11. dubna 2026 bude jeden z nejznámějších českých UFC fighterů Jiří Procházka bojovat o titul v polotěžké váze s novozélandským bojovníkem Carlosem Ulbergem. Procházka se v roce 2022 stal historicky prvním českým zápasníkem, který se stal šampionem zápasnické organizace UFC. Má však také jiné „prvenství“. Tím je označení „nejdivnější zápasník UFC“. A skutečně, některé jeho netradiční praktiky způsobovaly v obecenstvu, sledujícím nejenom jeho zápasy a přípravu, rozpaky. Někteří o něm hovořili jako o „trapném týpkovi“. Část lidí se mu posmívala za jeho výstřednost a nedokonalou angličtinu, část lidí ho do současnosti přesto považuje za geniálního bojovníka. Co ale výsměch a pocit trapnosti při pozorování videí s jeho samurajskými praktikami nebo netradičními gesty vyzývání soupeře k boji vypovídají hlavně o nás samých?
MMA jako umění boje
Pojem smíšená bojová umění (anglicky Mixed Martial Arts neboli zkráceně MMA) představuje soubor kontaktních technik různých bojových sportů. Ve slovu „smíšené“ se skrývá inspirace například boxem, wrestlingem, muay thai nebo brazilským jiu-jitsu. V moderní době se MMA začalo formovat v polovině 20. století, kdy Helio Gracie vyzýval k boji zástupce různých bojových stylů podle pravidel tzv. vale-tudo (z portugalštiny v překladu vše dovoleno, jinými slovy boj s minimem pravidel), a v těchto bojích většinou vítězil, a to i proti mnohem silnějším soupeřům.
Je to právě Brazílie, která má ve světě MMA bohatou historii, přičemž mnoho špičkových bojovníků tohoto sportu pochází z této země a řídí jeden z nejpopulárnějších stylů v rámci MMA – brazilské jiu-jitsu. Bojové umění, které hrálo ústřední roli ve vývoji moderního MMA, bylo “objeveno” Mitsuyo Maedou. Maeda byl japonský judista, který emigroval do Brazílie na počátku 20. století a učil již výše zmíněnou rodinu Gracie, která se později stala průkopníky tohoto sportu[1].
V roce 1990 se ustanovil jako forma dominantní propagace MMA ve Spojených státech tzv. Ultimate Fighting Championship (UFC). Cílem bylo najít „The Ultimate Fighting Champion“ uspořádáním jednodenního turnaje s nejlepšími sportovci zkušenými v různých disciplínách všech bojových umění. A tak se historicky etablovala nejznámější světová organizace současného MMA.[2] V UFC vystupovala řada brazilských bojovníků, včetně rodiny Gracie, kteří pomohli tento sport popularizovat po celém světě. Na počátku roku 2000 se brazilští bojovníci jako Wanderlei Silva a Anderson Silva stali superhvězdami ve sportu a pomohli dále etablovat Brazílii také jako hlavního protagonistu ve světě MMA.
Super odd dude
Jiří Procházka začínal jako zápasník thajského boxu, poté však přešel k MMA. V roce 2020 Procházka oznámil podepsání kontraktu v lize UFC s cílem utkat se o mistrovský titul. A stal se pátým Čechem (po Karlosu Vémolovi, Viktoru Peštovi, Lucii Pudilové a Davidu Dvořákovi), který bojoval v této nejslavnější MMA soutěži. Dne 12. června 2022 se Jiří Procházka stal prvním českým UFC šampionem v polotěžké váze, když dokázal porazit brazilského zápasníka Glovera Teixeiru, kterého “ukončil” na tzv. rear naked choke (škrcení zezadu) v 5. kole. Jiří Procházka se díky tomu navždy zapsal do dějin českého MMA. Toto vítězství je někdy označováno jako „Nagano“ českého MMA.[3]
Weaponizing weirdness, odd samurai, the weirdest MMA fighter, nebo super odd dude. Takové výrazy se dají o Procházkovi najít napříč internetem. A skutečně, Procházkovo rutina nabrala od prvního velkého vítězství nad Teixeirem svébytný spád. Procházka se netají příklonem k filosofii a učení tzv. Bushidó, protokolu japonských bojovníků, tzv. samurajů, kteří upřednostňují morální hodnoty nad potenciálním utrpením. Podle Nitobeho (1907) je samuraj chápán nejen jako válečník, ale především jako nositel morálního ideálu: jde o člena privilegované bojové vrstvy, jehož identitu určuje výše zmíněný nepsaný etický kodex Bushidó. Ten formuje jeho charakter skrze důraz na čest, spravedlnost, loajalitu, sebeovládání i soucit, takže samuraj představuje jakousi „morální aristokracii“ než pouhou vojenskou roli.
