Úvod
Tento text původně vznikal jako součást teoretické práce v rámci výcviku ve skupinové psychoanalytické psychoterapii. Fascinovalo mě téma agrese jako takové. Kde se bere? Proč je někdy těžké ji vyjádřit? Jak s agresí, konflikty a vztekem pracovat tak, aby byly spíše „dobrým sluhou než zlým pánem?“. Část odpovědí mi poskytla psychoanalytická teorie. Sigmund Freud pracuje s pudem smrti (Thanatos) a pudem života (Eros). Kolem roku 1920 zveřejňuje tzv. dualistickou teorii pudu, která staví lidskou agresivitu a sexualitu jako zdroj pudové energie[1].
Téma jsem nakonec zúžila a zabývala se pouze konceptem antiskupiny[2] Morrise Nitsuna. V tomto článku představím autora a jeho koncept, který může sloužit všem, kdo zápasí ve skupinové psychoterapii s konfliktními fenomény mezi jejími členy.
Krátká biografie Morrise Nitsuna
Morris Nitsun byl psycholog, psychoterapeut a skupinový analytik, který se své praxi věnoval přes padesát let. Narodil se ve Worcesteru, v malém městě v Jihoafrické republice jako nejmladší ze tří dětí. Nitsunovi rodiče byli litevsko-židovští přistěhovalci, Morrisův otec, Joseph Nitsun, pracoval jako podnikatel. Otcova rodina zemřela během holokaustu. Morrisova matka Bessie (rozená Joffie) utekla ze Sibiře, kde její rodina žila v politickém exilu. Bessie byla ženou v domácnosti.
Morris Nitsun vystudoval psychologii na Wits University v Johannesburgu, kde také získal doktorát. V roce 1968 utekl před omezeními apartheidu do Spojeného království, kde začal pracovat jako psycholog v National Health Service (NHS), v roce 1973 se stal vedoucím sekce psychologů v nemocnici Goodmayes ve východním Londýně. V soukromé praxi vedl skupinovou psychoterapii, po celý život se věnoval malbě (mezi lety 1969–1972 studoval distančně umění v Londýně, své obrazy vystavoval v mnoha galeriích). Zemřel v listopadu 2022 ve věku 79 let před uvedením nové knihy spojující jeho malby a celoživotní práci psychologa. Nitsunův životní partner, Toni Fagin, zemřel čtyři týdny po smrti Morrise (Kleinot, 2023).
Antiskupina, teoretická východiska
„Destruktivní procesy ve skupinovém uspořádání, které mohou být dlouhodobé a poškozovat členy skupiny, jsou v centru zájmu posledních 15 let. Před tím na tyto jevy poukázal W. R. Bion (1958). Bion ve své práci Zkušenosti ze skupin (Experiences in Groups) ukazuje, jak se ve skupinách […] vynořovaly primitivní a destruktivní způsoby fungování (Roberts & Pines, 1998, s. 112).“ Tyto destruktivní procesy nazval Bion tzv. „basic assumptions“ (základní předpoklady). Ve skupině základního předpokladu, na rozdíl od pracovní skupiny, převažují regresivní tendence, které zamezují skupinové kohezi a růstu.
První skupina základního předpokladu se dle Biona nazývá závislostní –
v ní je omnipotentní vůdce, skupina je zaseknutá „v podřízení se autoritě“, členové skupiny předpokládají, že se společně sešli, aby od vedoucího skupiny obdrželi léčbu (Bion, 1961, s. 147) bez toho, aby se museli sami přičinit.
Druhá skupina základního předpokladu je skupina párování. V ní se pozornost upíná k nějaké budoucí události, která ulevuje od bezmoci a beznaděje v přítomnosti. Ve skupině probíhají úvahy o tom, že manželství by mohlo ukončit potíže neurotického charakteru, že skupinová psychoterapie by mohla přinést revoluci ve společnosti, pokud by se více rozšířila, že následující roční období bude příjemnější nebo že by se měl vytvořit úplně nový druh společenství – „vylepšená skupina“ (Bion, 1961, s. 151). Představy se mohou upínat i k vedoucímu skupiny, který skupinu zachrání před pocity zoufalství a destruktivity. Na rozdíl od skupiny závislostní je důležité, aby se falešná představa „vůdce-zachránce-Mesiáše“ skupiny nezrodila. V případě, že by se zrodil, naděje skupiny by byla oslabena, už by nebylo v co doufat, k čemu se upínat. Pocity bezmoci a beznaděje by byly tím pádem skupinou opakovaně znovu zažívány (Bion, 1961, s. 151).
