A DIFFERENT WORLD? PSYCHOANALYTIC PSYCHOTHERAPY AND RELATEDNESS IN STORMY TIMES
„Žijeme nepochybně v turbulentních časech! Postpandemické vření a otřesy, důsledky klimatických změn a vzestup autoritářských a antidemokratických postojů, to vše jsou významné výzvy, kterým stojíme tváří v tvář. Psychoanalytičtí psychoterapeuti napříč Evropou čelí těmto mnohým hrozbám a, jak říká Bion, ,přemýšlí pod palbou´.“
Tak začíná uvítací dopis organizátorů EFPP konference ve Varšavě, která tentokrát zahrnovala všechny čtyři sekce – individuální, skupinovou, párovou a rodinnou a dětskou.
Současná doba je opravdu bouřlivá a přináší mnoho výzev. Pro psychoanalytickou psychoterapii (dále PAPT) je jednou z nich otázka, jak pracovat s novými aspekty společnosti, zda je zohlednit v naší práci, která zůstane stejná nebo zda svou práci máme přizpůsobit měnícím se podmínkám. Psychoanalytická terapie sama je vystavena výzvám, kterým se chtě-nechtě musí věnovat, jako jsou rozvíjející se neurovědy, zkoumání možností využití AI v terapii, tlak na výzkum v oboru, ale také tlak na větší angažovanost PAPT v akademické sféře.
Přesto nebo snad právě proto se konference nesla v duchu spolupráce a propojování jednotlivých sekcí PAPT. Během konference (a jistě již před ní) vyvstávaly otázky, jestli se má propojovat privátní a veřejný sektor terapie, zda se má porovnávat efektivita různých délek a frekvencí PAPT, zda se má brát ohled na měnící se okolnosti terapie, jako je genderová příslušnost, měnící se obraz rodiny, sociální média, preferování kognitivně behaviorální terapie a mnoho dalších změn.
Jednotlivé dny konference začínaly plenárními přednáškami, kdy každá se věnovala jednomu z témat dnešní doby.
Úvodní příspěvek přednesl izraelský psychoanalytický psychoterapeut Avi Berman na téma „Psychotherapy of unbearable Experiences: Crises and New Beginnings“. Na příběhu své pacientky Diny přednášel o tématu „nesnesitelných zážitků“. Způsob, kterým se dá touto zkušeností úspěšně projít, je vlastně jen to, aby jí člověk prošel, a to i za cenu dočasného „zhroucení“ a aby našel v sobě novou schopnost jít dál. Autor využívá Ferencziho popis (1933, p. 163) dvou typů odpovědi na trauma – autoplastické a alloplastické. Autoplastická odpověď znamená, že člověk reaguje zdánlivě svobodně, ale spíše jsou to jakési mimikry nebo přizpůsobení se za každou cenu, naproti tomu alloplastická odpověď znamená, že člověk může poté, co projde zpracováváním traumatu, dát najevo své pocity, potřeby a tím ovlivnit vnější svět. Berman uvedl svou přednášku tím, že ač je Žid a hluboce cítí se svou zemí, je mu i líto civilistů v pásmu Gazy a jejich utrpení. Na toto prohlášení navázal Berman v přednášce tím, že zmínil téma sebeodhalení (selfdisclosure), jak je důležité o něm vědět a případně ho umět použít, byť s mírou, v situacích, kdy s pacientem nebo kolegou čelí neřešitelnému prožitku. Jako příklad uvedl situaci mezí ním jako supervizorem a jedním z jeho supervizandů, který je palestinské národnosti. Oba spolu sdíleli neřešitelný prožitek solidarity každý se svým národem a zároveň žal nad tím, že spolu už nemohou pracovat, aniž by se tento prožitek nedostal mezi ně. Proto se důstojně rozloučili. Podobné sebeodhalení použil autor i v kazuistice, v terapii s diny, které se nakonec podařilo projít nesnesitelným zážitkem a začít plněji žít.
