Strach a vina jsou společně důležitými signály na cestě k zachování života, vysvobození z koloběhu utrpení a současně poznání pravdy o našem vlastním Já. Posun od strachu k vině jakožto ústřední organizující emoci je klíčovým tranzitorním momentem jak v klasické freudovské, tak pozdější kleiniánské psychoanalytické teorii. Autor článku představuje klasické definice strachu a viny a současně poukazuje na jejich slabá místa. Vymezuje se například proti obecně přijímanému chápání viny jakožto emoce, která pramení z vědomí porušení internalizovaných norem. Ukazuje se, že toto pojetí může být zdrojem mnoha omylů, při kterých může docházet k záměně pocitu viny a strachu z potrestání. Důsledné rozlišování strachu a viny v nás může každému člověku poskytnout prostor pro větší autonomni a plnější autentický kontakt se sebou samým, vlastním středem, vlastním bytostným Já.

1. Úvod

Strach i vinu lze chápat jako jádrové emoce, kolem nichž se zcela odlišným způsobem organizuje naše psyché na mnoha svých úrovních (biologické procesy, prožívání, cítění, myšlení, morální usuzování, vztahy k druhým a ke světu, jednání atd.). Posun od jedné k druhé představuje zásadní okamžik, doslova kvantový skok v každodenních životech nás všech, ať už jsme dospělými anebo dětmi – malý člověk se před očima mění ve velkého, zbabělý v neohroženého, vrtkavý v pevného, sobecký v pečujícího, před sebou i námi prchající v k sobě i nám nakloněného, závislý v nezávislého atd. VšemI těmito proměnami jsem procházel, tam a zase zpátky, právě v oscilaci mezi strachem (z vykročení mimo bezpečnou půdu obecně přijímaných výkladů, z nenaplnění očekávání kladených na obsah, strukturu a formu tohoto článku) a vinou (že bych nenaplnil své určení, za které považuji odhalování věcí skrytých, očím neviditelných, rukou neuchopitelných, a přesto v nás existujících). Přeji si, abyste při čtení tohoto článku zažili podobné dobrodružství volných asociací (obrazů, vzpomínek, myšlenek, pocitů), jaké jsem při jeho psaní zažíval já sám. Z množství materiálu, který jsem cestou za tímto článkem nashromáždil, sdílím alespoň působivý obraz Petera Birkhausera „Four Eyes“ (náhledový obrázek k článku), který se pro mě stal symbolem přesně zachycujícím a současně rychle zpřístupňujícím zkoumanou látku.

2. Od strachu k vině

2.1 Strach

Strach můžeme chápat jako komplexní psychofyzickou odpověď na bezprostřední anebo očekávanou hrozbu narušení integrity našeho těla, hrozbu bolesti a utrpení, nebo dokonce smrti (1). Dobrý kontakt s vlastním strachem, schopnost ho včas prožít a s určitým nadhledem reflektovat, co mi vlastně hrozí za nebezpečí a odkud toto nebezpečí přichází, nás vede k realizaci ochranných opatření s cílem obnovit pocit bezpečí (vzdálit se od zdroje hrozby, najít pomoc, bezpečné místo, sebeobrana atd.) a zachovat život. Zdroj nebezpečí přitom může být lokalizován ve vnějším světě – například osoba hrozící násilím, avšak může být lokalizován i v nás – můžeme se bát sami sebe nebo některé naší části, proti které pak vyvíjíme nejrůznější obrany, vyhýbáme se jí, snažíme se ji eliminovat, nebo dokonce zničit. V případě, že nejsme schopni určit zdroj strachu, hovoříme o úzkosti, strachu z neznámého, strachu, který buď ztratil svůj původní objekt, anebo ho ještě dosud vůbec neidentifikoval.