Skupina boj-útěk je založena na předpokladu, že se skupina schází, aby společně proti něčemu bojovala nebo před něčím unikla (Bion, 1961, s. 152). Ve skupině převládají pocity paranoie a soutěživosti.
Bion vychází z teorií Melanie Kleinové zabývající se psychickými procesy v raných fázích psychického vývoje. Dle Biona „procesy popsané Kleinovou umožňují porozumět i dějům probíhajícím při navazování kontaktu dospělého člověka s emocionálním životem ve skupině
a umožňují porozumět dynamice skupiny, hlavně z hlediska masivní regrese […] (Bion, 1961, s. 141).“ Saic (2017) doplňuje, že „jádrem této regrese je přesvědčení, že skupina, na rozdíl od náhodného shromáždění jednotlivců, vzniká na základě ztráty individuální odlišnosti jednotlivců, v podstatě totožné s depersonalizací. Pro existenci skupiny je tedy nutné, aby její členové zažívali zmíněnou regresi.“
Wilfred Bion (1897–1979) dle Morrise Nitsuna nahlížel na skupinové fenomény příliš negativní perspektivou: nadmíru zdůrazňuje, že ve skupinách převažují regresivní a destruktivní aspekty. „V tomto přístupu je jen málo, pokud vůbec nějaký, prostor pro optimismus a konstruktivní pohled na skupinové vztahy. Skupina se neustále cyklí v archaických vzorcích vztahování se, které udržují iluzi pracující skupiny (Nitsun, 1996, s. 10). Bionův přístup ke skupinové psychoterapii se dle Nitsuna právě proto nestal mainstreamovým. Výzkumy také ukazují, že Bionovy teorie skupiny vykazují v klinickém prostředí nedostatečné výsledky (Malan et al. 1976 in Nitsun, 1996, s. 11).
Nitsunovi není blízká ani skupinová teorie Sigmunda Heinze Foulkese, zakladatele skupinové analýzy, který podle něj opomíjel agresi ve skupinách úplně
a ve skupinách viděl pouze její pozitivní potenciál. „Podle autora knihy (Morrise Nitsuna) Foulkes vytvořil mocnou vizi skupinové léčby, ale idealizoval ji. Předkládá životopisný materiál zakladatele skupinové analýzy a naznačuje, proč Foulkes potřeboval optimistický pohled na skupinu. A to, i když si byl hluboce vědom self-destruktivních sil v lidské povaze (Grygar, 2003, s. 61).“
Dále si pak „Foulkes v souvislosti s destruktivitou ve skupinách představoval, že by členové skupiny měli svou agresí spíše napadat vlastní neurózy než sebe navzájem. S touto představou si mohl dovolit složit ruce do klína a dovolit skupinovému procesu, aby pokračoval sebeanalytickou (self-analytic) cestou. Skupinová analýza je tak podle Foulkese analýza skupiny skupinou včetně vedoucího (Roberts, Pines, 1998, s. 117).“
Morris Nitsun se snaží o sloučení teorií Biona a Foulkese v integrativní, dialektický přístup s možností konkrétní, klinické i neklinické aplikace. Při definici teoretického konstruktu antiskupiny vychází ze své výcvikové zkušenosti a zkušenosti výcvikového terapeuta. Agresi chápe jako produktivní součást emočního vývoje ve smyslu Jacobsona a Winnicotta: „Pochopení a integrací naší vlastní agrese zamezujeme štěpení nebo popření ve snaze čelit vlastnímu vzteku, hněvu, nebo násilí. Díky výše zmíněnému budujeme naše opravdové self (Tuttman in Nitsun, 1996, Předmluva, s. x ).“
Projevy antiskupiny ve skupinové psychoterapii
Konkrétní definici antiskupiny popisuje Nitsun takto:
“Antiskupina představuje široký pojem sloužící k popsání destruktivních jevů, které ohrožují celistvost skupiny a její terapeutický vývoj, jedná se o soubor postojů a podnětů, vědomých i nevědomých, které se v různých skupinách projevují různě. Antiskupina se podle mého názoru vyskytuje ve většině skupin, ne-li dokonce ve všech, v některých se její působení podaří poměrně snadno vyřešit, v jiných podkopává a boří základy, na nichž skupina spočívá. Objasnění jejího vzniku a podstaty proto přikládám nesmírný – možná přímo klíčový – význam. Úspěšné vypořádání se s antiskupinou, podle mého, znamená zlomový okamžik ve vývoji skupiny. Tím, že skupina dokáže antiskupinu zvládnout, se nejen snižuje potenciální nebezpečí výskytu destruktivních projevů, ale zároveň to přispívá i k posílení skupiny, zajištění její životaschopnosti a uvolnění jejich tvůrčích možností (Nitsun in Grygar, 2003, s. 44-45).“
