Tento příspěvek je shrnutím předchozích sdělení, ve kterých jsem se zabýval neplodností z hlediska nevědomých duševních procesů, neplodností jako psychosomatickým a funkčním fenoménem, který doplňuje biomedicínský model neplodnosti. Jednalo se o prezentace a následné diskuse: kazuistické sdělení na půdě České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP, 6. 10. 2016), Neplodnost a nemyšlení – psychoanalytické souvislosti v rámci projektu Kamily Ženaté Horizont událostí v DOX – Centru současného umění (28. 6. 2017) – ke zhlédnutí na: http://www.dox.cz/cs/doprovodne-akce/david-holub-neplodnost-a-nemysleni-psychoanalyticke-souvislosti ) a diskusního večera v Knihovně Gender Studies: O neplodnosti. Genderové aspekty neplodnosti a asistované reprodukce (Lenka Slepičková, David Holub, Tereza Zvolská, 18. 11. 2017).
Předkládaný text pojednává o těhotenství jako transformačním procesu, který směřuje k psychické změně a o významu emoční připravenosti tyto změny podstoupit. Rozpracovává myšlenky Dinory Pines a jejích pohledů na nevědomé používání ženského těla ve vztahu k neplodnosti a opakovanému potrácení. Věnuje se oživení primárního vztahu matky a dcery skrze partnerství a používání mužského partnera v naději na uzdravení původního vztahu s matkou. Všímá si možností v takovém vztahu posunout se od vztahové dyády k trojúhelníkovému uspořádání. Jsou diskutované různé konstelace neplodných párů, párových konfliktů a nevědomých přesvědčení vázaných na neplodnost.
Neplodnost zaměstnává stále větší počet párů. O neplodnosti se dá hovořit různými jazyky: medicínským, psychologicko-psychoterapeutickým, jazykem etiky, jazykem ekonomickým a pojišťovenským a nakonec jazykem samotných párů, které se do krize infertility dostávají. Často se o neplodnosti nemluví vůbec, byť působí psychickou bolest a v intimním životě páru navozuje podstatné změny. S nemožností otěhotnět po více než roce nechráněného milování se setkává přibližně každý 4. – 6. pár a v průběhu svého života přibližně třetina žen. Neplodnost a její psychologické souvislosti je obtížné mezioborové téma. Psychosomatické souvislosti neplodnosti jsou spíše rozeseté v útržcích klinické zkušenosti, občasných článcích nebo ojedinělých monografiích. V svém sdělení se zastavím u několika klinických jevů, které se objevují v praxi psychoanalytika nebo psychoanalytického párového terapeuta, a týkají se neplodnosti. Řadu pacientek nebo párů do psychoanalytické léčby přivádí jiné důvody než neplodnost. Ta se však časem vynořuje do popředí jako samostatné a důležité téma. Neplánuji snést vyčerpávající přehled psychologických důvodů, proč se ženám a párům nedaří otěhotnět, ani vést diskusi o tom, co jsou potenciální psychologické příčiny sterility a co jsou spíše její důsledky, které jsou spojené se smutkem, beznadějí, úzkostí, vinou, studem, závistí, rivalitou a nenávistí. Nebudu také vést polemiku s kolegy somatickým lékaři, protože s nimi v zásadě souhlasím: u jednoho nebo obou partnerů se ve většině případů dá zjistit biologický nález (anatomický, endokrinní, imunitní a další), který neplodnost zprostředkovává. Zaměřím se na duševní fungování obou partnerů, na jejich vztahové uspořádání, intrapsychický konflikt, a význam těhotenství, které na jedné straně vyžaduje emoční připravenost potenciálních rodičů, ale současně navozuje celou řadu hlubokých citových změn a pomáhá dopracovat některé vývojové úkoly. Početí a neplodnost jsou současně intrapsychickým i interpersonálním procesem, průsečíkem individuální a párové psychologie, proto nebudu oddělovat individuální a párovou perspektivu. Na tento článek bude navazovat příspěvek, ve kterém se budu věnovat zkušenostem s léčbou sterility (nemožnosti počít) a infertility (nemožnosti plod donosit), a zkusím vysvětlit důvody, proč má smysl zabývat se emočním významem neplodnosti tváří v tvář stále důmyslnějším a účinnějším technikám asistované reprodukce (ART).
