Tento text zazněl jako přednáška v České psychoanalytické společnosti dne 10. dubna 2025.
Neuropsychoanalýza otevírá nové možnosti propojení prožitkového a vztahového rozměru psychoanalýzy s empirickým výzkumem mozkové plasticity, implicitní paměti a dynamiky afektivních procesů. Předkládaný text, který vychází z přednášky presentované v psychoanalytické společnosti, je věnován právě tomuto propojení, aby ukázal, jak analytické nevědomí, vnímané dříve jako mysteriózní faktor, může být zkoumáno z perspektivy neurověd, a jak poznatky neurověd dávají smysl psychoanalytické léčbě.
Psychoanalýza často pracuje s koncepty jako jsou vědomí, nevědomí, pudy, id a ego. Ale co tyto termíny vlastně znamenají z hlediska neurověd? Mark Solms – neurovědec a psychoanalytik z Jihoafrické republiky je jedním z vědců zabývající se neuropsychoanalýzou, tedy vědou, která propojuje zkoumání fungování mysli s funkcemi mozku a těla. O jeho závěry se v tomto textu opírám.
Vědomí
Vědomí je jedním z nejzáhadnějších fenoménů, které lidský mozek produkuje. Obvykle si vědomí představujeme jako jasný proud myšlenek, smyslových vjemů a pocitů – jako to, co prožíváme právě teď. Ale co přesně vědomí je a odkud pochází?
Z neurovědeckého hlediska víme, že vědomí není výsledkem činnosti celé mozkové kůry, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti hrají klíčovou roli starší struktury mozku, jako je retikulární aktivující systém v mozkovém kmeni. Tato oblast je zodpovědná za základní úroveň bdělosti a za schopnost být „přítomen“. Pokud je tato struktura poškozena, vědomí mizí, bez ohledu na to, zda je kortex, sídlo myšlení a vnímání, funkční.
Freud chápal vědomí jako vrchol pyramidy naší psychiky – malou část mnohem většího systému, který zahrnuje také nevědomí. Moderní neurověda tuto představu potvrzuje, ale také ji rozšiřuje. Vědomí není jen o tom, co si uvědomujeme, ale je to celý proces organizace a integrace všech informací. Vědomí umožňuje mozku spojovat smyslové vjemy, emoce a myšlenky do koherentního prožitku, kterému říkáme „já“.
Zajímavým přínosem neurovědy je zjištění, že zásadní roli při vzniku vědomí hrají emoce. Studie ukazují, že emocionální jádra mozku, jako je amygdala a hypotalamus, poskytují základní impulsy pro to, co si uvědomujeme. Jinými slovy, naše vědomí je hluboce zakořeněno v tělesných stavech a potřebách. Mark Solms zdůrazňuje, že vědomí není čistě intelektuální nebo abstraktní – je to primárně prožitek pocitu, který vzniká v těle.
Podstatnou otázkou je, proč vědomí vůbec existuje. Proč by mozek potřeboval vědomý prožitek, když tolik procesů probíhá automaticky bez našeho rozhodování? Odpověď spočívá ve schopnosti vědomí vyhodnocovat a rozhodovat na základě subjektivního prožitku. Vědomí umožňuje mozku nejen jednat, ale také hodnotit – zvažovat důsledky, představovat si alternativy, chápat smysl situací. Tím vědomí zásadně přispívá k naší schopnosti přežít a adaptovat se na svět.
Ve své podstatě je vědomí prožitkem být naživu – cítit, myslet, uvědomovat si sebe sama v neustále se měnícím světě. Vědomí je endogenní vlastností mozku, neproudí do něj prostřednictvím smyslů, nevzniká v mozkové kůře, ale v dnešním pojmenování v retikulothalamickém aktivačním systému.(ERTAS)
Retikulothalamický systém je soubor vzájemně propojených neuronů, který se nachází v mozkovém kmeni, prodloužené míše, mostu, středním mozku a thalamu. Tento systém hraje klíčovou roli v regulaci bdělosti, nálady, emocí a vegetativních funkcí – dýchání, srdeční činnosti a dalších. Jednotlivé neurotransmiterové systémy (serotoni, noradrenalin, dopamin), které jsou cílem nejznámějších psychoaktivních léků ( antidepresiv, antipsychotik, stabilizátorů nálady), mají své zdrojové buňky v tomto systému.