Další přednáška od polské PAPT terapeutky Katarzyny Skrzypek na téma „The world in crisis“ se týkala termínu „Atmosphere“, který lze vysvětlit jako „intersubjektivní pole, které se zrodí z interakce já a my v bytí teď a tady a které vytváří možnost sdílení neverbálních zkušeností (Bakó and Zana, 2020). Bakó a Zana jsou autoři, kteří se ve své knize zaměřili primárně na zpracování traumatu. Autorka přednášky zmiňuje i Kassouf (2017) a Biona (in Kassouf, 2017), kteří popisují přístup k traumatu takový, který nezlomí jedince, ale prolomí jeho otevřenost k tomu, aby nahlédl svou prostupnost pro traumatické zážitky v tvořivé a životné formě. Autorka v druhé části přednášky akcentuje klimatickou změnu a uvádí, že tváří v tvář klimatické změně a tomu, co odkazujeme příštím generacím bychom snadno mohli propadnout zoufalství a bezmocnosti. Proti tomu Winnicot (in Kassouf, 2022) a s ním i Bollas ve své stati „The Structure of Evil“ (Bollas, 2011) staví nezbytnost víry ve „zlaté časy“, kdy vše bylo ještě dobré; víry v dobu, kdy dítě může integrovat dobré aspekty matky v nejčistší formě, aby bylo schopno integrovat i ty špatné, aniž by jimi bylo zahlceno. Tím se dítě může stát samo sebou a věřit v „dobrý svět“, v druhém kroku se může vyrovnávat s realitou, případně se stávat zodpovědným za své skutky. Autorka přednášky klade otázku, zda jsme stále schopní věřit v dobrý svět a vychovávat tak i naše děti, potažmo naše pacienty.
Třetí hlavní přednáška britské psychoanalytičky Cataliny Bronstein „Adolescent psychoanalysis in a changing world: Thoughts on an adolescent´s lockdown state of mind“. Přednáška se věnovala dalšímu velkému tématu poslední doby, a to psychice mladých lidí v době Covidu. Přináší podrobnou kazuistiku terapeutické práce s adolescentní dívkou, která začala a dlouhou dobu probíhala pouze po telefonu. Bylo to způsobeno covidovou izolací, ale také přáním dívky, která nechtěla být viděna a která trávila covidový lockdown na sociálních sítích, ale bez kontaktu s vrstevníky. Autorka rozvíjí několik úvah o adolescentních vývojových výzvách, jako je například sexuální dospívání, tělesné změny, vytváření identity, ale také odtruchlení dětství. Pacientka jako by vytvořila vlastní vnitřní lockdown tím, že odmítala být v sessích viděna a terapeutce dávala jen omezené informace o sobě. Autorka se odvolává na Biona (1962), který použil slovo „link“ jako výraz pro emoční zkušenost mezi dvěma lidmi. Ve smyslu Bionovy teorie je pro adolescenty důležité poznání (K – knowledge) sama sebe, to pro ně však může být až ohrožující výzvou. Autorka také klade otázku, kde končí schopnost sociálních sítí probouzet imaginaci a kreativitu a podněcovat nové kontakty a přátelství a kde začíná její destruktivita ve smyslu napomáhání mentálním lockdownům mladých lidí. Díky terapii dívka postupně začala odkrývat své niterné emoce a prožitky, a nakonec se se svou terapeutkou setkala tváří v tvář.
