Po stopách neutrality: Jak se v anglických a francouzských překladech utvářel koncept, který Freud sám nikdy výslovně neformuloval
Z anglického Tracing the Origins of Neutrality přeložila Klára Minaříková.
„Ačkoli americkou psychoanalýzu charakterizuje značný pluralismus, snad žádný koncept v naší teorii techniky není tak kontroverzní a složitý jako koncept neutrality,“ píše Steven H. Cooper (1996, s. 1017). Pokračuje následovně: „Zatímco se někteří snaží neutralitu nově vymezit v rámci současného klasického pojetí jako ideál, o nějž stojí za to usilovat, jiní navrhují tento koncept zcela opustit a místo toho hledat způsoby, jak lépe porozumět tomu, že se analytického procesu nevyhnutelně účastníme a že jej ovlivňujeme“ (Cooper, 1996, s. 1017).
Jak došlo k tomu, že se v psychoanalytické teorii tak důsledně trvá na neutrálním postoji, a proč se tento postoj stal tak významným pilířem analytické léčby, alespoň ve většině psychoanalytických škol?
Jistě všichni známe slova, jimiž Sigmund Freud v roce 1912 důrazně nabádal své kolegy:[1]
Nemohu kolegům doporučit dostatečně naléhavě, aby si během psychoanalytické léčby vzali za vzor chirurga, který dává stranou všechna hnutí své mysli a dokonce i svůj lidský soucit a klade svým duševním silám jeden jediný cíl: provést operaci co možná nejlépe. […] Ospravedlnění tohoto citového chladu, jejž je třeba od analytika vyžadovat, spočívá v tom, že vytváří pro obě strany ty nejvýhodnější podmínky, pro lékaře zajišťuje žádoucí ochranu jeho vlastního citového života a pro pacienta ten největší rozsah poskytované pomoci, který je pro nás dnes možný. (Freud, 1912/1997b, s. 316; kurziva autorky)
O několik stran dále Freud (1912/1997b) předkládá patrně nejznámější metaforu analytické pozice: „Lékař má být pro analyzovanou osobu neprůhledný[2] a tak jako zrcadlo nemá ukazovat nic jiného, než co je ukázáno jemu samému“ (s. 319; kurziva autorky). Zároveň však připouští něco, na co analytici často zapomínají:
Nelze ovšem říci prakticky nic proti tomu, když psychoterapeut smísí určité množství analýzy s určitou dávkou ovlivňování pomocí sugesce, aby docílil za kratší dobu patrných úspěchů, tak jak se to stává nutným například v ústavech; smíme však vyžadovat, aby sám neměl pochybnosti o tom, co provádí, a aby věděl, že jeho metoda není metodou té pravé psychoanalýzy. (Freud, 1912/1997b, s. 319; kurziva autorky)
V tom samém textu o něco dále Freud nabízí umírněnější metaforu analytické pozice, značně vzdálenou chladnému obrazu „chirurga“. Tvrdí, že aby analytik mohl „poznat skryté nevědomí“, musí se „nastavit na pacienta tak, jako je sluchátko telefonu, jímž nasloucháme, nastaveno na sluchátko, do nějž se hovoří. Tak jako telefonní sluchátko přeměňuje zvukovými vlnami vyvolané kolísání elektrického proudu ve vedení znovu ve zvukové vlny, je lékařovo nevědomí schopno z jemu sdělených produktů nevědomí toto nevědomí, jež určovalo nápady pacienta, znovu rekonstruovat“ (Freud, 1912/1997b, s. 317). Navzdory těmto podrobným analytickým doporučením celou diskuzi shrne ponděkud zjednodušující radou, vyjádřenou slovy jednoho starého lékaře: „Je le pansai, Dieu le guérit“ [Já ho ošetřil, Bůh ho uzdravil]. „Analytik by se měl spokojit s něčím podobným“ (Freud, 1912/1997b, s. 316).
