Má cenu si nenaplněné milostné touhy po člověku, se kterým jsme cítili „výjimečné“ spojení, v sobě držet i mnoho let (dokonce až desetiletí)? Je možné, aby „osudová“ láska byla naplněna později v průběhu našeho života?
Tyto a podobné otázky otevírá velmi zdařilý film Minulé životy. Snímek, jež před několika měsíci vzbudil velmi pozitivní reakce mezi kritiky i diváky na filmových festivalech v Sundance a Berlíně. Pokud patříte mezi fanoušky filmů Ztraceno v překladu od Sofie Coppola nebo Linklaterova Před úsvitem, tak byste ho určitě neměli minout.
/V následujícím textu uvedu informace z obsahu o filmu, jež jsou nad rámec oficiálního traileru a synopsí. Nicméně nejde o zásadní spoilery, jež by vyzradily klíčové zvraty či závěr filmu. Pokud byste však chtěli jít na film bez jakéhokoliv předporozumění, tak doporučuji si tento text přečíst až po zhlédnutí filmu./
Film popisuje příběh ambiciózní, nezávislé, kreativní Nory a přemýšlivého, uctivě chovajícího se Haeoho, spolužáků ze základní školy v Jížní Korei, kteří si byli jako děti velmi blízcí. Nicméně Nora se ve svých 12 letech musí se svou rodinou přestěhovat do Kanady. Ve 24 letech spolu tato dvojice opět naváže kontakt. Tentokrát na dálku přes Skype. Nora je divadelní dramatička žijící v New Yorku, Hae studuje vysokou školu v Korei. Dvojice si několikrát denně telefonuje a sdílí spolu detaily ze svého života. Je zřejmé, že jde o něco víc než přátelství. Po nějaké době však Nora jejich rodící se vztah na dálku přeruší s tím, že to nemá budoucnost – potřebuje se raději soustředit na svůj život v New Yorku. Po dalších 12 letech vidíme Haeho, jak za Norou do New Yorku osobně přicestuje na návštěvu. Nicméně Nora je v této době již vdaná za spisovatele Arthura.
Filmu vévodí velmi upřímné propracované dialogy. Ať už Nory s Haem, během jejich procházek po New Yorku nebo Nory s jejím manželem Arthurem, kteří spolu doma po večerech rozebírají Haeho a jejich vlastní vztah.
Film z velké části je postaven na reálných osobních zkušenostech režisérky snímku Celine Song. Jedná se o americkou divadelní dramatičku korejského původu. Mnoho zahraničních filmových kritiků bylo překvapeno velkou kvalitou toho jejího filmového debutu a jsou zvědaví, jak se bude vyvíjet její následující filmová tvorba. Pro českého diváka může být zajímavé, že režisérka během úvodu před první projekcí tohoto filmu na Karlovarském filmovém festivalu zmiňovala svůj blízký vztah k české kultuře. V průběhu dospívání byla údajně silně ovlivněna knihami Milana Kundery a Bohumila Hrabala. Praha byla také destinací, jež si vybrala jako místo svých líbánek.
Ve filmu je možné nalézt mnoho témat, jež by byly hodny rozboru. Ať už jde o hledání vlastní (kulturní) identity. Velmi upřímný vztah Nory s jejím podporujícím o sobě pochybujícím manželem Arthurem. Nebo „oidipský“ trojúhelník, který v této situaci vznikl. (V podobném uspořádání bývá přirozenou tendencí „boj“ o objekt milostného zájmu. Je něco podobného možné vidět ve vztahu Hae a Arthura?) Nicméně svou pozornost zaměřím primárně na osobu Haeho.
Nora s Haem sdílejí určité vlastnosti, díky kterým jsou schopni se na sebe velmi dobře napojit, ale zároveň je patrná i jejich rozdílnost. Hae oproti pragmatické na kariéru zaměřené Noře působí výrazně více idealisticky. Už dlouhou dobu touží po této ženě, se kterou už jako dítě cítil speciální spojení. Například vyjde najevo, že již dávno před prvním znovuobnovením jejich kontaktu umístil na internet inzerát, o němž doufal, že mu pomůže Noru nalézt. Nabízí se otázka, do jaké míry vnímá Noru (a jejich možný vztah) realisticky a do jaké míry je Nora pro něj pouze zidealizovaný částečný vnitřní objekt, který si v minulosti vysnil a nemůže se od něj (z nějakého důvodu) více jak dvacet let oprostit. Otto Kernberg považuje za jednou z podmínek zralé lásky schopnost vnímat druhého člověka celistvě jako “celý objekt”. Zdá se, že k tomuto má Hae daleko. Proč potřebuje mít Noru takto zidealizovanou? Co to o něm říká? Jaké potřeby mu to sytí? Na druhou stranu asi každá láska (minimálně ve svých počátcích) do určité míry obsahuje podobné zidealizované kvality. Pokud by se někdo podobné „racionální“ myšlenky pokusil Haemu zprostředkovat, nebyl by vlastně tím, koho Irvin Yalom nazývá lásky kat[1]?
Co když ale Hae potřebuje nějakého „kata“, který by mu pomohlo se od Nory odpoutat? Ve filmu je sice zmíněno, že v nedávné době měl Hae doma v Korei přítelkyni, ale podle všeho ten vztah příliš nefungoval. Co když byl negativně ovlivněn právě jeho fantaziemi o Noře? Mohl by vůbec v reálném světě fungovat vztah Nory a Haeho? Netkví právě intenzita Haeho touhy v tom, že jde pouze o fantazii, která nikdy nemohla být naplněna? A kde je vlastně hranice mezi zdravým vytrvalým zájmem o osobu, jež nám imponuje, a sebedestruktivním věky trvajícím sebetrýzněním? Toť jsou otázky, které se zde vyloženě nabízejí. Otázky, na které většinou neexistuje jednoznačná odpověď.
