Proč se zabývat interpretací pohádek, pomineme-li vykladačův pocit uspokojení z objasňování skrytých významů? Nejde přece o výklad snu, který může přispět k pochopení nevědomého života jedince, a tak pomoci terapii. Je to tedy pouze zábava pár psychologů nadšených bohatostí lidské fantazie a možností symboly pochopit a vyložit? Nebo nám může čtení pohádek a přemýšlení o nich přinést i něco jiného?

1. Úvod

Klasické pohádky jsou velmi staré příběhy, jejichž náměty se objevují ve všech kulturách. Týkají se hluboce lidské zkušenosti a témat, se kterými jsou lidé konfrontováni od nepaměti. Jak na ně pohlíží psychoanalytická psychologie? Proč si myslíme, že jsou spojeny s nevědomými procesy a co to znamená?

Pohádky se utvářely po stovky až tisíce let. Představuji si potulné vypravěče obcházející vesnici za vesnicí a vyprávějící příběhy. Některé z těch příběhů sami kdesi ve světě zaslechli, některé sami prožili, některé zažili ve svých snech[1] a ve všech něco upravili, něco zapomněli, něco přidali. A v publiku, které vůbec nebylo složeno pouze z dětí, některé z nich vzbudily větší zájem než jiné. Tyto příběhy pak putovaly dál a s každým dalším vypravěčem se více či méně pozměnily.

Základní kostry těch nejznámějších pohádek však zůstávají v různých historických časech a kulturách stále stejné. To je pozoruhodné. Proč se zrovna tyto příběhy udržely a stále fascinují natolik, že je znovu převypravujeme? Když se na ně podíváme pohledem rozumu, obsahují mnohé nelogičnosti až hlouposti. Přemýšlíme, proč by matka poslala malou holčičku samotnou přes les, o kterém ví, že tam řádí vlk. Jak to, že z Karkulky a babičky nezbyla po spolknutí vlkem jen krvavá kaše? Proč se královna dočká dcery až po koupeli v jezírku s ropuchou? Čím je přitažlivý příběh, který hlavní hrdinka skoro celý prospí[2]?

2. Jak v pohádce hledat smysl

V literatuře o snění se dočteme, že jedním z důvodů, proč sny často hned po probuzení zapomínáme, je jejich nelogičnost. Náš kognitivní aparát potřebuje dávat věcem smysl, jinak cítíme disonanci a raději obsah potlačíme. U pohádek to, zdá se, neplatí, zjevný smysl v nich najít nepotřebujeme. Bettelheim dokonce uvádí případy, kdy se autoři pohádkových sborníků pokoušeli do příběhů přidat vysvětlení jednání postav, objasnit jejich motivy, pozměnit vyprávění směrem k větší logičnosti. Protože ale (nejspíše z nevědomosti) nerespektovali skryté poselství pohádky, ztratila taková verze svůj původní psychologický význam. A takové verze se neujaly a nastaly se populárními[3].

Spolu s psychodynamicky orientovanými autory si to vysvětluji tím, že v pohádkách (a samozřejmě v důležitých snech) smysl nechybí – jen to není smysl viditelný na první pohled. Myslím si, že ho jsme schopni vnímat intuitivně. Poznáme to tak, že na nás působí a baví nás. Věřím tomu, že nejoblíbenější pohádky jako Sněhurka, Šípková Růženka, Jack a fazolka a samozřejmě Červená Karkulka, jsou diamanty, které tisíce převypravování vybrousilo do dnešní podoby, kde již není nic navíc, pouze to podstatné a uchvacující, co k nám promlouvá.

Děti si často v určitém věku oblíbí pohádku, kterou chtějí vyprávět stále znovu a znovu. Je to podobný proces jako při dětské psychoterapii, kdy dítě mnohokrát opakuje stejnou hru. Předpokládáme, že je to způsob vyrovnávání se se svými vnitřními konflikty, vývojovými úkoly a traumaty skrze přehrávání a znovuprožívání.

Na pohádky se můžeme dívat jako na návody k dospívání. Pokud jsme spíše psychoanalytiky, vidíme v nich řešení vývojových úkolů dětí různého věku. Jungiánští vykladači se zaměřují spíše na „dospívání dospělých“ k bytostnému já, popis individuační cesty. Jsou spjaty s nevědomými procesy, které se v nás odehrávají.

My dospělí si za normálních okolností již nepamatujeme, jak velké téma pro nás v určitém věku byly konflikty týkající se sourozenecké rivality, psychosexuálního vývoje a utváření pohlavní identity, separace a individuace, oidipské situace nebo důležitosti latence a správného načasování ve vývoji. O tom všem pohádky svým zvláštním symbolickým jazykem promlouvají a na více či méně vědomé úrovni ujišťují děti, že zabývat se těmito věcmi je v pořádku a že být dětsky zvědavý, spontánní a odvážný bude odměněno. A často také varují tím, že ukazují následkystrnutí ve vývoji či snahy zabránit nevyhnutelnému.