Procházka rád i ve svých bojích používá estetiku „ušlechtilých“samurajů, resp. snažil se tak především při volbě svého účesu nebo trénování s mečem. V mnohých fanoušcích probouzel mediálně prezentovaný životní styl a chování Procházky minimálně úsměv, u některých nefanoušků se probouzely vyhrocenější emoce. Například u videa, které nahrál Procházka na sociální sítě, ve kterém na zimní, zasněžené procházce gratuluje Jamalu Hillovu[4] a současně ho vyzývá na souboj pokřikem: „I am coming… I am coming.“ Místo respektu si však toto video schytalo spíše posměšné komentáře narážející na slangový význam těchto sdělení se sexuálním podtextem. Podobně „groteskně“ tomu bylo u reakce Hilla, kterou lze rovněž najít na sociální síti TikTok, kde v podobně zasněženém settingu spolu se svým vítězným „beltem“ posměšně reaguje na Procházku[5].
Byť vztah mezi konceptem toxické maskulinity a MMA není zcela přímočarý a je do jisté míry podporovaný mediální reprezentací, nutno dodat, že vnější obraz kultury MMA může přispívat ke stereotypnějšímu pojetí a přitahovat extrémní ideologie nebo formy projevů násilí mimo vytyčená pravidla sportu, což právě posiluje obraz jeho spojení s toxickou maskulinitou (Bowman, 2020). Procházkovo počínání tak může za těchto podmínek působit i jako „ostrůvek pozitivní deviace“. Na nedávném večeru Oktagonu[6] v prosinci 2025 se asi jako jediný fighter v publiku ukázal ve vánočním svetru se soby. Ať už je to životní filosofie, účes, nebo způsob bojové přípravy, Procházka zanechával donedávna nesmazatelnou, přesto rozporuplnou stopu, kterou bychom mohli nazvat slovem cringe.
Cringe[7] je anglické slovo, které se především ve slovníku generace Z[8] (avšak i mladších) i v českém jazyce používá k vyjádření něčeho, co je trapné. Pocit trapnosti či rozpaků je často provázen i fyzickými reakcemi – výrazem obličeje (a někdy pohybem celého těla) ukazujícím hluboké znechucení a nepohodlí. Co je však na tomto intenzivním pocitu trapnosti ještě pozoruhodnější, že ho můžeme zažívat i zprostředkovaně, jelikož ho vyvolávají některé situace, které konkrétně s námi nemají nic společného. Když pozorujeme například někoho s nalepeným toaletním papírem na botě procházejícím město, s kouskem jídla z oběda na kabátu, nebo šermujícího do prázdna před sportovní arénou v rámci psychické přípravy na zápas. Jedná se o fenomén tzv. zástupné trapnosti (vicarious nebo second-hand embarrassment). Tento fenomén popisuje, jakým způsobem lidé zprostředkovaně zažívají rozpaky a stud, když sledují konání ostatních porušující sociální normy (Krach et al., 2011).
Skopofilie a psychodynamika studu
Počínaje Freudovou teorií odkazující k narcismu a ideálu ega byla možnost studovat stud tradičně spojená s psychoanalytickou teorií. Existence pojetí studu začíná tedy Freudem již v eseji Studie o hysterii (1895) a dále např. O narcismu (1914), kde má stud především svůj pudově afektivní kontext spojený se sexualitou. Naopak v relační psychoanalytické perspektivě je chápán jako klíčový afekt, který signalizuje ohrožení sociální vazby a integrity self. Lansky (1994) zdůrazňuje, že stud nevzniká pouze jako jeden z mnoha afektů, ale má specifickou regulační funkci – upozorňuje na narušení vztahu mezi jedincem a druhými lidmi. Vzniká při jakékoli situaci, kdy je self vystaveno pohledu druhých a hrozí jeho negativní hodnocení nebo ztráta hodnoty.
