Při bilancování roku 2025 jsme v rámci redakce poskládali vrstevnatou paletu možností, které mohou sloužit jako tipy na dárky na poslední chvíli. Dáváme vám možnost nahlédnout do toho, čím redakce žila mimo klinickou a redakční prací. Budiž to dokladem, že dialog mezi psychoanalýzou a kulturou je stále živý a zejména nutný. Klinické uvažování bez estetického tříbení je ochuzené, zažívání mimo přenos-protipřenosovou situaci může představovat nové možnosti nadhledu, a nebo naopak plného ponoru bez nutnosti psychoanalytické zdrženlivosti.
Předkládaný výběr nejsou jen prosté knižní tipy na psychoanalytickou literaturu. Vydali jsme se i do galerií, divadel, koncertních sálů a neodborných knihkupectví.
Psychoanalytická literatura
Pro Dagmar Halo (DH) se letos stala osvěžujícím textem Jamieson Webster a její On Breathing. Píše:
„Zaujalo mě hlavně to, jak jednoduše a přitom přesně propojuje tělesnost s psychoanalytickým myšlením. Webster píše o dýchání způsobem, který je pochopitelný, ale zároveň odkrývá, jak moc se tělo a psychika prolínají v úzkosti, závislosti nebo v situacích, kdy člověk ‘nemá prostor’,“ ať už jde o astma, mateřství nebo pandemii. Podle DH jde o text nejen teoretický, ale i jemný a analyticky přesný a promýšlející všudypřítomný tlak – ekologický, společenský i psychický.
Tomáš Puškárik (TP) volí letošní knihu Romana Telerovského Síla zapovídaného: Vytěsňované, zapuzované a zapovídané v psychoanalýze a tvůrčím projevu. V jeho čtení jde o „pozoruhodné propojení psychoanalýzy jako klinické metody, teoretického pole a umění. Oceňuji právě tuto mnohovrstevnatost, v níž cítím návrat ke kořenům psychoanalýzy, k její původní otevřenosti a přesahu za hranice psychiatrického diskurzu.“ Ostatně více z pera TP můžete najít i v jeho recenzi. K tuzemské psychoanalytické obci se TP vrací i ve svém druhém tipu a to Fulkových Kapitolách z filosofie nové hudby a to zejména v kapitole tematizující Freuda, „kde se konfrontují dva přístupy: reduktivně psychoanalytické čtení (naslouchání), které významy napasovává do předem daných konceptů na straně jedné a chápání nevědomí jako tvůrčí divergentní síly na straně druhé.
Tomáš Zítko (TZ) přináší reflexi Ovlivňování a autonomie v psychoanalýze, dnes již kanonického textu vztahové psychoanalýzy od Stephena Mitchella. Mitchell se podle TZ klade otázky po „vlivu analytika na analyzanda a po způsobu, jak při tom zachovat pacientovu autonomii a integritu v terapeutickém procesu“. Již v době svého vydání (1997) se dílo nevyhýbalo diskutovaným a významným otázkám postmoderní doby, a to genderové příslušnosti a sexuální orientaci. Mitchell podává „komparativní rámec pro různé teoretické tradice a mapuje mimo jiné přechod od jednoosobnostního modelu, kde je pacient spíše pasivním přijímatelem, k dvouosobnostnímu vztahovému modelu založenému na společném spoluutváření a vzájemném ovlivňování v terapii.“ Kniha je to přehledná, ale nezjednodušující, autor své myšlenky dokládá řadou klinických příkladů. Podle TZ je titul vhodný i pro začínající čtenáře psychoanalytické teorie.
