Film Civil War, v českém prostředí pojmenovaný Občanská válka, představuje další ze série filmů producentského studia A24. Režisérovi Alexi Garlandovi se povedla neobyčejná, emocionálně ždímající filmová jízda. Tak ždímající, až člověk musí přestat všechny podněty vnímat. Stejně tak jako hlavní hrdinka Lee Smith, plujeme filmem plným násilí, explicitních scén chladnokrevného vraždění, a to vše s postojem oprávněnosti takto konat v něčím zájmu. A díváme se na to všechno, podobně jako hlavní hrdinka skrze objektiv fotoaparátu, z odstupu, na plátně v bezpečí kinosálu.
* Upozornění: článek obsahuje prozrazení děje
Děj filmu se odehrává v současných Spojených státech, kde probíhá fiktivní, krutá a odlidštěná občanská válka, jejímž hlavním cílem je sesazení prezidenta (a jak uvidíme později – i jeho smrt). Jednou z hlavních hrdinek je postava Lee Smith, životem protřelé válečné fotoreportérky, která se ve svém, blíže nekonkretizovaném, přesto ve filmu výstižně zpodobněném životním období, rozhodne spolu se svým kolegou Joelem přiblížit k epicentru občanských nepokojů, kterým je frontová linie v Charlottesville. I přesto, že oba vědí, že jim hrozí velké nebezpečí, při němž mohou oba zemřít, na což upozorňuje při osobním rozhovoru jedna z dalších hlavních postav Sammy (seniorní novinář, na jehož „pomalost“ a tedy neschopnost utéct, nebo se jinak bránit, upozorňují jak Lee, tak Joel), jsou odhodlání se na dlouhou cestu vydat. Ještě před tím se však Lee seznamuje se svou mladší kolegyní, jakýmsi alter egem, mladou, a zatím ještě díky své profesi „emocionálně neodpojenou“ aspirující válečnou fotoreportérkou Jessie Cullen, která se po hlavě pouští do svých prvních akcí. Jejich vzájemný vztah započne, když jí Lee zachrání život při sebevražedném výbuchu na jedné z demonstrací, kde se obě poprvé setkají a Lee nejprve osloví střemhlavá nátura aspirující fotoreportérky. Možná i proto, že taková v jejím věku byla ona sama. Lee je Jessiiním vzorem, a tak ji na závěr tohoto seznámení zaujme, jak „profesionálně“ a bez emocí se Lee vydá mezi oběti výbuchu a mrtvoly začne fotit. Je to právě ona emoční „odpojenost“, nebojme se v kontextu filmu říct umrtvení, které provází Leeinino prožívání napříč filmem, které v danou chvíli evidentně zaujme i Jessie. Ta, stále ještě šokovaná celou událostí a otřesená výbuchem, fotí fotící Lee.
Je to právě tato technika zachycující „obraz v obrazu“, který nás provází celým filmem a dokresluje ono zmrazení okamžiků, vzpomínek, a dost možná i prožívání, které nám dává současně i na srozuměnou, že se jedná o něco, co bychom neměli opomenout, resp. na co chceme, v případě tohoto filmu, raději rychle zapomenout. Je toto zmrazení pozůstatek nějakého traumatu? Je válečná fotografie, vzpomínka na utrpení druhých, oním zbytněním (ztělesněním) vlastního traumatu? Zkameňuje Lee/Jessie svým pohledem všechno, co způsobuje bolest? Tak jako Medúza, traumatizovaná Poseidonovým znásilněním a „potrestaná“ za toto trauma Athénou, zkameňuje všechny muže, na které se podívá.
Těsně před výjezdem na frontovou linii Lee zjistí, že svérázná Jessie se chce k její tříčlenné výpravě přidat. Lee je proti, právě díky zkušenostem ví, co všechno může Jessie hrozit. Vztah Lee k Jessie je v zásadě jedním z mála „světlých“, živých momentů v jejím prožívání. Pravděpodobný je vlastní odraz, který Lee v Jessie vidí a možná i skrze ni je teprve schopna vrátit se ke svému prožívání, ke schopnosti vcítit se do druhého, ochránit ho. Vložit se, navzdory své již spíše zmechanizované novinářské neutralitě, do situace, a aktivně s ní naložit. Ponechává jí však, i na popud Joela, vlastní vůli se rozhodnout a vydávají se tak spolu vstříc „peklu“, které je čeká.