Freud (1905) ve spojitosti se studem již ve svých Třech esejích formuluje také tzv. skopofilní pud – potěšení pozorovat a být pozorován (viděn). Freud spojuje původ skopofilie s ranými fázemi psychosexuálního vývoje, zejména s obdobím dětství, kdy se objevuje intenzivní tělesná zvědavost. Dítě v této fázi zkoumá vlastní tělo i těla druhých a získává potěšení z pohledu jako takového. Tento impulz není podle Freuda patologický a představuje přirozenou součást vývoje libida. Klasické psychoanalytické chápání skopofilie bylo u Freuda silně spojeno se sexualitou, konkrétně s genitálním exhibicionismem a voyeurismem.
Freudova (1905) teorie tedy předpokládala, že konflikty kolem „vidět a být viděn“ jsou odvozeny od infantilních sexuálních pudů. Psychoanalyticky „modernější“ vývoj, především Kohutova self-psychologie, však tuto výhradní „redukci“ zpochybňuje. Lansky (1994) v návaznosti na Kohuta argumentuje, že ne všechny vnitřní konflikty spojené s viditelností mají pouze sexuální původ. Řadu z nich je třeba chápat v rámci vztahu mezi narcistní složkou psychiky, tedy potřeby být viděn a současně uznán druhými. Například exhibicionismus může fungovat jako způsob, jak získat potvrzení self a zároveň se vyhnout zostuzujícímu odhalení prostřednictvím převzetí kontroly nad situací.
Vysvětlení skopofilie se tak tímto posouvá od čistě pudového základu k relačnímu modelu, kde nejde pouze o tělesnost, ale o to, jak jsme vnímáni druhými a zda jsme přijatelní pro okolí – ve vztahu k objektům. V psychodynamickém kontextu tak skopofilie nepředstavuje pouze pudové potěšení z pozorování, ale především vnitřní konflikt mezi touhou vidět a být viděn, který je úzce propojen se zkušeností studu a ohrožením self. Vnitřní konflikty spojené se studem tak často souvisejí spíše s otázkou uznání než výhradně se sexualitou. Pohled druhého zde nabývá ambivalentního významu – na jedné straně je zdrojem potvrzení, uznání a narcistního uspokojení, na straně druhé představuje potenciální ohrožení skrze možnost odmítnutí, devalvaci či zahanbení (Wurmser, 1981).
Zástupná trapnost jako zrcadlo vlastní mysli
Zástupná trapnost zprostředkovává pocity studu na základě pozorování druhého a mechanismu mentalizace. Mentalizace zde označuje kognitivní proces, jehož prostřednictvím jedinec přisuzuje druhému člověku určité mentální stavy – tedy představy, emoce a úmysly (Fonagy, 2016). V kontextu zástupné trapnosti však nejde pouze o pasivní porozumění druhému, ale o aktivní simulaci jeho prožívání. Pozorovatel si představuje, jak by se daný jedinec měl v dané situaci cítit, a na základě této představy v sobě sám generuje odpovídající emoční reakci. Klíčové přitom je, jak již bylo řečeno výše, že tato emoce může vzniknout i tehdy, když ji samotný pozorovatel situace reálně neprožívá (Paulus et al., 2013).
Mechanismus zástupné trapnosti nelze redukovat na jednoduchou empatii, tedy sdílení emocionálního stavu druhého. Naopak se jedná o proces, který je výrazně závislý na perspektivě pozorovatele. Paulus et al. (2013) zdůrazňují roli tzv. „self-projection“, tedy promítání vlastního já do situace druhého člověka. Jedinec při interpretaci situace nevychází primárně z objektivního stavu druhého, ale z vlastních zkušeností, norem a očekávání. Jinými slovy, reaguje na to, jak by se v dané situaci cítil on sám. Zástupná trapnost tak vzniká jako výsledek simulace perspektivy druhého, v níž je druhý člověk spíše nositelem situace, zatímco zdroj emoce leží v psychice pozorovatele.
Jinými slovy se jedná z psychoanalytické perspektivy o obranný mechanismus projekce. Ten je jedním z velmi dobře popsaných základních kamenů psychoanalytické teorie. Projekce je v psychoanalýze chápána jako obranný mechanismus, při němž subjekt připisuje vlastní nepřijatelné pocity, impulzy nebo části self druhým lidem. Tímto způsobem se vyhýbá vědomému prožití těchto obsahů a zároveň je může vnímat jako něco vnějšího, což snižuje úzkost či stud. Anna Freud (1936) popisuje projekci jako jeden z klíčových obranných mechanismů ega, který slouží k ochraně před vnitřními konflikty tím, že jsou nežádoucí aspekty psychiky přesunuty na objekt. Projekce tak umožňuje zachovat pozitivní obraz sebe sama, avšak za cenu zkreslení reality a vztahů k sobě i druhým. Vlastní normy a očekávání se tak stávají pilířem prožívání zástupné trapnosti.