Jak jsme si řekli: prožitky pocitů hrají zásadní roli při vzniku vědomí. Pro vyjádření prožitků často používáme různá slova s podobným významem jako např. emoce, afekty, pocity, cítění. Když říkáme, že něco cítíme, máme tím na mysli komplexní proces, který zahrnuje jak somatické jevy (bušení srdce, pocení, hlad, žízeň, bolest, erotické vzrušení) a psychologické jevy (strach, úzkost, radost, touha).
Mark Solms navrhuje způsob, jak jednotlivé typy afektů, cítění rozlišovat. A to na pudy, instinkty a reflexy.
Pudy neboli taky homeostatické afekty jako základní neurobiologické pocity spojené s udržením rovnováhy organismu (homeostázy). Tyto pocity se vztahují k biologickým potřebám těla, jako jsou hlad, žízeň, bolest nebo únava, a slouží jako základní mechanismy přežití. V širším rámci pak Solms popisuje pudy (drives) jako afektivní stavy, které mají primárně regulační funkci a jsou nezbytné pro přežití jedince i druhu. Homeostatické afekty tedy představují jakési neurobiologické signály, které informují organismus o tom, že je třeba provést určitou akci k obnovení rovnováhy a jsou přímo spojeny se základními tělesnými potřebami a jejich uspokojením
Instinkty (emoční afekty) neboli taky primární emoce – primární emoce souvisejí s instinktivním chováním a mají širší sociální a adaptivní funkci. Jaak Panksepp neurovědec a zakladatel afektivní neurovědy, definoval sedm primárních emocionálních systémů založených na evolučně starých mozkových strukturách. Tyto systémy nejsou odvozené od kognitivních procesů, jejich základy jsou vrozené, spojené s hlubokými oblastmi mozku. Patří k nim: SEEKING (Hledání, touha, zvídavost), RAGE (Vztek, hněv), FEAR (Strach, úzkost), LUST (Sexuální touha), CARE (Péče, mateřská láska) Tyto emocionální systémy fungují autonomně, ale současně se v průběhu života integrují s vyššími mozkovými procesy (např. kognitivní kontrolou a sociálními normami), což vysvětluje jejich komplexní projevy u lidí.
Reflexy (smyslové afekty) – leknutí při zvuku, ztrnutí, pupilární reflex, úchopový reflex.
Všechny tři typy afektů jsou generovány mozkovými mechanismy, které vykonávají funkce, jež Freud přiřadil id – a všechny jsou vědomé.
Toto byly spíše popisy biologické podstaty vědomí, ale otázku, jak vědomí vzniká, věda zatím zodpovědět nedokáže. Pokouší se o to biologové, fyzici, přesnou odpověď ale zatím nemáme. Když se zbavíme představy, že vědomí přichází jen skrze naše smysly a že je totéž jako porozumění, zjistíme, že vychází přímo z našeho nitra. Už před narozením se v nás rozsvítí určitý vnitřní zdroj, který je spojen s proudem emocí vycházejících z naší intuice, jejíž původ není zcela jasný. I když nemusíme vždy vědět, odkud přesně pocházejí naše pocity, cítíme je. Tyto emoce jsou dědictvím minulosti, které nás připravuje na nejistoty budoucnosti.