2.2 Vina

Tradiční pojetí chápe vinu jako pocit rezultující z překročení morálních norem, s nimiž se člověk v procesu socializace identifikoval (2). Pocit viny je přitom podle mého názoru nutné přísně odlišit od strachu z trestu, resp. strachu z kastrace falu, či obecněji strachu z narušení integrity těla a to jak fyzického, tak toho psychického (3). Tento strach z potrestání patří víceméně reálné hrozbě trestu za překročení „rodičovských norem“ a z nich vyplývajících omezení. Trestem přitom může být ztráta jistot např. sociálního postavení a příjmu, zkrátka hrozící stav nouze, který by mohl být daní za odvahu postavit se na vlastní nohy a jít svou cestou. Domnívám se, že samotný fakt překročení norem nikdy nemůže sám o sobě být zdrojem pocitů viny, leda tak strachu nebo existenční úzkosti.

Zdroje pocitů viny dle mého názoru musíme nutně zasadit do vztahu k vlastní agresi – zlu v nás, které je schopné působit bolest a utrpení. Přitom nesmíme zapomínat, že agrese může směřovat jak dovnitř, tak ven. Proto je třeba rozlišovat nejméně dva zdroje pocitů viny, které vyplývají z reálné újmy (bolesti, utrpení) způsobené buď sobě, nebo druhému. Vnější zdroj viny můžeme definovat jako reálnou anebo anticipovanou újmu (bolest, utrpení), kterou jsem způsobil anebo bych způsobil jiné živé bytosti, anebo i neživé věci (jakoby živé bytosti v zastoupení, je-li tato bytost k této věci citově poutána). Naproti tomu vnitřní zdroj viny můžeme definovat jako újmu (agresi) způsobenou anebo anticipovanou (předjímanou) vůči vlastnímu bytostnému Já, vůči sobě samému, vlastním životním potřebám a možnostem. Výhodou takto důsledného zasazení viny do vztahu k realizované anebo anticipované vlastní agresi a způsobené újmě (bolesti, utrpení), za kterou se cítím odpovědný, nabízí oproti klasickému pojetí viny zahrnutí dimenzí životního smyslu, vztahu a soucitu k sobě samému a druhým lidem. Není to již tedy překročená norma, s níž jsem se identifikoval a jejíž překročení ve mně evokuje pocity viny, nýbrž bolest a utrpení spatřované ve tváři toho druhého, jak by řekl Emanuel Lévinas (4).

2.3 Odlišné pohyby v životním prostoru

Strach vede člověka k vyhnutí se nebezpečí formou buďto fyzickým vzdálením se od jeho zdroje, nebo eliminací či dokonce destrukcí tohoto zdroje, nebo psychickým vytěsněním na periferii našeho prožívání nebo dokonce popřením jeho samotné existence. To jsou případy, kdy se zdroj nachází vně nás jako reálný „agresor“. V případě, že se zdroj nebezpečí nachází uvnitř nás, lze se mu vyhnout projekcí na nějaký objekt/subjekt ve vnějším světě, nebo izolovat děsivou část sebe samého popřením, či vytěsněním, nebo dokonce rozštěpením vlastní duše (5), například následkem psychického traumatu.

Vina naproti tomu vede člověka vždy k příklonu k lidem, k jejich bolesti a utrpení současně se snahou oboje odstranit nebo alespoň zmírnit, či utišit. V kleiniánské psychoanalytické teorii tento pohyb nazýváme tendencí k reparaci (6), která se chápe jako snaha ochránit milovaného člověka před vlastními agresivními impulzy, nebo snaha odčinit následky vlastních agresivních aktů a udržet tak vztah s tímto milovaným člověkem, resp. zabránit ztrátě milovaného druhého. Od pouhé lítosti nebo dokonce sobecké přetvářky dle mého názoru vinu odlišuje právě fakt, že člověk buď vyvíjí aktivní a účinnou snahu o reparaci (pak je v pozadí vina), anebo nikoliv (pak je v pozadí v nejlepším případě lítost). Člověk motivovaný vinou má odvahu dotknout se ran nejen cizích, ale i vlastních. Takový člověk se nevyhýbá bolesti, utrpení a bezmoci, ale má kapacitu pro jejich prožitek a integraci.

