Psychoanalýza ve 21. století?

Psychoanalýza poměrně často bývá považována za zastaralou pseudovědu. V tomto textu autor ukazuje některé moderní aplikace psychoanalýzy a argumentuje, že i v současné zrychlené době může svou teoretickou propracovaností a důrazem na sebepoznání a hlubší vnitřní změnu jedince být velmi užitečným terapeutickým přístupem.

Psychoanalýza v našich končinách nemá nejlepší pověst a je poměrně častým terčem kritiky. Dost psychologů a studentů psychologie ji vnímá podle mého názoru poměrně zkresleně a má ji spjatou pouze se jménem Sigmund Freud a začátkem 20. století. Má vůbec v dnešní době psychoanalýza co nabídnout? Podle mého názoru ano.

Na terapeutické podobě psychoanalýzy je v dnešní době hodnotné, že v ní primárně nejde z její podstaty pouze o redukci symptomu, ale o hlubší ovlivnění osobnosti. Bere v potaz lidskou mysl v její komplexnosti a snaží se tedy svými intervencemi ovlivnit celého jedince. Symptom je zmírněn až sekundárně například v důsledku zmírnění zdánlivě nesouvisejícího vnitřního konfliktu¹. Tímto způsobem se psychoanalýza snaží o dlouhodobější změnu. K té je také potřeba i dlouhodobější práce s frekvencí setkávání ideálně i několikrát týdně². Některé jiné přístupy se z pohledu psychoanalýzy svými metodami pouze pokouší najít „zkratku“, jak se co nejrychleji vnějších symptomů zbavit. Tato změna však podle psychoanalytiků nebývá většinou dlouhodobá a jde často pouze o dočasné zakrytí hlubšího problému. Psychoanalytici se orientují především na to, co je za symptomem. Dvě osoby mohou mít stejnou diagnózu deprese, ale u každého je tato deprese způsobena něčím jiným – u někoho to může být důsledek prožívaného životního selhání, u dalšího třeba nezpracované pocity viny k rodičům. A právě toto něco jiného, jež bývá často neuvědomované, je předmětem psychoanalýzy.

Když už píšu o významu psychoanalýzy v dnešní době, tak se ve zmíním i o podobě současné psychoanalýzy. Oproti Freudovým časům se v klinické podobě dnešní psychoanalýzy klade velký důraz na práci s takzvaným protipřenosem – to jest s pocity, které analytik v průběhu psychoanalýzy s klientem zažívá. Freud se pokoušel tyto pocity minimalizovat. Dnes jsou však brány jako užitečný zdroj informací, který zkušenému psychoterapeutovi velmi užitečně napovídá, co se mezi ním a klientem děje. Další výrazný rozdíl oproti freudiánskému pojetí psychoanalýzy je v současné době mnohem menší důraz na sexualitu (jejíž potlačování Freud žijící v tehdy velmi puritánké Vídni vnímal jako základ téměř veškeré psychopatologie).

Poslední dobou je v psychoanalytickém světě časté propojování s jinými obory. Jihoafrický neurovědec a psychoanalytik Mark Solms intenzivně publikuje o takzvané neuropsychoanalýze, která hledá paralely mezi hlubinnou subjektivní zkušeností popisovanou psychoanalýzou a moderními výzkumy z oblasti neurověd. Filosofující psychoanalytik Robert Stolorow z Kalifornie je zase známý svou aplikací heideggerovské fenomenologie a existencialismu na popis a léčbu psychického traumatu. A skupina okolo významného britského psychoanalytika Petera Fonagyho se zabývá konceptem mentalizace, tedy schopnosti zrcadlových neuronů přiřazovat mentální stavy (emoce, myšlenky) sobě a ostatním, který si vypůjčila z oblasti kognitivních věd. Na základě tohoto konceptu vytvořila podle empirických výzkumů jeden z nejefektivnějších programů na léčbu hraniční poruchy osobnosti. Nejcitovanější moderní psychoanalytický článek se zabývá takzvanými momenty setkání a intersubjektivitou – tedy popisem situací, ve kterých psychoanalytik s klientem zažívají největší blízkost a které vedou k terapeutické změně. Vznik těchto situací autoři článku popisují pomocí takzvané teorie chaosu. To vše v současné době patří do psychoanalýzy. 

