Totalitní světy

Tento článek byl ve své nezkrácené verzi publikován v druhém číslem Revue  psychoanalytická psychoterapie v roce 2016.

Tento článek se zabývá vztahy mezi sociální a psychickou totalitou. Nevědomé části psychiky jsou podle autora nositeli archaických magických objektů, mezi nimiž jsou také totalitní objekty mající historický vztah k pradávným absolutistickým monarchům, božstvům, duchům a démonům vyvolávajících strach, podřízenost a poslušnost potřebnou k zachování existence. Jejich moc vyplývá z jejich všemocnosti a vševědoucnosti.  Tyto objekty se snadno aktualizují v psychické mizérii, ve stavech osamělosti, bezmocnosti a v úzkosti provázející nejistou existenci. Mají dvojí podobu: spásný objekt a persekuční objekt – obě podoby často splývají nebo alternují ve vědomí jako fantazie nebo konkrétní obrazy, naplňované vnějšími objekty. Prvním všemocným objektem v ontogenezi je mateřská postava a posléze oba rodiče. Později, kdy jejich všemocnost se ztrácí, nastupují na jejich místo jiné autority, božstva, mocní tohoto světa, diktátoři a částečně též sociální stát.

Studium totalitarismu vede ke třem základním faktům. Prvním je nesporně dlouhá a bohatá historie tohoto jevu zasahující až do mykénské kultury a zřejmě ještě dále (Vernant, 1962,1993, Šebek, 1998), ačkoliv označení „totalitarismus“ přichází až s fašismem, dříve se hovořilo o tyraniích. Druhým je jeho univerzálnost: zasahuje velké společnosti i malé skupiny a jeho kořeny jsou podle mého názoru založeny hluboko v lidské mysli.  Třetím je neustálá náchylnost k reprodukci v náboženstvích, ideologiích i státních uspořádáních, jak o tom svědčí i novodobá historie, přičemž samotná náboženství, různé víry, přesvědčení i ideologie samy nebezpečné nejsou – nebezpečné je násilí, které z nich může pocházet. Britton (2015) zdůrazňuje, že nejde tak mnoho o to, čemu člověk věří: .: „..zda je to hebrejská Bible, křesťanská bible, korán nebo Kapitál“ (s.75), ale jak tomu věří. Násilí plyne ze způsobu, jak se s vírami  – ať už náboženskými, politickými nebo čistě osobními – zachází. Podle Brittona jsou to „absolutistické víry“, fanaticky prožívané a šířené, extrémní a fundamentalistické, které neznají alternativu a jsou spojeny se samotnou existencí subjektu, jejich nositele. Epistemologie i ontologie subjektu splývají v jedno. Podle Brittona je fanatismus regresivní fenomén a sám klade otázku, zda regresí může být zachvácena celá společnost.

Totalitní systémy jsou sociální a  také psychické organizace, ale sociální organizace jsou srozumitelnější a byly mnohokrát popsány jako analýzy fašismu a komunismu.  Jsou to však jen moderní a technologicky vyspělejší verze sociální totality. Dříve to byly různé historické podoby monarchistického absolutismu. Základní charakteristikou totalitních systému je důraz na celek, jemuž jsou části podřízeny. Celek znamená více než jeho části (viz Strobachová, 2016). Totalitní systém můžeme zkoumat zvenčí nebo zevnitř – skrze tělesnost a psychickou realitu.  Tyto dva pohledy nejsou identické. Např. nahlíženo zvnějšku, je-li celek více než části, pak život jednotlivce má v totalitě malou nebo žádnou cenu. Důležitější jsou zájmy všech, tedy celku, a těm se vše podřizuje (když se kácí les, létají třísky). Etika „celku“ má navrch. Z pohledu psychické reality subjektu je v životním zájmu jedince, aby jeho život byl respektován a chráněn. Je zde tedy etika jedinců tvořících celek.. V moderní lékařské etice, která z části vychází ze zneužití lékařské vědy v koncentračních táborech v době fašismu, to znamená, že žádný člověk nesmí být obětován pro tzv. vyšší vědecké zájmy celku. Tuto etiku individuální existence však totalita zpochybňuje.

