologický jev
Přenos objevil a definoval Sigmund Freud postupně v souvislosti s psychoanalytickou terapií. Faktu přenosu si byl vědom již koncem minulého století, ale teprve v prvním desetiletí tohoto století je přenos pochopen jako nová verze starých prožitků z dětství. Moderní psychoanalýza rozšiřovala poznatky o přenosu a dnes je mimo pochybnost, že teorie přenosu tvoří důležitou součást lékařské psychologie, klinické psychologie a psychiatrie.
Pojem přenos má obecnější psychologický obsah, než je jenom přenos zkušenosti s náhodně se utvořivším historickým uskupením lékařů v životě jednotlivých lidí – pacientů. Lidé přenášejí do aktuálního a déletrvajícího vztahu určité vzorce reakcí, prožívání a chování, které byly původně prožity nebo jsou stále ještě prožívány k jiným důležitým osobám, zejména rodičům a sourozencům. Vliv zážitků z dětství je klíčový, i když ne jediný. Klíčový je proto, že v dětství se v podstatných rysech formují naše emocionálně zabarvené postoje ke světu.
Fenomén přenosu vychází z prostého, ale důležitého faktu, že každý člověk byl dítětem a prošel nespočetnými interakcemi s tzv. primárními objekty – rodiči a jejich zástupci. Elementy zkušeností z těchto dětských let vždy hrají jistou roli v dospělém chování a v dospělých vztazích. Je to především psychická regrese (reorganizace psychického života rozumového i citového na nižší vývojovou úroveň), která přispívá k oživení raných vztahů k primárním objektům, a to usnadňuje jejich přenos do současných aktuálních vztahů. Vezmeme-li v úvahu, že psychická regrese je často součástí prožitku nemoci, pak je třeba očekávat, že vztah pacienta k lékaři bude na přenosové elementy bohatší než jiné vztahy v dospělosti. Psychická regrese umožňuje, že člověk více nebo méně očekává od svých aktuálních nebo řekněme dospělých vztahů uspokojení určitých dětských potřeb a žádostí. Může se tedy např. stát, že mladý muž bude očekávat od své partnerky, s níž žije v jinak normálním heterosexuálním vztahu, také uspokojení potřeb ochrany a bezpečí – potřeb, které dobře uspokojovala jeho matka. Jestliže muž onemocní, budou tyto potřeby ještě silnější. Jestliže tyto potřeby budou chronicky ve vztahu dominovat, může to vztah k partnerce zničit, pokud nebude schopna plnit partnerova dětská očekávání.
Ilustrativní je jiný příklad přenosu emocionálního stavu z dětství do dospělosti. Tak např. pacientka, která v dětství opakovaně musela stát za trest na hanbě svlečená do naha, chápe situaci vyšetření u lékaře podobně: prožívá silný stud, vyšetření ji ponižuje a snaží se mu vyhnout. Je to vždy nová, ale opakující se verze starého traumatu. V lékaři spatřuje na základě přenosu přísného autoritativního rodiče, jemuž se „musí“ podrobit tak, jako tomu bylo v dětství. Na druhé straně si sama „léčí“ toto trauma v situacích, kde „nemusí“, ale je to jen její volba: nabízí se malířům jako modelka, a tak se původní ponižující traumatická situace může změnit v příjemnou exhibici, v níž může prožít své tělo ne jako „hanbu“, ale jako něco nepochybně cenného.
Také přenos pocitů viny je pro vztah pacienta k lékaři významný. V dětství rodiče nezřídka dítě obviňují, že si onemocnění zavinilo samo, např. tím, že se odmítlo dostatečně obléci, jedlo studenou zmrzlinu apod. V přenosu na lékaře pak pacient může cítit pocity viny a očekává, že mu lékař vynadá nebo vyčiní. Mnohdy to vskutku udělá a v tu chvíli se přenos, který je původně pacientovou fantazií, mění v reálný aspekt vztahu mezi lékařem a pacientem.