Tak například dítě někdy přirozeně prožívá silné pocity žárlivosti a nenávisti vůči sourozencům. Je to pochopitelné, jelikož mu berou to pro něj nejdůležitější – pozornost matky. Směsici děsu a studu z nenávistných fantazií s tím spojených mu může pomoci překonat pohádka o Popelce. Na nevědomé rovině je legitimizuje, Popelka od sester opravdu zažívá teror a nespravedlivé ponižování, matka opravdu více miluje sestry. Naplňuje se zde naděje, že utiskovaný sourozenec nakonec zvítězí. Podobně na oidipskou žárlivost připraví Sněhurka, která soupeří o prince-otce s macechou-matkou. Když matka posílá Červenou Karkulku za babičkou strašidelným lesem samotnou, dítě poznává svůj vlastní strach z odloučení a ze stání se nezávislou lidskou bytostí. Karkulka je sice neposlušná a nechá se svést nejdříve prožitkem z trhání květin (a tedy neuposlechne matčina varování nescházet z cestičky), ale později i vlkem. Dítě je přirozeně zvědavé a jeho přáním je zkoušet překračovat hranice. A těší ho poznání, že i přes zdánlivou neposlušnost (ve skutečnosti však puzení k dalšímu vývoji) vše nakonec dobře dopadlo a bylo to dokonce velké dobrodružství. Dívky budou podvědomě chápat, co znamená krev tekoucí z prstu v Šípkové Růžence, chlapci zase význam v noci vyrostlého obrovského stonku fazole. Sexuální dospívání je najednou něco normálního, s čím se nepotýkají jen oni sami. Že je však důležité nespěchat a správně věci načasovat, připomene dlouhý spánek Sněhurky i Šípkové Růženky před polibkem od toho pravého prince.

3. Co nám pohádka může dát

Dnes se může zdát, že děti více zaujme animovaná, vtipem sršící pohádka typu Hledá se Nemo nebo Shrek. Rodičům může přijít také vhodnější, protože není tak krutá a syrová jako třeba klasické pohádky bratří Grimmů[4]. I taková zábava je pro děti důležitá, odpočinou si u ní, zasmějí se a citují z ní vtipy. Klasické pohádky však plní jinou funkci. Děti se jimi často zabývají i poté, co jim je dočteme, vyžadují si jejich opakování, ovlivňují jejich prožívání. Obsahují moudrost, o kterou bychom je neměli ochuzovat ani v dnešní době. A co může dát přemýšlení o psychodynamickém výkladu pohádek nám psychologům, psychoterapeutům, ale i všem ostatním dospělým? Kromě radosti z objevování skrytých významů nám jejich zkoumání prozrazuje a připomíná, která témata jsou pro člověka opravdu ta nejvíce důležitá, a tím pádem i kde může nastat problém, když se něco nezdaří. Nepřímo nám potvrzuje, že naše (především psychoanalytické) zkoumání dětského vývoje a dětského prožívání je platné a má cenu se jím pečlivě zabývat, protože vnitřní svět dítěte je velmi bohatý a citlivý a my ho potřebujeme poznat co nejlépe, pokud chceme rozumět člověku.

4. Závěr

V článku bylo mým záměrem stručně čtenáři přiblížit psychoanalytický pohled na pohádky. Ten klade důraz na vývojové úkoly, se kterými se děti musí v různých obdobích života potýkat. Předpokládáme, že jim příběhy pomáhají vypořádat se s nezpracovanými a zahlcujícími úzkostmi a konflikty. Napovídá tomu fenomén oblíbení si jedné pohádky v určitém období, kdy se dítě dožaduje stálého opakování. Rozbory pohádek nám tedy mohou pomáhat v přemýšlení o hypotézách vývojové psychologie, především o dětském prožívání.

[1] Dle Marie-Louise von Franz pohádky vznikly ze snů, které se začaly vyprávět jako skutečné události.

[2] Myslím, že při interpretaci pohádky je důležité zaměřit se právě na tyto části, kterým nerozumíme. Často zde leží klíč k výkladu.

[3] Viz například Bettelheim o Perraultově verzi Jacka a fazolky, kde je okradení obra Jackem morálně obhájeno – obr původně okradl Jackova otce, takže si Jack pouze bere zpět to, co mu právem náleží. Rovina o dospívání chlapce v muže a o nezbytnosti oidipského zápasu s otcem se tímto zcela vytrácí (Bettelheim, 2000).

[4] Zajímavostí je, že v roce 1812, kdy sbírka bratří Grimmů vycházela, sklidila kritiku za upravení příběhů do méně brutální a více sentimentální, moralistické a didaktické podoby. Psychoanalytiky zaujme změna v pohádkách se zlou matkou. Grimmové ji mění na pro děti mnohem přijatelnější macechu (Coulacoglou, 2008).

Zdroje:

• Bettelheim, B. (2000). Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Praha: Lidové noviny.
• Coulacoglou, C. (2008). Exploring the child’s personality: developmental, clinical, and cross-cultural applications of the Fairy Tale Test. Springfield, Ill.: Charles C. Thomas.