Nevědomí
Nevědomí je soubor všech mentálních aktivit mozku, které si nejsme schopni uvědomit. Proč si je nemůžeme uvědomit – protože nejsou uvědomění dostupné, byly hluboce konsolidovány v paměti (kognitivní nevědomí), vytěsněny (dynamické nevědomí). Nevědomí je pro Freuda (1900, 1915) sféra, oblast existující mimo vědomí, v níž „přebývají“ nepřijatelné, impulzivní, zakázané, ohrožující, zahanbující, vinou zatížené myšlenky, pocity a fantazie. Ale navzdory Freudově důrazu na tento model mysli musíme mít na paměti, že tato oblast nebo sféra je metaforou, v níž existují vědomé i nevědomé aspekty mysli. Závěry, které si myslíme, že děláme o nevědomí, jsou spíše závěry o samotném vědomí – o souhrnu našich zkušeností s myšlením, cítěním, vnímáním, pozorováním a komunikací se sebou samými. Nevědomí není místo nebo věc, ale kvalita myšlení, cítění a prožívání. Fenomény, které nazýváme nevědomím, jsou prožitky kvality vědomí, které v sobě skrývají latentní význam.
Latentní významy snů a dalších aspektů vědomí, k nimž jsme dospěli, nejsou důkazem existence nevědomí, jsou důkazem toho, jak úspěšně se nám daří chápat latentní významy vědomí. Tím nechci říct, že bychom neměli používat pojem nevědomí, ale že když ho používáme, měli bychom si být vědomi, že je to jen představa, ne místo, ne druhá mysl.
V neurovědě se dnes obecně uznává, že vnímání je samo o sobě nevědomé, stejně jako veškeré poznávání (které vychází z paměťových stop vnímání). To, co Freud nazýval „ego“ – nebo část mozku, která vykonává funkce, jež Freud přisuzoval egu se dnes považuje za vnitřně nevědomé; funkce ega se stávají vědomými pouze tehdy, když jsou aktivovány id (emocemi, pocity),
Ego se učí ze zkušenosti. Dělá to tak, že si vytváří reprezentace. Ego je tedy zásadně spjato s pamětí. hlavním úkolem paměti (tj. ega) není vytvářet trvalý záznam všeho, co prožívá. Není to pasivní záznamové zařízení. Úkolem ega je spíše naučit se, jak uspokojovat požadavky id ve vnějším světě, Co tedy ego musí zaznamenat do paměti, je: „Co mám v jaké situaci dělat?“.
Základním úkolem ega je předvídat – předvídat, jak může ve světě uspokojit své rozmanité potřeby. Dále je jeho úkolem tyto předpovědi pravidelně aktualizovat na základě průběžných zkušeností. V jazyce výpočetní neurovědy je tedy ego regulováno „chybou predikce“. Své předpovědi aktualizuje vždy, když nefungují – tedy když selhávají při regulaci potřeb id.
V míře, v jaké se předpovědi ega skutečně vyplní, jsou v tomto rozsahu uchovány v paměti (jsou „konsolidovány“, nikoli zapomenuty), zatímco předpovědi, které se nevyplní, jsou aktualizovány („rekonsolidovány“). Tento proces aktualizace (rekonsolidace) vyžaduje vědomé poznávání, známé také jako „pracovní paměť“ – Právě v pracovní paměti si člověk znovu osahá cestu k problému. Díky rekonsolidaci ego znovu promýšlí své předpovědi.
Vědomí je pro poznávání nezbytné, protože poskytuje hodnotová měřítka, jejichž prostřednictvím se rozlišují dobré predikce od špatných (příjemné od nepříjemného, kterých je ale velké množství). Pracovní paměť je však velmi omezeným zdrojem, takže je třeba ji využívat šetrně. Mimo jiné i z tohoto důvodu se obecně brání rekonsolidaci. Jinak řečeno: dáváme přednost potvrzení našich předpovědí, vídíme to, co chceme vidět. Pracovní paměť totiž dokáže v každém okamžiku udržet v mysli (ve vědomí) jen zhruba sedm bitů informací. (128 unikátních stavů či hodnot). Proto 95 % našich cíleně zaměřených činností vykonáváme nevědomě.