Pozitivní přenos
V jednom vztahu probíhá zpravidla více přenosů najednou nebo vystupuje do popředí jeden a ostatní jsou v pozadí. Přenosy lze jednoduše a schematicky dělit na pozitivní a negativní podle toho, zda podporují nebo brzdí léčebný proces nebo podle jejich emocionálního zabarvení. Pozitivní přenos se vyskytuje u většiny pacientů a lékařská praxe s ním apriori počítá jako se samozřejmostí. Pozitivní přenos zahrnuje především důvěru v lékaře a ochotu s ním spolupracovat. Pacient čeká zájem lékaře, ochotu pomoci a emocionální podporu. Implicitně se očekává, že tyto emocionální charakteristiky si s sebou pacient do vztahu k lékaři již přinese a v novém vztahu je nanejvýše posílí. Rozhodně se neočekává, že pacient začne budovat důvěru k lékaři „od začátku“, „z ničeho“.
Pozitivní přenos je nepochybně výsledkem dřívější převážně pozitivní emocionální zkušenosti s prvními pečovateli (rodiče) a léčiteli (rodiče a lékaři našeho dětství).
Pacient prožívá v kladném přenosu své lékaře a zdravotní sestry jako silné, vědoucí, soucítící a schopné jedince. Přisuzuje jim jistou omnipotenci, která je dobrou protiváhou slabosti, ztrácení jistoty a zvětšování úzkosti na straně nemocného. Lékař je náhradou za dobrého rodiče, který ví, jak zbavit pacienta bolesti a trápení.
Pozitivní přenos stejně jako přenos negativní (viz dále) obsahuje určité nerealistické elementy a kvality. Přesto je kladný přenosový obraz lékaře důležitý pro pocit bezpečí v situaci ohrožení, a tím pomáhá rozhýbat proces léčení prostřednictvím emocionální signalizace v psychických i somatických oblastech. Realizuje se daleko snadněji to, co bývá označováno jako „placebo efekt“: tělesná nemoc ustupuje mimo jiné také pod vlivem psychologických faktorů. Tak se pozitivní přenos stává důležitou složkou úzdravy.
Příliš silný pozitivní přenos zpravidla zahrnuje idealizaci lékaře. Tato situace často vyhovuje jak pacientovi, tak i lékaři, který se cítí láskou pacienta odměněn. Idealizující pacienti však mohou rychle přejít k devalvaci lékaře, když mají pocit, že lékař „má raději jiného pacienta“, nebo když se lékař dopustí i malé chyby v jednání. Přenos pozitivní se pak snadno mění v negativní a stává se brzdou spolupráce v diagnostickém i léčebném procesu. Aktuální přenos na lékaře je vždy výsledkem více činitelů: je to především pacientova struktura osobnosti a minulá zkušenost, ale rozhoduje i charakter nemoci (bolest, chronicita, reálné životní ohrožení, postižená tělesná oblast apod.), věk pacienta a věk lékaře, pohlaví obou, a konečně záleží na skutečném chování lékaře, které přenosy v pacientovi budou více nebo méně oživeny. Arogantně se chovající lékař může očekávat spíše negativní přenosy a opačně.
Negativní přenos
Naprostá většina pacientů rozvíjí ke svým lékařům směsici pozitivních a negativních přenosů, neboť také minulá zkušenost každého člověka je propletencem dobrých i špatných zážitků. Součástí negativních přenosů jsou zpravidla negativní emoce, představy a vzpomínky. Zlost, zášť, závist, strach, nedůvěra, utrpení, psychické trauma, ponížení a stud tvoří studnici, z níž negativní přenosy čerpají svoji energii. Ne každá negativní reakce pacienta na lékaře je však přenosem, jestliže je reakcí na skutečné ublížení nebo lékařovu nevůli. Zde nejde o žádnou distorzi reality, jak tomu právě v přenosu je. Čím ranější zážitky ovlivňují a formují aktuální negativní přenos, tím větší bývá distorze reality a pacientovo chování se jeví jako neadekvátní, tím nesnadnější je také možné ovlivnění přenosu. Jedná-li lékař korektně, ale pacient reaguje nepochopitelným vzdorem a pokouší se provokovat např. lékařovu zlost, jedná se pravděpodobně o přenos.
