Tři roky Psychoanalýzy dnes

Psychoanalýza dnes slaví své 3. narozeniny a já se rozhodl si sednout s předchozím šéfredaktorem Jakubem Kuchařem a zavzpomínat na to, jak vlastně Psychoanalýza dnes vznikala a podívat se trochu do jejího zákulisí. Uvidíme, jak se vůbec nápad na internetový magazín o psychoanalýze zrodil, zavzpomínáme na první články a krátce se zamyslíme nad myšlenkou, kterou by měla Psychoanalýza dnes mít. 

Patrně první nápad na to založit internetový časopis, který se bude věnovat psychoanalýze vznikl na pravidelném setkávání několika studentů olomoucké katedry psychologie s dr. Martinem Mahlerem v kavárně Alchymista. Mezi těchto několik studentů patřil mimo jiné právě Jakub Kuchař a Jaromír Škoda. Původní idea byla vytvořit uzavřené internetovém fórum, kde by si mladí zájemci a kandidáti psychoanalýzy mohli sdílet a komentovat své texty a tím tříbit své psychoanalytické myšlení a písemnictví. Tento prvotní nástřel se postupně přerodil v koncept otevřeného internetového časopisu, do kterého by mohli psát zkušení psychoanalytici, odbornící se zájmem o psychoanalýzu, ale i studenti psychologie, kteří s psychoanalýzou zatím jen koketují. Jaromír Škoda oslovil svého známého Ondřeje Krupčíka, který byl v té době šéfredaktor časopisu Houpací osel (www.houpaciosel.cz) a byl tedy vybaven know-how jeho fungování. Ondřej se do vznikající redakce zapojil jako správce webu a pomohl se samotným vytvořením stránek na bázi WordPressu.

Začal se vymýšlet název, vytvářet logo a první návrhy stránek. Díky vzoru Houpacího osla vznikly i principy fungování časopisu. Jednalo se o redakční strukturu, která se skládala z šéfredaktora, editorů jednotlivých sekcí, šéfkorektora a správce sítě. Bylo také nutno vymyslet systém recenzování, který byl pro každou sekci trochu jiné. Studentská sekce, kam mohou psát studenti (nejen) psychologie, vyžadovala jednu recenzi od psychologa v praxi a jednu od dalšího studenta. Odborná sekce, kam mohou psát odborníci z praxe, zejména kandidáti psychoanalýzy a psychoanalytičtí psychoterapeuti, vyžadovala dvě recenze od dalších odborníků, ideálně se znalostí daného tématu článku. A psychoanalytická sekce, kam píšou hotoví psychoanalytici, vyžadovala jednu recenzi od dalšího psychoanalytika. Tento systém je zachován dodnes, i když postupným vývojem vznikly určité výjimky, např. rozhovory, kde by recenzentní řízení postrádalo svůj smysl. Jeho smyslem bylo zejména poskytnout autorům zpětnou vazbu ohledně čitelnosti jejich textu a postupné rozvíjení umění psát. Tato idea zůstala z původního nápadu internetového fóra sloužícího ke sdílení nápadů a článků.

S tímto návrhem oslovili zakladatelé tehdejší radu České psychoanalytické společnosti s prosbou o záštitu. Ta se o tom poradila, ale dospěla k závěru, že i když jednotliví členové poskytnou časopisu podporu, přímou záštitu neposkytne. Bylo zřejmě složité mít důvěru ve vznikající projekt z většiny neznámých lidí a v neznámém prostředí sociálních sítí. Jaké by to se záštitou bylo, je dnes těžké říct, faktem ale zůstává, že to i přes nejisté startovní postavení znamenalo větší tvůrčí svobodu a volnost udělat si věci více po svém. V redakci ovšem zůstal a podporu poskytl psychoanalytik dr. Martin Mahler, který se ujal role editora psychoanalytické sekce, a krátce také dr. Alena Baxová.

První redakce tedy měla následující složení:

Šéfredaktor (a editor odborné sekce) – Jakub Kuchař

Editor psychoanalytické sekce – Martin Mahler

Editor studentské sekce – Jaromír Škoda

Šéfkorektor – Martin Dušák

Správce webu – Ondřej Krupčík

Během šestiměsíčních intenzivních příprav na start bylo také třeba sehnat počáteční zásobu článků, aby vůbec bylo co publikovat. 20.3.2016 tak mohly vyjít první čtyři články s názvem O (psychodynamickém) čtení pohádek (Martina Franzová); Dynamika bludu (Jaromír Škoda); Psychoanalýza, vzdělávání a vysoké školství aneb kam kráčíš, česká psychoanalýzo? (Jiří Jakubů); a Psychoanalýza ve 21. století? (Jakub Kuchař) a Psychoanalýza dnes byla slavnostně spuštěna. Počáteční poměrně vražedné tempo jednoho článku týdně se postupně prodloužilo na jeden článek za 2 týdny a časopis se postupně začal etablovat.

