Tento text vznikl v reakci na podcast Návrat do přítomnosti nedávno publikovaný na portálu psychologie.cz, ve kterém spolu hovoří šéfredaktor Psychologie.cz Jan Majer a psycholog Dalibor Špok. Kromě jiného tu zaznívá řada tvrzení o psychoanalýze.

Písemná anotace rozhovoru, který spolu vedli šéfredaktor Psychologie.cz Jan Majer a psycholog Dalibor Špok, zněla takto:

Kdo za to může? Jaké události mě ovlivnily? Na tyto otázky zaměřují naši pozornost mnohé psychologické a psychoterapeutické směry. Nabádají nás, abychom hledali indicie zakopané kdesi v nevědomí. Sugerují nám představu, že hluboko ve spleti vzpomínek leží zlatý grál, jehož nalezení vyřeší naše problémy. Hledání nás zaměstná na dlouhé měsíce i roky. Přemýšlejte se šéfredaktorem Psychologie.cz Janem Majerem a psychologem Daliborem Špokem, kam se vyplatí nasměrovat pozornost, když už jste se odhodlali něco ve svém životě změnit.

Rozhovor jsem si se zaujetím vyslechl a po krátké úvaze jsem se rozhodl jím zabývat detailněji. Vedly mě k tomu dva důvody: Ačkoliv se předmětem rozhovoru stala hlavně psychoanalýza, při rozhovoru nebyl přítomen nikdo s psychoanalytickou odborností. Pokusil jsem se tedy vyjmout z rozhovoru hlavní teze, které zaznívají z úst kolegy Špoka:

1. Psychoanalýza je většinově založena na analýze minulosti.
2. Psychoanalýza vidí rodiče a dětství jako hlavní faktor vývoje osobnosti člověka, ostatní vývojové vlivy upozadila/zanedbala.
3. Psychoanalýza věří, že když objevíme příčinu problému, vyřešíme ho.
4. Psychoanalytik se staví do role odborníka a říká klientům, jak to je.
5. Psychoanalýza nedostatečně pokrývá současnost (budoucnost).
6. Pokud se příliš zabýváme minulostí, jde vlastně o únikové chování, podobně jako snění o budoucnosti. Naopak se s ní smiřme a naučme se pracovat s přítomností.
7. Co se stane člověku, který „uvěří“ psychoanalýze: Viní z neúspěchů rodiče a okolí, protože psychoanalýza podporuje u klientů roli oběti a z rodičů dělá viníky.
8. Psychoanalýza podporuje klienta v pozici, že svůj život nedokáže zlepšit/změnit.
9. Freud, sám psychiatr (sic!), odvozoval své teorie ze studia nemocných lidí, tedy i psychoanalýza cílí na patologii a nedokáže vysvětlit duševní zdraví. Proto potřebujeme „hlubší“ způsoby, abychom v terapii dosáhli vytyčených cílů.

Na uvedených argumentech není zajímavé jen to, že vyšly z úst psychologa, dokonce vzdělaného v oblasti dynamické psychoterapie. Ony též kopírují časté představy laické veřejnosti o psychoanalýze. Nyní k jednotlivým tezím:

Ad 1,2,3). Charakteristika psychoanalýzy z úst kolegy Špoka připomíná spíše její shrnutí ve středoškolských učebnicích základů společenských věd. Ty začínají a končí kdesi u dřevních dob psychoanalýzy. Psychoanalytiky (a psychoanalytické psychoterapeuty) jednoznačně zajímá mnohem více než minulost klienta. Silnou stránkou psychoanalýzy je preciznost a snaha o co nejširší zohlednění veškerých podstatných vlivů působících na osobnost člověka. Sem zajisté patří i minulost klienta, která nabízí užitečné souvislosti pro pochopení jeho života. Tvrzení, že psychoanalytiky zajímá především minulost, je stejně nepatřičné, jako tvrdit, že psychoterapeuty ostatních směrů minulost nezajímá vůbec. Jsou navíc terapie, během kterých je probírání bolestných zážitků z minulosti přímo kontraindikované, např. u křehké traumatizované osobnosti je strategičtější podpořit její obrany.