Negativní přenos vytváří pestré verze různě silných odporů k léčbě (od odmítání lékaře k předstírané nebo jen částečné spolupráci s ním). Mnoho odporů k léčbě však zůstává skryto v přímém kontaktu pacienta s lékařem, protože většina pacientů se v našem kulturním prostředí přímému střetu s lékařem spíše vyhýbá. Lékař si však může povšimnout, že pacient si přišel pro předpis léků později, než odpovídá počtu předepsaných dražé a jejich denní spotřebě, že nedodržel dietní režim, místo klidu na lůžku posedává na chodbě apod. Jindy si pacient své negativní přenosy vyřídí devalvováním lékaře mezi ostatními pacienty.
Závažnější formy resistence, které jsou značně nepříjemné, mohou jít cestou zhoršování příznaků po začátku léčby nebo se vyskytne neočekávaná komplikace zdravotního stavu pacienta. Pacient rozvine tzv. negativní terapeutickou reakci. Nejedná se o simulaci, zhoršení je celkem prokazatelné – lékař, který uvažuje psychosomaticky, si položí otázku, proč se pacient nemůže nechat vyléčit, respektive co je to za nevědomé síly, které alarmuji organismus a orientují ho destruktivním směrem? Někdy se zdá, že somatická desintegrace chrání pacienta před desintegrací psychickou, že somatická porucha pomáhá udržet určitou emocionální stabilitu, byť za cenu bolesti a utrpení.
Chápeme-li nemoc jako specifickou adaptaci člověka na vnitřní i vnější prostředí, nemusí být aktuální onemocnění ještě tím nejhorším zlem, které by pacientovi hrozilo, kdyby nemohl tělesně onemocnět.
Mezi lékaři a také psychoterapeuty bývají zvláště obávaní ti pacienti, kteří se stejnými nebo obdobnými potížemi vystřídali již celou řadu lékařů i léčitelů s pocitem, že jim nikdo nepomohl. Ačkoliv vědomě usilují o uzdravení, má pro ně nemoc současně ochrannou funkci. V přenosu zůstávají „malými, ale mocnými dětmi“, které vyžadují trvalou pozornost a ovládají své prostředí neustálou nenasyceností, neutišitelností a nespokojeností. Jejich opakované triumfy nad bezradnými lékaři je však uspokojují jen nedostatečně. Takový pacient dožene lékaře mnohdy až k souhlasu s operativním zákrokem, který z přísně odborného hlediska ani není nutný.
„Neléčitelný“ pacient zaplétá svého lékaře. do svých sadomasochistických přenosů: pacient trpí a ještě dokáže „ničit“ terapeutickou funkci lékaře. Lékař také „trpí“ (přinejmenším tím, že je s pacientem neúspěšný) a nezřídka pacientovi ublíží tím, že ho odmítne, je k němu hostilní, nařkne ho z hypochondrie anebo usoudí, že když chce pacient tolik moc operaci, nechť ji tedy má.
V praxi je užitečné rozlišit některé typy negativních přenosů.
Přenos sadomasochistický jsem právě popsal, i když nemusí mít vždy drastickou podobu v neléčitelném pacientovi. Masochistická část přenosu (jde o masochismus psychický, nikoliv sexuální) je většinou postavena na patogenním přesvědčení vzniklém v dětství, že člověk musí hodně trpět, aby si zasloužil alespoň trochu lásky. Sadistická část má primitivní odvetný charakter (trpím já, budeš trpět i ty).
Prostý hostilní přenos k lékaři je založen zpravidla na traumatických a agresi vyvolávajících zkušenostech s rodiči, popřípadě na traumatických zkušenostech s lékaři v pacientově minulosti.
Přenosem vzdorným pacient komunikuje, že se v minulosti stal obětí manipulací a mocenského zacházení.