Poprvé zmiňuje Morris Nitsun termín antiskupina v roce 1991 v článku v Group Analysis[3]. Zaměřuje se v něm na vztek a acting out (=odehrávání[4]) členů skupiny ke skupině. Destruktivní procesy ve skupině mají dle Nitsuna vícero zdrojů. Prvním z nich je úzkost, strach a nedůvěra ve skupinový proces. Druhou příčinou je neuspokojení vlastních narcistických potřeb (Nitsun 1996, s. 25-26), které jsou spíše uspokojeny v individuální psychoterapii (empatický, zrcadlící terapeut/ka jako „otec“ nebo „matka“, bez přihlížení ostatních sourozenců). Nitsun „říká, že částečné vysvětlení (odmítání skupiny) leží v primárním vztahu matka-dítě, a v přání naplnit tuto idealizovanou fantazii o totálním splynutí, napravit raná zklamání v emočním vývoji následovaná vztekem a prázdnotou. Ve skupině se pak musí vyrovnat s tím, že terapeut je pro celou skupinu a ne pro jednotlivce (Peřich, 2016).“
Skupina může být jejími členy zažívána jako zanedbávající, emoční odkrývání se ostatním může být pociťováno jako ponižující a vyvolávající stud. Třetím zdrojem destruktivních procesů je jejich aktivace mezi jednotlivými členy během samotného skupinového procesu. Toto chování může být projevováno přímo – např. nepřátelským postojem nebo nepřímo: rivalitou, závistí, destruktivní soutěživostí. Pokud se tyto projevy nepodaří ve skupině tzv. zkontejnovat[5] a vyřešit, je skupina zažívána jako nebezpečná a ohrožující.
Nitsun pak rozlišuje agresi ve skupině (mezi jejími členy) projevující se vztekem, rivalitou
a nepřátelstvím. Upozorňuje ale, že ve skupinové psychoanalytické teorii chybí práce s agresí vůči skupině jako takové. Ve skupině „dochází ke štěpení, při němž všechno dobré je soustředěno na idealizovanou fantazii o individuálním vztahu a vše špatné je projikováno na skupinu, která je frustrující a deprivující. To rozpoutává primitivní hostilitu a vztek ve formě anti-skupinových útoků (Peřich, 2016).“
Antiskupinové procesy se dle Nitsuna ve skupině mohou projevit manifestně (ve formě útoků na skupinu, devalvací skupiny, vypadáváním ze skupin, nepravidelností v docházce atd.), ale i latentně. Latentní antiskupina se projevuje skrytě a souvisí s brzkou intrapsychickou nebo interpersonální zkušeností většinou v rodině a vyvolává nedůvěru ve skupinu. Latentní a manifestní významy se poté navzájem podněcují a vyvolávají začarovaný kruh destruktivního procesu a protiterapeutické kultury (Nitsun, 1996, s. 58).
Jako účastnice dlouhodobé, psychoanalytické skupinové (výcvikové) psychoterapie mohu potvrdit, že ve chvíli, kdy byl konduktor schopen konfliktní situace pojmenovat, přijmout a účastníkům vrátit ve stravitelné podobě, bylo to pro mne, ale i pro celou skupinu, významné. Všichni jsme si zažili, že konflikt je možné přežít, je možné se k němu vrátit a v bezpečném prostředí propracovat bez toho, aby se celá skupina rozpadla (nutno podotknout, že výcvikové skupiny jsou specifické svým složením, v pacientské skupině by byl průběh patrně jiný…). Vzájemně jsme podpořili skupinovou kohezi a sdílenou zodpovědnost za chod a atmosféru na skupině. Tím jsme také (i díky konduktorovi) zamezili vývoji destruktivních, antiskupinových procesů. Právě rovnováha mezi kreativními a destruktivními silami je pro Nitsuna důležitá, protože zamezuje přílišné idealizaci skupiny.
