Úvod
2. prosince, den před výročím narození Anny Freud, vyšel, snad dalo by se říct i překvapivě, na webu Vogue CS článek o Anně Freud s názvem „Anna Freud. Odpůrkyně svého otce zaostřila psychoanalýzu na ženu“[1]. Předně je potřeba říct, že vnímám snahu o zviditelnění psychoanalýzy, potažmo žen-psychoanalytiček ve veřejném prostoru masového média jako nevídaný, pozitivní úkaz a oceňuji snahu autorky poukázat na Annu Freud s alespoň minimální snahou se o jejím životě objektivně něco dozvědět. Současně se však v článku vyskytuje mnoho nepravd a nepřesností, která určitě stojí za to vyvrátit, a hlavně vysvětlit tak, aby paradoxně nedošlo k úplně jinému jevu – potvrzení, že psychoanalýza je jakousi zastaralou „pavědou“ soustředící se na pro dnešního člověka naprosto opovrženíhodná či irelevantní témata. Zastavit se chci u několika vybraných, zásadně problematických vyjádření a využít tak tato „slabá“ místa k vysvětlení a uvedení jejich významu na pravou míru.
***
Jak poznamenal již Nietzsche (Kaufmann, 1954), nejsou to fakta, která existují, ale pouze interpretace. Já bych dodala, že současně však právě interpretace mohou být fabulace. Začněme tedy skutečně od začátku – již u samotného názvu článku. Anna Freud vytvořila „svoji verzi analýzy“ – navazovala na otce společně s ostatními kolegy – a vytvořila svébytný směr zvaný Egopsychologie. Rozhodně však nebyla otcovou odpůrkyní, spíše naopak. Byla jeho věrnou následovnicí a podporovatelkou – což v článku zaznívá prohlášením, že zůstala „dcerou na plný úvazek“. Jejím největším „objevem“, který jistě stojí za zmínku je teorie ega a jeho obranných mechanismů (Freud, 1936), které egu (jako jedné ze struktur osobnosti) slouží k zachování jakési vnitřní homeostáze. Dle „síly“ ega každý z nás využívá široké spektrum různých obranných mechanismů, jako např. štěpení, projekci, racionalizaci anebo jeden z „nejzralejších“ obranných mechanismů – humor. Rovněž považuji spíše za problematické, že by Anna Freud se zaměřeným vědomím zaostřila psychoanalýzu na ženu. Za první z žen, které na sebe svoji snahou o vytvoření nových teorií a paradigmat poutali pozornost se považují jiné ženy a to např. Lou-Andreas Salomé jako jedna z prvních žen-psychoanalytiček, Helen Deutsch, anebo hlavně Karen Horney, která je považována za zakladatelku feministické psychologie. Horney, kromě toho, že zavedla termín „ženská psychologie“ (Horney, 1973), tak formulovala tehdy (dovolím si říct, že stále) revoluční myšlenku, že pokud ženy skutečně „trpí“ mnohým známou tzv. závistí penisu, muži „trpí“ tzv. závistí lůna – ač ona sama nikdy tento přesný termín nepoužila, ale rozvinula ho původně v článku The Flight from Womanhood: The Masculinity-Complex in Women as Viewed by Men and by Women (1926). Jinými slovy, význam tohoto konceptu je, že muži „závidí“ ženám jejich reprodukční možnosti vztahující se ke specificky biologickým funkcím ženského těla – schopnost menstruovat, počít, porodit, kojit atd. Na ženu, tedy zaměřily fokus jiné ženy než Anna Freud.
Další problematickou pasáží je tato: „Ačkoli celý život léčila [Anna Freud] psychicky nemocné, sama nikdy duševně zdravá zcela nebyla. Trpěla poruchou, kterou poprvé pojmenoval právě její otec, a to nezvládnutým Elektřiným komplexem.“ To, jestli trpěla Elektřiným komplexem, což je pojem, který blíže etabloval psychoanalytik Carl G. Jung v roce 1913 a vyjadřuje nevědomou touhu dívky po otci a rivalitu s její matkou, dnes těžko verifikujeme. Každopádně nejedná se o poruchu. Elektřin případně možná o něco více známý Oidipský komplex[2] jsou v metapsychologii psychoanalýzy považovány spíše za svébytné mentální reprezentace a stavy mysli, které nejenom, že jsou součástí normálního vývoje, tak rovněž nejsou poruchami ve smyslu duševních poruch, které jsou „léčitelné“ klasickými psychiatrickými postupy. Záleží na spíše na tom, jakým způsobem si s těmito „vývojovými fázemi“ dokážeme poradit. Určitě se dá očekávat, že za určitých podmínek, v určitých „stavech mysli“ můžeme rozhodně trpět, nejedná se však o klasické nozologické jednotky, tak je známe z dnes běžně používaných klasických psychiatrických diagnostických systémů jako DSM[3] anebo MKN[4], případně těch psychodynamických jako je např. PDM[5] nebo OPD[6].