Psychoanalýza se dnes už rovněž neupíná k naději, že problém vyřeší objevením jeho příčiny – zvláště pokud ji pojímáme jako rozumové poznání nebo vytěsněnou událost z raného dětství. Psychoanalyticky smýšlejícího terapeuta zajímá hlavně to, jak klient o světě přemýšlí, co prožívá, co si představuje apod. Jde mu primárně o pochopení klientova duševního fungování, které s ním sdílí. Chceme-li nutně mluvit o hledání příčin, pak je možné říct, že terapeuta zajímají tisíce malých příčin ovlivňujících duševní rozpoložení klienta: Co ho sklíčilo, co ho naštvalo, co ho vedlo k danému chování, apod.

Ad 4,5,6) Psychoanalýza je přístup, který je skutečně humánní v tom, že následuje potřeby klienta. Terapeut nezpochybňuje jeho rozhodnutí, ale je mu oporou a průvodcem tam, kde klient zrovna potřebuje. Ať už má potřebu mluvit o minulosti, současnosti nebo o čemkoliv jiném. Domnívám se, že žádná varianta psychoterapie by neměla úzce ordinovat, o čem by dotyčný měl či neměl mluvit na sezeních. Kolega Špok dále přisuzuje terapeutům s psychoanalytickým přístupem expertní pozici. Není to spíše on, kdo se hlasitě přimlouvá za něco podobného, když navrhuje, abychom nepracovali „příliš“ s minulostí a soustředili se na současnost? Co když klient nemá na současnost ani pomyšlení? Měl by prostě zatnout zuby?

Kolega publikoval na serveru psychologie.cz dokonce celý cyklus na toto téma s výmluvným názvem Kontrola mysli. Dle argumentů padajících v rozhovoru jde z pohledu psychoanalýzy o neempatického terapeuta, který stanovuje standardy psychického prožívání. Nutí tak klienty do „zdravého“ přizpůsobení, tedy do potlačení aktuálního problému. Je dost dobře možné, že pokud klient neporozumí a třeba i neprožije skutečný důvod svého trápení, jeho problém nezmizí, ale dříve nebo později se objeví znovu. Příkladem může být truchlení po milované osobě. U někoho doběhne po několika týdnech, měsících, jinému zabere času více. Co s tím? Máme takového člověka patologizovat, jak navrhuje kolega Špok, a vysvětlit mu nekonstruktivnost jeho počínání? Co kdybychom mu raději pomohli najít argumenty, proč potřebuje truchlit po milované osobě? Či zkrátka celý proces podpořili trpělivým nasloucháním přesně tak dlouho, jak dotyčný potřebuje? To velmi pravděpodobně přispěje k účinnějšímu, a proto i kratšímu truchlení. Jinými slovy kde bere kolega jistotu, že on sám ví lépe, zda klient o konkrétním tématu mluvil dostatečně, nebo nadmíru? Copak nestačí jednoduše dát prioritu tomu, co klient na sezení přináší? To si opravdu myslíme, že si klient platí tisícikorunové částky za to, aby mluvil o něčem „zbytečném“?

Ad 7,8) Kolega Špok též zrazuje před zabývání se minulostí. Údajně má hrozit, že výsledky takové aktivity budou zneužity pro útoky na rodinné příslušníky a povedou k pasivní pozici k životu. Podporuje tedy psychoanalýza osočování členů rodiny u těch, kteří „uvěří“ psychoanalýze? Z mého pohledu jde spíše o osočení psychoanalýzy, když se jí podsouvá, že za problémy dětí činí zodpovědné rodiče. Ano, veškeré vnější vlivy působící na člověka tvoří jednu část rovnice. To ale nemůže stačit. Proč např. jedno týrané dítě zvládne těžkou životní situaci lépe než to druhé? Když pomineme genetiku a vrozenou výbavu člověka, bude nás (v terapii) zajímat to, jak působily ony vnější vlivy na psychiku člověka a jak se mu je dařilo nebo nedařilo zvládat. Pokud by za naše psychické rozpoložení mohly zejména třetí osoby, nemělo by smysl se vůbec pokoušet o změnu psychického prožívání psychoterapeutickými prostředky.