Všechny nefalšované předpovědi se opakují, pokud a dokud nevznikne chyba v předpovědi. Chyba v předpovědi činí předvědomé předpovědi opět významnými. Salience je signalizována vzrušením – emocí, pocitem, arousal. Neuspokojená potřeba je tím, co aktivuje („hyperkatexuje“ paměťové stopy, které ji měly uspokojit. Pouze vzrušení ERTAS může vyvolat takovou míru aktivace, která je nezbytná k tomu, aby mohlo dojít k rekonsolidaci původních předpovědí.
To, co jsem dosud popsala, se týká korových paměťových systémů. Pouze korové paměťové systémy vytvářejí reprezentovatelné (vědomě myslitelné, tzv. deklarativní) obrazy. Konečným cílem učení je však trvalé řešení našich problémů (tj. naučit se, jak zcela uspokojit naše potřeby ve světě). V míře, v jaké je tohoto cíle dosaženo, lze předvídání hlouběji automatizovat. Konsolidace takto hluboce zautomatizovaných predikcí zahrnuje jejich přenos z korových do podkorových, nedeklarativních, implicitních paměťových systémů. Nejznámějšími podkorovými paměťovými systémy jsou „emoční“ a „procedurální“ systémy. Zásadní věcí, kterou je třeba u těchto systémů zmínit, je, že se jedná o nereprezentativní, nemyslitelné asociace, jsou nedeklarativní. To znamená, že nepodléhají aktualizaci v pracovní paměti.
Freudův systém „předvědomí“ neurověda lokalizuje do mozkové kůry (deklarativní paměti) a jeho systém „nevědomí“ do nedeklarativních paměťových systémů nacházejících se pod mozkovou kůrou, především v bazálních gangliích a mozečku.
Freud se domníval, že představy vytěsněné do nevědomí, jsou součástí id. Z pohledu neurověd je toto dynamické nevědomí odvozeno z kognitivních (reprezentačních) procesů, z učení, zatímco id se skládá z afektivních (nereprezentačních) procesů a je vrozené.
Jaký je rozdíl mezi kognitivním a dynamickým nevědomím? Kognitivní nevědomí se skládá z predikcí, které jsou legitimně automatizovány. To znamená, že jsou hluboce automatizované, protože spolehlivě, bezchybně uspokojují základní potřeby, na které jsou zaměřeny. Naproti tomu dynamické nevědomí je automatizováno nelegitimně (nebo předčasně). K nelegitimní automatizaci dochází tehdy, když je ego zahlceno svými problémy – to znamená, když nedokáže přijít na to, jak uspokojit požadavky id ve světě. Takovým příkladem mohou být ranné traumatizace u dětí.
Z toho nevyhnutelně vyplývá, že hluboce zautomatizovaná predikce nezvládá pocity, na které je zaměřena, ale subjekt s tím nemůže nic dělat, protože podstata vytěsnění spočívá v tom, že se s predikcí zachází, jako by odpovídala, a je tedy imunní vůči rekonsolidaci. Výsledná chyba predikce je neustálým tlakem, který Freud teoreticky označil jako hrozbu „návratu potlačeného“.
Psychoanalýza se od ostatních forem psychoterapie liší tím, že se zaměřuje na změnu těchto nevědomých, hluboce zautomatizovaných předpovědí, které, pokud jsou konsolidovány v nedeklarativní paměti, nemohou být znovu upevněny v pracovní paměti. Nedeklarativní predikce jsou trvale nevědomé.
Tyto nedeklarativní predikce tlačí k nekonečnému, bezmyšlenkovitému opakování, a proto je v psychoanalytické léčbě tak důležitý čas a přenos v podobě silného, afektivního kontaktu s analytikem. Pacienti nemohou znovu přemýšlet o potlačeném, ale mohou spolu s analytikem cítit a následně přemýšlet o tom, co dělají zde a nyní v analytické sesi.