Ve vztahu k historii psychoanalýzy je nepřesným i výrok „Nevědomí objevil čtyři měsíce před Anniným prvním nádechem.“ v části textu vztahujícímu se k Anninému narození. Samotný „objev“ nevědomí se jistě nestal z pera Sigmunda Freuda a formou myšlenek a teorií se objevoval dávno před ním již v antické filozofii, přičemž on o tom velmi dobře věděl. Stěžejním dílem se však v teorii nevědomí a jejím rozpracování, tak jak ji zná i část laické veřejnosti, stal jeho opus magnum Výklad snů, jež vyšel v roce 1900. Co mimořádně inovativní je, že Sigmund Freud ve Výkladu snů popisuje a dále rozpracovává nevědomí jako psychologický fenomén, jež podle něj můžeme mj. „pozorovat“ skrze sny, které jsou maskovaným naplněním potlačených přání, tzv. „královskou cestou“ ke skrytým touhám a konfliktům. Analyzovat je ve snech primárně potřeba manifestní obsah (příběh snu), aby bylo možné „dekódovat“ latentní obsah (skrytý význam) pomocí nevědomých procesů, jako je např. zhuštění a symbolizace, a odhalit tak hluboce zakořeněné impulsy potlačením „uvržené“ do nevědomí.
V souvislosti s výkladem nevědomí, a především psychoanalytické techniky jako takové jistě stojí za výklad i tato věta: „Nechala se otcem analyzovat. Dnes se to bere coby incest.“ Je skutečně pravda, že dnešní dobrá praxe zahrnující všechny zavedené a etablované terapeutické směry zahrnuje omezení vztahující se k práci s rodinnými příslušníky či jinými blízkými osobami. Obtíží v tomto “rodinném” pojetí psychoanalytického procesu je otázka neadekvátního duálního vztahu či rovnou řekněme neadekvátní vztahové blízkosti. Ona blízkost se definuje u každého již jinak přísně, ale řekněme, že jsou tací, kteří do terapie nevezmou kohokoliv, jehož blízkou osobu sami znají, tak aby terapeutický proces nebyl „zatížen“ narušením tzv. přenosu a protipřenosu. Přenos a protipřenos, pojmy zakořeněné ve freudovské psychoanalytické teorii, a částečně stále spíše matoucími pro širší terapeutickou veřejnost, popisují nevědomou emocionální dynamiku v terapii. Přenos, pocházející od Sigmunda Freuda (1895 a dále) znamená, že klient/pacient promítá minulé pocity-vzorce (např. od rodičů) na terapeuta a vnímá ho nevědomky jako postavu ze své osobní historie. Přenos se považuje za vysoce žádoucí proces veškeré psychoanalýzy či psychoterapie. Protipřenos je podobná emocionální reakce, avšak ze strany terapeuta, často na klientův přenos, pramenící z jeho vlastní minulosti. Zpočátku byl protipřenos vnímán jako překážka, ale později jej osobnosti jako např. Paula Heimann (1950) – především z tzv. kleiniánské tradice nikoliv freudovské, rozpoznali jako zásadní nástroj pro pochopení vnitřního světa klienta, přičemž současné psychoterapeutické směry ji vnímají jako nevyhnutelnou a použitelnou součást napříč mnoha modalitami. Nejedná se však v případě rodinných příslušníků o pojem incest jako takový, spíše o neprofesionalitu. Současně je nutné v tomto kontextu vnímat citlivě dobový kontext, ve kterém se dnes všechna dobře známá pravidla teprve rodila formou pokusu a omylu.