Na cestě je čeká první, krvavá štace, kde Jessie zažije svůj další, iniciační šok. Na benzinové pumpě, kde skupina (Lee, Sammy, Joel a Jessie) zastaví, a kterou obývají místní muži se zbraněmi, se z pozice diváka postupně seznamujeme s napjatou a nevypočitatelnou atmosférou. Jessie se, jak jinak než s fotoaparátem, rozhodne porozhlédnout po okolí, přičemž ji následuje i jeden z mužů obývající benzinovou pumpu a povzbuzuje ji. Tyto dva následuje později i Lee. Jessie záhy naráží na dva zmlácené, vážně zraněné muže, visící za ruce v dřívější automyčce. Šokovaná, přesto bychom řekli, zcela zdravě strachem a znechucením reagující Jessie, není schopna akce, zmrzne. Zde Jessie vystupuje stále ještě jako protiklad Lee, která muže z pumpy naopak požádá ať „zapózuje“ s jeho oběťmi – „perfektní“ fotografie. Jessie si po odjezdu z místa vyčítá, že nebyla schopna vyhotovit žádnou fotku a její pochybnosti o sobě umocní Leeinin výrok o „mateřské školce“. Již nevědomky odhodlaná Jessie postupně emocionálně odpojuje samu sebe v zájmu vyrovnat se Lee, jejímu velkému vzoru. Střih. Vstupujeme do další sekvence. Scéna, zvukově jasně ohraničená mohutnými výstřely, zpodobňuje boj mezi obyvateli a tzv. Western Forces (vojáky zastupujícími stát). Spousta výstřelů, a také spousta fotek. Jessie se snaží o zachycení co nejlepšího, emocionálně nejdramatičtějšího výjevu. A skutečně, jak se později ukáže, navzdory jejím pochybám ji ocení právě Lee, podařilo se jí skvěle „zmrazit“ jeden z nejdramatičtějších momentů, snahu o záchranu jednoho z bojujících mužů. Ještě předtím však, již sama téměř umrtvená, nezapomene iniciativně vyfotit smrt vojáků, jejichž skupina v místní přestřelce prohrála.
Explicitní násilí se i díky reminiscencím z Leeinina života stává normou. Ocitáme se v prostoru, kde jde „přece“ o život. Co všechno byl člověk schopen vymyslet na svoji ochranu – aby ublížil druhému. Temnota paranoidně schizoidní pozice se stupňuje. Odpojujeme se, bylo to nevyhnutelné, stejně tak, jako to bylo nevyhnutelné u Lee. Zažívat tolik násilí a bolesti – ne na vlastní kůži – a neustále si klást otázky, konat či nekonat? Možná, že fotografování se pro Lee stalo obranným mechanismem proti vlastnímu pocitu bezmoci a strachu. Možná, že se pro ni fotoaparát stal štítem, za kterým přestala mít strach. Strach, který by ji neustále upozorňoval na to, že by měla konat, že někdo jiný měl konat. A tak strach mít přestala. Lacanovsky řečeno, Lee se postavila do pozice Druhého, toho, který pozoruje, možná i proto, aby mohla být ona sama znovu zahlédnuta[1]. Ale ne sebou, protože to je, jako v případě Medúzy, smrtelné. Vrací se tak Lee ve svém traumatu zpět tam, kde to začalo? Tam, kde se někdo jen díval a nepomohl, protože to bylo snazší, protože nebyla jiná možnost, protože sám strachem zkameněl?
Vstupujeme do další sekvence. Poklidnou jízdu našich hrdinů napříč slunečnou krajinou narušuje další potenciální nebezpečí, ukazuje se však, že jde pouze o hongkongské kolegy, novináře – Tonyho a Bohaie. Radostné, až manické kolegy, z nichž jeden si za jízdy obou vozidel „přesedne“ do protějšího vozidla, již ve své odpojenosti, nevnímáme jako předzvěst něčeho strašlivého. A přece. Jessie se nechá mánií nakazit a za jízdy se přehoupne rovněž vedle. A náhle, i se svým řidičem, zmizí. Lee se však začne obávat. Napříč filmem se zdá, jako kdyby její jedinou starostí, zájmem, byla právě Jessie. Po kratší odmlce auto, které řídí Lee, narazí na první vozidlo, je zřejmé, že se něco stalo. Lee a ostatní zjišťují, že Jessie a Bohaie zajistili vojáci, jež právě chystají masový hrob. Scéna nemůže být dramatičtější. Nákladní vozidlo se chystá na vyložení mrtvých těl do hrobu. Skupina přátel se, navzdory nebezpečí, rozhodne jít jim na pomoc. Nemůžou však nekonat, ožijí. Čím to? Fotoaparát leží stranou.