Definitivní akceptování, že vztah s Norou není možný by znamenalo přijít o vysněnou fantazii – emočně přijmout „ztrátu“ vysněného scénáře. Podobné „ztráty“ mají v rámci psychického fungování podobnou dynamiku jako reálná ztráta blízkého člověka. Nevyhnutelně zahrnují proces truchlení. Smutek z toho, že tady někdo už není nebo, že něco nebude tak, jak jsme si to vysnili, je nevyhnutelnou součástí tohoto procesu. Nemalá část práce psychoanalytických terapeutů je právě orientovaná na podporu bolestivého procesu truchlení. Odtruchlení člověku pomůže přestat být zaseklý v minulosti a posunout se dál. U některých jedinců však pomyšlení na přijetí podobné ztráty vyvolává nezměrnou hrůzu (někdy ne nepodobnou hrůze se smrti). Zapojují všemožné obrany a vědomě i nevědomě dělají vše pro to, aby něco takového akceptovat nemuseli.
Nad Haeho vztahem k Noře je možné se zamyslet i pomocí lacanovského konceptu chybění, který podle mého názoru velmi dobře popisuje podobné milostné fenomény. Podle Lacana je součástí lidské přirozenosti pocit, že nám něco chybí a cítíme silnou touhu tuto svou chybějící část nalézt ve vztahu s druhým člověkem. Toužíme po návratu k něčemu, co je podobné stavu iluzorní jednoty s matkou, jež jsme zažívali v raném dětství. Nicméně tato touha je ze své podstaty nenaplnitelná. U někoho jsou podobné tendence více výrazné, u někoho méně. Můžeme říct, že u Haeho jsou poměrně dost výrazné. Jak už bylo řečeno, Hae si vytvořil v hlavě obraz Nory, jež příliš neodpovídá realitě, ale jeho vlastním fantaziím a potřebám. Nora je pro něj tím, co mu chybí k úplnosti a štěstí. Hae tak touží po něčem, co nikdy neměl, nemůže to mít a co nejspíš ani neexistuje. (Reálná osoba Nory s největší pravděpodobností jeho touhu naplnit nemůže.) Hae se však nechce vzdát své iluze po Noře, protože by tím svou touhu ztratil (a také část své identitity, jež je s ní spjata). Uzavírá se tedy raději svého imaginárního světa, kde je Nora jeho dokonalou láskou. Takovou dokonalou láskou, o které se (ve svých fantaziích) může domnívat, že ji jednou získá.
Po velkou část filmu to vypadá, že méně idealistická Nora podobné Haeho představy nesdílí a je „nad věcí“. Po nějaké době však zjišťujeme, že tomu tak úplně také není. V závěru filmu se dozvíme, jak s danou situací naloží.
Abych zde pouze nepsychologizoval filmové charaktery, zkusím se také lehce zamyslet nad tím, čím a jak film může působit na diváka. Využiji k tomu myšlenky významného francouzského filmového teoretika Christiana Metze (1931-1993).
Ten byl ve svých úvahách o kinematografii (především ve svém pozdějším díle) také silně ovlivněn lacanovskou psychoanalýzou. Kinematografii považoval za speciální druh umění, jež má svébytnou pozici mezi literaturou a divadlem. Při sledování filmu jsou hlavní obsahy (např. postavy) pro diváka oproti divadlu nepřítomné. Nicméně oproti literatuře jsou mnohem přítomnější. Díky tomuto paradoxu přítomnosti/nepřítomnosti slouží film podle Metze jako zrcadlo, které nám při jeho sledování pomáhá se dostat do specifického snového stavu, během kterého si můžeme naplňovat své nevědomé tužby a přicházet do kontaktu například s umrtvenými částmi nás samotných (jež v tomto zrcadle vidíme).
Podle mého názoru i v tomto tkví atraktivita Minulých životů. Vztahu Nory s jejím manželem i přes určité problémy vévodí velká emoční otevřenost a upřímnost, něco, co si mnoho lidi v podobných dlouhodobých vztazích přeje a mají problém to z různých důvodů naplnit. Zároveň je ve filmu citlivě a bez patosu ztvárněna silná (až „osudová“) blízkost mezi Haem a Norou, která nejednomu člověku může připadat něčím vlastně krásná. Divák se může domnívat, že jen díky opakované nepřízni okolností nemohla tato blízkost přerůst v něco víc. Myslím, že se jedná o zkušenost, kterou si v s sobě v nějaké formě nese spousta z nás. I když jsem na Haeho idealistické odhodlání v předchozí části nahlížel možná trochu kriticky, tak se domnívám, že v kombinaci s jeho bezelstností to mnozí mohou vnímat jako něco imponujícího. Divákům to pak může nevědomky pomáhat přicházet do kontaktu s podobnými “rytířskými” částmi ukrytých v nich samotných.
V tom všem je něco krásného a zároveň smutného. Něco, co vede k silně hořkosladkému prožitku, jež člověk po zhlédnutí Minulých životů cítí.
Přeji všem čtenářům, ať si tento, či jakýkoliv jiný, prožitek při sledování snímku užijí.
[1] Lásky kat je jméno známé knihy tohoto slavného amerického existenciálního terapeuta, jež se zabývá velmi podobnými tématy.
