Úvod

Kastrace je jedním z kontroverzních, ale zároveň ústředních pojmů psychoanalytického diskurzu. Přestože může působit zastarale, jeho význam je zásadní. V psychoanalýze se nejedná o skutečné odstranění pohlavních žláz jako spíše symbol, který propojuje touhu, vztahy a vztahování se k sebe sama.

Tento text si klade za cíl představit pojem kastrace ve dvou hlavních koncepčních rovinách: klasické freudovské a lacanovské. Zatímco u Freuda (2001) je kastrace chápána jako součást vývojového konfliktu v rámci oidipovského komplexu, Lacan (2006) pojem přetváří ve smyslu symbolického ztrácení jako předpokladu subjektivity.

To, co podle Lacana (2006) psychoanalýza odkrývá pod pojmem kastrace, je hluboký pohled do dynamiky lidské existence, který se vymyká běžným konvencím. Nejde o biologický fakt, ale o symbolický pohyb, který zakládá subjekt i možnost druhého. Schopnost žít v mezích, v necelistvosti a v nedosažitelnosti druhého, je zároveň předpokladem skutečného vztahu. (srov. Lacan, 2006)

Vývojový konflikt a počátek superega

Sigmund Freud konstruuje kastrační komplex jako klíčovou součást dětské psychosexuální vývojové linie. Ve fázi oidipovské konstelace se dítě – zejména chlapec – dostává do konfliktu mezi incestní touhou po matce a represivní autoritou otce, jenž je nositelem zákazu. Tato touha po matce je neudržitelná: dítě si uvědomuje, že za její naplnění hrozí trest. A tím trestem je kastrace – doslova ztráta penisu, který je vnímán jako znak moci (Freud, 2001).

U dívky však Freud konstruuje situaci jinak, a právě zde se jeho koncept stává problematickým: dívka nezažívá hrozbu ztráty, nýbrž ztrátu jako výchozí stav. Dívčí zkušenost je tedy podle Freuda (2001) definována vědomím, že penis nemá – a že se proto nachází v méněcenné pozici. Odtud pramení závist penisu, obrácení lásky k otci a formování ženské identity skrze přijetí pasivity.

Freudova konstrukce je sice historicky zatížena androcentrismem, ale zároveň odhaluje něco zásadního (viz Black & Mitchell, 2022): že vstup do subjektivity je podmíněn zkušeností ztráty, frustrace, omezení. Bez symbolického „ne“, bez zákazu a bez vědomí hranic, nemůže vzniknout žádné „já“ schopné vztahu, žádná morálka, žádná kultura.

Freudova koncepce, jak upozornila Hayesová (2024), kastrace tedy spojuje sexualitu, autoritu a morálku: dítě si uvědomuje své limity, zakazuje si určité přání a vytváří si vnitřní řád, který se stává součástí psychické struktury.

Freud (2001) rovněž upozorňuje na ambivalenci vztahu ke kastraci – nejde pouze o strach z trestu, ale i o nevědomou touhu po podřízení se zákazu, který přináší možnost začlenění do řádu a dosažení uznání. Kromě klasické, tzv. pozitivní podoby oidipovského komplexu, popisuje také jeho negativní variantu, kdy se identifikace i erotická vazba přesouvají k opačnému rodiči – chlapec se identifikuje s matkou a touží po otci, u dívky naopak. Tato dynamika poukazuje na větší rozmanitost vývojových cest a na to, že vztah ke kastraci může být vnitřně rozporný (viz Plháková, 2025).

Symbolická funkce a struktura touhy

Jacques Lacan ve své práci navazuje na Freuda, ale významně přetváří a formalizuje freudovské pojmy v rámci lingvistického a strukturálního paradigmatu. Pro Lacana (2006) kastrace nepředstavuje vývojový konflikt nebo konkrétní událost, ale strukturní pozici subjektu vůči symbolickému řádu, který je definován jazykem a zákonem. Jde tedy o strukturální moment a nikoliv traumatický.

Zatímco Freudova kastrace je spjatá s penisem jako tělesným objektem, Lacan (2006) zavádí pojem falus – ne jako orgán, ale jako symbol touhy a moci. Znak něčeho, co subjekt nikdy zcela nevlastní. Znak toho, co je žádoucí, ale nikdy plně dosažitelné. Falus je tedy v Lacanově teorii signifikantem signifikantů – znamením, které strukturuje touhu subjektu, aniž by samo mělo reálný ekvivalent. Nejde o konkrétní anatomický orgán, ale o symbolickou pozici v řádu jazyka. Kastrace v tomto pojetí označuje symbolickou ztrátu, která je nezbytná pro vznik subjektu: subjekt se formuje právě skrze tuto ztrátu a omezení přístupu k falickému významu, čímž se může vztahovat k druhému a vstoupit do řádu symbolického.

Lacan (2006) mluví o kastraci jako o momentu, kdy dítě přestává být vším pro druhého – tedy především pro matku jako nositelku touhy – a uznává existenci třetího – Otce (ve smyslu zákona, nikoli nutně konkrétní osoby či Boha). Tento symbolický Otec zavádí zákon, který přerušuje fúzi s matkou a umožňuje dítěti vstoupit do jazyka, kultury a společnosti. Matka zde navíc představuje přístupový bod k Velkému Druhému – struktuře jazyka a touhy, do níž dítě vstupuje právě skrze přerušení původní dyády. Vstup do symbolického znamená přijmout, že touha nemůže být nikdy plně naplněna, ale právě tato mezera subjekt utváří.

U ženy je situace jiná v tom, že podle Lacana (2006) není symbolicky definována falem, a proto zaujímá vůči jazyku a touze odlišnou pozici. Žena je mimo falický zákon – a tím se otevírá jiná forma toužení, která není určena jen nedostatkem, ale možností být objektem touhy jinak.