Ačkoli byl Freud tedy ochoten připustit různé úpravy analytické metody, jako zkracování léčby nebo sugestivní působení, a svůj výklad dokonce doprovázel odkazem na Boha, přesto se mantrou analytické pozice staly obrazy „chirurga“ a „zrcadla“. A co víc, slovo „neutralita“ se stalo ústředním pojmem napříč teoretickými školami i psychoanalytickými komunitami v různých zemích. Tento vývoj je o to zvláštnější, že sám Freud ve svých původních německých textech slovo „neutralita“ nikdy nepoužil. Byl to James Strachey, kdo při překladu Freudova textu „Poznámky o přenosové lásce“ místo výrazu indifference[3] zavedl anglický termín neutrality (Freud, 1915/1958a, s. 164). O několik řádků dále pak Freud používá ještě výraz „abstinence“:
Léčba musí být prováděna za pohlavní zdrženlivosti[4]; nemám tím na mysli pouze zřeknutí se tělesného styku, a také ne zřeknutí se všeho, po čem člověk dychtí, neboť toto by snad žádný pacient nevydržel, nýbrž chci vytyčit zásadu, že musíme u pacienta nechat existovat potřebu a touhu jakožto síly pohánějící k práci a změně a zříci se toho, že bychom jej chlácholili náhražkami. (Freud, 1915/2002, s. 270; kurziva autorky)
Chceme-li objasnit možné důvody Stracheyho pozoruhodné volby, je důležité zaměřit se na rozdíly mezi výrazy neutralita a indiference.
Jak mě David Holub upozornil v osobním sdělení, slovo „neutrální“ pochází z latinského ne uter – ani jeden z obou, ani jedno, ani druhé, a přesto obojí zároveň. S takto „rozšířeným pojetím neutrality“ se podle Holuba (osobní sdělení, 2025) pojí následující charakteristiky:
- emoční odstup a zdrženlivost ve vztahu k vnější realitě a k druhému člověku, jež mohou pod tlakem vést k racionalizaci protipřenosu
- ochranný štít proti vzrušení
- zpracovávání namísto vypuzování
- posun k logice prvotních slov a přiblížení k primárním procesům
- setrvávání v pozorném naslouchání
- vytváření dočasných podmínek souvisejících s možností nalézání či znovunalézání
Podobné rysy neutrality popsal Patrick Miller v knize „Driving Soma“ (2014): „Latinské ne uter znamená ‚ani jedno z obou‘: ani ano, ani ne; ani já, ani druhý; ani mužské, ani ženské. Zároveň však znamená také obojí najednou, současně, v možnosti bytí, v témže proudu myšlení, smíšené, a přesto oddělené“ (s. 29).
Podíváme-li se naproti tomu na synonyma německého výrazu Indifferenz, narazíme na následující výčet[5]:
- Desinteresse – nezájem (lack of interest)
- Gleichgültigkeit – lhostejnost, s implicitním významem, že člověku na něčem nezáleží (indifference with the implicit meaning that one does not care )
- Interessenlosigkeit – neprojevování zájmu (no show of interest)
- Passivität – pasivita (passivity)
- Saumseligkeit – liknavost (dilatoriness)
- Teilnahmslosigkeit – nezúčastněnost (lack of participation)
Porovnáme-li tato rozšířená pojetí výrazů indiferencea neutralita, nelze si nevšimnout, že indiference svádí spíše k laissez-faire přístupu – k postoji, který je jaksi ležérní, lenivější, pasivnější, méně angažovaný a prostoupený určitou lhostejností. Neutralita naopak implikuje v jistém smyslu aktivnější postoj, podle Holuba „pozorné naslouchání“, a větší angažovanost, což analytika podněcuje k tomu, aby vzájemně poměřoval protiklady či rozpory a nepřikláněl se na žádnou stranu. Zajímalo by mě, zda by se dějiny „neutrální pozice“, které nastíním za chvíli, ubíraly stejnou cestou, kterou se ubíraly ve Spojených státech nejprve na konci třicátých let a ve čtyřicátých a padesátých letech a poté znovu v Německu a Rakousku po druhé světové válce, kdyby Strachey zůstal u výrazu indifference. Tato otázka se nabízí tím spíše, že neutralita má mnohem silnější politické konotace než indiference.
Z historického hlediska je také důležité mít na paměti to, že Freudova varování a napomenutí byla určena především jeho následovníkům, u nichž hrozilo, že podlehnou půvabu a svodům žen, jako tomu bylo ve například vztahu C. G. Junga a Sabiny Spielrein. Freud zkrátka nemohl jednat jinak než na základě obavy z možných dopadů těchto afér na psychoanalytické hnutí a praxi. A přesto je důležité nezapomínat na to, že Freud do roku 1912 používal slovo „abstinence“ve zcela jiném významu. V textu „O oprávněnosti oddělení určitého komplexu symptomů od neurastenie jakožto ‚úzkostné neurózy‘“ (1895) spojoval koncept abstinence se sexuálním odříkáním, které považoval za ústřední spouštěč úzkostných neuróz. Johannes Picht (2014) píše, že „raný Freud [abstinenci] považoval za etiologický faktor úzkostných neuróz a představa, že neurotické symptomy mají svůj základ v nahromaděné pudové energii, zůstávala stěžejní pro jeho ekonomickou teorii neuróz“ (s. 78). Cituji Freuda:
Jako první etiologický moment jsem u muže uvedl záměrnou pohlavní zdrženlivost. Pohlavní zdrženlivost spočívá ve zřeknutí se specifické akce, jež jinak následuje po libidu. Takovéto zřeknutí se bude moci mít dva následky, totiž že se somatické vzrušení hromadí, a potom že je nejprve odchýleno na jiné cesty, na nichž jim spíše kyne možnost uvolnění než na cestě přes psychiku. […] Takovým způsobem vede pohlavní zdrženlivost k úzkostné neuróze. (Freud, 1895/2000, s. 265; kurziva autorky)
V reakci na žádosti kolegů o příručku k vedení léčby se Freud cítil povinen sepsat dvě stati, „K zahájení léčby“ (1913/1997a) a „Poznámky o přenosové lásce“ (1915/2002), aby jim tak vyšel vstříc. Během toho však zároveň posunul význam pojmu abstinence.
