V tomto rozhovoru se vracíme k novele školského zákona, o které jsme již mluvili s dětskou psycholožkou Klárou Benešovou v předchozím článku. Nyní jsme hovořili s Lydií Tischler, britskou dětskou psychoanalytickou psychoterapeutkou s českými kořeny, o jejím pohledu na novou povinnost českých školek přijímat od roku 2020 i dvouleté děti a psychickém vývoji z pohledu dětského psychoanalytického psychoterapeuta.
Dobré odpoledne, Lydia, jak se díváš na povinnost českých školek přijímat také dvouleté děti?
Líbil se mi komentář Kláry Benešové uveřejněný na webu Psychoanalýza dnes. Její poznámky jsou rozumné, citlivé a dobře zachycují kognitivní vývoj dítěte. Chtěla bych se ještě zamyslet nad emočními potřebami malého dítěte a rozpracovat je z hlediska jeho psychosociálního vývoje. Mé úvahy o zrání dítěte vycházejí z představy vývojových linií Anny Freudové. Její psychoanalytický pohled na vývoj dítěte doplnil psychologické pojetí kognitivního vývoje Já, které v té době existovalo (například práce vývojové psycholožky Charlotte Bühler, která působila ve Vídni a nejspíše znala Annu Freudovou, nebo Arnold Gessel ve Spojených státech).
Anna Freudová zdůraznila důležitou věc, že zrání je biologický proces nezávislý na objektních vztazích (poznámka: na vztazích k důležitým vztahovým postavám/objektům). Jinými slovy některé funkce, jako je například schopnost chodit, se u dětí rozvíjejí nezávisle na vztahu s pečovatelem. Jiné psychické funkce se naopak vyvíjejí pouze v souvislosti s pečujícím vztahem. Nejdůležitější vývojová linie, kolem které jsou další linie psychického vývoje uspořádané, se týká vývoje objektních vztahů. V rámci této linie se nachází důležité stadium, které musí dítě dosáhnout, totiž stadium objektní stálosti (object constancy). Můžeme si ho představit jako jakýsi fotografický otisk matky ve vnitřním světě dítěte. Matka je pro dítě přítomná i tehdy, i když se od něj fyzicky vzdálí. Ve dvou letech tato linie obvykle nebývá ještě zcela vyvinutá a dítě k ní ještě nedozrálo. Můžeme to propojit s představou Johna Bowlbyho o citové vazbě (attachment). Bowlby pěkně popsal tuto fázi dozrávání objektní stálosti. Vysvětluje, jak se citové pouto dítěte s rodiči postupně rozvine do funkční struktury mysli, kterou nazývá vnitřními pracovními modely („internal working models“). Všimněme si dětí, které jsou již schopny se samostatněpohybovat, k čemuž většinou dochází kolem druhého roku života. Bowlby to popisuje tak, že je dítě připoutané k matce neviditelnou elastickou gumou.Dítě může odejít od matky, ale jakmile se dostane dále, než mu guma umožňuje, začne se vracet. Matka musí v této fázi ještě zůstávat v horizontu dítěte. Biologický věk je pouze hrubým vodítkem toho, kde se dítě přibližně nachází psychologicky, kterým stadiem svého psychického vývoje právě prochází. Obvykle spolu psychický a chronologický věk korespondují, i když některé děti dozrávají dříve a jiné později. Anna Freudová vytvořila celou řadu vývojových linií, pokusím se je teď stručně shrnout.
- Od závislosti k citovému spoléhání se na sebe a k dospělým vztahům. Zde Freudová zdůrazňuje naprostou nezbytnost lidských vztahů (object relationship) pro další zdravý vývoj.
- Od kojení k racionálnímu stravování. Dítě by mělo dosáhnout přinejmenším čtvrté fáze této linie, aby samo dokázalo přijímat potravu, oddělit vědomý a nevědomý význam jídla od osoby, která se o něj stará. Pokud se jídlo rovná matce, když dítě odmítá jídlo, odmítá vlastně ji.
- Od nekontrolovaného močení a kálení ke kontrole močového měchýře a stolice. Dítě musí dosáhnout třetí fáze, aby zvnitřnilo kontrolu svěračů jako něco vlastního, nikoliv proto, že to po něm žádají.