Závěrečná hlavní přednáška italské psychoanalytičky Anny M. Nicolo, MD „The new form of Oedipus: changes in psychoanalysis“ se věnovala tématu genderu a jeho přítomnosti nejen v terapeutické praxi, ale i v teoretickém základu. Proto je také titul přednášky odvozen od Oidipského komplexu. Přednáška se odvíjí od popisu situace v páru dvou žen, z nichž jedna má dítě (chlapec, 14 let) z předchozího vztahu, z něhož otec odešel. Stejná žena má dítě z umělého oplodnění (chlapec, 4 roky), kde druhá žena je brána jako druhý rodič dítěte. Tato druhá žena ale také chce být v budoucnu také sama matkou (počít, odnosit a porodit dítě). Partnerky mají mezi sebou vážné partnerské rozpory, pro které vyhledaly párovou terapii. Mladší z chlapců začal mít úzkostné potíže a nejasnosti v generové identitě. V průběhu terapie se mimo jiné ukázalo, že obě ženy mají problém identifikovat se s rodičovskými rolemi, zejména s otcovsky zabarvenou, což pro mladšího z chlapců představovalo neúnosný rozpor. V životě staršího z chlapců se začal objevovat jeho otec, měl tedy sílu na to, aby pro svého bratra začal představovat otcovskou, zodpovědnou figuru, což pro něj ovšem představovalo zátěž. Uvědomuji si, že tak stručný popis kazuistiky nepostihuje všechny jemnější aspekty konkrétní terapie, ukazuje však změny, které také současná společnost představuje. Autorka příspěvku si bere na pomoc báji o Oidipovi a ukazuje nám různé typy párů, které se v příběhu objevují – Laius a Jokasta, kteří kromě rodičovství Oidipa sebou nesou ještě transgenerační zatížení Laiovou pedofilií (láska k Chrýsippovi), druhým párem je Polybus a Meropa, kteří vypadají jako ideální pár, ale zatajují, že Oidipus není jejich biologický syn, třetím párem je pak Oidipus a Jokasta, tento pár je ovšem incestní. Můžeme také sledovat další pokusy o nový výklad Oidipova komplexu, například L.G. Fiorini (2007) ho vnímá spíše jako metaforu, která napomáhá vysvětlení, jak dítě symbolicky vplouvá do světa sociálních sítí a vztahů na základech původního androcentrického světa. Deleuze a Guattari (2004) dokonce nabízejí variantu Oidipova komplexu, která může být použita pro porozumění rodinám, kde není tradiční rozdělení rolí, například pro trans-rodiny nebo rodiny s více partnery. Oproti všem teoriím autorka přednáší svou verzi porozumění Oidipovu komplexu jako vztahové konstelaci, která přispívá k porozumění rodinnému prostředí, byť je v současné době často odlišné od tradičního pojetí. Tak pomáhá udržet mysl analytika otevřenou k utrpení pacientova individuálního nevědomí nebo nevědomí páru a zároveň udržet v mysli naše teorie, zkušenosti a socio-kulturní souvislosti.
Po každé hlavní přednášce jsme byli rozděleni do diskusních skupin, jejichž složení se po dobu celé konference neměnilo. Mohli jsme tak v intimnějším prostoru probírat naše myšlenky a prožitky z jednotlivých příspěvků. Nemohu mluvit o ostatních skupinách, ale v té „mé“ rezonovalo téma touhy po spojení v situacích nesnesitelných zážitků, ale někdy o spojení nemožné, neuskutečnitelné. Příkladem budiž vyjádření ukrajinské terapeutky, která pracuje v zařízení pro zraněné vojáky a válečné veterány. Vyprávěla, že na začátku každé terapie prohlásí, že by nikdy nepracovala s žádným příslušníkem ruského národa. Téměř všichni její klienti se jí na to totiž ptají a vyžadují jen jednu odpověď. A ona odpovídá popravdě, tak silný odpor cítí k Rusku, které týrá její zemi. Pro některé členy skupiny bylo toto její vyjádření nesnesitelné, právě tak, jak to popisoval Berman ve své přednášce. Sám Berman (shodou okolností v naší skupině) znovu vyprávěl příběh, jak se rozloučil se svým supervizandem, který projevil přání chodit na supervizi k příslušníku svého národa. Ani toto není lehko přijatelné. Jedna terapeutka plakala, když zažila na large group, jak její, jinak milí a empatičtí mezinárodní kolegové, dokáží projevit silné negativní emoce jeden vůči druhému. My, kteří nezažíváme v našich zemích žádné větší konflikty, máme možná občas pocit, že se nespravedlivě máme příliš dobře… Zdá se, že současnost klade velmi vysoké nároky i na nás, terapeuty – lidi.
Další program konference byl doslova nabitý zajímavými tématy, ale už bylo nutno vybírat.