To neznamená, že se v terapii (pokud to klient potřebuje) při probírání citlivých témat z minulosti nemohou uvolnit silné pocity. A že si takový klient nemůže chtít stěžovat v reálném životě u svých blízkých. Máme snad proto vinit psychoanalýzu z přilévání oleje do ohně rodinných vztahů? A obecně – má nám vadit nebo máme se bát, že klient v důsledku terapeutického procesu zažívá silné pocity? Věřím, že nikoli. Proč naopak nepracovat s případným uvolněným afektem vzešlým např. z uvědomění, že chování rodičů v minulosti klienta zraňovalo, zcela obdobně jako s každým jiným pocitem? Pokud ovšem nemá být cílem terapie pocity potlačit, což naznačují právě vyjádření kolegy. A co vzkázat klientům přicházejícím za kolegou Špokem, kteří dle jeho slov po mnohaletých analýzách již odmítají mluvit o svém dětství? Prosím pěkně, tak o něm nemluvte. Přece se nebudete nutit mluvit o něčem, o čem mluvit nechcete.

Ad 9) Jak už bylo naznačeno výše, psychoanalýza od svých počátků prodělala bouřlivý vývoj, po světě vznikla spousta psychoanalytických škol a přístupů. I přes těžkosti psychoanalýzy vycházející z šíře a hloubky jejího záběru, roztříštěnosti poznatků a nepřístupné terminologie stále představuje jeden z nejbohatších zdrojů poznání o lidské mysli. Tím rozhodně netvrdím, že psychoanalýza je jediným vhodným přístupem pro každého v každé situaci. Také mi není jasné, jak je to s neschopností psychoanalýzy uchopovat duševní zdraví. Přednosti dlouhodobé práce v dynamické/psychoanalytické psychoterapii většinou zahrnují i posílení psychické odolnosti, lepší schopnost zvládat životní problémy a celkový pocit větší kontroly nad svým životem. Čili jde o obecně žádoucí psychické procesy, které zajímají i „zdravé“ jedince nemající žádnou psychiatrickou diagnózu.

Nerozumím, proč kolega Špok mluví do médií o tématu, v němž se orientuje nedostatečně (S. Freud skutečně nebyl psychiatr, jak zaznělo v rozhovoru, ale neurolog). Proč raději nezůstává u oblasti jeho vlastního praktikovaného přístupu – gestaltu, v němž je vzdělán? A pokud už není zbytí, proč rozhovor není uveden s upozorněním, že kolega bude mluvit o tom, jak si představuje, že probíhá psychoanalyticky vedená terapie? Ačkoliv je psychologie.cz z povahy komerčním projektem, nikdy jsem nevnímal, že by byl naplňován s upuštěním od ambice poskytovat kvalitní odborný obsah. Je škoda, že redakce v čele a šéfredaktorem, panem Majerem, se při své práci nemůže opřít o větší odbornou garanci obsahů příspěvků nebo dramaturgie v případě rozhovorů. Kvalita příspěvků jako je tento mě mrzí i proto, že na portálu psychologie.cz dostávali a dostávají prostor psychoanalyticky zaměření terapeuti/psychoanalytici.

Doplnění:

V mezidobí práce na tomto textu stačil ještě pan Majer reagovat na kritický komentář k rozhovoru kolegy Jana Švehlíka z 23.4. těmito slovy: „…Jinak s podobnými výhradami (že v daném textu nebo videu nezaznívají další relevantní pohledy na věc) se občas setkávám, vychází to z chybné interpretace zásady objektivity – ta se v médiích vztahuje na zpravodajství. Jiné žánry, jakým je třeba podcast či rozhovor, logicky přinášejí subjektivní názory“. Tato argumentace mi přijde sotva přijatelná. Nejde o podobná slova, která charakterizují přístup doby „postfaktické“…? Jistě vlastní názor lze mít na ledacos, ovšem nakolik platné mají být názory kolegy Špoka na psychoanalýzu? Domníval jsem se, že portál psychologie.cz má za cíl přinášet názory odborníků na danou oblast, nikoli zprostředkovávat jejich dojmy o věcech, o kterých mají jen vzdálené povědomí a o nichž by měli mluvit jiní.

Zdroje:

podcast Návrat do přítomnosti (2019). psychologie.cz. Dostupné online: https://psychologie.cz/navrat-do-pritomnosti/