To, o čem pacienti mohou přemýšlet, to mohou následně reproblematizovat. Opakující se deriváty potlačeného, které zahrnují korové reprezentace aktuálních prožitků, tak mohou vstoupit do pracovní paměti a deklarativního myšlení. To zase umožňuje jejich opětovné propojení s afekty, které k nim patří, což egu umožňuje s pomocí dospělého mozku a mozku analytika přicházet s lepšími předpověďmi, s realističtějšími akčními plány.
Vytváření nových procedurálních paměťových stop je ale velmi pomalý proces. Zatímco kognitivně-behaviorální terapie se zaměřuje spíše na vědomé strategie a explicitní paměťové obsahy, psychoanalýza se snaží zachytit a transformovat právě tyto nevědomé, tělesně zakotvené a afektivně nabité vzpomínky, které se aktivují v psychoanalytickém setkávání. Proto čas a frekvence analytických terapií je klíčovou podmínkou ke změně psychického fungování pacienta. Bez častého a dostatečně dlouhého setkávání pacienta s analytikem nemůže terapie vést ke změnám v nedeklarativní, implicitní paměti. Tradiční psychoanalýza probíhá 4x týdně, což umožňuje hlubší ponor do pacientovy psychiky a pozorování jemných posunů v prožívání a vztahové dynamice. Tento vysokofrekvenční formát je v kontrastu k běžnějším formám psychoterapie, kde sezení probíhají jednou týdně nebo i méně často a kde tedy těžko může terapeut pracovat s nevědomými částmi mysli.
Jednou ze základních technik psychoanalýzy je volné asociování. Tato metoda nabízí pacientům možnost spontánně sdílet své myšlenky, obrazy, vzpomínky a fantazie bez cenzury či sebekontroly, s cílem odhalit nevědomé obsahy mysli, které mohou být zdrojem psychických potíží. Spontaneita myšlení a volné asociace mají specifické neurobiologické koreláty: aktivují se výchozí módy mozkové aktivity a paměťové okruhy, tlumí se kontrolní mechanismy prefrontální kůry a pracovní paměti. Tyto změny vytvářejí stav, ve kterém může implicitní paměť a nevědomé asociace vstupovat do toku myšlenek
Dalším zásadním aspektem psychoanalýzy je intenzivní přítomnost analytika. Slovo intenzivní můžeme v neurovědní terminologii vyjádřit jako vzrušení v ERTAS. Analytik nejen naslouchá pacientovým volným asociacím, ale také zachycuje neverbální signály, opakující se vzorce v přenosu a rezistence, které by jinak zůstaly neviditelné. Jeho úkolem není pouze poskytovat interpretace, ale především vytvářet prostor (v širokovýznamovém slova smyslu), kde se pacient a analytik můžou setkat s vlastní psychickou realitou v jejích nejhlubších vrstvách.
Závěr
Neurovědy nám přinášejí rozšiřující a fascinující vhledy do fungování paměti, emocí či regulace afektů, jejich přínos do psychoanalýzy je však pouze v teoretické rovině. Terapeutická práce zůstává interpersonálním procesem, ve kterém hrají zásadní roli neverbální komunikace, vztahová dynamika a nevědomé procesy.
Literatura
Ogden, T. H. (2024). Rethinking the concepts of the unconscious and analytic time. The International Journal of Psychoanalysis, 105(3), 279–291
Panksepp, J (1998). Affective Neuroscience: The Foundations of Human and Animal Emotions. New York: Oxford University Press.
Solms, M. (2017). What is “the unconscious,” and where is it located in the brain? A neuropsychoanalytic perspective. Annals of the New York Academy of Sciences, 1406(1), 90–97.
Solms, M. (2018). The neurobiological underpinnings of psychoanalytic theory and therapy. Frontiers in Behavioral Neuroscience, 12, 294.
Solms, M. (2021). The Hidden Spring: A Journey to the Source of Consciousness. New York: W. W. Norton & Company.