Ivana Vavreková (IV) volí Fenichelovu práci Problémy psychoanalytické techniky, protože si i po desetiletích zachovává pozoruhodnou svěžest. Podle IV „hoci vychádza z pevných freudovských základov, dokáže na ne nadviazať s prekvapivou jasnosťou, kritickosťou a dôrazom na praktické aspekty analytickej práce. Problémy psychoanalytickej techniky sú tak cenným sprievodcom nielen pre začínajúcich analytikov, ale aj pre tých, ktorí sa chcú vrátiť k základom a znovu premyslieť podstatu analytickej práce.“
Do této oblasti přidávám svojí oblíbenou a velmi přístupnou Alessandru Lemmu a její knihu o etice First Principles. Lemma je nedogmatickým hlasem upozorňujícím na naše rigidity a slepá místa, ukazuje sílu našeho nevědění, které může prostor spíše otevírat, než odpovědi na otázky, které dialog, volnou asociaci a myšlení ukončují. Nabízí etiku, která není souborem zásad, ale neustálým pohybem v napětí mezi teorií a konkrétní situací, a je tak pevnou součástí techniky.
Beletrie
IV představuje japonského autora Yukia Mishimu a jeho poloautobiografický román Spoveď masky, který „zachytáva dospievanie chlapca postupne objavujúceho svet sexuality neustále prepletený s témou smrti.“ Přináší nespočet příležitostí pro psychoanalytické čtení, kdy se „hlavný protagonista Kochan snaží zapadnúť do rolí, ktoré sa od neho očakávajú, a preto si nasadzuje masku, pod ktorou sa skrýva osamelý chlapec píšuci memoár plný fantázií, spomienok a bolestivých skúseností, na jednej strane celkom obyčajný život, na druhej hlboko prežívaný vnútorný svet.“
TZ doporučuje osobu svého odborného zájmu, a to Jaroslava Havlíčka a jeho román Neviditelný, na jedné straně jedno z nejznámějších děl, zároveň stále málo čtené. Zvrat zde „přichází ve chvíli, kdy poprvé potká strýce své manželky Soni – muže opředeného podivnými bludy, přesvědčeného o tom, že je neviditelný. Atmosféra postupně houstne a nabývá až hororových prvků s tíživým soužitím s neviditelným strýčkem.“ Blud neviditelnosti se pak stane i odborným zájem syna Jaroslava Havlíčka Zbyňka, který v knize Skutečnost snu nabízí i text s teoretickým a klinickým rozborem Neviditelného.
Šéfredaktora TP z beletrie zasáhl Hemingway a jeho Ostrovy uprostřed proudů vydané posmrtně. TP říká: „Kniha, složená z fragmentů, které autor původně zamýšlel později publikovat, rozvíjí témata vztahu k dětem, truchlení a války. Kromě síly, s jakou vtahuje čtenáře do emocionálního světa protagonisty, mě překvapilo i to, jak může být čtyřicet stran věnovaných lovu ryb napínavých a zábavných.“ Do příštího roku se mimo beletristické vody těší na české vydání Herberta Marcuseho Eros a civilizace, který slibuje znovu otevřít dialog mezi psychoanalýzou, filosofií a kritikou kultury.
Jako fanoušek komiksových esejů jsem letos zhltl nejnovější český překlad skandinávské komiksové superstar Liv Strömqvist a její Hovoří Pýthie, kde kritizuje wellness kulturu jako snahu uniknout smrti nebo jí alespoň kontrolovat. Myšlenka, která se psychoanalyticky poučeným čtenářům PAD může zdát banální, je zde vrstevnatě rozpracovaná. Strömqvist stojí za to sledovat, neboť svede přibližovat filozofii širšímu publiku, aniž by ji banalizovala, a pro svůj výklad často využívá psychoanalytické koncepty. Neodpustím si ještě jeden tip a to Constance Debré a její Love me tender (za tip vděčíme spřátelenému Psychoreadingclubu na Instagramu. Krátká novela o hrdince, která háže superego a svoje společenské postavení přes palubu a vydává se za svojí spalující touhou.
Podobně i DH volí knihu psanou „zcela bez filtru a bez sentimentu s upřímnou a nepříjemnou konkrétností“ a to Karla Ove Knausgarda a jeho Můj boj 1: Smrt v rodině. Mimo stěžejní téma knihy – smrt otce – DH oceňuje „drobné momenty – způsob, jakým se vzpomínky vracejí, jak se člověk pohybuje v prostředí, které už někdo jiný „opustil“, nebo jak těžké je vyrovnat se s tím, kým rodič byl, kým jsme byli my vedle něj a kým jsme se nakonec stali, co člověk zdědí, aniž by chtěl.“ Zaujal ji také popis rodinné dynamiky a to, jak přirozeně autor umí do textu dostat téma identity, vztahů a očekávání.