Přenos paranoidní a persekuční je obvykle založen na nedostatečně vybudované důvěře ve svět jako takový. Obvykle jde o raná poškození vztahu mezi dítětem a matkou, kdy dítě nezískalo potřebný pocit bezpečí, Pacient navíc promítá vlastní agresivní motivy do okolí, a tak od něho vždy očekává to nejhorší. Vůči lékaři může prožívat panickou úzkost nebo ho může agresivně napadnout (takže hrůzu má pak lékař a nikoliv pacient). V každém případě se lékař v paranoidně-persekučním přenosu jeví pacientovi jako hrozivé monstrum.
Ve svádivém přenosu si pacient vytváří o lékaři různé erotické fantazie, jejichž naplnění si přeje a současně se obává, že se stane objektem erotických manipulací ze strany lékaře. V pozadí bývá zkušenost se svádivým rodičem, nebo dokonce zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství ze strany dospělého.
V symbiotickém přenosu se pacient „přilepí“ na lékaře a neudělá nic bez porady s ním. Je častým návštěvníkem ordinace, chce od lékaře hodně pozornosti, bývá úzkostný a hypochondrický, někdy se snaží proniknout až do soukromí lékaře, telefonuje mu domů ve dne i v noci a vždy potřebuje pomoc naléhavě. V pozadí tohoto přenosu je malá psychická kapacita pacienta existovat samostatně a silná potřeba splývat s jinou, ale silnou bytostí, skrze niž by pacient mohl integrovat svůj vnitřní život. Bývá tedy přítomna úzkost z psychické a současně tělesné desintegrace. Pacient přenáší na lékaře svůj vývojový deficit – nedostatečnou psychickou oddělenost od mateřské postavy a nedostatečně diferencovanou psychickou identitu.
Přenos idealizující, o němž jsem se již zmínil v předchozí kapitole o pozitivním přenosu, vypadá, jako že sem nepatří. Když jsme byli dětmi, všichni jsme v určitém období měli sklon idealizovat moc, krásu a vůbec celou existenci našich rodičů. Byl to současně pokus odvrátit od nich agresivní, kritické a ničivé pohnutky a posílit vlastní pocit bezpečí, který vedle pocitů lásky od rodičů patří v raném dětství mezi základní.
V nemoci bývá pocit bezpečí často vážně ohrožen, a tak není divu, že lidé potřebují ve vztahu k lékaři idealizující přenos. Na druhé straně se však tento přenos může stát–velmi křehkou strukturou, neboť v extrémní formě je současně obranou proti téměř jakékoli (tedy i neškodné) agresi. Zvrat idealizace v devalvaci při první chybě lékaře dá průchod zadržované agresi s tím větší silou.
Negativní přenosy existují v různých kombinacích, ale každá osobnost má svůj zvláštní – pro ni typický repertoár. Přesto nacházíme často pospolu symbiotický a idealizující přenos. Překvapující, ale ne docela netypický je zvrat paranoidně-persekučního přenosu v nápadnou důvěřivost. Když se však takový pacient svěří lékaři, lekne se, že toho řekl příliš a nemusí se už nikdy více objevit.
Pro uvedení do negativních přenosů to myslím stačí, ačkoliv téma vyčerpáno není.
K čemu je dobré znát přenosy pacientů?
Proč se vlastně zabýváme přenosem? K čemu je to užitečné? Má to nějaký význam pro terapii?
Některé výhody znalosti přenosu jsem již naznačil. Negativní přenos v té či oné formě může významně brzdit spolupráci pacienta s lékařem v procesu diagnostickém i terapeutickém. Hůře se daří nejen léčba, ale i dlouhodobější péče. Lékař může svým chováním určitý negativní přenos provokovat, a pak je důležité, aby věděl, že tím škodí pacientovi i sobě. Jestliže lékař odhalí určitou formu negativního přenosu, může se alespoň pokusit vysvětlit pacientovi, že nemá ty „zlé úmysly“, které mu pacient připisuje, nebo může pacientovi ukázat, že si např. svojí vzdorovitou reakcí vůči lékaři sám škodí.