Pro mnohé lidi je vina (spojená s bolestí, utrpením a bezmocí) nestravitelnou emocí, a tak proti ní vyvíjí všemožné obrany (7) – například suspendují superego (racionalizací zla, resp. ospravedlněním ničí vědomí viny) nebo se uchylují se k masochistické perverzi v podobě sebetrestání (za což „sadisté v publiku“ aplaudují), případně sahají k nutkavému „očišťování se od hříchu“ nebo „odpykávání trestu“.

Bdělého čtenáře přitom napadne, na kolik zcela neproduktivních až směšných „tanečních variací“ na téma „obran před pocity viny“ naše společnost každodenně přistupuje, nebo na nich dokonce někdy stojí.

Nikoliv náhodou pak stojí kapacita pro prožívání viny (schopnosti opravdové starosti o sebe a o druhé) na samém vrcholu pomyslné pyramidy vývojových psychoanalytických teorií. Rozvoj této kapacity úzce souvisí s esencí toho, co lze považovat za duševní zdraví. Schopnost prožívat vinu a produktivním způsobem ji zpracovávat, tedy reparovat, je potřeba považovat za vrcholnou ctnost, vrcholný morální výkon každého osobního vědomí.

2.4 Číselná symbolika aneb „Od dvojky k trojce“

Smysl pohybu od strachu k vině je možné odhalovat skrze číselnou symboliku[1]. Přechod od strachu k vině lze číselně vyjádřitako přechod od „dvojky“ k „trojce“. Strach můžeme považovat za ryze biologickou (rozuměj k tělesnému komplexu vztaženou) emoci. Strach je emoce vyvěrající z vědomí já prodlévajícího v dualitě, z identifikace s tělem ve smyslu prožitku „jsem tělem“, který dále konstituuje vědomí oddělenosti od světa a druhých lidí. Takové vědomí je neustále ohrožováno soustavně se připomínající smrtí, která pro takové vědomí neznamená nic než zánik ve smyslu „po nás potopa“. Vinu pak lze chápat jako čistě duchovní emoci, resp. problém „trojky“. Vina může být chápána jako emoce, která vykračuje z tělesnosti, překonává dualitu, oddělení. V protikladu ke strachu se vina bolesti a utrpení nevyhýbá, nýbrž je přijímá, do sebe a jako své vlastní pojímá, aby člověka přivedla k jejich odstranění u sebe i druhých, nebo alespoň lidské účasti na nich a spolupráci na jejich tišení. Nevyhnutelně koinciduje s přechodem od dyadických forem vztahování se ke světu a druhým lidem k formám triadickým. Znamená současně přímý odkaz na drama oidipovského trojúhelníku nebo bratrovraha Kaina předstupujícího před vševidoucího Boha.

2.5 Oidipovské drama a individuační proces

Podle klasické freudovské teorie souvisí geneze svědomí a společně s ním i kapacity pro prožívání viny s úspěšným řešením oidipovského dramatu, jehož výsledkem je identifikace s rodičem stejného pohlaví. Odvážím se však k tvrzení, že otcovražda, která se běžně chápe jako automatická součást oidipovského komplexu, je spíše patologickým východiskem právě směřujícím k rozvoji a udržování oidipovského komplexu. Dochází totiž k fixaci primitivní sexuality a agrese, tématu brutální soutěsky, z níž živý může vyjít pouze jeden, spojené s kastrační úzkostí, resp. anticipací hrozby kastrace (tělesného poškození, odvety), jejíž intenzita je přímo úměrná nebezpečí, které by mohlo způsobit hraniční agování těchto primitivních (rozuměj neintegrovaných nebo špatně integrovaných) pudových tendencí v realitě, nebo v horším případě jejich psychotická projekce.