Kastrace jako strukturální podmínka touhy a vztahu

Jedním z klíčových přínosů lacanovské reinterpretace kastrace je rozpoznání, že ztráta není jen traumatem, ale podmínkou vztahu. Bez uznání, že nemůžeme mít všechno (ani druhého člověka, ani úplné poznání), není možná ani touha, ani subjektivita. Kastrace tedy není jednorázová událost, ale trvalá struktura nedostatku, která se opakuje v různých podobách – v lásce, řeči, sexualitě, práci i identitě. V práci se může projevovat jako nemožnost plně se realizovat nebo najít definitivní uznání, v identitě pak jako trvající napětí mezi tím, kým jsme, a kým si přejeme být nebo kým nás vidí druzí. (viz Lacan, 2006) 

Tento přístup, jak poukazuje Pechar (2013), také mění pohled na terapii: zatímco klasická psychoanalýza může směřovat k vyřešení oidipovského konfliktu, lacanovská praxe spíše umožňuje symbolické přijetí ztráty, která nikdy nemůže být skutečně překonána. Ve freudovském rámci (viz Freud, 2001) znamená vyřešení konfliktu především identifikaci s otcem a přijetí zákazu incestu, což umožňuje další psychický vývoj a vstup do světa kultury a pravidel. V tomto smyslu je konflikt považován za překonatelný mezník. Klient se tak neučí získat falus, ale žít s jeho nedosažitelností.

Od Freuda k Lacanovi: co zůstává, co se mění

Freud chápe kastraci jako traumatický moment v dětském vývoji – jako zásah zvnějšku, který dítě konfrontuje s omezením vlastní touhy a představou ztráty. Lacan oproti tomu vnímá kastraci jako strukturální princip, jako zákon symbolického řádu, který podmiňuje vznik subjektu. Přesto mezi jejich pojetími existuje kontinuum: v obou případech jde o zkušenost ztráty nebo omezení, bez níž by nemohl vzniknout subjekt ani touha (srov. Pechar, 2013).

Zatímco Freud (2001) tematizuje „ne“, které přichází z vnější autority – otce, společnosti, zákazu – Lacan (2006) ukazuje, že ono „ne“ je vždy již strukturálně přítomné v samotném jazyce. Kde Freud mluví o superegu jako o vnitřně přítomném zákazu, Lacan zavádí funkci symbolického otce; kde Freud pracuje s psychosexuálními vývojovými fázemi, Lacan myslí v rovině jazykových struktur. A přesto platí: bez ztráty není touha, bez omezení není subjekt.

Kastrace jako prostor nemožnosti a vztahu

Možná nejhlubší aspekt kastrace v psychoanalýze spočívá v tom, že není čistě negativní. Ztráta, kterou kastrace označuje, není jen něco, co už nemáme, ale především něco, co nikdy mít nemůžeme – a co právě proto definuje naši existenci. Je to nemožnost, která paradoxně umožňuje vztah: k druhému, ke společnosti, k sobě samému. (viz Freud,2001; Lacan, 2006; Pechar, 2013)

Bez kastrace by nebyla žádná mezera, žádný jazyk, žádná symbolická výměna. Vše by bylo jedním celkem, bez rozlišení. Kastrace tedy otevírá prostor, v němž se subjekt může pohybovat, myslet, cítit a milovat. Je to zkušenost, která zakládá naši lidskou omezenost, ale i naši jedinečnou schopnost toužit, tvořit a chápat druhého jako jiného.

Z této perspektivy se ukazuje, že právě touto optikou se Freud a Lacan – navzdory rozdílné terminologii – hluboce protínají. Oba totiž věří, že subjektivita nevzniká bez bolesti. Ale zatímco Freud (2001) ještě doufá v její vyřešení, Lacan (2001) tvrdí, že ztráta je věčná – a právě tím plodná.

Kastrace jako naše nejhlubší lidskost

Kastrace není pouhý klinický nebo vývojový termín. Je to metafora toho, co znamená být člověkem: nebýt celistvý, nebýt vším, nebýt ve středu všeho – a přesto se vztahovat, přesto chtít, přesto se pokoušet říct a být slyšen. Jako taková je kastrace temným zrcadlem touhy –připomíná nám, že to, co nemáme, je to, co nás definuje. Dost pravděpodobně i to, po čem jsme toužili, ale nikdy jsme se toho nesměli dotknout.

Pochopení kastrace jako strukturálního rámce, nikoli traumatického faktu, umožňuje nejen hlubší vhled do psychoanalytické teorie, ale i etickou reflexi vztahu. Vždyť právě tam, kde uznáme, že druhého nemůžeme vlastnit, že mu nikdy nemůžeme patřit, ani ho zcela poznat – právě tam může začít skutečný vztah.

A možná právě proto zůstává kastrace nejvíce lidským z psychoanalytických pojmů: není to jen o ztrátě, ale o ochotě nést ztrátu jako předpoklad vztahu, řeči a touhy. A to je zkušenost, která nás formuje hlouběji než jakýkoli orgán, zákon nebo symptom.

Zdroje:

Black, M.J., Mitchell, S.A. (2022). Freud a po Freudovi: Dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Praha: Triton.

Freud, S. (2001). The standard EDN vol 9 (The complete psychological works of Sigmund Freud): Jensen’s ‘Gradiva’ and other works, Volume IX 1906–1909. London: Vintage.

Hayes, N. (2024). A little history of psychology. New Haven: Yale University Press.

Lacan, J. (2006). Écrits. New York: W.W. Norton & Company.

Pechar, J. Lacan a Freud. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Plháková, A. (2025). Teoretické základy psychoanalýzy: Cesta k porozumění lidské mysli. Praha: Triton.