Rozpoznání přenosu lékaře i pacienta osvobozuje. Lékař si nemusí brát pacientovo chování osobně, např. nenechá-li se příliš unést idealizací ze strany pacienta, lépe snese devalvaci – ani jedna charakteristika totiž nemusí vypovídat nic realistického o kvalitách lékaře. Agresivní přenos ze strany pacienta nemusí lékař chápat jako zlo, které musí pacientovi nějak oplatit alespoň v mezích ještě přijatelné etiky. Svádivý pacient budiž lékaři varováním: může se zaplést do vztahu, z něhož mnohdy nelze vystoupit bez újmy (potíže s etickými lékařskými komisemi apod.), neboť svedený a opuštěný pacient má dobrý důvod k pomstě. Symbiotickému pacientovi je třeba bez zbytečné nevole stanovit hranice: např. vymezit mu čas, kdy smí lékaře navštívit za účelem různých porad – pacient se obvykle zklidní, když má svůj stálý a pravidelný čas, kdy může lékaře navštívit.
Rozpoznání přenosu umožňuje lékaři lépe pochopit chování pacienta a využít je k posílení přenosu pozitivního. Vcítění se do pacienta přestane být prázdným pojmem. Kdo lépe chápe, lépe se vcítí. Odpadne sklon reagovat způsobem „oko za oko, zub za zub”. Zlepší se etika každodenního kontaktu s pacienty. Pacienti to pocítí brzy a k lékaři se vracejí s větší důvěrou. Vrací se jich více, a to má vliv na ekonomickou situaci lékaře.
Přenos a protipřenos na straně lékaře
Lékařova role a odbornost ho žádným způsobem nechrání před jeho vlastními přenosy namířenými k jednotlivým pacientům nebo k pacientům jako skupině vůbec. Cítí-li lékař sympatii k jednomu pacientovi stejně jako antipatii k druhému, nebo ambivalenci, je v tom právě tak málo racionálního jako je tomu na straně pacienta. Etické kodexy, které vždy hájí pozitivní přístupy k pacientům, se snaží zmapovat realitu žádoucí, a to jak z hlediska hodnot kulturní společnosti, tak i z hlediska zdraví pacientů. Každý lékař je však obtížen svojí minulostí, svým dětstvím, svými překonaný i nepřekonanými překážkami a konflikty, které ovlivňují realitu jeho vztahu k pacientům. Tak např. lékař, který prožil dětství v přísné rodině, v níž musel denně osvědčovat svoji „perfektnost“ a poslušnost, aby zažil pocit, že je milován, může mít sklon v pozici lékařské autority (která má určité společné prvky s autoritou rodičovskou) „tlačit“ své pacienty k „poslušnosti“ (perfektní pacient je poslušný pacient) a sledovat cíl „dokonalého vyléčení“, neboť nemoc podvědomě chápe jako defekt, který je třeba beze zbytku (perfekcionisticky) odstranit. Tento lékař má perfekcionistický přenos na pacienty. Někdy je to pacientům prospěšné, ale je dost těch, kteří se cítí příliš „tlačeni“ a terapii raději opouštějí.
Od lékaře se žádá, aby měl určitý základní pozitivní přenos na pacienty, aby je měl rád bez ohledu na to, čím jsou, jak vypadají, na co onemocněli apod. Pozitivní přenos lékaře na pacienta je zajištěn velmi často pozoruhodným psychickým mechanismem: lékař se identifikuje s pečovatelskou rolí svých rodičů a prvních lékařských vzorů. Do pacienta promítá nevědomě svoji někdejší pozici bezmocného a pomoc potřebujícího dítěte a o nemocného se pokouší starat mnohdy lépe, než se rodiče podle jeho citové zkušenosti starali o něho. Pečovatelská a léčitelská role je mnohdy motivována nevědomou potřebou odehrávat v životě svoji představu o ideálním a omnipotentním rodiči, jakého jsme vlastně ani neměli nebo nemohli mít, ale přáli jsme si ho.
