Denní sanatorium pro léčbu neuróz Horní Palata

Denní sanatorium pro léčbu neuróz Horní Palata je nejstarším pražským psychoterapeutickým pracovištěm. Svého času tvořilo funkční celek s léčebnou komunitou na zámečku v Lobči u Mělníka a Psychiatrickým oddělením ve Fakultní poliklinice na Karlově náměstí. Psychoterapeutický model léčby v tomto systému byl první a originální svého druhu nejen v bývalém Československu, ale i v ostatních zemích za „železnou oponou“.

V roce 2019 bude Horní Palata slavit 50 let od svého otevření. Léčebná komunita v Lobči (1954–1991) ukončila svou činnost navrácením nemovitosti původním majitelům v rámci restituce, ambulantní psychiatrická část ve fakultní poliklinice postupem doby ztratila své opodstatnění. Naopak dnes k Horní Palatě patří detašované pracoviště Oddělení klinické psychologie, zabývající se mj. léčbou poruch dětského věku, rodinnou a párovou terapií; nachází se v ulici Ke Karlovu v objektu Kliniky dětského lékařství Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Obsahem činnosti na Horní Palatě jsou 7týdenní cykly dvou paralelních denních stacionářů, navazujících průběžně na sebe po celý rok, dále psychiatrické a psychologické ambulance, podvečerní skupinové terapie, klub bývalých pacientů, rodinná a párová terapie. Na oddělení průběžně stážují převáženě studenti psychologie, ale i jiných oborů, a také profesionálové. Ti se účastní všech programů, podílejí se na poradách týmu a mohou se účastnit odborných seminářů na oddělení. V týmu, který se podílí se na léčbě pacientů, pracuje 11 psychiatrů a psychologů, fyzioterapeutka a dvě terapeutky. (U některých se však nejedná o celý pracovní úvazek.)

Stručné historické ohlédnutí

Komunistická ideologie nepřála podobným projektům. Atmosféru doby popisuje čtivě S. Kratochvíl (1997) v kapitole „Psychoterapie v českých zemích a na Slovensku“ učebnice „Základy psychoterapie“, stejně tak J. Kocourek (1992) v kapitole „Historie psychoanalýzy v Československu“ knihy „Horizonty psychoanalýzy“. Založení Palaty je spojeno se jménem F. Knoblocha, který začínal s psychoanalytickým vzděláním během 2. světové války v ilegální Dosužkovově Pražské psychoanalytické studijní skupině, po válce v Londýně. F. Knobloch měl velký organizační talent a schopnost dosahovat cíle.

Z důvodu rozsahu článku nebudu popisovat dobu od vzniku koncepčního rozhodnutí počátkem 60. let 20. století, přes schválení projektu Palaty v roce 1964 a opakovaná zamítavá stanoviska, provizorní fungování v objektu slepeckého ústavu na Dolní Palatě, až do formálního otevření 3. dubna 1969. Od podzimu 1968 byl již F. Knobloch v emigraci a v dalším období je Palata do roku 1991 spjata s psychoanalytiky prim. Z. Mrázkem a H. Junovou.

Pamětníci potvrzují, že Palata byla vnímána jako fenomén, v roce 1973 se zde uskutečnilo 1. sympozium socialistických zemí pro psychoterapii. Běžné pojmy typu Oidipský komplex nebylo možné explicitně používat, ale opisovaly se významově. Zdejší knihovna obsahovala řadu psychoanalytických knih, které darovali zahraniční kolegové tehdy neoficiální Psychoanalytické společnosti.

V minulosti zde pracovala řada kolegů, kteří dodnes hezky vzpomínají na dobu strávenou na Palatě. Pro ilustraci uvedu jen několik jmen, jako je H. Junová, M. Güttigová, V. Mikota, V. Mrázková, O. Matoušek, Z. Jelínková, A. Bakalářová, J. Nesvatba, M. Vimr, J. Šavlík, H. Strnadlová, D. Kárová, M. Vyhnálek, V. Vavrda, P. Pokorná, M. Cipro, R. Sýkora, M. Dejdar, J. Bartoš, a další.