Psychoanalytici velmi rádi píší odborné texty. Článků o psychoanalytické teorii a praxi existuje obrovské množství – elektronická psychoanalytická databáze PEP web jich dnes obsahuje více než 100000. V realitě je psychoanalýza tedy spíše soubor mnoha propracovaných terapeutických teorií než jedna naprosto ucelená teorie. Mnoho z těchto teorií se dokonce vzájemně částečně vylučuje a všechny tedy nemohou být zároveň zcela platné. Některé ve své aplikaci kladou například důraz prakticky jen na tady a teď vztah mezi psychoanalytikem a klientem, některé se zaobírají hlavně ranou dětskou zkušeností jedince a další se zase zaměřují na soulad mezi morálně-hodnotovou částí naší osobnosti (superego) a takzvanými pudovými deriváty (prožívání vzteku a sexuální touhy). V praxi je extrémně důležité najít z mnoha rozdílných psychoanalytických terapetických konceptů ty, které se nejlépe hodí na vnitřní svět našeho klienta (a násilně neaplikovat na všechny klienty jeden úzce vymezený terapeutický postup ve stylu, že všichni klienti si potřebují jenom pořádně rozebrat vztah se svou matkou, zvýšit své sebepřijetí, nebo být akorát více v kontaktu se svým “tady a teď” prožíváním).

Co mají snad všechny různé psychoanalytické směry společné, že jim jde o psychologickou “hloubku”. A snad nic v rámci našeho duševního života nemůže jít tak hloubky jako naše vztahy s rodiči, partnery, dalšími blízkými lidmi a naše (často ne zcela vědomé) emoční vzorce, které jsou součástí těchto vztahů. Cílem psychoanalýzy pak je dát význam této někdy těžko srozumitelné zkušenosti. To, o čem například někteří umělci píší knihy a jiní točí filmy, je hlavním předmětem psychoanalytického zkoumání.

V tomto textu jsem se pokusil načrtnout některé současné podoby psychoanalýzy a popsat důvody, proč se domnívám, že i v dnešní době může být velmi užitečným psychologickým přístupem k člověku. Jedním z těchto důvodů je její orientace “za symptom” do hlubších zákoutí lidské mysli a fakt, že se vyhýbá zkratkám a zaměřuje se primárně na dlouhodobou terapeutickou změnu. V druhé polovině příspěvku jsem popsal psychoanalýzu jako stále se vyvíjející živý obor a zmínil jsem propojování současného psychoanalytického myšlení s poznatky z neurověd, kognitivní vědy a fenomenologické filosofie.

Doporučená úvodní literatura do psychoanalýzy:

Mitchell, S. A., & Black, M. J. (1999). Freud a po Freudovi: Dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Triton.

McWilliams, N. (2015). Psychoanalytická diagnóza. Praha: Portál.

http://Psychoanalyzadnes.cz/zaklady/

Psychoanalytické kazuistiky:

Yovell, Y. (2007). Nepřítel v mém pokoji. Portál, Praha.

Luepnitz, D. A. (2002). Schopenhauerovi dikobrazi: intimita a její dilemata: pět psychoterapeutických příběhů. Pavel Mervart.

Možnosti výcviku v psychoanalýze a psychoanalytické terapie v ČR:

Česká psychoanalytická společnost (součást International psychoanalytic association vzniklé již za Freuda) –

• intenzivní výcvik v psychoanalýze, dlouhodobá sebezkušenost 4x týdně.

Česká společnost pro psychoanalytickou terapii – 

• výcvik v individuální psychoanalytické terapii (sebezkušenost 2-3x týdně),
• dětské psychoanalytické terapie (sebezkušenost 2-3x týdně),
• párové psychoanalytické terapie (nadstavbový výcvik – nutno mít nějaký výcvik již rozdělaný nebo ukončený),
• skupinové psychoanalytické terapie (sebezkušenost 1 víkend v měsíci).

Institut aplikované psychoanalýzy v Opočně –

• skupinová psychoanalytická terapie (sebezkušenost 2x do roka jeden týden).

Dne 27. 10. 2019 byl tento text upraven pro účely seminářů, jenž seznamují jejich účastníky se základy psychoanalytického myšlení.

Poznámky:

1. Příklad vnitřního konfliktu: Osoba XY má z nějakého důvodu vztek na sourozence. Byla však vychovávána např. v konzervativní rodině, kde projevy jakékoliv hostility (id) vůči rodinným příslušníkům byly naprosté tabu (superego). Tento konflikt id vs. superego však je v jejím případě zcela nevědomý a potlačený a projevuje se pouze v určitých situacích nepochopitelnými panickými atakami (objevuje se symptom ve formě intenzivní nesrozumitelné úzkosti, která je důsledkem strachu, že by osoba XY mohla mít vztek na svého sourozence – což je pro ní naprosto nepřijatelné do té míry, že si to ani nedovolí připustit do vědomí). V průběhu úspěšné psychoanalytické terapie osoba XY může konflikt postupně po malých krůčcích zvědomit. To následně v ideálním případě povede k postupnému vymizení panických atak.
2. Při častějším setkávání je větší prostor pro hlubší rozvinutí vztahu mezi psychoanalytikem a klientem (přenos a protipřenos), práci se sny a zaměření se na další zdánlivě nedůležité nesrozumitelné obsahy mysli, přes které je však možné se dostat k hlubším částem osobnosti skrytým za jedincovou každodenní realitou.