Poslední a jeden z nejvýznamnějších výroků, které stojí za to poopravit je, že „Například tvrdila, že aby psychoanalytik získal pacientovu důvěru, měl by mu plnit některá přání.“ Otázka důvěry v psychoanalytickém vztahu je složitou teorií, jež jistě jde dalece za výrok, že důvěra se získává „plněním přání“. To naopak některé školy psychoanalýzy vnímají doslova za kontraproduktivní a poškozující samotného pacienta. Anna Freud více kladla důraz na tzv. pozitivní přenos. Pozitivní přenos v dětské psychoanalýze, obzvlášť v kontextu její teorie, nastává, když dítě nevědomě přesměruje láskyplné, důvěřivé nebo idealizující pocity od rodičů (nebo jiných klíčových postav) na dětského analytika, čímž vytváří silné, pozitivní pouto, které podporuje důvěru, zlepšuje spolupráci, posiluje terapeutický vztah a usnadňuje emoční zpracování. Pomáhá dítěti cítit se dostatečně bezpečně, aby prozkoumalo obtížné pocity a rozvíjelo zdravější vzorce chování. Často se to projevuje tak, že dítě vnímá analytika jako starostlivou, moudrou rodičovskou postavu. Toto pozitivní pouto je pro léčbu klíčové a slouží jako základ pro hlubší práci, i když někdy může zahrnovat erotické prvky nebo se překlenout do negativního přenosu, kde bývají přítomny komplikovanější, ale ne nezpracovatelné emoce pro vzájemný terapeutický vztah.
***
Závěr
Ač psychoanalýza je stále živá a má svoje místo již po staletí v bohaté klinické praxi i společenských vědách, chtěla bych zde na tomto místě poznamenat ještě jednou, že jsem ráda, že si svoje místo našla i nějakou formou zrovna v lifestylovém časopisu. Někdy však nepřesné či zkreslené myšlenky a výroky mohou nadále podporovat stereotypizaci psychoanalýzy jako předpotopní „vědy z 19. století“ a naprosto nepoužitelné do dnešní „moderní“ doby. Stále se napříč věkovými kategoriemi setkávám s tím, že mnozí lidé ani netuší, že se psychoanalýza „stále ještě praktikuje“ – což je škoda. Snad tento článek vyjasnil některé problematické pasáže a uvedl na pravou míru některá vyjádření, která by jinak skončila v hlubinách internetu bez adekvátní reakce.
Zdroje
Freud, A. (1936). The ego and the mechanisms of defense. International Universities Press.
Freud, S. (1895). Studies on hysteria (S. Freud & J. Breuer). Hogart Press.
Freud, S. (1900). The interpretation of dreams. Macmillan.
Green, A. (1983). Life narcissism-death narcissism. Free Association Books.
Heimann, P. (1950). On counter-transference. International Journal of Psychoanalysis, 31, 81–84.
Horney, K. (1926). The flight from womanhood: The masculinity-complex in women as viewed by men and by women. International Journal of Psychoanalysis, 7, 324–339.
Horney, K. (1973). Feminine psychology. W. W. Norton.
Jung, C. G. (1913). The theory of psychoanalysis. Journal of Nervous and Mental Disease Publishing Company.
Kaufmann, W. (1954). Nietzsche: Philosopher, psychologist, antichrist (2nd ed.). Princeton University Press.
[1] https://www.vogue.cz/clanek/society/romana-schutzova/anna-freud-odpurkyne-sveho-otce-zaostrila-psychoanalyzu-na-zenu
[2]André Green ve své knize Life narcissism-death narcissism (1983) vnímá Oidipův komplex nejen jako Freudův „jednoduchý“ trojúhelník touhy a rivality, ale jako komplexní psychickou strukturu, kde se rozvíjející Já dítěte zaplétá s rodičovskými postavami, což vede k vážnému vnitřnímu konfliktu, potenciálním „narcistním deficitům“ a boji o odlišení sebe sama od objektu. Často se to projevuje jako negativita související s pudem smrti. Pokud se Oidipův trojúhelník „nerozplete“, schopnost subjektu vytvářet si „zdravé“ vazby a plnohodnotnou identitu v průběhu života může selhávat.
[3] Diagnostický a statistický manuál duševních poruch.
[4] Mezinárodní klasifikace nemocí.
[5] Psychodynamický manuál.
[6] Operacionalizovaná psychodynamická diagnostika.