Začnu snem mladé ženy ve 4. měsíci těhotenství.
„Přátelé si koupili byt v docela hnusné čtvrti. Zvenku byl úděsný, ale když jsem vstoupila dovnitř, uvědomila jsem si, že má svůj zvláštní půvab. Uvnitř byl velký čtvercový prostor porostlý trávou, podobně jako v klášterech. Vypadal jako zahrada, ale byl uvnitř bytu, a kolem bylo spousta krásných pokojů. Vlastně mi došlo, jak pěkný byt objevili.“ (Birksted-Breen, 1986).
Architektonické odkazy ve snu vystihují přesunutí pozornosti během těhotenství: co má být venku (zahrada), je najednou uvnitř domu. V těhotenství se stává ohniskem zájmu to, co je uvnitř, uvnitř těla a mysli. Naopak to, co je venku, přestává být důležité. Snová souvislost s klášterem odkazuje na ústranní, stažení se do samoty, na sebe-pohroužení, tak obvyklé v těhotenství. Vnitřní zahrada se nevztahuje pouze na komunikaci a zájem zaměřený dovnitř, k budoucímu dítěti, ale také vůči svému vnitřnímu světu a fantaziím. Motiv úrodné zahrady lze spojovat nejen s rostoucím dítětem, ale i s matčiným psychickým růstem právě prostřednictvím zkušenosti těhotenství. Sen dle mého soudu pěkně zachycuje objevení zajímavého bytu ve chvíli, kdy do něj vstoupíte, v paralele k objevování nových oblastí mysli otvíraných těhotenskými změnami.
Na rozdíl od představ, že těhotenství se podobá nemoci nebo dočasně změněnému stavu, který se po porodu vrátí zpátky do normálu, chápu těhotenství jako vývojový krok, jako nevratný transformační proces vedoucí k psychické změně. V tomto specifickém čase fyziologické a emoční přípravy, dochází nejen k mnohočetnému truchlení dřívějších představ, očekávání a ambicí, ke ztrátám a deziluzím, ale i k dokončení identifikace s vlastní matkou a mateřstvím. Během těhotenství se propracovává ambivalence vůči vnitřnímu obrazu mocné pre-oidipské matky, k naplnění dětského Ego-ideálu (být jako matka), a ustavení mateřského Já v identifikaci s vlastní plodnou matkou. V tomto nesnadném a současně konfliktním úkolu se od mladé ženy na jedné straně čeká, že se bude identifikovat s dospělou ženskou schopností své matky, a na druhé straně by se od ní měla emočně oddělit a převzít odpovědnost za své tělo a sexualitu. Tento přechod od nezávislé oddělené individuality před početím k zahájení nevratného a neodvolatelného vztahu matka-dítě vyžaduje od mladé ženy emoční zralost Ega.
Zejména ve druhé fázi těhotenství se v regresivním stavu stávají dostupnější nevědomé fantazie, sny, symptomy. Tato druhá fáze nastupuje přibližně od 4. měsíce gravidity, kdy žena přijímá existenci plodu, vnímá jeho pohyby, představuje si oddělenou a neznámou bytost rostoucí uvnitř ní. Končí přechodem ve třetí fázi, během které uznává existenci dítěte jako samostatné bytosti schopné přežít mimo její tělo. Svět se ve druhé fázi obrací vzhůru nohama, podobně jako každé psychické změně předchází nerovnováha a dezorganizace. Těhotná žena zakouší matoucí a dosud nepředstavitelné prožitky: pochybuje o těhotenství, váhá nad svým rozhodnutím a rychlými životními změnami, lituje jich a zakouší nedůvěru v sebe i budoucnost. Vytváření bezpečného prostoru a oprávněnosti pro jakékoliv pocity se děje ve vztahovém prostoru s partnerem, terapeutem nebo uvnitř ženy samotné a napomáhá využít tohoto „peřejnatého“ období druhé fáze ve službě psychického růstu (Birksted-Breen, 1986).