Mimo knihy
Z kulturních zážitků by TP rád vyzdvihl koncert Philipa Glasse The Complete Piano Etudes, „který proběhl v nádherné budově Berlínské filharmonie. Na domácí scéně stojí za zmínku také nedávno uvedená opera V kárném táboře, rovněž od Philipa Glasse, inspirovaná povídkou Franze Kafky.“
Z výstav pak nejen šéfredaktorka, ale i mě oslovila expozice romanopisce Orhana Pamuka a jeho vitríny do ulic Istanbulu, které do Prahy přivezlo Centrum moderního umění DOX. Z mých galerijních tipů pak stojí za zmínku také výstavní síň Danubiana nedaleko Bratislavy, kam se zcela nedostanou prsty slovenské kulturní politiky. Letos na jaře nabídla výstavu Ecce homo Valentina Omana a jeho metafory otisků Kristova těla na turínském plátně.
Tělo mě fascinovalo i jinde a je stále k vidění v retrospektivě Mariny Abramović ve vídeňské Albertině, kde jsou k vidění některé re-kreace jejich performancí a návštěvník může na vlastní kůži zažít napětí mezi nahým a oblečeným, trýzněným a sledujícím tělem. Tenzi pak lze vyvážit ve stejné výstavní síni a to u děl Leiko Ikemury a jejich konejšivých (zpravidla mateřských) tělech volně přecházejících do obrazů krajin. Imanentní spirituální kontemplace oproti Omanovi, který se ve spirituálitě dívá spíše transcendentně mimo nás.
IV přináší divadelní adaptaci Škvír existence (které před lety vyšly i v českém překladu a nejeden člen redakce toto dílo oceňuje) a klade si otázku, jak se dá filozofická kniha plná metafyzických úvah „zdivadelnit“? IV odpovídá: Štúdio Hrdinů sa o to pokúsilo a výsledkom je svieže prerozprávanie vybraných častí knihy, miestami s ľahko žartovným nádychom, ktorý sa strieda s vážnymi myšlienkami.
K divadlu přidávám nově uvedenou adaptaci Paní Dallowayové v Divadle na zábradlí, kde je možné si klást otázky po rozdílech mezi sentimentem a nostalgií, cizelování afektivních stavů je ostatně psychoanalytikovým denním chlebem. Divadelně je to jeden z nejlepších letošních zážitků.
Do divadla se vydala i DH a to na Frakensteina ve Stavovském divadle, kterému dominovala silná vizualita a netradiční scénické kompozice, která odlišovala toto nastudování od jiných divadelních adaptací. O hře říká: „Oproti netflixovskému pojetí, které často akcentuje samotné „monstrum“ nebo spektakulární rovinu příběhu, se tato inscenace důsledně dívá na svět očima Viktora Frankensteina – muže, který chtěl všechno, ale nakonec mu nezůstalo nic. Právě jeho vnitřní konflikt, ambice, vina a selhání jsou středobodem výkladu. Celé zpracování tím získává až introspektivní charakter – spíš než „příběh o stvoření monstra“ sledujeme rozpad člověka, který se snažil přesáhnout své možnosti.“
A neměli bychom spíše číst hromady odborných knih, které se nám vrství doma?
Kultura není únikem od psychoanalýzy, ale jejím přirozeným rozšířením. Člověk nežije jen svou praxí a svou klinickou literaturou. Psychoanalýza od svého počátku stála o dialog s uměním, filozofií, literaturou, hudbou, tělem, městem, mýtem — vždy o něco většího, než je samotná analytická situace. Jakkoliv to nemusí být všeobecně přijaté, tak si dovolím tvrdit, že svět a kultura je místem, kde se psychika odehrává.
