V letošním roce vyšlo v nakladatelství Triton v českém vydání další dílo Johna Steinera[1] s názvem Vidět a být viděn: Vystupování z psychického útočiště. Máme tak k dispozici již druhou Steinerovu knihu v českém překladu, o který se – stejně jako minule – skvěle postarala Eva Klimentová. V knize se Steiner soustřeďuje na pocity studu a ponížení, jež jsou nedílnou součástí procesu vystupování z tzv. “psychických útočišť”, tedy situací, kdy pacient vystupuje ze světa obranných konstelací, odhaluje se a střetává se s realitou. Jako teoretické východisko Steinerovi primárně slouží dílo Freuda a Kleinové, které dále rozvíjí a propojuje s přístupy novějších autorů, jako jsou například Rosenfeld, Bion, Segalová, Josephová, Britton atd. Své teoretické hypotézy podkládá pečlivě vybranými klinickými a literárními případy, v nichž velmi detailně prezentuje zmíněná témata v kontextu analytické praxe.
Psychická útočiště,[2] jak je autor popisuje, jsou patologické organizace objektních vztahů, které se vyznačují odporem vůči změně a poskytují bezpečný prostor, do nějž se pacienti v terapii mohou uchýlit, aby se chránili před zraky okolí. Právě tento odpor a snaha analytika přimět pacienta k opuštění těchto vzorců – jak již napovídá název knihy – tvoří ústřední téma Steinerova díla. Samotné vystoupení z útočiště je totiž provázeno obrannými mechanismy, k nimž se pacient uchyluje, aby se ochránil před pocity zahanbení, studu, ponížení a dalšími reakcemi, které jsou typické pro odhalování se v terapii, pro zkušenost být viděn a pozorován. Zároveň je však problematické i samotné vidění objektu – tedy stav, kdy pacient nahlíží vnitřní objekt jako oddělený, s jeho dobrými i špatnými vlastnostmi, což vyvolává konfrontaci s nežádoucími, dosud skrytými prvky. V takové situaci se pacient musí vyrovnávat s pocity závisti, žárlivosti, viny a vzteku.
Steiner nahlíží problematiku vidění jako hlubší fenomén, než je být viděn, a zasazuje ji do kontextu teoretických rámců schizoidně-paranoidní a depresivní pozice, jak je vymezila Melanie Kleinová. V tomto období dítě směřuje k matce (k prsu) veškeré libidinózní impulzy, zároveň však i impulzy nenávistné a agresivní, ve snaze matku zničit. Později, když jí začne vnímat jako celistvou bytost a uvědomí si, že objekt, který se pokoušelo zničit, zároveň miluje, dochází k prožitku viny a výčitek. Steiner doplňuje, že poškozené dobré objekty vyvolávají pocity viny, které je třeba překonat, aby se jedinec mohl propracovat do depresivní pozice. Naopak dobré objekty vyvolávají závist, vůči níž se jedinec brání snahou o zrušení oddělenosti, čímž se navrací pod ochranu psychického útočiště. Jde tak o dva rozdílné výstupy, z nichž jeden by se dal charakterizovat pokrokem a druhý ustrnutím a stáhnutím se za obranné mechanismy a nepropracováním se do depresivní pozice.
Ústředním tématem knihy je však být viděn a s tím související dynamika vztahu mezi terapeutem a pacientem, včetně emocionálních reakcí a prožitků na obou stranách. Pacientům častokrát brání při vystupování z psychického útočiště pocit studu a zahanbení. Podle Steinera lze tuto reakci chápat jako odraz symbolické role terapeuta, který v oidipské situaci zastupuje pozorující a hodnotící sekundární objekt. V oidipské situaci dítě směřuje svou lásku k primárnímu objektu, přičemž současně zakouší pohled objektu sekundárního, který tento vztah sleduje a hodnotí. Tato kritičnost sekundárního (superegálního) objektu je podle Steinera klíčová pro porozumění pocitu studu a vnímání analytika jako postavy, která na pacienta shlíží z nadřazené pozice. Analytik se poté v terapii při snaze přimět pacienta o vystoupení z psychického útočiště střetává s řadou obranných mechanismů, které nedovolují pacientovi nahlédnout realitu a propracovat se do depresivní pozice. Je to právě pocit studu a ponížení, které tomu zabraňují. Tyto koncepty tak pro Steinera sehrávají v terapii daleko větší roli, než jim byla doposud připisována a jak sám tvrdí, je jeho snahou rozšířit kleiniánskou tradici o prožitek studu, jako jednoho z důležitých pojmů v této oblasti.