Celé jedno subplenární zasedání bylo věnováno tématu času a frekvence v PAPT. Ve dvou příspěvcích z výzkumu portugalských terapeutek (Isaura Manso Neto a Margarida Franca) vyvstalo mnoho otázek a témat. Jednou z nejprovokativnějších je ta, zda je PAPT stále udržitelnou a efektivní metodou. Samozřejmě je takovou metodou, ale to nám nebrání, abychom nepřemýšleli, co je vlastně dobrým výsledkem terapie nebo jaká frekvence a délka je ještě účinná a kdy už je ve vyšší míře nadbytečná. Solms (2017) říká, že terapie je úspěšná tehdy, když je pacient schopen vytvořit nový, zdravější vztah. Sám Freud se v článku Konečná a nekonečná analýza (1937) zabýval délkou a účinnými faktory psychoanalýzy. Další v přednáškách hojně zmiňovaní autoři Thoma a Kächele (1989) přednesli myšlenku, že analýza je dobrá podle toho, co dokáže analytik v omezeném čase poskytnout a co dokáže pacient vnitřně přijmout. Dle jejich myšlenky je analýza tehdy dokončená, když je pacient schopen sebe-analýzy. Další zajímavou myšlenkou je i to, že někdy my, terapeuti, sami propadáme mýtu o perfektní analýze, naproti tomu je zřejmé, že konec analýzy je vždy ne-perfektní a že dle Schellekes (2023) se musíme spokojit s „good enough“ ukončením. Obě autorky kladly důraz na to, že v PAPT se provádí stále málo výzkumů. Mezi nimi zmínily například studii Werbarta a Lagerlöfa (2022), která zkoumá délku psychoanalýzy, aby byla účinná.
V jedné z mnoha sekcí prezentování referátů se tři autorky věnovaly tématu online terapií v PAPT, každá z trochu jiného úhlu, například z pohledu terapeutek dospělých nebo dětí a adolescentů, nebo z pohledu terapeutky, která po útoku Ruska na Ukrajinu opustila svou zemi a tím i možnost potkávat své klienty osobně (dlužno zmínit, že tato terapeutka pochází z Ruska). Každý z referátů zmínil jak kladné, tak záporné aspekty tohoto typu terapie. K rozvoji terapie online pochopitelně nejvíce přispěla covidová pandemie, která nám na jedné straně ukázala, že je možné takto vést PAPT, na druhé straně také podtrhla přece jen určitou odtažitost kontaktu, když mezi účastníky stojí obrazovka.
Příkladem propojování typů terapií byl workshop dětské terapeutky G. Küll z Německa, která prezentovala kazuistiku chlapce v období latence, se kterým pracovala v individuální terapii. V průběhu terapie se začalo ukazovat, jak je jeho příběh ovlivněn příběhy jeho rodičů a prarodičů, ale nejen jimi, ale i multikulturalitou celé rozvětvené rodiny. Přestože to obvykle nedělá, vyžádala si od rodičů genogramy jejich rodin. Spolu s příběhem svého malého klienta je pak (se souhlasem rodičů) prezentovala na workshopu. Měli jsme pro naši práci tedy k dispozici anamnézu chlapce, jeho terapeutické příběh s prezentující terapeutkou a na stěně promítnutý genogram rodů. Bylo velmi zajímavé přemýšlet o tom, jak moc je vnitřní prostor chlapce ovlivněn všemi aspekty rodinné historie. Rodinná terapie nebo terapie páru se takto jeví jako vhodný „doplněk“ individuální terapie dítěte, což mohu potvrdit z vlastní psychoterapeutické praxe.
Na závěr bych ráda opět připojila své osobní dojmy a prožitky. Konferenci vnímám jako velmi obohacující zážitek, nejen z hlediska odborného obohacení, ale také z hlediska mezilidských setkání. Jako první musím zmínit přítomnost „naší“ Lydie Tischler, která se zúčastnila celé konference a i když neměla aktivní příspěvek ve smyslu odborného programu, byla velmi aktivní a komunikativní v meziprostorech mezi jednotlivými sekcemi. Co znovu vnímám jako lehce stresující, je fakt, že konference skýtá velké množství workshopů, prezentací, diskusí, a člověk je postaven před zúzkostňující realitu volby.
Organizátory konference jsme byli vyzvání k propojování, seznamování se a komunikaci, takže jsem se seznámila s některými zahraničními kolegy a kolegyněmi a opět (světe, div se!) jsem zjistila, že jsme na jedné straně různí svými zeměmi, zázemím, formou praxe atd., ale stále stejní jako terapeuti a lidé. Všechny nás trápí problémy dnešního světa, čelíme jim v našich praxích nejen s pacienty, ale i v roli terapeutů, kteří drží bezpečný prostor terapie. Pak vyjdeme ven a jsme těmto problémům vystaveni jako obyčejní lidé, rodiče, partneři, přátelé. Snad je výhodou, že jsme sami prošli analýzou nebo PAPT a máme k dispozici nástroje pro jejich zvládání.