Sociální totalita

Zvykli jsme si pojímat totalitní systémy na úrovni celých států a demokracii chápat jako protipól. Tak tomu však zjevně není. Armády všech států mají hierarchickou, autoritativní a totalitní strukturu. V každé válce jsou jedinci obětováni, aby celek mohl zvítězit. V demokraciích existují různé i malé skupiny postavené na mocné autoritě vůdce nebo vůdců, např.  řídících manažerů. Každý podnik stojí a padá s hierarchií autorit a přechod mezi nezbytnou autoritou, která respektuje části uvnitř celku, a absolutistickou autoritou, která tak nečiní, je tenký, avšak znatelný. Jsou instituce, které si činí právo vlastnit své zaměstnance a zasahovat dalece do jejich myšlení a cítění, tedy i do jejich osobního života. Dialog jako forma komunikace se zaměstnanci bývá sice formálně deklarován, ale každý zaměstnanec, který je schopen detekovat skutečnou nesvobodnou atmosféru uvnitř podniku, ví, že nic takového neexistuje a je lépe si s tím nezačínat. Vrcholem persekuce bývá sice jenom propuštění z různě uváděných důvodů, ale ne každý chce propuštění riskovat.

Dalšími příklady parciálních totalit jsou některá politická hnutí vedená jedním mužem,  monarchistické sklony některých prezidentů, gubernátorské sklony hejtmanů aj. V současném světě existuje nespočet zneklidňujících příkladů..  Malé totalitní světy v demokracii tedy jsou a jsou dost různorodé. Málo jsme zvyklí používat termín „totalitní“ pro rodinná a vztahová uspořádání  třeba jenom mezi dvěma lidmi, přestože jeden, ten mocnější, zachází s druhým jako se svým vlastnictvím a zachází s ním podle pravidel, které jednoduše sám diktuje a která už jen z vnějšího pohledu se jeví jako zjevný útisk.  Totalitní nebezpečí je i v terapeutickém vztahu. Robert Hinschelwood (1997) ve své knize „Therapy or Coercion: Psycho-Analysis and Ethics” o tom pojednává. Pacient v regresi přisuzuje terapeutovi velkou moc. Proto etika terapeutické práce nepřipouští zneužívání pacienta a každý terapeut by měl být schopen vidět sebe, pacienta a vzájemnou interakci z pozice třetího, aby se vyvaroval možným selháním.

Určité nesnáze vzniknou, když mluvíme o totalitě uvnitř psychiky.  Co nás opravňuje použít termín totalita, který byl původně použit k charakteristice fašismu a později také komunismu, také jako termín psychologický, jsou podobnosti v charakteristikách. Týkají se jak společenství, tak i psychických uspořádání. Existuje možnost hlubšího pochopení vazby mezi společenskou totalitou, kterou ostatně vytvářejí zase jen lidé, a psychickou totalitou , jež má opět jisté vnější sociální determinanty.  Vztahy mezi psychickou totalitou a sociální totalitou nejsou, jak se dá předpokládat, přímočaré. Mají však jisté společné kvality. Jedno z nich je upřednostnění celku před částmi. Celek je uvnitř zjednodušen, smazán, a pokud nějaká diferenciace uvnitř celku existovala, je fakticky zrušena, a jestliže neexistovala, je jí bráněno v rozvoji. Omezení nebo zrušení diferenciace se například projevuje jako omezení nebo zrušení svobod, včetně svobody myšlení, cítění a rozhodování. Totality jsou simplexní struktury, které působí proti přirozené diferenciaci psychické a sociální.