Když přemýšlíme o tom, co se podílí na tom, že se věk prvního mateřství posunul za posledních dvacet let z 21. na 30. rok života, mohou nás napadnout kvalifikační a profesní požadavky, tlak vrstevníků, izolovanost mateřské role, neatraktivnost rodičovských vzorů, pracovní, ekonomické a společenské prostředí, které nepodporuje rodičovství, dobročinnost nebo prostě jen to, že dnes možné těhotenství oddálit a ženy nejsou ve finančně nebo jinak závislé pozici. K těmto představitelným racionálním důvodům oddalování první gravidity mohou intuitivně ve spodních vrstvách přistupovat také intrapsychické ambivalence vůči vstupu do výše uvedeného kritického, destabilizujícího těhotenského období, které ženu zejména v nejasném partnerském vztahu vystavuje dřívějším a nevyřešeným konfliktům (například konflikt péče versus soběstačnosti) „přechodového období“ těhotenství (Pines, 1993). Tato destabilizace je patrná zejména u žen s narušenou mateřskou vazbou. Potížím s početím, v průběhu těhotenství, porodu i po narození dítěte čelí zejména ty ženy, pro které je těžké přijmout těhotenství jako proměňující zkušenost, že věci nezůstanou takové jako byly dříve, a kdy je nezbytné, aby si vytvořily mentální prostor pro sebe i budoucí dítě. Aby člověk mohl žít, nejen přežívat, je nucen se změnit v některých fázích svého života (Birksted-Breen, 1986). Jako by v psychickém vývoji člověka existovala okna, která se na chvíli otevřou, povolí vytěsňovací tlak a dovolí vynořit celé řadě znepokojujících prožitků, v jakémsi pokusu dopracovat stará témata nebo rozvinout nová. K těmto vývojově navozeným dezintegracím patří například období adolescence (Lanyado, 2005) nebo životní krize středního věku. Ženy „s dosti dobrou“ zkušeností se svojí matkou popisují dočasnou regresi tohoto období jako příjemnou. Příjemná je nejen identifikace s všemocnou, plodnou, životodárnou matkou, ale také s vlastní osobou, jako by budoucí matka byla svým vlastním dítětem. Těhotenství doprovází zvláštní stav mysli: kombinace zvýšené introverze a intenzivnějšího pocitu živosti (S. Tischler, 1969).
Dovolte mi se krátce zastavit u Dinory Pines, která významně rozpracovala naše porozumění toho, co se s nastávající maminkou děje na nevědomé úrovni před početím, během těhotenství i po porodu (dnes souhrnně nazývané jako období perinatální). Dinora Pines začala jako praktická a kožní lékařka a později se stala tréninkovou a supervizní analytičkou Britské psychoanalytické společnosti. Dá se tvrdit, že válka nahrála jejímu zájmu o ženskou psychosomatiku a mohla studovat způsoby, jak ženy nevědomě používají své tělo. Díky válečné mobilizaci pracovala v nemocnicích s výhradně ženským personálem a ženskými pacientkami. Dinora Pines v nemocnici Royal Free Hospital potkává Hildu Abraham, dceru Karla Abrahama, která jí otevřela psychoanalytické myšlení a demonstrovala projevy nevědomých sil. Hilda Abraham vybízela Dinoru Pines, aby spolu diskutovaly jednotlivé případy. Dinoře Pines vychází v roce 1993 soubor čtivě psaných příspěvků v publikaci „Jak ženy nevědomě používají své tělo“, kterou vřele doporučuji. Byla jednou z prvních analytiček, která se zabývala psychologickými faktory neplodnosti, v době kdy byla metodika reprodukční medicíny v Británii v úplných počátcích. Můžeme ji považovat za jednu z patronek psychoanalytického uvažování o neplodnosti jako symptomu a svými pracemi inspirovala další generaci analyticky uvažujících autorek a autorů (Joan Raphael-Leff, Dana Birksted-Breen, Peter Lomas, Brian Muir). Lékařské prostředí i její předchozí studium anglického jazyka a literatury ji pomohlo rozvinout vnímavost toho, jak se