Velkou roli sehrály sociální sítě, hlavně facebook, kde jsme zhruba po prvním roce slavili 1000 liků. To jsme považovali za poměrně velký úspěch vzhledem k tomu, že ve společnosti je psychoanalýza stále poněkud marginální téma, je nutno však podotknout, že za tím stojí zejména ohromná snaha a zapálenost tehdejšího šéfredaktora Jakuba Kuchaře, který komunikoval se svými kolegy a sháněl články a recenzenty, pravidelně updatoval facebook novinkami ze světa psychoanalýzy a postupně čím dál tím víc přejímal i starost o technické zázemí webu. To vše, stejně jako celá redakce ve svém volném čase a zadarmo. Dodnes pamatuji, jak web napadl malware a on celý den své dovolené trávil tím, že se ho snažil odstranit, aby se provoz stránek nemusel přerušit na déle, než by bylo nutné. Úplně jsem však jeho snahu docenil až ve chvíli, kdy jsem se stal šéfredaktorem po druhém roce fungování sám a viděl, kolik svého času tomu musel obětovat. Po několika měsících od začátku však poznal, že povinností je přeci jen více, než se zdálo a redakci došlo, že mít v jedné osobě roli šéfredaktora a editora odborné sekce (ze které přicházelo nejvíce článků) přeci jen není ideální. Pozici editora začal zastávat Michal Novák, ten jí však z časových důvodů opustil a Jakub Kuchař s nabídkou na tuto pozici oslovil mě. Ačkoliv se mi do toho zpočátku příliš nechtělo, jeho nesporný přesvědčovací talent, který se mu v roli šéfredaktora nadmíru hodil, zajistil, že jsem na nabídku nakonec kývnul.

Tím začalo mé působení v Psychoanalýze dnes, kde bylo mým úkolem zajišťovat publikační proces a recenzentní řízení v odborné sekci. V praxi to vypadalo tak, že mi od Jakuba přišel článek, obvykle se strohou zprávou „Pusť se do toho,“ a já začal obepisovat své kolegy, o kterých jsem věděl, že o danou tématiku mají zájem, a snažil se je přesvědčit, jestli by se na článek nekoukli a nenapsali k němu nějaké připomínky (jim taky patří velký dík, protože mi na to většinou bez velkého odporu kývli). Recenzentní řízení je oboustranně slepé, takže autor nevěděl, kdo mu text připomínkuje a recenzent zase nevěděl komu (byť to viděl po publikaci). Text s připomínkami jsem pak poslal autorům, s možností text podle nich přepracovat, čehož v 99% případů využili. Zároveň bylo třeba zajistit náhledový obrázek a pokud u nás publikovali prvně, tak ještě medailonek a jejich fotografii. Pak jsem toto všechno odeslal šéfkorektorovi, který zajistil gramatickou korekturu a následnou publikaci. A tak to šlo pořád dokola. Ze začátku vše běželo jako po másle, lidé byli rádi, že mají kde publikovat, a nechali se snáze přesvědčit, jak říká Jakub Kuchař „publikovat na Psychoanalýze dnes bylo cool.“ 

Po dvou letech v Psychoanalýze dnes se Jakub Kuchař rozhodl svůj šéfredaktorský post opustit a věnovat se jiným aktivitám, zůstal aspoň na pozici web editora. Na jeho místo jsem nastoupil já, zároveň i redakce se mírně proměnila, Martina Mahlera nahradil David Holub, Martin Dušák se přidal k Jaromíru Škodovi na pozici editorů odborné sekce (protože mezitím oba dostudovali a stali se psychology) a pozice šéfkorektora a editora studentské sekce zůstala neobsazena. I já brzy pochopil, že časový nárok šéfredaktorského křesla nepatří k nejmenším, chyběl polštář článků v zásobě a často se stávalo, že jsem v pátek nevěděl, co budu v pondělí publikovat. Ani to však nezabránilo tomu, aby činnost Psychoanalýzy dnes vesele pokračovala a podařilo se publikovat kvalitní články. Těžko říct, čím to je, že počáteční „budovatelské“ nadšení opadlo, možná podobně jako v psychoanalýze po počátečním nadšením ze sebepoznání postupem času nahradí stálé opakovaní a propracovávání. I proto nyní opouštím svou šéfredaktorskou pozici a nechávám jí Jaromíru Škodovi, kterého nadšení snad ještě neopustilo a v příštím článku nabídne svou vizi do budoucna.

Neodpustím si závěrem malé zamyšlení nad tím, jakou úlohu v současnosti Psychoanalýza dnes má. Propaguje především psychoanalytické myšlení, které si myslím má v dnešním světe nebývalý význam. Tlak na dokonalost, rychlost a výkonnost, jinými slovy ego ideál, se snaží nahradit více reálným pohledem na sebe, na své možnosti a umožnit volnost v nalézaní kompromisu, jak plnit své potřeby a zároveň patřit do společnosti. Místo štěpení, vidění světa ve svých polaritách (cizí skupina je špatná, moje je dobrá) nabízí pohled, že dobré a špatné stránky má na světě vše, a i v cizím se dá najít něco společného. Ale hlavně, psychoanalýza byla vždy o tom se na věci dívat ještě z dalšího pohledu, pokusit se najít to pravdivé a nenechat se uvěznit v ortodoxních a totalitních způsobech myšlení (byť k tomu sama má občas tendence). Z tohoto hlediska má Psychoanalýza dnes snahu šířit tento způsob myšlení. Z mého pohledu se to nejvíce daří prostřednictvím rozhovorů s psychoanalytiky a psychoanalyticky smýšlejícími lidmi, kteří mohou komentovat některé současné společenské fenomény (jako třeba nástup dětí do školek ve 2 letech) nebo třeba v psychoanalytickém pohledu na filmy (jako v proběhlém psychoanalytickém promítání Kurzu negativního myšlení v Kasárnách Karlín, které spolupořádala Psychoanalýza dnes a Meetina). Vize do budoucna už ale zanechám budoucímu šéfredaktorovi. Sám se s Psychoanalýzou dnes úplně neloučím, vracím se na pozici editora, protože separace nikdy není úplně jednoduchá, ale aspoň jí teda k narozeninám popřeju vše nejlepší do dalších let!