Text odzněl 10.4 2025 ve formě komentáře k přednášce Lenky Goldové Propojení psychoanalytických konceptů s poznatky současné neurovědy v rámci odborných setkání České psychoanalytické společnosti.
Freud v době zrodu moderní neurovědy
V historii neurověd bylo převratné 19. století – byl vynalezen mikroskop a techniky barvení histologických preparátů, které napomohly zkoumat podstatu buněk jednotlivých tkání. Purkyně, Golgi, Ramón y Cajal, Galvani, Paul Broca, Wernicke jsou největší jména této doby a samozřejmě další velikáni, jiným způsobem uvažující, neurologové Charcot, (jiný etiopatogenetický pohled na projevy neurologických příznaků), Jackson (koexistence duševních a biologických procesů), Bernheim (formulace hypnózy) – do takovéhoto století se narodil Sigmund Freud. Ještě za studií pracoval v laboratoři Ernsta Bruckeho, jeho výzkumné práce o mihuli říční měla velký ohlas. Pracoval mnoho let jako neurolog, anatom, jako histolog zdokonalil techniku barvení histologických preparátů. Poté se Freud, ovlivněn Charcotem, Jacksonem i Bernheimem a ročním pobytem ve Francii, postupně odvrací od dominujícího biologického pojetí psychických funkcí a z neuropsychologie se postupně posouvá k metapsychologii. Na základě empirie v klinické práci rozvíjel teoretické koncepty, na kterých stojí psychoanalýza. V mnohých ohledech se psychoanalýzou inspirují společenské vědy a obecně postmoderní kultura. Můžeme pociťovat úžas nad Freudovým dílem a vděčnost za to, že jsme jeho čtenáři, studenti, a troufám si říci, pokračovatelé, a účastníci jeho metody.
Freudův Projekt jako znovuobjevovaný základ neuropsychoanalýzy
V r. 1895 napsal Projekt vědecké psychologie, který za jeho života nebyl vydán. O 100 let později, kolem roku 1990, vzniká hnutí neuropsychoanalýzy, sdružené ve společnostech v NYC, Londýně a Kapském městě, jehož členové odvozují svůj původ právě od Freudova Projektu vědecké psychologie. V psychoanalytickém modelu mysli propojují psychoanalytické teorie s neurovědami, kognitivní psychologií, a biologickou psychiatrií a vytváří nové postupy techniky v neuropsychoanalýze pro specifické okruhy pacientů.
Čtení Projektu vědecké psychologie umožňuje sledovat krok po kroku pečlivý vědecký postup Freuda, který je pro něj typický. Začíná pozorováním a popisem neurofyziologických a psychologických dat a pak tvoří závěry, které mají stále širší významy. V Projektu jde jak o první nástin myšlenek o primárním a sekundárním procesu, tak konstrukci integrovaného modelu mysli založeném na představě ekonomie pudů a kvantifikaci energií. Popisuje i vědomé ego, testování reality, zkušenost uspokojení, vztahy mezi slastí a frustrací, afekty, egem a objekty. V tomto díle se také prvně objevují náčrty konceptu apres coup\ deferred action (Eickhoff, 2006). Freudova pečlivost a zároveň schopnost zobecnění jsou typické pro jeho rukopis i v dalších dílech, které můžeme přiřadit k nejvíc inspirativním pro neurovědy. A jsou to doslova klasická ikonická díla jako je Výklad snů z r. 1900, jehož struktura je opravdu dokonalá, a to zejména jeho 7. kapitola, kde formuluje topografický model – zavádí pojmy vědomí, nevědomí, předvědomí, cenzura, vytěsnění, psychická regrese, dynamická koncepce paměti. A v neposlední řadě také formuluje dva principy mentálního fungování – slasti a reality.