pacientky vyjadřují skrze své tělo. Byla schopná naslouchat, jak mysl zapojuje tělesné funkce, a také jak používá těhotenství, aby se vyhnula psychickému konfliktu. Zabývala se úlohou těhotenství v separačně-individuačním úkolu. Těhotenství chápala jako fázi nových hlubších mateřských identifikací. U pacientek s obtížemi počít nebo opakovanými potraty popisovala účinek dvojích identifikací: jak se svojí vlastní matkou, tak s plodem, který reprezentuje jejich infantilní Já. Poukazovala na to, jak je důležité rozlišovat mezi přáním otěhotnět a přáním být matkou.
Dinora Pines přesně formulovala nedoceněnou úlohu studu a viny, které dále zpětnovazebně udržují krizi neplodných partnerů. Pár se stydí za svoje selhání, za neschopnost počít, když se to daří mnoha jejich vrstevníkům, za to, že potřebují služby reprodukční medicíny. Provinile se cítí za to, že nemohou svým rodičům darovat vnoučata, a pokračovat tak v rodinné tradici pokrevních vztahů, nenaplňují role a očekávání rodičů. Stud a vina mají význam i ve vlastní psychoterapeutické práci, protože udržují silné odpory. Pines (1993. s.136) tvrdila, že pokud zkušenost holčičky s předoidipskou matkou nevede ke zvnitřnění vzájemných pocitů tělesného uspokojení, může těhotenství nečekaně stát v rozporu s reparačními, sebeochrannými nebo kompenzačními potřebami mladé ženy. Konfliktní vztah s matkou vytváří mentální strukturu, ve které intrapsychická matka nedává své dceři povolení počít.
Při studiu odborných článků o psychogenních koncepcích od 40. let 20. století, se nelze ubránit dojmu, že články ve čtenáři navozují obviňující, odsuzující a odmítavé uvažování o ženách zažívajících neplodnost. Pacientky podle Helen Deutsch (1945) nebo Edith Jacobson (1946) nevědomě odmítají svoji ženskost nebo mají hrůzu ze sexuality a své plodnosti. Langer (1958) hovoří o neschopnosti identifikovat se s plodnou matkou jako následek nenávistných fantazií vůči ní. Dinora Pines (1990) ženy nekritizuje, ale popisuje jejich konfliktní a frustrující vztah s matkou, která jim nepomáhá vytvořit pevný a pozitivní vztah ke svému tělu a sobě samotné. Tento vztah s matkou pak opakují v partnerství: cítí se svými partnery neuspokojené a neuspokojující. Jako by podle Dinory Pines tyto mladé ženy nedostaly od svých matek svolení donést a porodit své vlastní dítě. Jako by neplodnost odkazovala na nedokončení separačně-individuačního procesu a nedotažení autonomie vůči vlastní matce. Popisuje mladé ženy, které v opakovaných sexuálních vztazích nacházejí spíše rané uspokojení vztahu matka-dítě a útěchu, kterou jí matka nebyla schopná poskytnout. Předčasně tělo sexualizují. V každém muži hledají primární mateřský objekt, který nikdy neměly, s nevědomou fantazií, aby se o ně někdo „staral, objímal je a krmil“. Tuto potřebu vyjádřil sen, ve kterém se mladá žena obrací ke svému milenci, aby ji utěšil. Ve snu jí nabízí svůj prs, aby ji nakojil, který ale neposkytuje mléko a ona zůstává hladová a zoufalá. Součástí tohoto scénáře byly opakované potraty. Žena do nenarozených plodů umisťovala svoji představu bezbranné bytosti, která na ní musí lpět, aby se udržela při životě, zatímco ona se fantazijně stávala mocnou matkou, která potrácí. Zatímco sex a těhotenství přechodně naplňovaly potřebu separace od matky, plod jako samostatná bytost mladou ženu utvrzoval o její oddělenosti od matky a probouzel v ní potřebu s ní opět splynout (sex a otěhotnění navozoval separaci, samotné těhotenství a rodičovství úzkost z příliš velké separace). Kojení dítěte a to, že by sama již pocitově nemohla zůstat dítětem, pro ni bylo nesnesitelnou představou (Pines, 1993. s.104-114).