Vývojové fáze a antiskupina, role konduktora
Jak již bylo řečeno výše, antiskupina se může projevovat různě, v každé skupině specificky, v destruktivních podobách vyžaduje aktivní zásah konduktora. „Destruktivní skupinové fenomény – pokud se s nimi léčebně nepracuje – pak s velkou pravděpodobností přechází v destruktivní fázi vývoje skupiny (Grygar, 2009, s. 66).“
Podle Nitsuna je včasná fáze skupiny zabarvena nejistotou účastníků (jejich strach z vyloučení, útoku, nepřátelských předsudků, ztráty kontroly), členové se nacházejí v nové, neznámé situaci, skupina ohledává svou roli a smysl, což je samo o sobě zúzkostňující. Ve střední fázi skupiny se začínají projevovat problémy s dominancí a mocí mezi členy, rivalitou a začínají se vynořovat konfliktní situace, což pro skupinu představuje destabilizační faktor. V terminační fázi se již snižuje pravděpodobnost vzniku antiskupiny, skupina je vyspělá, účastníci si důvěřují a jsou otevřenější a odvážnější pustit se do konfrontace s ostatními. Jako destabilizační může být pociťováno truchlení nad koncem skupiny, strach ze separace a úzkost z opuštění (Nitsun, 1996, s. 60).
Konduktor[6] má ve skupinové psychoterapii důležitou a velmi náročnou roli. Na jedné straně musí vnímat skupinovou dynamiku a skupinovou matrix[7], na stranu druhou musí být schopen zachytit svůj vlastní protipřenos vůči jednotlivcům i celé skupině. „Po vytvoření stabilního fyzického a časového skupinového prostoru je dlouhodobým úkolem skupinového analytika budovat a „držet“ bezpečný skupinový sociální prostor. Prostor, ve kterém se postupně vytváří předpoklady pro identifikaci jedinců se skupinou. Prostor, kde se původní analytikovy ego podpůrné funkce přenáší z jeho osoby na celou skupinu (Grygar, 2009, s. 65).“
Ve fázi konstituce skupiny volají její účastníci po aktivní účasti konduktora, který tuto potřebu na jedné straně saturuje (pro pocit společného bezpečí), na stranu druhou frustruje. Skupinová analýza totiž není strukturovaná a za „volný“ obsah jsou více či méně odpovědni její členové. Právě v tom má skupina potenciál interpersonálního učení tak, jak zmiňuje např. neanalytický, psychodynamický psychoterapeut Irwin Yalom (Yalom, 2021) (sám Nitsun Yaloma kritizuje pro příliš pozitivní vidění skupiny v duchu idealizovaných skupin S. H. Foulkese).
Skupinový analytik tedy analyzuje jak psychické procesy (např. fantazie a konflikty) jednotlivců ve skupině, tak i skupinový proces. V destruktivních fázích skupiny je aktivnější, skupinu více vede a řídí, ve fázích, kdy má skupina již vlastní autonomii, se analytik stahuje. Hlavním úkolem konduktora je umožnit skupině „vyléčit se pomocí skupiny“, nesmí ale ani opomenout jednotlivce, kterého situačně umisťuje do centra skupiny. Jeho úkolem je jak držet bezpečný, skupinový rámec, ale i „mentální prostor jedince“. Bezpečný prostor nepotřebují pouze členové skupiny, je důležitý také pro samotného analytika. Nitsun ve své práci v osmé kapitole zmiňuje důležitost výcvikových institutů, podpory kolegů a pravidelných supervizí (Nitsun, 1996, s. 195). Neméně důležitá je analytikova sebereflexe vlastních destruktivních, agresivních pocitů vůči jednotlivcům, ale i celé skupině. Obzvláště ve chvílích, kdy skupina na analytika útočí.
Klinická praxe antiskupiny
Cílem psychoterapie je vnitřní změna. Nitsun spatřuje i v antiskupině prostor pro transformaci. Devátou kapitolu věnuje teoriím kybernetického modelu[8], konceptu autopoiézie[9], dialektice změny[10], propracovává se k modelu, který mi je nejbližší a nejsrozumitelnější: skupinu chápe jako přechodový objekt.