Simplexní struktura celku

Při pohledu zvenčí je typickou vlastností totalitních světů jejich zjednodušení, ztráta, zrušení  nebo nedostatek diferenciace. Slovo totalitarismus je původně spojeno s Mussolinoho politickým systémem fašismus (fascio = svazek) a toto označení pro něj použil italský politik Giovanni Amendola v roce 1923 (sistema totalitario). Fašisté převzali tento výraz v pozitivním duchu, takže na počátku neměl nádech ničeho negativního. Spoléhá na jednoduchý, přímočarý výkon veškeré moci spojené s řízením společnosti. Moc zákonodárná, výkonná a soudní je spojena a vykonává ji jedna osoba – diktátor – nebo jedna politická síla. Této moci podléhá jak armáda, tak i církev a všechny organizace, pokud existují a nebyly zrušeny nebo spojeny s jinými do větších lépe kontrolovatelných celků. Vymizení rozdílů – stejně jako zamezení jejich vzniku – vede k uniformitě, která hluboko proniká do mnoha, když ne do všech stránek života. Odpadá složité a časově náročné dohadování různých institucí – tak charakteristické pro demokracie. V totalitě není žádný dialog, a proto od ideje k činu existuje krátká a rychlá cesta. Např. soudní rozsudky jsou vydávány prakticky hned poté, co dojde k jejich objednávce; pole, které vadí stavbě dálnice, je okamžitě vyvlastněno. Místo složitého řešení otázky adekvátnosti a výběru hodnot, jsou hodnoty uměle stanoveny mocenským rozhodnutím. Věda je ideologicky znásilněna ve prospěch vládnoucí moci, jeví se téměř zbytečnou, protože otázky pravdy a nepravdy řeší sám diktátor  či vládnoucí strana podle svých mocenských potřeb. Totéž se děje s výkladem dějin, který je přizpůsoben potřebám diktátora a jeho strany.

Také psychické totalitní struktury mají zjednodušenou rigidní strukturu. Jedna podoba totalitní organizace má převážně dyadický tvar, v němž jedna část psychiky zcela – totálně – ovládá druhou část, např. Nadjá (svědomí) utiskuje Já a skoro nic mu nedovolí. Výsledkem je často zničení nebo omezení vnitřní  a nakonec i vnější svobody a tvořivosti. V dyadické podobě totality hraje fenomén moci zásadní úlohu.

Příkladem jiné podoby totalitního uspořádání psychiky je autismus jako určitá forma vnitřního uvěznění před vnější realitou.

Geneze moci

Moc patří k přirozenosti vztahu mezi rodičem a dítětem. Vyplývá z nerovností generačních, které zahrnují fyzické vlastnosti (rozdíl ve velikosti, hmotnosti a faktické síle), mohutné psychické rozdíly mezi dítětem a dospělým a diference v sociální kompetenci, a nakonec z nezbytnosti uskutečňovat socializaci prostřednictvím výchovy. Rozumně uplatněná moc ve výchově je pro socializaci nepostradatelná. Dosti dobrá matka, jak ji modeloval Winnicott, uplatňuje svoji moc ke stimulaci samostatného vývoje dítěte. Otázka moci tedy spočívá v tom, jak, kdy a v jakém stupni je uplatňována. Ačkoliv téma moci svádí k představě, že je sycena především agresívním pudem a jeho deriváty, jsou i libidinózní  komponenty moci související s pudy života. V ontogenezi je nejmocnějším vztahem vztah mezi mateřskou postavou a malým dítětem – kojencem, batoletem. Moc matky nad dítětem se pohybuje v nejširším spektru mezi smrtí, zachováním života (přežití) a stimulací vývoje a rozvoje života, což jí dodává potenciálně totalitní charakter ^[1]. Mateřská postava je jak spásným (libidinózním) objektem zachraňujícím život dítěte, stejně tak potenciálně i persekučním až vražedným objektem, vůči němuž nemá dítě žádné skutečně účinné obrany, neboť je na mateřském objektu doslova životně závislé.