Pravým problémem otcovraždy je, že syn otce nevidí. Proto se s ním nemůže identifikovat a to mu zároveň umožňuje i vraždit. Identifikaci s rodičem stejného pohlaví by pak bylo potřeba chápat nejen jako „oidipovské zlato“, nýbrž jako conditio sine qua non zdravého řešení, samotný prostředek k dosažení cíle, vrcholný morální akt individuálního osobního vědomí. Tímto aktem je přitom myšlena identifikace s rodičem jako se subjektem (nikoliv už objektem uspokojujícím potřeby), který – stejně jako já – vnímá, cítí, myslí a pamatuje si, kterému mohu pohlédnout do tváře a současně předjímat (anticipovat) bolest tryskající mu ze všech údů, pórů, očí i úst; bolest, kterou bych mu způsobil svou vlastní nezkrocenou agresí. Dokonce i Raskolnikov, byť pozdě, ale přece, tam doputoval, když zvolal: „Sebe jsem zabil… Zároveň jsem při tom navždy utloukl sám sebe.“ (9). Zdravým východiskem z oidipovského dramatu je, když člověk pochopí, že může přestoupit „desatero“ rodiče, že může žít ještě nějak jinak, své povaze přiléhavěji, než pro něj připravil jeho rodič. To, co člověku v přestupu nepochybně pomáhá a co ho nese, je dobrý vztah k sobě samému, schopnost integrovat vinu i strach z „božího“ trestu, které jsou připraveny pro každého, kdo se k překročení neodváží.

Jako plastickou literární ilustraci toho, co mám na mysli, uvádím zajímavý pohled na osud hrdinů v dílech Franze Kafky, za který vděčím Anně Neuwirthové (10), která se domnívá, že: „Kafkovi hrdinové trpí, zdánlivě neúměrně trestáni za něco, čeho nebyli příčinou. Jejich vina však spočívá v hrubém překročení principů života; v pasivitě či lenosti aktivně proměňovat dary a talenty, které jim byly dány do vínku, a jejich znovunavrácení v dokonalejší formě do koloběhu žití.“ V povídce Proměna můžeme například zahlédnout osud člověka, který utíká sám před sebou, který nijak nerozvíjí to, co mu bylo dáno, a proto je mu nakonec rozkladem odňato i to, co dosud měl. Chřadne, protože není sto prožít vinu za újmu na sobě samém. Proto jej přemáhá strach, strach z Božího trestu, strach z rozkladného procesu, který je trestem za promarněný dar. Zpětný pohyb od nepřijaté a nezpracované viny ke strachu je zde regresivním pohybem, úpadkem, rozkladem psychického těla, které tak nemůže být „vzkříšeno“ a bude muset čekat na svou další „inkarnaci“.

Interpretace Neuwirthové de facto přemosťuje alternativní náhled na oidipovské drama až směrem k Jungově pojetí svědomí, viny a morálky. Jung totiž umísťuje zdroj všech těchto tří přímo do vztahu člověka k jeho bytostnému Já – tedy k sobě samému, k tomu jak mu v jeho světě je a jak se stará o své vlastní Bytí, jak moc, anebo jak málo si Ho je vědom. Dobrý vztah k bytostnému Já přitom s sebou nese vice versa dobrý vztah k druhým lidem a ke světu vůbec, neboť tito jsou v Jungově formulaci Bytostného Já již obsaženi. „…Vztah k bytostnému Já je současně vztahem k bližnímu a k bližnímu nemá vztah nikdo, kdo jej předtím neměl k sobě samému.“ (11).