Partnerství může oživit primární vztahu matky a dcery, jak to pěkně popsala Lucie Lucká ve svém příspěvku „Dvojí zrada matky”. Vystihuje v něm jakési permanentní úsilí žen, které svým partnerům vytrvale umožňují, aby se stali dobrým objektem, přestože partneři se k nim v realitě tak nechovají. Ženy v naději a současně se zklamáním čekání na opravení své zkušenosti s matkou, což doprovázejí pocity viny, nehodnotnosti a špatnosti, že se jim nepodařilo umožnit primárnímu pečovateli stát se tímto dobrým objektem (Lucká, 2005). Toto iluzorní úsilí napravit vlastní psychickou zkušenost prostřednictvím partnera může takto uspořádanému páru bránit v početí. Volba neuspokojivého partnera má ve své naději a příslibu na uzdravení primární zkušenosti s matkou větší přitažlivost než početí a vstup do triangulární situace. Příchodem dítěte může mladá matka kromě ztráty iluze, že by se jí podařilo opravit zklamávající rané pouto, také může zápasit s nenávistí vůči svému dítěti (projekcí nenáviděného já), případně se vinit za svoji závist, že svému dítěti poskytuje dobrou péči, kterou ona sama ve svých vzpomínkách nezažila.
Jiné nevědomé překážky uvádí Allison (1997) jako intenzivní sourozeneckou rivalitu a vytěsněnou vinu vůči mladšímu bratrovi, o kterého se pacientka strádající neplodností často starala. Jak naznačují Apfel a Keylor (2002), neplodnost probouzí bezmoc v ženě strádající infertilitou i v analytikovi. Nutí obě strany hledat vysvětlení a léčbu zatěžuje výkonovou složkou. Pokud žena otěhotní, objevuje se představa, že psychoterapeutická léčba „něco propracovala.“ Pokud však k těhotenství nedochází, jako by léčba ještě něco nepropracovala.
Vzhledem k výše nastíněným vývojovým otázkám považuji za přiměřené, že zahájení metod asistované reprodukce má provázet důkladnější předběžné posouzení nevědomých ambivalencí, intrapsychických konfliktů, uspořádání objektních vztahů a nevědomého párového přesvědčení. Existuje jen velmi omezená zkušenost a nedostatečné klinické sledování dalšího osudu žen-matek, jejich párového života a psychického vývoje dětí, pokud se prostřednictvím metod asistované reprodukce podaří zablokovanou funkční neplodnost “přeprat”. Domnívám se, že takové sledování je v budoucnu potřebné k porozumění toho, jakými způsoby narozené dítě matčinu dysfunkční vztahovou vazbu stabilizuje (a naopak), pomáhá v její adaptaci, kompenzuje, nebo naopak obnažuje a zhoršuje vztahové fungování. Z ústního sdělení jsou známé případy hypnotického “umožnění” početí, po kterém se však na tuto hypnoterapeutku většina žen s úspěšným početím posléze obrátila se žádostí o systematickou psychoterapii (Šebek, 2016, osobní sdělení). Je mnoho klinických důvodů, proč se vyplatí podstoupit podrobnější psychodynamické interview nebo vyšetření páru psychoanalyticky vzdělaným párovým terapeutem. Platí to zejména u párů s dlouhodobější neplodností a vyloučenou anatomickou/funkční abnormitou, opakovaně neúspěšnými pokusy s pomocí metod asistované reprodukce, nepřesvědčivými nebo hraničními biologickými nálezy. Obranné opomíjení takovéhoto vyšetření a defenzivní profesionální pozice „čas se krátí, je třeba neprodleně jednat, neztrácet čas psychoterapií“, spíše odráží tendenci nahrazovat myšlení akcí a „něco udělat“. Časový tlak, stres, hrozící bezmoc a „krize neplodnosti“ by neměly profesionálům bránit v kompetentním odhadu duševního fungování neplodného páru a navržení přiměřené psychoterapeutické léčby.