- Od nezodpovědného nakládání se svým tělem k zodpovědné kontrole nad ním. K tomu je zapotřebí, aby dítě dosáhlo předchozích dvou zmíněných stadií.
- Od sebestřednosti ke společenství. Je potřeba, aby dítě dosáhlo přinejmenším třetího stadia, kdy může ostatní děti použít jako pomocníky, ale ještě lépe čtvrtého stadia, ve kterém ostatní děti vnímá jako samostatné bytosti se svými vlastními právy, kteří mohou být jejich přítelem nebo rivalem.
- Od těla k hračce a od hry k práci. Hračky se stávají objekty, se kterými si děti hrají a vyjadřují své fantazie a rodinné vztahy, obecně využívají své imaginace a tvořivosti.
Když se zabýváme citovým vývojem dítěte, co by ještě mělo zvládnout před nástupem do školky?
Dítě musí být schopné rozlišit mezi fantazií a vnější realitou, být schopné říct „“jen jsem to předstíral/předstírala….” Dítě by se mělo umět samo nakrmit, ale také ochotné přijmout jídlo od někoho jiného než od matky nebo primárního pečovatele. Jeden z příkladů, které Anna Freudová používala jako doklad užitečnosti vývojových linií, byla právě připravenost dítěte nastoupit do jeslí. Moudrost zřizovatelů jeslí spočívala v jejich pozorování. Všimli si, že víceméně tříleté děti jsou schopné nastoupit do školky a oddělit se od matky na jakoukoliv dobu.
Děti by měly být schopné sdílet společné činnosti a hrát si s někým jako s partnerem. Toto všechno dítě nedosahuje ve věku dvou let. V minulosti se předpokládalo, že se dítě zajímá jen o interakci s dospělým. Děti jsou ale zvědavé na ostatní děti a rádi si s nimi hrají. Avšak podle některých pozorování jsou děti šťastné v interakci s jinými dětmi pouze v přítomnosti rodičů. V Anglii a Walesu existují více než třicet let asociace předškolních herních skupin (Pre‐school Playgroups Association, PPA, https://www.pre-school.org.uk ), ve kterých se matky s dětmi setkávají, obvykle u někoho doma, nezůstávají s dítětem izolované doma a poskytují dětem vzájemnou stimulaci. Podle některých odhadů vyrůstá v těchto herních skupinách přibližně 36% všech tříletých až čtyřletých dětí, ve srovnání s 21% stejně starých dětí pobývajících ve školkách a 23% ve školách (Foundation Stage, 3-4 roky). Zajímavostí je, že za vedení skupin odpovídají rodiče, kteří se podílejí na získávání financí. Ve více než čtvrtině takových skupin pobývají duševně nebo tělesně handikapované děti. Skupiny jsou také prostorem ke sdílení informací a podpory rodičů, učí se v nich dobrovolníci.
Mohou školky přinášet něco cenného malým, citově se ještě vyvíjejícím dětem?
Erna Furmanová říkala: „Mothers have to be there to be left”, česky tedy „Matky musí zůstat, aby je bylo možné opustit”. Jinými slovy, mluvím o dětech, které jsou bezpečně připoutané. Pokud jsou bezpečně připoutané, může matka dítěti poskytovat tolik svobody, kolik dítě potřebuje, včetně jeho pobytu v jeslích. Na druhou stranu je potřeba říci, že některé děti jsou citově zanedbávané a rodiče z různých vnitřních důvodů do nich nejsou schopní tělesně nebo psychicky investovat. Pokud vyrůstají v nepříznivém nebo dokonce toxickém prostředí, může pro ně být školka vysvobozením a útočištěm, které nabízí bezpečnější vztahové prostředí.
Dá se dětský vývoj ovlivnit?