Pojem přechodového objektu a přechodových jevů zpracovává Donald Woods Winnicott, britský psychoanalytik, poprvé ve svém referátu v roce 1953[11]. Přechodový objekt může být např. dečka, plenka nebo dudlík a novorozenec jej využívá, když ještě nerozlišuje mezi sebou a okolním prostředím. Přechodové jevy se odvíjejí v prostoru mezi matkou a dítětem, jsou to psychické prostory, spojení mezi fantazií a realitou. „K označení oblasti zkušenosti nacházející se mezi palcem a plyšovým medvídkem, orální erotikou a pravým objektním vztahem, primární tvůrčí aktivitou a projekcí toho, co již bylo introjikováno, mezi primárně nevědomou zavázaností a uznáním závaznosti („Řekni: „ta““) jsem zavedl pojmy „„přechodové objekty““ (transitional objects) a „„přechodové jevy““ (transitional phenomena) (Winnicott, 2018, s. 16)“. Přechodové objekty a přechodové jevy dítěti pomáhají s vyrovnáním se s úzkostí a stresem ze separace s matkou. Tyto prostory jsou vlastně iluzí, ve které se mohou odehrávat imaginativní a hravé procesy (Nitsun, 1996, s. 211) stejně tak jako se mohou odehrávat ve skupinovém procesu. Jacobson (1989) pak skupinu chápe jako objekt v kulturním slova smyslu, kdy její členové vytváří „malou, dočasnou společnost“, která má své základy v přechodovém prostoru skupiny (Nitsun, 1996, s. 212)“.
Co si z definice antiskupiny, jejího destruktivního i kreativního potenciálu odnést do klinické praxe? Pro mě samotnou (a doufám, že i pro kolegy) představuje koncept antiskupiny zajímavou perspektivu pro skupinovou práci, především pro jasnou a otevřenou definici toho, že destrukce ke skupinové práci patří. Antiskupina poukazuje na to, že destruktivní fenomény jsou normální součástí skupinového procesu, ale pokud se stávají „antiskupinou patologickou, charakterizovanou fragmentací a bionovskými útoky na spojení, tedy na schopnost skupinového myšlení (Zahradník, 2015, s. 84)“ vyžadují aktivní zásah konduktora.
Literatura
Bion, W. R. (1961). Experience in Groups. New York, NY: Basic Books.
Foulkes, S.H. (1984). Therapeutic group analysis. London: Karnac Books
Grygar, L. (2003). [Recenze knihy The anti-group: Destructive forces in the group and their creative potential, od M. Nitsun]. Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu, 5(1), 60–62.
Grygar, L. (2009). Destruktivní fenomény ve skupinové analýze. Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu, 11 (1), 64–79
McWilliams, N. (2015). Psychoanalytická diagnóza: Porozumění struktuře osobnosti v klinickém procesu (H. Drábková, Přel.). Praha, Česko: Portál.
Mitchell, S. A., & Black, M. J. (2022). Freud a po Freudovi: Dějiny moderního psychoanalytického myšlení (Š. Kovařík, Přel.; 2. vyd.). Praha, Česko: Stanislav Juhaňák – Triton.
Nitsun, M. (1996). The anti-group: Destructive forces in the group and their creative potential. New York, NY: Routledge.
Roberts, J., & Pines, M. (1998). Skupinová analýza v praxi. Praha, Česko: Psychoanalytické nakladatelství.
Winnicott, D. W. (2018). Hraní a realita (P. Le Roch, Přel.). Praha, Česko: Portál.
Yalom, I. D., & Leszcz, M. (2021). Teorie a praxe skupinové psychoterapie (H. Drábková & M. Hajný, Přel.; 4. vyd., v Portále 3. vyd.). Praha, Česko: Portál.
Zahradník, P. (2021). [Recenze knihy Beyond the anti-group: Survival and transformation, od M. Nitsun]. Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu, 23(1), 85–87.
Články a rozhovory v online médiích:
Kleinot, P. (2023, January 20). Morris Nitsun obituary. The Guardian. https://amp.theguardian.com/society/2023/jan/20/morris-nitsun-obituary
Peřich, T. (2016, October 17). Destruktivní procesy ve skupinové psychoterapii. Psychoanalýza dnes. https://psychoanalyzadnes.cz/2016/10/17/destruktivni-procesy-ve-skupinove-psychoterapii/
Saic, M. (2017, November 30). Bionova teorie skupiny základního předpokladu. Psychoanalýza dnes. https://psychoanalyzadnes.cz/2017/11/30/bionova-teorie-skupiny-zakladniho-predpokladu/
Schücková, D. (2017, February 13). O čem skupiny mlčí? Aneb konference o skupinové psychoterapii ČSPAP. Psychoanalýza dnes. https://psychoanalyzadnes.cz/2017/02/13/o-cem-skupiny-mlci-aneb-konference-o-skupinove-psychoterapii-cspap/
[1] Viz: Freud, S. (1990). Mimo princip slasti (P. Babka, Přel.). Praha: Avicenum.