Samozřejmě to neznamená, že všichni studenti lékařství a lékaři mají stejnou motivaci k této profesi a samozřejmě, že existuje i motivace vědomá – rozhodně nechci tuto otázku zužovat.
Vedle přenosů na pacienty existuje také přemísťování emocí a vliv skupinové rivality, jak to v odborné literatuře popsal v r. 1992 Howard F. Stein z University of Oklahoma Health Sciences Center. Sledoval reakce a chování lékařů v atestační průpravě, kteří se cítili pod silným tlakem školitelů a vytvořili vnitřní kohezi za cenu projekce nepřátelských pocitů a impulsů mimo vlastní skupinu (my jsme dobří, oni jsou špatní).
Sjednocující nenávist vůči školitelům měla svoji paralelu i ve špatně skrývané hostilitě vůči pacientům na školicí klinice. Lze si tedy dobře představit, jak autoritativní vedení kliniky nebo nemocničního oddělení vystavuje sociálnímu a psychickému tlaku jednotlivé sekundáře, kteří pak mají sklon hostilně a přezíravě reagovat na zdravotní sestry, a negace a špatně skrývaná hostilita končí na bedrech pacientů. Tato poněkud zjednodušená vize objasňuje mechanismus přesouvání negativních afektů vždy k slabším, a ještě slabším článkům vztahových a komunikačních řetězců v autoritativně řízených institucích.
Nyní se vrátíme k přenosu. Přenos lékaře na pacienta je určen individuální historií lékaře. Protipřenos není totéž: je to jen první nekorigovaná reakce lékaře na přenos pacienta k němu. Nic více, nic méně. Tak například neléčitelný masochistický pacient, který si nevědomě potřebuje udržet nemoc jako zdroj sebetrestajícího trápení, vyvolá dříve nebo později u lékaře sadistickou protipřenosovou reakci (nemám na mysli sexuální sadismus, ale sadismus psychický), neboť lékař začíná pociťovat, že pacient ničí (sadisticky) jeho terapeutickou funkci a nepřímo atakuje jeho profesionální sebevědomí.
Sadistický protipřenos nemusí vést a často ani nevede k neetickému chování k pacientovi – spíše tato situace může u lékaře vyvolat strach z jeho agresívních pocitů. Stačí, že se lékař takovému pacientovi raději vyhýbá nebo se k němu chová chladně a neúčastně. Protipřenosy jsou pro psychoterapeuty významným pomocníkem v odhalování přenosu pacienta a v rekonstrukci struktury vztahů pacienta v době, kdy se formovala jeho osobnost. V psychoterapii většinou neškolený praktický lékař bude jen těžko rozlišovat svůj přenos od protipřenosu. To však není na překážku. Účel tohoto článku je především informativní.
Na závěr
Přenos a protipřenos se objevuje převážně v pocitech a vytváří rámec komunikace i vztahu, projevuje se v celkové atmosféře, má vliv na obsah i délku vzájemných interakcí. Přenos je evokací převážně dětských zážitků, z nichž mnohé si už člověk nepamatuje, ale jsou uloženy v citové paměti. Konkrétní obrazy se nevybavují, pocity ano. A tak jsou nám např. někteří lidé sympatičtí nebo nesympatičtí, a my nevíme proč.
Vztah pacienta k lékaři je zvláště bohatý na přenosy, neboť nemoc přivádí pacienty často do psychické regrese. V ní se oživují dětské potřeby a přání, jejichž splnění očekává nemocný od lékařů a zdravotního personálu. Oživují se také stará bolestivá traumata, a ta se dostávají převážně do negativních forem přenosu. Negativní přenosy bývají brzdou léčby i péče. Poznání přenosů a protipřenosů zbavuje vztah lékaře a pacienta nadbytečného napětí a je příslibem lepší vzájemné spolupráce. Také se lépe daří aplikovat etické zásady lékařské praxe.
[Článek původně otištěn v Přítomnosti psychiatrie. Editorial.
Amireport, 2, 1994, 7—8. Vydáno s laskavým svolením původní redakce.]