Dějiny západní společnosti jsou však spjaty převážně s mocí otcovskou, s vládou mužů – diktátorské postavy evropské historie od starověku do novověku byli a jsou muži, kteří se neštítí žádné krutosti, když jde o likvidaci nepřátel a porobených.  

Moc otcovské postavy ve vývoji dítěte postupně roste. Kastrační hrozby v oidipské fázi vytvořené triadickou rodinnou konstelací ženou moc otce do totalitního spektra: život nebo smrt! Ačkoliv narcismus matky v prvním modelu není tolik v popředí a rozhodující je absolutní závislost malého dítěte na ní, druhý model, model otcovského despotismu je výrazně svázán s narcismem otce (Faimbergová, 2001).

Freud mohutně přispěl ke studiu totalitní autority spjaté s otcovskou postavou. V práci „Totem a taboo“ (1912,1913), v nímž se Freud snaží mimo jiné hypoteticky vysvětlit historickou genezi  oidipského komplexu, je velká moc otce důvodem nenávisti, sjednocení bratrů k otcovraždě a převzetí moci. Následná individuální i kolektivní vina vede postupně k organizaci společnosti od totemismu k náboženství, k Bohu – Otci.  V pozdější práci „Budoucnost jedné iluze“ (1927) Freud uvádí, že je to především lidská bezmocnost ve světě mocných přírodních a kulturních sil, která obrací člověka k Bohu jako spásnému objektu.

Lze snadno dovodit, že bohové jsou nadáni v lidských projekcích ohromnou spásnou mocí a to jak ve vztahu k vnitřním pocitům viny, tak i k vnějším nepředpověditelným nebezpečím. V sekulárním světě v historických dobách splývala světská moc králů a císařů  s božskou, magickou mocí. Zdá se, že vina zasluhující trest, je předělem mezi božskou ochranou a božím hněvem vedoucím k zatracení.

Podle Boesche (1996), který se zabýval dějinami tyranie, Freud obohatil znalosti o tyranii tím, že ji spojil s rodinou, jež reprodukuje cykly útlaku. Ve strukturálním modelu Freud (1923) zavádí pojem Nadjá, který se stává nositelem vnitřní tyranie ve vztahu k Já.  Zvnitřněné rodičovské postavy, zejména jejich zákazy a definice dobrého a špatného, vstupují do Nadjá, které má moc milovat i nenávidět Já (Loewald 1962/1980). Jsou to právě láska a nenávist, které jsou po generace promítány do Bohů a Bůh je zde proto, aby byl nadřazen nespolehlivému Nadjá.

Vnitřní totalitní svět

Aby mohly sociální totality vůbec vzniknout, musí mít oporu v psychice jednotlivců. Už Platon měl zato, že tyranie se může udržet jen díky podpoře lidí. Musí zde tedy fungovat introjekční a projekční mechanismy.  Nejčastější podoba totalitní psychické organizace vypadá tak, že jedna část psychiky utiskuje nebo cele – totálně- ovládá jinou podstatnou její část – např. Nadjá jako přísný soudce utiskuje Já. Jindy je totalitní objekt usídlený v Já a pak  chce cele ovládat druhé. Tento druh dominance může vyústit až v silně patologické zotročování nebo zabíjení druhých. Většinou však rozpoznáváme u těchto osob výrazné narcistické rysy – tedy velkou libidinózní investici do Já. K tomuto obrazu se připojuje malá vztahovost ke světu druhých a slabší Nadjá struktury na hranici disociality nebo asociality.  Vedle toho existuje projekce a reprojekce totalitního objektu do vnějšího světa, což má pomoci obraně proti vnitřní totalitě.