Současná kritika neuropsychoanalýzy
Je třeba podotknout, že po napsání Projektu se Freud rezignoval na setrvání psychoanalýzy v rámci neurofyziologie. André Green poukázal na to, že odvaha vzdát se této ambice, umožnila ustanovit psychoanalýzu jako svébytnou metodu (Green,2014). A je to právě André Green, který je představitelem radikálního proudu odmítání neurobiologických konceptů a jejich snahy je propojovat s psychoanalýzou. Ve svém článku/komentáři Consilience and Rigour (Green,2014) poukazuje na limity možnosti srovnání psychoanalytické a neurobiologické metody. Musely by být na stejné úrovni komplexity a zároveň redukovatelné na společné faktory. Poukazuje na nemožnost pokusně srovnávat nevědomé fungování nižších savců a člověka, když nepanuje shoda filozofů vědy na tom, jak vnitřní reprezentace – qualia – vznikají. Kde a jak v mozku vzniká vědomí, nevíme. To, co pozoruji, nějak promýšlím, každý máme nějaký subjektivně jedinečný obraz, který je determinován subjektivním fenomenálním vědomím daným jeho nositelem a pozorovatelem (Horáček,2021). Pro André Greena to však není o tom, že by byl dialog nemožný. Je odpůrcem integrace, námitky se týkají metodologie i misinterpretací. Například poukazuje na to, že Solms kvalitativní vjem popisuje jako reprezentaci, ale pro Freuda je to vždy spojené s vnímáním a pokud je to spojené s vnímáním, tak výstupem je pocit, slovo, myšlenka – tedy vědomý proces. Pro Freuda nevědomé nemá kvalitu, není, jak to zachytit a registrovat. Green souhlasí s Panskeppem, že pudy jsou zvnitřněné vzorce neúspěšných pokusů o motorické vybití a vůbec vnímá organizaci struktury mozku, zjednodušeně řečeno, postavenou více na motorice než na senzorice. Green očekává od neurobiologie a neurovědy objasnění, jak mozek pracuje, než kumulaci dalších chemických substancí, či referencí o lokalizaci nervových drah. Zdůrazňuje, že číst Freuda není o tom, že by měl nějakou větší speciální pravdu, nebo že by ji měl větší než následovníci, kteří s ním nesouhlasili. Doporučuje číst Freuda tak, že sledujeme jeho vnitřní konzistenci napříč jeho dílem, a vývoj jeho myšlení než vytrhávat izolovaně části, střípky z jeho textů. To je pro něj ta přísná a precizní důslednost. Přijde mu neuskutečnitelné dělat kompromis mezi metodami, které nejsou kompatibilní (tamtéž, Green, 2014). David Holub poukazuje, že neurobiologický akcent inhibuje symbolizaci, funguje sterilním, zvěcňujícím způsobem. Klient/analyzand, zakouší a používá terapeuta/analytika, nikoliv jeho znalosti. Čili, neuropsychoanalytický přístup se jeví obranou vůči tvořivému myšlení (Holub,D. Časopis Psychoterapie, 2014).
Druhá polovina 20. století a nové integrační pokusy
20. století je ve srovnání s tím 19. nepochybně svými objevy v biologii, chemii, aplikované fyzice, molekulární genetice, informačních technologiích neméně převratné. Jen ve velmi povrchním přehledu: Brodmanovo rozdělení mozku do 52 segmentů podle typu buněčné struktury, vznik a v druhé půli 20. století expanzivní rozvoj zobrazovacích metod mozku, ventrikulografie, později výpočetní tomografie, magnetická rezonance, objevení paměťových stop, objev EEG, syntéza molekul psychofarmak a masivní rozvoj jejich výroby, výzkum neurotransmiterů, objevy neuroplasticity, neuronálních rytmů, hippokampus a souvislost s pamětí – neurobiologie traumatu, zrcadlové neurony, střevní mikrobiom a vztah k mozku. Objevují se však, i když se jeví méně zjevné, a ne tak dominující jako biologické pojetí, psychologické koncepty a integrační pokusy, snažící se překlenout trhlinu mezi neuropsychologickou a metapsychologickou rovinou. Jen ty nejznámější