Těhotenství aktualizuje vývojový úkol integrovat prožívanou vnější realitu s nevědomými fantaziemi, nadějemi a denním sněním, včetně naplnění svých dětských snů počít a donosit dítě. Přechod od bezdětnosti k rodičovství je součástí závěrečné fáze biologické a emoční identifikace se svojí vlastní matkou, která oživuje starší vývojové konflikty. Mladá žena musí najít nové adaptace, jak ve vnitřním světě, tak ve vnějším světě objektů. Oživení nevědomých preoidipálních i oidipálních konfliktů a fantazií provází každé těhotenství a ještě se komplikuje tím, pokud mladou ženu nedokáže její reálný dospělý sexuální partner oplodnit. Některé kazuistické ukázky v literatuře demonstrují psychický význam tzv. primárního vztahu k matce, dále úlohu oidipského zákazu a také incestní významy těhotenství. Někteří autoři rozpracovávají závist penisu a její úlohu v neplodnosti (Lomas, 1961). Ve zkratce, otěhotnění pro tyto ženy představuje definitivní a nepopiratelný důkaz kastrovanosti, mateřství neodvolatelně potvrzuje jejich ženskou, tj. ve fantazii kastrovanou identitu.
Výběr partnera je záhadou, ke které se psychoanalytickou metodou můžeme přiblížit a zkoumat jeho zákonitosti, ale nikdy docela nepochopíme nevědomý klíč, který organizuje individuální i párová nevědomá přesvědčení, podle kterých se lidé najdou. Je to pozoruhodné, jak zaklapnou vnitřní identifikace a dojde podle určitých zákonitostí k vytvoření páru s osobou, která nám umožní pokračovat v našem psychickém vnitřním prostředí, alespoň zčásti tak jak jej známe z dětství. Psychoanalytická párová terapie řeší, proč jsou lidé spolu, proč se milují. Publikace Slavoje Titla (2014) nabízí různé příkladů párů, jejichž nevědomé propojení je spojené s neplodností. Příklady neplodných propojení uvádí také sborník prací Oidipus a pár (Grier, 2005). Přibližuje dvojice, které se zoufale brání životu ve třech a drasticky zahlazují nenáviděnou trojúhelníkovou situaci (otec, matka a dítě). Do svého imaginárního dítěte promítají závist, žárlivost a vražednou nenávist a nedokáží tyto emoční stavy snést, tak jak to ve starořeckém dramatu přesvědčivě znázorňuje thébský královský pár Laios a Iokasta. Cítí se smrtelně ohrožení narozením prvního syna, situaci tří prožívají katastroficky a násilně vrací běh času k původnímu dyadickému uspořádání. Přejí si, aby Oidipus zemřel, tak jako cokoliv třetího ve vztahu (nové zájmy, rozvinutí osobnosti jednoho z partnerů) může druhý partner zakoušet jako symbolické dítě, které ohrožuje blízkost, důvěrnost a výlučnost vztahu. Jiným příkladem bezdětného páru jsou Polybos a Meropa, král a královna z Korintu, kteří se Oidipa ujali a adoptovali ho, kteří jsou orientovaní na vnější racionální realitu. Stabilitu ale dosahují za cenu vyloučení pudové, citové, fantazijní roviny, a jejich soužití je jednotvárné, nezáživné, nudné, v něčem iluzorní. Dokladem falešného fungování korintských „adoptivních“ rodičů je, že Oidipovi zatajili, že jsou jeho nevlastními rodiči, chlácholili ho a živili v něm iluzi pravých rodičů. Vytvářeli něco, co můžeme u některých párů pozorovat jako sterilní konstelace obranně „šťastných rodin“. Je možné mluvit o neplodnosti a vyhnout se sexualitě? A přesto, existují páry, které spolu nespí a brání se znepokojující představě milostného styku primární scény. Brání se rizikům a tomu, že by se vztah vyvíjel. Bionovými slovy se děsí „katastrofické změny“ (1965) a vzájemně mizí do „psychických úniků“ (Steiner, 1993).