V  interním psychickém světě funguje totalitní objekt následovně:

nutí subjekt k bezmezné poslušnosti buď k vnější autoritě nebo k Nadjá a jáskému ideálu, v nichž se objekt trvale nebo dočasně usídlil. Totalitní objekt zaměřuje svoji moc k myšlení i cítění – tedy k nejniternějším oblastem psychiky – zbavuje je svobody myslet a cítit (ryzí – pravé Já/self je potlačeno nebo nerozvinuto). V této hluboké intruzivitě je nejlépe vyjádřen význam slova totalitní v oblastí psychiky. Ruší se diferenciace psychiky, neboť poslušnost a podrobení se nepotřebuje složité jáské (Ego) funkce ani rozmanité postoje a hodnoty vyplývající z ideálu Já. Původní morálka Nadjá, pokud se vytvořila, překáží jednoduchému cíli podrobit se všemu, co vládce přikáže, tedy i zabíjet. Protože diferenciace psychiky vedoucí k individualitě je na překážku, totalitní objekt zastavuje psychický vývoj a nahrazuje jej vynucenou vírou v ideologii, konečné pravdy, jimiž diktátor zdůvodňuje potřebnost své existence. V psychice jsou to zejména víry a přesvědčení, které se sdružují do světového názoru. Britton (2015) rozvíjí úvahy o systému přesvědčení, které psychika snadno zaměňuje za fakta. Mnoho přesvědčení předchází poznání faktů a nikdy se s nimi nesetká. Schopnost vytvořit pozici třetího, aby se člověk mohl podívat, čemu vlastně věří a proč, nemůže každý rozvinout. Samotné bytí a přesvědčení mohou splývat. Je tu opět  onen fenomén ztráty diferenciace, na nějž jsem poukázal dříve, a který v psychice nejspíše připíšeme regresi Já. Fanatismus, rigidita a nezvratnost přesvědčení vyplňuje vše podstatné v psychickém dění a alternativou může být mnohdy jenom smrt.

Vnější totalitní objekty, které se nabízejí v podobě nezvratných přesvědčení a ideologií, které jsou prožívány jako konečné pravdy, mohou přinést do nezralé  – nediferencované – psychiky pocity větší jistoty. Identifikace s diktátorem, vládnoucí stranou a vládnoucí ideologií nebo náboženstvím zajistí takovému subjektu pocit bezpečí, významnosti a falešné úplnosti. Idealizace totalitního objektu je pak obranou proti strachu z destrukce.

Poznámky:

^[1] V diskusi mé přednášky v Tel Avivu v roce 1995 uvedla Janice Chasseguet Smirgel, že totalitní charakteristiky mateřského objektu jsou nesporné.

Literatura:

Bleger, J. (1967, 2013): Symbiosis and Ambiguity, A psychoanalytic study. Ed. J.

Britton, R. (2015): Between Mind and Brain. Karnac, London

Faimberg, H. (2001): Narcistický rodič a střet generací. Psychoanal. Nakl. J. Kocourek, Praha

Freud, S. (1912): Totem and taboo. S.E. XIII.

Freud, S. (1919): The uncanny. S.E. XVII.

Freud, S. (1923): Ego and the Id. S. E. XIX

Freud, S.: (1927):  The Future of an illusion. S.E. XXI.

Hinshewood, R.D.(1997): Therapy or coercion: Does psychoanalysis differ from brainwashing?  Karnac Books, London

Loewlad, H.W. (1962, 1980): Superego and time, in H.W. Loewald (Ed.), Papers in Psychoanalysis, Yale Univ. Press, New Haven, CT.

Strobachová, I. (2016): Víme, co je totalita? Revue psychoanalytická psychoterapie, XVIII. Ročník, číslo 2.

Šebek M. (1998): Posttotalitarian Personality – Old Internal Objects in a New Situation, J. Am. Academy Psychoanal., 26 (2), s. 295-309

Vernant, J.P. (1962,1993): Počátky řeckého myšlení, ISE, Praha