autoři: teorie attachmentu, (John Bowlby), Antonio Damasio – neurobiologický model vědomí, Solms a Turnbull paradigma neurologického nevědomí, Erik Kandel, který psychoanalýzu vidí jako nejkoherentnější a intelektuálně nejuspokojivější model mysli – a svými pracemi dává smysl podpořit propojování psychoanalytického pohledu a biologie. Mezi psychoanalytiky blízké přístupům neurovědě je důležité vzpomenout G. Gabbarda, nebo P. Fonagyho, nebo třeba Otto Kernberga. Freud věřil, že v budoucnosti bude psychoanalýza na základě poznatků biologie a neurověd mít větší opodstatnění. V textech z roku 1933 přemýšlel o propojení psychoanalýzy s biologií, o možnosti ovlivňovat procesy v mozku chemickými látkami (Freud, 1933). A jaká je situace psychoanalýzy po více než 100 letech? Psychofarmaka jsou od 50. let 20 století nejmasovější léčbou a psychoanalýza zároveň s tím, jak postupují objevy v neurobiologii, upadá na významu. Zejména v USA odešla z výsluní a už zdaleka není královnou na poli psychoterapie. Trendem jsou rychlé metody, slibující racionální postupy a poradenství. Stále je problémem v současném výzkumu funkce mozku a paměti zahrnout přístupy založené na terapeutickém vztahu (McWilliams,2022). Nancy Andreasen, světoznámá psychiatrička, již v roce 1998, vyslala do světa varování o nedostatku psychoterapeutů, a o tom, že léčba založená pouze na psychofarmakologii má své limity. (Quinodoz,2005). Filozof vědy Thomas Kuhn nazval přístup k realitě paradigmatem. Období osvícenství vedlo k většinovému materiálně-mechanickému paradigmatu. To však ještě přetrvává v mnoha oblastech navzdory tomu, že ve fyzice kvantová teorie přinesla nové paradigma. Neurovědy čekají na svou kvantovou teorii.
Paměť, čas a bytí s druhým – teorie intersubjektivity
Boston Change Process Study Group, v čele s Danielem Sternem, mluví o významu uplývání času v psychoanalýze (Palková,2011). Jde o významný současný model změny v psychoterapii, podložený vědeckým pozorováním, empirickými studiemi a klinickou zkušeností, který se věnuje sdílenému okamžiku „momentu setkání„, který zásadním způsobem ovlivňuje budoucnost a bytí s druhým. Vztah mezi minulostí, přítomností a budoucností jsou v psychoanalýze klíčové. Sám Freud se věnoval plynutí času. Nejenom ve vývojovém smyslu, ale také v chápání nevědomí jako místa bezčasí. Psychoanalýzu často srovnával s archeologií, která mu byla dobrou metaforou pro odkrývací práci analytika. Čas je čtvrtým rozměrem našeho světa, je nemateriální a neviditelný, je ale měřitelný. Řecká filozofie vytvořila pojetí času chronos a kairos. Kairos je subjektivně prožívaný čas, čas prožívání, pocitu, významu, zážitku a smyslu. Hodně se tomu věnuje fenomenologická filozofie. Kairos dokáže snad nejvíce přiblížit umění. Je charakterizován vynořením vzpomínky, představy, myšlenky. Má blízko k asociativní funkci, kreativitě. Daniel Stern a jeho spolupracovníci se věnují chápání intersubjektivity v jeho základním prvku – v tzv. sdíleném přítomném okamžiku. Nejde tedy jenom o osobní historii pacienta, ani o to, že prostřednictvím přinášeného materiálu se snažíme o interpretaci minulosti a vlivu na přítomnost a budoucnost. Přítomnost ovlivňuje minulost neboli ovlivňuje způsob, jakým si vzpomínky vybavujeme. Přítomné prožívání determinuje to, jak o sobě v minulosti přemýšlíme. Sdílený přítomný okamžik je základním prvkem vztahového pole. Není zachytitelný verbálně, symbolicky a explicitně (Martina Palková, Revue psychoanalytické psychoterapie, 2011). Můžeme jej reflektovat pouze zpětně, ne v daném okamžiku. Je to reflexivně nevědomé prožívání. Původně bylo považované