[2] Nitsun, M. (1996). The anti-group: Destructive forces in the group and their creative potential. New York, NY: Routledge.
[3] Nitsun, M. „The Anti-Group: Destructive Forces in the Group and their Therapeutic Potential“, Group Analysis, Vol. 24, No. 1 (1991), s. 7-20
[4] „Odehrávání […] představuje každé chování, které považujeme za projevení přenosových pocitů, jež pacient není schopen jasně emočně vyjádřit nebo se ještě necítí dost bezpečně na to, aby je přinesl do léčby prostřednictvím slov […]. Chování se neoznačuje jako odehrávání proto, že je dobré, nebo špatné, ale kvůli tomu, že člověka pohánějí k jednání nevědomé nebo disociované emoce a odehrávané chování probíhá nutkavě a bezděčně […] (McWilliams, 2015, s. 131).“
[5] Koncept poprvé použil Wilfred Bion: matka reprezentuje pro kojence tzv. kontejner, do kterého ukládá vlastní negativní, neúnosné, dezintegrované emoce. Matka je dítěti vrací ve „strávené“, přijatelné podobě, které pak kojenec zpět introjikuje. Ve skupinové analýze tuto funkci zastává skupinový analytik.
[6] S. H. Foulkes hledal jiný pojem než pojem „vůdce“ (z německého Führer). „Termín vůdce se mi zdál nevhodný, protože terapeut nejedná jako vůdce skupiny v obvyklém smyslu. Navíc měl tento termín v té době politický nádech (Mussolini, Hitler). Již dříve jsem proto v rámci skupinově-analytické terminologie zavedl označení „konduktor.““ (Foulkes, 1984, s. 54). Sám Foulkes pocházel z Karlsruhe a po nástupu Adolfa Hitlera k moci utekl přes Paříž se svou ženou Ernou a třemi dětmi do Londýna. Pro účely tohoto článku budu používat termín konduktor.
[7] Skupinová matrix je pojem S. H. Foulkese vycházející z neurověd. Skupinová analýza vnímá členy skupiny jako síť vztahů „mezi členy skupiny, v níž má každý jeden prvek/člen skupiny své jedinečné nezastupitelné místo, ale zároveň je propojen
s ostatními členy a rezonuje s nimi. Jako jednu z funkcí matrix a prostředek úzdravy a sebepoznání lze uvést např. podobenství Perseova štítu při zápase s Medúzou: jen díky reflexím jejího obrazu ve svém štítě Perseus neshořel a mohl se
s ohrožujícím objektem konfrontovat, podobně jako jedinec ve skupině se díky odrazu vlastních traumat a nechtěných aspektů v zrcadle skupiny může konfrontovat sám se sebou a integrovat tak své odštěpené části (Schücková, 2017).“ Foulkes dále rozlišuje bazální a dynamickou matrix.
[8] Kybernetický model zdůrazňuje vzájemnou kauzalitu spíše než mechanickou: A nezapříčiní B, ale spíše vztah mezi A a mezi B může být chápán jako důsledek, že A i B patří ke stejnému cirkulárnímu systému (Nitsun, 1996, s. 199). Model je využíván v teorii systémů, kybernetice, ekonomii a přírodních vědách, Nitsun tento model aplikuje na skupinové procesy díky pracím Maruyamy (Maruayma M. (1963) „The second cybernetics: deviation amplifying mutual causal processes“, American Scientist, 51: 164–79.
[9] Pojem autopoiézie vytvořil chilský molekulární biolog Humberto Maturana se svým žákem F. Varelou v roce 1973. Jedná se o pojem, který se snaží „vystihnout povahu systémů, jež nelze vysvětlit z vnějších příčin, nýbrž vznikají a udržují se díky vlastní struktuře.“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/Autopoiesis).
[10] Dialektika změny je nejvíce používaná teorie ze dvou předešlých využívaná ve skupinové analýze (autoři jako Cortesao, Blackwell, Brown and Zinkin ad.). Nitsun vysvětluje koncept dialektiky: dle Morgana (1986) má každý fenomén svůj protiklad: dobro a zlo, život a smrt, den a noc […], ve všech případech je jedna strana závislá na druhé: zimu neznáme bez tepla, den bez noci atd. Protiklady interagují v neustálém napětí. Dialektika je důležitý i pro vývoj psychoanalytického diskurzu, viz autoři Ogden, Thompson a Webb.
[11] Winnicott, D. W. (1953). Transitional objects and transitional phenomena—A study of the first not-me possession. International Journal of Psycho-Analysis, 34, 89–97.