Samozřejmě, vývoj dítěte je možné urychlit podobně jako když pěstujeme květiny ve skleníku, ale vždycky za to platíme nějakou daň. Některé matky se pokoušejí vývoj svého potomka urychlit, podporovat jeho nezávislost, například povzbuzují ho, aby chodil dříve, než je toho fyziologicky schopný. Víme, že děti jejichž matka nedokáže naplnit jejich očekávání, mohou rozvinout některé složky svého Já předčasně, stávají se nezávislejší, ale za cenu ztráty důvěry v dospělé. Děti nejsou emočně nezávislé. Citový vývoj není doprovázen schopnost fungovat a vykonávat určité psychické a tělesné funkce. Urychlené květiny a urychlené děti nejsou tak odolné jako ty, které se vyvíjejí přirozeně, svým vlastním tempem.
Nevychováváme nyní své děti v izolovaných rodinách, nečelíme zvyšujícím se pracovním nárokům, což zvyšuje náročnost toho, zůstávat doma s dítětem?
Rodiny jsou dnes velmi malé, vztahy jsou daleko intenzivnější. V mé generaci se zavedla antikoncepce, velikost rodin dramaticky poklesla. Můj otec měl šest sester, matka měla ještě čtyři sestry a jednoho bratra. V naší generaci ve 30. letech minulého století jsme byly se sestrou pouze dvě. Větší množství sourozenců vytváří prožitek skupiny a také pomáhá rozptýlit a rozložit pocity jednotlivých dětí. Život na venkově přinášel všem vědomí sounáležitosti, společenství. Cítili se méně izolovaní. V současné době je to náročné a osamělé, pokud matka zůstává zavřená doma s jedním dítětem. Společenské změny městského života také přispívají k izolaci matek a mají vliv na to, jaké naplnění matky cítí. Paradoxně s tříletým dítětem je větší legrace. Poslat dvouleté dítě do jeslí matku samotnou připravuje o radostné chvíle.
Napadá mě jeden přirozený experiment, kibucové hnutí v Izraeli, ve kterém výchovu formovaly praktické důvody. Děti vychovával specializovaný pedagog a spaly odděleně od rodičů. Rodiče pracovali a v podstatě několik let se svými dětmi nežili. Byly to matky, které začaly revoltovat a chtěly své děti vychovávat samy. Přestalo jim vyhovovat, že s dětmi trávily pouze dvě hodiny večer po práci, věnovaly se jim a ukládaly do postýlky. Ale vztahy takto nefungují. Všechny každodenní úkoly, které matka provádí, vedou k rozvoji individuality dítěte, jako je přebalování, krmení, koupání, procházky, dívání se na svět. Děti vychované v kibucu se staly dobrými vojáky, protože se na sebe mohly spolehnout. Byly na sebe mnohem více připoutané jako vrstevníci, horizontálně než vertikálně k rodičům.
Pokud zmiňovaný zákon vejde v praxi, jaké vidíš na základě své psychoterapeutické zkušenosti rizika pro dvouleté děti?
Na základě své praxe si zkouším představit, jak se dítě může projevovat. Například některé děti budou pasivní a jejich vývoj se zastaví. Omezí se jejich zvědavost, nebudou sami nic podnikat, stáhnou se do sebe. Jiné děti se mohou projevovat narušeným chováním, budou agresivní, budou se hádat, bít se. Prostředí velmi ovlivní to, jak se dítě projevuje v nepřiměřeném prostředí. Dá se to přirovnat k situacím dětí toaletního tréninku. Děti se mohou dávat na nočník ještě dříve, než jsou jejich svěrače pod volní kontrolou. Pokud je dítě emočně vystresované, závod bude bojkotovat. Takto předčasně naučené děti se mohou později začít pomočovat. Děti najdou zalíbení v péči o rodiče a o matku, začne být pro ně příliš důležitá starost o to, aby nebyla maminka ustaraná, aby byla v pořádku. U řady mladých lidí dochází k rozporu mezi intelektovým a citovým vývojem. Víme, že někteří lidé jsou mimořádně inteligentní ale současně citově negramotní. Tato diskrepance mezi intelektovým a citovým vývojem vede k citovým krizím a zárazům v adolescenci.