3. Kazuistická viněta (od paranoidně-schizoidní k depresivní pozici)

Do analyticky orientované psychoterapie jsem ve své době přijal v té době středně těžce depresivního asi třicetiletého muže, který úporně trval na tom, že „chce zpátky svoje pocity“, že se „bez nich nedá žít“, že je lepší „nebýt než nemít pocity“. Zatímco on se na počátku léčby prožíval jako „prázdná, bezcitná zrůda“, která jakoby stále opakovala „nic nevím“, „nic mě nenapadá“, „vůbec nic necítím“, ve mně se v jeho přítomnosti odehrávala ta nejintenzivnější citová dobrodružství, která mi umožňovala vstoupit do poměrně dobrého kontaktu s tímto mužem, přestože se mnou své niterné obsahy odmítal anebo prostě nemohl sdílet.

Svou hypotézu o příčině a mechanismu vzniku obtíží a současně i terapeutický plán jsem vystavěl na dvou nosných pilířích. Prvním byla evidence, že když někdo říká, že chce zpět své pocity, jistě musela existovat doba, kdy pocity měl, a nadto muselo nepochybně dojít k jejich ztrátě. Druhým pilířem byla analýza protipřenosu (souhrnu všeho prožívání, které analytik zakouší, když je pacient přítomen, nebo když je analytik na pacienta i v jeho nepřítomnosti vyladěn), který zahrnoval velmi intenzivní pocity bezmoci, viny a zlosti, když muž úpěnlivě volal po návratu svých pocitů, jako by byl připraven je ze mě „vyrvat“, neboť mě dosti možná v přenosu prožíval jako zloděje a vlastníka jeho pocitů. Skutečnost však byla právě taková, že do mě projikoval to, čím sám sobě byl a jak se nemohl prožívat, resp. uvědomovat – primárně jako dříve vědomého a trpícího vlastníka svých nesnesitelných pocitů a sekundárně jako nevědomého zloděje („ibalgin“), jehož stejně nevědomý zločin měl přinést úlevu od bolesti, avšak nakonec přichystal bolest ještě větší a nesnesitelnější.

Já tohoto muže se muselo rozštěpit na „dobrou“ (vědomou, jáskou) část, která ovšem neměla pocity, a „špatnou“ resp. ohrožující část, která představovala v tomto případě dokonce celou psychickou funkci cítění (emocionalitu), která nadále zůstávala odštěpená a nevědomá, jakoby umístěná do éteru, psycho-fyzikálního pole kolem něj, nikoliv však v něm. Tento principiální stav rozštěpení duše a vysílání ohrožujících odštěpených obsahů jako „depozitů“ do analytického prostoru ke zpracování („kontejnování“) analytikem a jejich navrácení zpět ve stravitelnější a neohrožující podobě, označila psychoanalytička Melanie Klein jako paranoidně-schizoidní pozici (12). Náš muž do této pozice kdysi regredoval, protože se pro něj jeho pocity v určitém okamžiku staly natolik ohrožujícími, že kdyby si je podržel, stal by se pro sebe špatným, perzekuovaným na smrt vyděšeným člověkem. Provedl tudíž nevědomý „útok na spojení“ (13) s vlastními pocity.

Stejně nevědomý jako byl jeho útok na spojení s vlastními pocity, stejně nevědomá, a přesto zcela reálná, byla i jeho vina za újmu na sobě samém, za vnitřní prázdnotu, kterou sám sobě nevědomě přichystal. Právě tato nevědomá vina, přijetí zodpovědnosti za sebe sama, touha po reparaci, odčinění agrese, které se na sobě nevědomě dopustil, ho přivedla ke mně do terapie. Tento stav duše, která vědomě či nevědomě truchlí nad důsledky vlastní agrese a prožívá vinu za újmu na druhém nebo sobě samém, kterou touží odčinit, označila Kleinová jako depresivní pozici (14). Ta je vývojově zralejší než paranoidně-schizoidní, a proto i prognóza v tomto obtížném případu byla pozitivní. Jak analytická práce pokračovala, tak se tato prognóza také naplňovala a muž postupně získával zpět svou schopnost nejen vědomě prožívat, ale také sdílet své pocity.