Aby vztah mohl fungovat, vyžaduje u obou partnerů dosažení základních psychických předpokladů. Patří k nim schopnost bezpečně se připoutat k druhému, úspěšná intrapsychická separace, ustavení stabilní narcistické rovnováhy, a úspěšné vyřešení oidipské situace a ustavení vztahu k oidipským objektům včetně sourozenců. V klinické praxi se pak setkáváme s různými podobami konfliktů, které se v párovém životě oživují aktualizují a navozením blízkého vztahu ožívají: 1) vazba na matku, 2) oidipský problém, 3) sourozenecké vztahy, 4) transgenerační přenos rodového problému, tabu, traumatu.
Titl (2017) shrnul nejčasnější konstelace, které na nevědomé rovině působí u párů s příznakem neplodnosti:
1) dítě ohrožuje existenci páru,
2) dítě ohrožuje vztahy partnerů s jejich rodiči (dítě jako zrada rodičů),
3) místo dítěte je již obsazené něčím nebo někým jiným (reálně i symbolicky),
4) matka dítěte už zastává roli matky v jiném vztahu a nemá proto prostor pro své další dítě,
5) pár není schopný poskytnout „hnízdo” pro dítě, protože není dost bezpečí ve vztahu,
6) pár není schopen zaujmout rodičovskou pozici,
7) transgeneračně předávané přesvědčení brání narození dítěte.
Terapeut se ptá, jaké jsou fantazie páru, jakou mají společnou erotickou fantazii, jak se spolu cítí, jakou mají společnou fantazii o vztahu k budoucímu dítěti, o budoucí rodině, o zakotvenosti, stabilitě, vnitřním rodinném bezpečí? Rozlišujeme mezi obtížemi se sexualitou a sexuálními fantaziemi, dále s otěhotněním, a donošením plodu. Ženy otěhotní, ale v určité fázi plod přestanou vyživovat a potratí ho. Mohou prožívat sexualitu, zažívat opravdové přání po otěhotnění, otěhotní, ale v okamžiku početí mohou cítit ztrátu bezpečí. Prožívají to tak, že je nebezpečné dítě přivézt na svět v tomto vztahu. V případě strukturálních poruch se dítě samo stává nebezpečné pro matku.
Tento krátký přehled nepřináší vyčerpávající shrnutí všech psychoanalytických a hlubině psychologických koncepcí neplodnosti. Představuje některé názory autorů, kteří se neplodností zabývali a svoji klinickou zkušenost rozpracovali ve svých úvahách, jak se podílí citový život každého z partnerů a páru jako celku na palčivém fenoménu neplodnosti.
Literatura
Allison, G.H. (1997). Motherhood, Motherliness, And Psychogenic Infertility. Psychoanal. Q., 66:001-017.
Apfel, R.J. and Keylor, R.G. (2002). Psychoanalysis and Infertility. Int. J. Psycho-Anal., 83(1):85-104.
Bion, W.R. (1965). Transformations. , 1-172. London: Tavistock.