implicitní vědění za primitivnější a limitovanější. Ztotožňovalo se se senzomotorickou inteligencí, které bylo pak vývojově nahrazováno verbálním, symbolickým myšlením. V současnosti je nahlíženo jako extrémně bohatý systém. Vědění „bytí s druhým“ zůstává pravděpodobně v implicitním modu po celý život. Proces v terapii probíhá jak v narativním, tak v implicitním módu. Narativní si můžeme představit jako osobní historii a zjednodušeně všechno mimo terapeutickou místnost, implicitní jako vztahové pole, alianci, přenos, protipřenos, vše, co se děje mezi pacientem a analytikem. Zmiňuji to zde jako doklad, že teorie a praxe intersubjektivity nám slouží v naší praxi jako paralela k tomu, co popisují neurovědecké poznatky. Termín uplývání času je zároveň neměřitelnou jednotkou a zároveň měřitelnou konstantou v podobě času (frekvence a délka jednotlivých sezení). Napadá mě k tomu – omlouvám se za poetickou paralelu – že je to stejné jako rozumět, že elektrony se chovají jako částice a zároveň vykazují vlnové vlastnosti. V současnosti populární polyvagální teorie Stephena Porgese (Porges, 2024) a koncepty bezpečí a citové vazby v neurovývojovém konceptu Gordona Neufelda (Gordon Neufeld přednáška v Praze 18.5.2025) se setkávají v důrazu na přítomnost pospolitosti, vztahu, citové vazby jako podmínky k tomu, abychom mohli mít evoluční výhodu, to jest mít pocity a city, což jsou už vnímané a promýšlené reflexe, ne pouze afekty a instinkty. Přibližování neurověd a psychoanalýzy přináší mnoho inspirujících otázek, tvořivých podnětů, ale i pochybností a konfliktních proudů.
Kdo ví, jak by Sigmund Freud dnes tvořil, kdo ví, na čem by pracoval. Byl skeptický k jednostranným teoriím či univerzálnímu světonázoru. Chápal je jako pokus o zbavení se strachu z neznáma. Výstižná mi přijde Freudova metafora, kterou jsem kdesi četla: „noční chodec si hvízdá na cestu lesem, přesto nevidí dál než na špičku svého nosu“.
Literatura:
Březina, R. (2014). Psychoanalýza a neurovědy. Psychoterapie: časopis pro psychoterapii, 8(2–3), 142–150.
Eickhoff, F. W. (2006). On Nachträglichkeit: The modernity of an old concept. The International Journal of Psychoanalysis, 87(6), 1453–1469. https://doi.org/10.1516/1G0W-R1B3-F2X1-TT53 (verify DOI)
Freud, S. (1911). Formulations on the two principles of mental functioning. In J. Strachey (Ed. & Trans.), The Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud (Vol. 12, pp. 213–226). Hogarth Press.
Freud, S. (1933). New introductory lectures on psychoanalysis (S.E. Vol. 22, pp. 225–229). Hogarth Press.
Green, A. (2014). Consilience and rigour. [Commentary on emotions: Neuropsychoanalytic views]. PEP Web, 40–44.
Holub, D. (2014). Komentář recenzenta k textu Kristýny Drozdové. Psychoterapie: časopis pro psychoterapii, 8(2–3), 118–124.
Horáček, J., & Drtinová, D. (2021). Vědomí a realita: O mozku, duševní nemoci a společnosti (pp. 33–122). Nakladatelství Vyšehrad.
Jakubů, J. (2014). Editorial. Psychoterapie: časopis pro psychoterapii, 8(2–3), 85–88.
McWilliams, N. (2022). Psychoanalytická psychoterapie: Příručka pro praxi (pp. 28–33). Portál.
Neufeld, G. (2025, May 18). Podpora odolnosti a emočního zdraví [Lecture]. Neufeld Institut CZ/SK, Praha.
Palková, M. (2011). Přítomný okamžik jako původce změny v psychoterapii podle D. Sterna a jeho kolegů z Boston Change Process Study Group. Revue psychoanalytické psychoterapie, 2011(1), 33–44.
Porges, S. W., & Porges, B. (2024). Náš polyvagální svět: Jak nás pocit bezpečí a trauma mění (pp. 5–97). Maitrea.
Quinodoz, J.-M. (2005). Reading Freud: A chronological exploration of Freud’s writings (p. 30). Routledge.