4. Závěr

Výše uvedený případ dobře ilustruje nutnost hledání rovnováhy mezi zachováním života a uskutečněním smyslu. Obětuje-li člověk smysl ve jménu bezpečí, život se mu vyprázdní a začne ho pronásledovat vina za neuskutečňování smyslu. Obětuje-li člověk bezpečí ve jménu Díla (smyslu), hrozí mu, že Dílo nedokončí, neboť zachování života-vědomí je conditio sine qua non plného uskutečnění, resp. realizace (uvědomění) Díla. Nemůže totiž být posledního uskutečnění bez svědka Jáského vědomí, tedy bez Já; neboť království Boží, jak ostatně řekl Ježíš (a po něm mnozí další proroci), je v nás!

Jinými slovy schopnost vstupovat do kontaktu a tvůrčím způsobem zacházet s oběma emocemi (jak strachem, tak vinou) je pro každého z nás mimořádně důležitá. Přesto však vina stojí vůči strachu v hierarchii výše, jak jsem ilustroval rozborem Oidipovského dramatu, symbolikou čísel, tak i případem „muže, který ztratil své pocity“. Zatímco ryzí strach je vztažen k tělu fyzickému, zasazenému do „pozemského“ času a prostoru, ryzí vina se váže k tělu duchovnímu, nadčasovému a všudypřítomnému. Ne náhodou se totiž atribut nadčasovosti a všudypřítomnosti připisuje shodně jak Bohu, tak svědomí.

Konečně právě svědomí je pojem, který se téměř vytratil ze zorného pole současné akademické psychologie a vědeckého „mainstreamu“ vůbec – asi tolik, jako se v psychoanalýze vytrácí zájem o koncepci charakterových neuróz. Je možné, že tyto skutečnosti odráží celkové nastavení současné společnosti? Bojíme se snad pohlédnout si navzájem do tváře a ptát se, jakými jsme před sebou navzájem „lidmi“? Přispěje-li tento článek alespoň k částečnému oživení zájmu o téma viny a svědomí jak na straně odborné, tak laické veřejnosti, pak splnil svůj účel.

Zdroje

(1) Nakonečný, M. (2012). Emoce, Praha: Triton.

(2) Ibid.

(3) Rausch, N. (1993). “The Rorschach: From Percept to Fantasm”. Yearbook of the International Rorschach Society, vol 18.

(4) Sokol, J. (2004) Čas a rytmus, Praha: Oikoymenh.

(5) Kalsched, D. (2011) Vnitřní svět traumatu, Praha: Portál.

(6)Fonagy, P., Target, M. (2005) Psychoanalytické teorie, Praha: Portál.

(7) Hirsch, M. (1997) Schuld und Schuldgefühl, Göttingen.

(8) Riedel, I. (2002) Obrazy v terapii, umění a náboženství. Praha: Portál. pp 151–157

(9) Dostojevskij, F. M. (1960) Zločin a trest, Praha: SNKLHU. p 433

(10) Neuwirthová, A. (2016-01-16) Osobní sdělení, Praha: Cafedu.

(11) Jung, C. G. (2000). Výbor z díla III. Osobnost a přenos. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. p 240

(12) Fonagy, P., Target, M. (2005) Psychoanalytické teorie, Praha: Portál.

(13) Kalsched, D. (2011) Vnitřní svět traumatu, Praha: Portál. p 192

(14) Fonagy, P., Target, M. (2005) Psychoanalytické teorie, Praha: Portál.

Obrázky

http://visceral-surreality.tumblr.com/post/126592998443/peter-birkh%C3%A4user-wikipedia-the-free (16-01-2016; 19:11)

Poznámky

[1] Pro úvod do symboliky čísel odkazuji na jungovskou analytičku Ingrid Riedel (8).