Voják s rozšafnými, červenými brýlemi ve tvaru srdce drží v ruce pušku a chystá se jednat. Je jasné, kdo má v tu chvíli moc. Moc nad životem a smrtí. Díky nástroji, který byl záměrně vytvořen proto, aby mohl zabíjet. Ne vlastně – chránit. Nebo, jak je to vlastně? Vyjednávání je však, možná dle očekávání, neúspěšné, Tony a Bohai jsou mrtví, právě kvůli svému „cizímu“ původu, který vraždícího vojáka iritoval. Jessie, která ještě před pár minutami hýřila radostí, se nyní traumatizovaně klepe, stejně tak jako ostatní. Napětí stoupá. V tu chvíli vjíždí autem na scénu Sammy, a sráží vojáka mířícího na jeho přátele, odráží tím však i Jessie – její vnitřní umrtvení je epicky dokonáno pádem do masového hrobu, z nějž se nemůže dostat jinak, než stoupnout na mrtvoly a utéct po nich pryč. V tu chvíli jí spěchá Joel na pomoc a společně, za střelby dalšího z vojáků, prchají v autě s nápisem Press pryč. Sammy je však postřelen a do tábora, kam mířili, se již dostávají bez něj, jelikož po cestě umírá. Film nás nechá na krátko vydechnout před závěrem a přesouváme se na konečnou bitvu o Bílý dům.
Již zkušená trojice spolu s vojáky postupuje za mohutného boje kupředu vstříc. A je to právě Jessie, která navzdory všem událostem nadšeně fotografuje a nebojí se nastavit i svou vlastní kůži mimo ochranu a pozice postupujícího vojska, které funguje jako jakési ochranné pásmo. Není tomu tak u Lee, která aktivitu zatím postrádá, dalo by se říct, že spíš v situaci trpí. Situace se pro ni zřejmě stala dále neúnosnou. Vojsko postupně dramaticky postupuje. Lee pokulhává za aktivní Jessie. Před Bílým domem probíhá výbuch, který vojsku otevře doslova dveře. Násilí a postupu vpřed již nic nebrání. Vojsko se dočasně nechá zmást prchajícími automobily, zdá se, že prezident se snaží uprchnout. V tu chvíli však zkušená Lee vzedme svoje síly a nabádá kolegy okolo, aby ji následovali. Za čím si Lee tak sebejistě, možná zcela jistě úlevně, jde? Vojsko proniká do Bílého domu, střílečka připomíná počítačovou hru. Jessie je stále odvážnější, nerozvážnější, a při jednom z mnoha vychýlení z trasy, ve snaze o perfektní fotku, se dostane do přímého nebezpečí života. To opět střelhbitě zaujme Lee, která se tentokrát vlastním tělem vrhá na její záchranu. Lee se stalo její opětovné spojení se svým strachem osudným. Padá na zem, přičemž Jessie neváhá Leeininy poslední minuty náležitě fotograficky zdokumentovat. Jessie drží v ruce fotoaparát a místo prožívání vlastních emocí fotí. Proč Lee obětovala samu sebe právě pro Jessie? Byla to forma odčinění pocitu viny? Touha vymazat všechny traumatizující vzpomínky? Zachránit někoho (sebe), komu hrozí bezprostřední nebezpečí? Lee se spojila se svými emocemi, ve snaze jednat, podívala se sobě do tváře, ale sama zkameněla znovu.
Skupina se spolu s novináři dostává po tomto okamžiku již zcela bez emocí dál, až ke kanceláři prezidenta, na cestě se však potkává ještě s jeho mluvčí, která se snaží přece jen na poslední chvíli vyjednávat. To se jí nepodaří a je zastřelena, pro většinu diváků překvapivě, brutálně, až tak, že úlekem jeden z diváků v kinosále vykřikne „Oh Jesus!“. Ani ten už nás bohužel nespasí. Vojsko se dostává do kanceláře prezidenta, kterého po krátkém rozhovoru zastřelí. A Jessie samozřejmě nezapomene zachytit tento „výjimečný“, přesto ve filmu notorický, okamžik. S ním film končí a přichází úleva. Proto, že film už konečně skončil, a že v reálném světě se nic takového nemůže stát, je to „jenom“ film. Anebo, jak je to vlastně?
[1] Sághy M. (2009). The gaze and the camera: how the psychoanalytic notion of gaze becomes the camera. Összehasonlító irodalom- és kultúratudományi dolgozatok, (13), pp. 4-14. http://acta.bibl.u-szeged.hu/32087/