Birksted-Breen, D. (1986). The experience of having a baby. Free Associations, 1(4):22-35.
Desjardins-Simon, J. (2015). Nevědomé příčiny neplodnosti, Portál.
Deutsch, H. (1925). The Psychology of Women in Relation to the Functions of Reproduction. Int. J. Psycho-Anal., 6:405-418.
Deutsch, H. (1933). Motherhood and Sexuality. Psychoanal. Q., 2:476-488.
Grier, F. (2005). Oidipus and the Couple. The Tavistock Clinic Series: London, Karnac Books.
Holub, D. (2017). Psychoanalytická kazuistika. In: Holub, D., Koryntová, D., Rokytová, M., Titl, S. Nevědomé aspekty neplodnosti a psychoanalytický pohled. Víceoborový seminář pořádaný 1. LF UK a Institutem psychoanalytické párové a rodinné terapie. 22. dubna.
Jacobson, E. (1946). A Case of Sterility. Psychoanal. Q., 15:330-350.
Lanyado, M., Horne, A. (Eds) (2005). Psychoterapie dětí a dospívajících – psychoanalytický přístup. Triton, Praha.
Lomas, P. (1966). Ritualistic Elements in the Management of Childbirth. Brit. J. Med. Psychol. 39 207-13.
Lucká, L. (2005). „Dvojí zrada matky“. Rev. psychoanal. psychoter., 7(2):51-56.
Pines, D. (1993). A Woman’s Unconscious Use of Her Body: a psychoanalytical perspective. Virago Press, London.
Raphael-Leff, J. (1999). Pregnancy: The Inside StoryTransition to Motherhood – open learning resource in ‚Transition to Parenting‘ series, Royal College of Midwives.
Raphael-Leff, J. (2000). Spilt Milk – Perinatal Loss and Breakdown (ed.) J Raphael-Leff, London: Institute of psychoanalysis.
Raphael-Leff, J. (2001). Pregnancy – The Inside Story, London: Karnac, 2001 [London: Sheldon Press, Nov.1993; American edition: New York: Jason Aronson, 1996]; [Herayon – Ha’olam Ha’pnimi, (Hebrew edition:) Tel-Aviv: Zmora Bitan, 1996]
Raphael-Leff, J. (2001). Psychological Processes of Childbearing, revised edition, University of Essex, 2001 [London: Chapman & Hall, 1991, reprinted: June, 1992; March 1993; 1994; 1996 Francis & Taylor]
Raphael-Leff, J. (2001). Where the Wild Things Are – in infancy and parenting (ed.) J Raphael-Leff, Psychoanalytic Series. Centre for Psychoanalytic Studies, University of Essex.
Raphael-Leff, J. (2003). Infant-Parent Psychodynamics – wild things, mirrors and ghosts (ed). J. Raphael-Leff, London: Whurr.
Raphael-Leff, J. (2012). Working with Teenage Parents: Handbook of Theory and Practice. London, Anna Freud Centre.
Raphael-Leff, J. (2014). The Dark Side of the Womb: Pregnancy, Parenting and Persecutory Anxieties. London, Anna Freud Centre.
Steiner, J. (1993). Psychic Retreats: Pathological Organisations of the Personality in Psychotic, Neurotic, and Borderline Patients. London & New York: Routledge.
Tischler, S. (1979). Being with a Psychotic Child a Psycho-Analytical Approach to the Problems of Parents of Psychotic Children. Int. J. Psycho-Anal., 60:29-38.
Titl, S. (2014). Psychoanalytická párová terapie, Portál.
Titl, S. (2017). Láska a vztahy u párů a rodin s tématem neplodnosti. Perspektiva interakční, párového a rodinného propojení /teorie link-u. In: Holub, D., Koryntová, D., Rokytová, M., Titl, S. Nevědomé aspekty neplodnosti a psychoanalytický pohled. Víceoborový seminář pořádaný 1. LF UK a Institutem psychoanalytické párové a rodinné terapie. 22. dubna.