Steiner zde také představuje originálním způsobem propojení klasického freudovského rámce oidipského komplexu s hlubší dynamikou kleinovské depresivní pozice, a to prostřednictvím konceptu psychických útočišť, jež pacientům brání v kontaktu s jejich vinou a lítostí. Své závěry pak prezentuje na řadě klinických situací, mimo jiné i na slavném Schrebrově případu, kterému věnuje značnou část knihy. Do určité míry se snaží Schreberův případ reinterpretovat prostřednictvím novějších teorií, přičemž pacientovo jádro nevnímá jako paranoidní,[3] ale spíše jako depresivní. Teprve v důsledku upřeného pohledu a s ním spojeného ponížení, z nichž pramení úzkost, kterou není schopen kontejnovat, se Schreber propadá do paranoidní psychózy.
Přestože pro mě Schreberův případ — na rozdíl od jiných klinických materiálů uvedených v knize — nebyl ve všech částech zcela přesvědčivý, zejména kvůli omezenému rozsahu informací, jenž jsou k případu dostupné, slouží dobře jako ilustrace teoretických tezí, které Steiner rozvíjí v předchozích kapitolách. Zároveň mu tento případ poskytuje vhodný rámec pro srozumitelné objasnění základních freudovských a kleiniánských konceptů, jež následně uplatňuje v dalších kapitolách.
V těch se autor převážně soustřeďuje na situace v terapii v kontextu vystupování z psychického útočiště, podobně jako v první části. Přehledně a srozumitelně v ní definuje množství známých konceptů z freudiánské a kleiniánské tradice jako je například závist penisu, odmítání ženskosti, projektivní identifikace, odehrávání, přenos, štěpení, ztráta objektu, melancholie, nutkání k opakování a pud smrti. Tyto pojmy a jejich projevy v terapii sehrávají ústřední roli v chápání teorie psychických útočišť. Výklad těchto konceptů podává Steiner jasně a čtivě, přičemž stejný jazykový a myšlenkový rámec udržuje i při jejich využití v klinických kazuistikách.
Trochu nadbytečné se však může zdát jejich neustále zakořeňování do Freudova díla a připomínání Freudovi geniality při jejich objevení, na což Steiner často poukazuje v úvodu některých kapitol. Dle mého názoru se tím autor, mimo jiné, snaží nepřímo poukázat na otázku, s níž se setkáváme mimo psychoanalytické kruhy – je Freud již překonaný? Kniha je výrazně prodchnuta freudovským odkazem a přesvědčivě ukazuje, že pečlivé čtení jeho textů zůstává takřka nezbytným předpokladem pro porozumění novějším autorům i psychoanalytickému myšlení jako celku.
Text však nezůstává u nekritického přejímání tradice, ale promyšleně reflektuje i některé ústřední pojmy Freudovy teorie, jako je například závist penisu. Tu Steiner neinterpretuje pouze jako výraz obdivu k maskulinitě a její idealizaci, případně jako touhu být objektem takového obdivu, ale také – a to na hlubší úrovni – jako projev závisti vůči femininitě a odporu proti závislosti na dobrých objektech. Dokonce zmiňuje, že “dnes bychom obdiv vůči maskulinitě považovali spíše za obranu proti závisti vůči prsu a matce”.[4] Snaží se tím vypořádat jednak s komplexností celé problematiky, ale zároveň i s často kritizovanými psychoanalytickými pojmy.