Současnost

Oddělení je tradičně orientováno na léčbu formou skupinové psychoterapie, jejíž účinnost je výrazně podpořena komunitním uspořádáním a dalšími terapeutickými programy (arteterapie, ergoterapie, fyzioterapie, dramaterapie, relaxace). V tomto uspořádání se vyjevuje dynamické pozadí současných potíží pacientů. Léčebný přístup je zasazen do rámce psychoanalytického modelu uvažování. Každý pacient již od svého prvního diagnostického pohovoru s lékařem rozvine svůj objektně vztahový svět, který se stává postupně stále více zřejmým v přenosu–protipřenosu na lékaře, na nové sociální prostředí, včetně přenosu na instituci. S tímto musí terapeut a celý tým počítat, tyto jevy rozpoznat a vhodně interpretovat. Umožní tím pacientovi nový prožitek, který se liší od dosavadní zažívané a očekávané reality.

Každý stacionář má vždy vedoucího terapeuta, který odpovídá za skladbu skupiny a vede skupinové terapie. Na dalších programech se podílejí další členové terapeutického týmu. Přijatí pacienti se pohybují ve spektru různého poměru strukturálních a prestrukturálních poruch, čehož si terapeut a celý tým jsou od začátku vědomi (štěpící, projekční fenomény). Je proto důležitá průběžná vzájemná týmová komunikace a pravidelná supervize týmu (v současnosti L. Vrba). Konzultace medicínských otázek, agendu pracovních neschopností apod. má na starosti vždy jeden lékař pro jeden stacionář, který není současně terapeutem skupiny. Pacienti se k němu mohou během ranního komunitního setkání objednat na konzultaci, termín bývá domluven bezprostředně nebo do konce právě probíhajícího týdne. Je jisté, že některé tyto lékařské konzultace se netýkají jen předpisu léků, ale mají i stabilizující efekt, kdy dyadický rozhovor může zklidnit nejistotu a úzkost z regrese ve skupinovém uspořádání.

Nosným rámcem léčby, hranicí, je pravidelná struktura programu, povinnost se účastnit všech programů a dodržovat obecné zásady psychoterapie formulované v psychoterapeutické smlouvě. Tu pacient podepisuje před zahájením léčby. Terapeut pečuje o hranice skupiny a udržuje její motivaci k léčbě tak, aby co nejméně docházelo k fenoménům popsaných Bionem (skupina základních předpokladů).

Po ukončení léčby ve stacionáři může být vhodná další psychoterapie, ale někdy již není potřebná. V případné následné terapii naváže pacient na již rozpracovaná témata a předpokládá se zkrácení potřebného času.

Odkazy:

  • Hort, V. (1993). Doc. MUDr. Ferdinand Knobloch, prim. MUDr. Zdeněk Mrázek – dvě zastavení v naší psychoterapeutické minulosti. Česká a slovenská psychiatrie93(1), 49–50.
  • Junová, H. (1990). Vzpomínky a sebereflexe. Konfrontace, 2.
  • Knobloch, F. (2001). Integrovaná psychoterapie a pražská filosofie vědy. Psychiatrie5(4), 232–238.
  • Knobloch, F. (2001). Lidé žili vždycky ve skupině. Psychologie dnes.
  • Kocourek, J. (1992). Horizonty psychoanalýzy. Psychoanalytické nakladatelství.
  • Kratochvíl, S. (1997). Základy psychoterapie. Portál.
  • www.vfn.cz (pracoviště/denní sanatorium Horní Palata)
  • http://www.vfn.cz/pracoviste/kliniky-a-oddeleni/denni-sanatorium-horni-palata/

3 KOMENTÁŘE

  1. Dobry den

    Dekuju za hezky prispevek. Pracuju jako psychodynamicky psychoterapeut v Londyne. Vase clanky pro me predstavuji most mezi UK a domovinou.

    S pozdravem

    Jara Calounova

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

2 × 1 =