Kladu si také otázku, jaké podmínky se dětem ve školkách poskytnou. Budou si hrát dvouleté děti s pětiletými, které mají jiné zájmy? Ráda bych věděla, jak se bude lišit vybavení školek pro malé děti a zda se pro dvouleté děti oproti pětiletým změní poměr dětí a vychovatelek? Podle mé zkušenosti z Cassel Hospital menší děti potřebovaly podstatně intenzivnější kontakt s jednou dospělou osobou. Považuji za důležité rozlišovat mezi jeslemi a školkou. Ve školce je dítě vystavené určité výuce, byť formou hry. Zatímco primárním úkolem jeslí je vytváření bezpečné citové základny. Ve Velké Británii je vlivná kapitalistická filozofie, že děti mají být užitečné bez ohledu na jejich citové potřeby. Vychováváme národ kompetentních jedinců, ale nedbáme tolik o to, co děti činí šťastné a co je uspokojuje.
Co myslíš, že je motivem návrhu přijímat do školek děti mladší dvou let?
Ráda bych věděla, co je základem návrhu, že by děti ve věku dvou let měly jít do školek a nikoliv do jeslí nebo předškolních herních skupin. Zajímalo by mě, na základě jakého výzkumu je tento návrh postavený a nakolik bral v úvahu citovou zralost dítěte. Přemýšlím v souvislosti s českou zákonnou úpravou, zda není zkrácení věku dítěte přijímaného do školky prvním náznakem úmyslu zkrátit mateřskou dovolenou. Jestli tento zákon není přípravou na zkrácení mateřské dovolené na dva roky. Dovedu si také představit, že podobné návrhy zákonů pohánějí ambice některých žen, které neshledávají mateřství dostatečně naplňující, a proto potřebují nacházet ve svém životě profesní uspokojení. Z jejich osobních důvodů a jejich vlastní dětské zkušenosti pro ně mateřství není dostupné?
Lydia Tischler se narodila v Ostravě v roce 1929. Po válce, kterou strávila částečně v koncentračních táborech, emigrovala do Anglie. Dokončila na vysoké škole Birkbeck College psychologické vzdělání přerušené válkou a byla přijata u Anny Freudové, kde absolvovala trénink v dětské psychoanalytické psychoterapii. Během studia pracovala jako učitelka na základní škole. Po ukončení výcviku v roce 1957 působila prvních sedm let jako psychoterapeutka na dětských klinikách, které přibližně odpovídaly našim dětským psychiatrickým ambulancím, případně pedagogicko-psychologickým poradnám. Největší část svého profesionálního života strávila v letech 1962 – 85 v Cassel Hospital, v nemocnici založené na psychoanalytických principech, kde pracovala jako první dětská psychoterapeutka. Se svým pozdějším manželem zde vybudovala dětské oddělení a kromě klinické práce přednášela medikům a ošetřovatelkám o dětském vývoji. Svoji zkušenost shrnula spolu s Kennedym a Heymanovou v publikaci The Family as In patient. Po odchodu do penze je činná v Britské asociaci psychoterapeutů (dnes Britská psychoterapeutická nadace, British Psychotherapy Foundation). Rovněž se angažovala v Asociaci dětských psychoterapeutů (ACP), kde také zastávala funkci předsedkyně tréninkového výboru. Spolu s Mirandou Feuchtwang (v té době předsedkyní ACP) zastupovaly ACP a účastnily se zakládání EFPP (Evropské federaci pro psychoanalytickou psychoterapii). Stala se její první jednatelkou a později organizátorkou podvýboru pro styk se zeměmi střední a východní Evropy. Cílem tohoto podvýboru bylo podpořit a usnadnit vznik výcviků v psychoanalytické psychoterapii v bývalých zemích sovětského bloku. V roce 1993 iniciovala založení výcviku v psychoterapii dětí a adolescentů v Československu/České republice při České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP). Lydia Tischler pravidelně podporuje komunitu dětských psychoanalytických psychoterapeutů a účastní se odborných akcí v České republice. V dubnu 2018 přednesla na konferenci Psychoanalytická psychosomatika v dětství a dospívání v Praze příspěvek “Bolí mě bříško” a obdržela čestnou “Fontánu vděku” jako poděkování celé ČSPAP za její přínos a odhodlání rozvíjet v Česku dětskou psychoanalytickou psychoterapii.