Subversivní povaha cringování
Potěšení dívat se a prožívat zástupnou trapnost tedy slouží jako způsob kontroly a zároveň úlevy – situace se „naštěstí“ neděje nám. Mohli bychom tedy říct, že tito „nositelé“ cringe nám dávají možnost nahlédnout do (temných) zákoutí vlastní psychiky – (ne)uvědomovaných částí self, které většinou máme obtíž „ukázat“ navenek světu, protože se bojíme, jakým způsobem nás okolí/svět „přijme“. Cringe a „nositelé“ cringe se tak však stávají „cennými“ zdroji informací o nás samých, jelikož určitým způsobem vybočují z norem, očekávání okolí a toho, co se považuje za moderní a přiléhavé sociálním podmínkám.
Psychoanalytický proces z podstaty usiluje o odhalování oněch cringe částí nás samých, jinými slovy je subversivním procesem poukazujícím na náš „vnitřní cringe“ – prostor, který bychom chtěli, aby ostatní neviděli, jelikož se obáváme odhalení a odsouzení. Psychoanalýzu tak lze vnímat jako prostor, kde pacient může „jít proti proudu“ a narušovat běžné normy myšlení i chování, čímž dochází k „obnově“ potlačených částí self. Tento proces označuje Hymer (2005) jako subversive redemption, tedy „převrácení zavedeného řádu za účelem osvobození pacienta od rigidních způsobů prožívání“ (s. 207). Právě momenty, které jsou potenciálně trapné nebo „nevhodné“, jsou klíčové, protože umožňují přístup k tomu, co bylo dosud považováno za nepřijatelné a potlačené (Hymer, 2005).
Sám Freud (1904) ostatně vybízel pacienty, aby se otevřeli i „rušivým“ či nepříjemným myšlenkám, čímž může docházet k narušení rigidních vzorců myšlení. Pacient je zde vyzván, aby bez výběru a cenzury sděloval vše, co ho napadá, včetně myšlenek, které se jeví jako rušivé, nesmyslné či nepříjemné. Právě tyto „rušivé elementy“, jež bývají za běžných okolností potlačovány, chápe Freud jako klíčové stopy vedoucí k vytěsněnému psychickému materiálu. Jejich vynořování zároveň odhaluje působení odporu, který brání přístupu k nevědomým obsahům. Prostřednictvím interpretace těchto asociací se tak postupně zpřístupňuje to, co bylo dosud nevědomé. Dochází k překonávání vytěsnění a k uvolnění dříve „zadržených“ afektů, jež mohou být skrze vztahovou zkušenost integrovány do asociativního proudu. Tím je lze učinit dostupnými, a tím pádem přijmout za vlastní. Terapeutický účinek proto nespočívá pouze v sugesci, ale v procesu uvědomění a uvolnění afektu, díky čemuž se nepříjemné symptomy, s nimiž často pacienti do terapie přichází, stávají nadbytečnými a mohou odeznít.
Na tuto Freudovu koncepci lze navázat i prostřednictvím Donalda Winnicotta (1971) a jeho pojetí vztahovosti v analytickém procesu, avšak s důrazem na posun od intrapsychické k intersubjektivní rovině. Zatímco u Freuda představují „rušivé“ a nepříjemné myšlenky cestu k vytěsněnému obsahu a jejich sdílení vede k uvolnění psychického napětí, u Winnicotta se podobná logika odehrává ve vztahu k druhému. Ve svém textu The Use of an Object and Relating through Identifications popisuje proces, v němž dítě „používá“ objekt (matku) tak, že jej vystavuje tlaku své vlastní destruktivity, přičemž klíčová je zkušenost, že tento objekt „přežije“. Analogicky i v analytickém vztahu pacient nejen odhaluje své potlačené obsahy prostřednictvím volných asociací, ale zároveň do vztahu vnáší momenty „narušení“ – například stud, trapnost či jakýkoliv „cringe“ – a tím testuje, zda vztah obstojí. Nejde přitom o destrukci analytika v doslovném smyslu, ale o ověřování jeho stability a schopnosti unést tyto obtížné afekty, resp. části self. Pokud analytik tento tlak unese bez odmítnutí, dochází k prohloubení terapeutického procesu: pacient si může dovolit větší otevřenost, překonává odpor a postupně integruje dříve vytěsněné či odmítané části sebe sama. „Subversivní spása“ tak vyrůstá z Freudova uvolnění skrze asociace – z ochoty vstoupit do narušení (myšlenkového i vztahového) v rámci dostatečně bezpečného Winnicottova rámce, který toto narušení unese a transformuje.