V tomto kontextu stojí za zmínku i propracování oidipova komplexu, kterému se Steiner věnuje napříč celou knihou. Přichází s názorem, že klasické rozřešení odipova komplexu, jak jej popsal Freud, je paranoidní řešení, které dává vzniknout psychickému útočišti založenému na zášti a touze po pomstě. Opírá se o knihu Totem a tabu a Freudův známý příklad primitivního oidipského scénáře, kde se synové spojí a společně pozřou tyranského otce. Synové otce sice svrhnou, ale neosvobodí se z jeho vlivu – tím, že jej snědli, se s ním identifikují a jsou pronásledováni vinou za tento akt pomsty a nenávisti, což vede ke stáhnutí se do psychického útočiště ve strachu z perzekuce. Steiner dále vyslovuje názor, že současně existuje i druhý, depresivní výsledek tohoto konfliktu, kdy se dítě dokáže vzepřít proti otcově autoritě a zároveň se dokáže vyhnout identifikace s ním. Tento výsledek však také představuje problémy, se kterými se později pacienti musí vyrovnat. Pokud dítě odolá identifikaci, čelí problémům spojeným s vlastní malostí a s vyloučením ze vztahu k dospělým. V této situaci se pak oba rodiče stávají objektem nenávisti a plánované odplaty. Získá tím však kontakt s realitou, která je nezbytná pro jeho vývoj.
Prezentuji zde pouze hrubý nástin z velkého množství témat, jimž se autor v souvislosti s fenoménem psychických útočišť věnuje. Pevný teoretický základ knihy tvoří Freudiánská a Kleiniánská tradice, kterou Steiner vykládá velmi srozumitelným jazykem, přičemž se však neuchyluje k jejich reduktivnímu výkladu. Seznamuje nás i se základními pojmy a přehledně tak uvádí čtenáře do svých úvah v rámci psychických útočišť. Nejedná se však o pouhé přejímání paradigmat a jejich technického výkladu, ale o velmi důkladné a originální propojení obou tradic, což považuji za jeden z největších teoretických přínosů této knihy. Stejně důkladně se kniha věnuje i praktické stránce. Detailně vybrané kazuistiky tvoří oporu téměř každé kapitoly, kde Steiner přesvědčivě prezentuje své teoretické závěry. Psychická útočiště a s tím spojené pocity studu, ponížení a zahanbení, jsou součástí každého terapeutického procesu. Steiner tento problém oslovuje a nabízí vysvětlení a řešení k jeho překonání, a proto věřím, že se tato kniha nebude těšit zájmu pouze psychoanalytické veřejnosti, ale také všem terapeuticky zaměřeným profesím.
Literatura:
Freud, S. (1936). Psychoanalytické chorobopisy (O. Friedmann, Překl.). Praha: Albert.
McWilliams, N. (2015). Psychoanalytická diagnóza: Porozumění struktuře osobnosti v klinickém procesu (H. Drábková, Překl.). Praha: Portál.
Steiner, J. (2025). Vidět a být viděn: Vystupování z psychického útočiště (E. Klimentová, Překl.). Praha: Triton.
Steiner, J. (2018). Psychická útočiště: Patologické organizace u psychotických, neurotických a hraničních pacientů. Triton.
[1] John Steiner je tréninkový a supervizní analytik Britské psychoanalytické společnosti.
[2] V roce 2018 vyšla na toto téma v českém překladu Steinerova kniha Psychická útočiště: Patologické organizace u psychotických, neurotických a hraničních pacientů.
[3] Jak to pojímají ve svých knihách například Freud (1936) nebo McWilliamsová (2015).
[4] Steiner, J. (2025). Vidět a být viděn: Vystupování z psychického útočiště (E. Klimentová, Překl.). Praha: Triton, s. 133.