Ať už se toho 11. dubna při dívání na Procházku budeme cítit „zástupně“ trapně nebo nikoliv, dal nám už navždycky na srozuměnou, že být cringe není jenom o výsměchu a odmítnutí, ale i možnosti poznat se v nahotě každodenního života. A právě momenty (zástupné) trapnosti představují subversivně osvobozující situace. Nabízí možnost „zprostředkovat pocit“, kterému bychom se jinak vědomě s velkou pravděpodobností vyhnuli, a setkat se tak s částmi nás samých, kterým se sami vysmíváme, a proto je raději z obavy odhalení a studu zakrýváme. Být cringe[9] znamená vědomě vstoupit do prostoru, kde hrozí výsměch a stud, ale současně se otevírá možnost změny a snad také o něco svobodnějšího myšlení.
Zdroje:
Bowman, P. (2020). In toxic hating masculinity: MMA hard men and media representation. Sport in History, 40(3), 395–410.
Fonagy, P. (2016). Affect regulation, mentalization, and the development of the self. Routledge.
Freud, A. (1936). The ego and the mechanisms of defence. Hogarth Press.
Freud, S. (1904). On psychotherapy. Standard Edition.
Freud, S. (1905). Three essays on the theory of sexuality. Standard Edition.
Freud, S., & Breuer, J. (1895). Studies on hysteria. Standard Edition.
Freud, S. (1914). On narcissism: An introduction. Standard Edition.
Hymer S. (2005). Subversive redemption in psychoanalysis. American journal of psychoanalysis, 65(3), 207–217.
Krach, S., Cohrs, J. C., de Echeverría Loebell, N. C., Kircher, T., Sommer, J., Jansen, A., & Paulus, F. M. (2011). Your flaws are my pain: Linking empathy to vicarious embarrassment. PLoS ONE, 6(4).
Lansky, M. R. (1994). Shame: Contemporary psychoanalytic perspectives. Journal of the American Academy of Psychoanalysis, 22(3), 433–441.
Nitobe, I. (1907). Bushido: The soul of Japan. Teibi Publishing Company.
Paulus, F. M., Müller-Pinzler, L., Westermann, S., & Krach, S. (2013). On the distinction of empathic and vicarious emotions. Frontiers in Human Neuroscience, 7, 196.
Winnicott, D. W. (1971). The Use of an Object and Relating through Identifications. In Playing and Reality (pp. 115-127). Routledge.
Wurmser, L. (1981). The mask of shame. Johns Hopkins University Press.
[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Brazilian_jiu-jitsu
[2] https://verdictmma.com/guides/history-of-mixed-martial-arts-and-the-ufc
[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Procházka_(bojovník)
[4] https://www.tiktok.com/@espnmma/video/7191373655455141166
[5] https://www.tiktok.com/@scrapandrollmma/video/7192626502553357614
[6] Česko-slovenská organizace smíšených bojových umění (MMA), která pořádá turnaje a zápasy po celé Evropě.
[7] https://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/cringe
[8] https://fmk.utb.cz/slovnik-gen-z-aneb-generace-z-ve-slovech/
[9] Etymologicky slovo cringe pochází ze staroanglického cringan, tedy „ustoupit“ či „padnout v boji“, což odkazuje na moment vzdání se odporu. V psychodynamickém smyslu lze tento význam číst paradoxně: právě skrze akt poddání se – opuštění rigidní obrany či ega – může dojít k překonání situace. Podobně jako v některých terapeutických či filozofických přístupech (např. přijetí místo kontroly) se ukazuje, že „ustoupení“ není nutně porážkou, ale může být podmínkou propracování a transformace.