Přesto na kongresu IPA v Budapešti v roce 1918 na abstinenci opět důrazně trval. V textu „Cesty psychoanalytické terapie“ (1919/2003a) se k tématu abstinence vrací a zcela jednoznačně zdůrazňuje, že:
Analytická léčba má být – tak dalece jak je to možné – prováděna v podmínkách postrádání, abstinence. […] Abstinencí je však třeba rozumět nikoli postrádáni jakéhokoliv uspokojení – to by bylo přirozeně neproveditelné – a také ne to, co se tím rozumí v populárním smyslu, zdržení se sexuálního styku, nýbrž néco jiného, co má daleko více co činit s dynamikou onemocnění a uzdravení. (Freud, 1919/2003a, s. 142; kurziva autorky)
Pokud vím, tak jde o první a zároveň jediné místo, kde Freud sám výslovně propojuje sexuální abstinenci s abstinencí technickou a předjímá tak ošidné rozpory mezi oběma pojetími. V jednom pojetí abstinence (totiž jako zdržení se pohlavního styku) spatřuje riziko vzniku patologické neurózy; ve druhém pojetí varuje před odchýlením analytického procesu.
Při analytické léčbě je nutné se každému takovému rozmazlování vyhnout. Pacient si má, co se týče jeho vztahu k lékaři, ponechat v hojné míře nevyplněná přání. Je účelné odepřít mu právě ta uspokojení, která si přeje nejintenzivněji a projevuje nejnaléhavěji. (Freud, 1919/2003a, s. 143)
Egopsychologové později tato doporučení týkající se abstinence zahrnuli pod princip neutrality a využívali jej k vymezení vůči jiným psychologickým školám – nejprve především ve Spojených státech, ale později opět i v poválečné Evropě. Johannes Picht mě upozornil na zajímavý postřeh: po druhé světové válce byl pojem neutrality přivezen zpět do Evropy a zvlášť výrazně se ujal zejména v německy mluvících zemích. Zatímco britské psychoanalytické společnosti se více soustředily na „držení rámce“ a francouzské na „dynamiku nevědomé touhy“, němečtí psychoanalytici se chopili konceptu neutrality a udělali z něj ústřední téma svých klinických diskuzí.
Rezervovaný, abstinující či neutrální analytický postoj bylo ale ve Spojených státech stále obtížnější udržet vzhledem k tomu, že psychoanalytici začínali léčit také ne-neurotické a těžce traumatizované pacienty. Tento problém se zvlášť výrazně dotýkal egopsychologů působících v USA v padesátých a šedesátých letech, z nichž mnozí sami uprchli před nacistickým režimem z Německa a Rakouska. Právě tyto analytiky však vyhledávali kvůli psychoanalytické léčbě přeživší šoa a jejich potomci, neboť obě skupiny spojovala společná zkušenost. „Trauma promlouvá k traumatu“ byla fráze, kterou Françoise Davoine často používala pro popisu vztahu mezi analytiky zasaženými válkou a pacienty traumatizovanými tou samou válkou. Místo aby se otevřeli tomu, co mají se svými pacienty společné, stáhla se většina egopsychologů do mlčenlivé, údajně neutrální pozice, a pacienti tak na pohovce zůstávali zmatení, zamzrlí a osamocení. Pravidla analytické práce, jimiž se řídili při léčbě neurotických pacientů ve Vídni a Berlíně, se jim při léčbě těžce traumatizovaných pacientů v New Yorku, Bostonu, Chicagu a San Franciscu mnohdy nedařilo uplatnit. Jejich neutrální analytický postoj navíc nabýval stále rigidnější podoby proto, že jim umožňoval zastírat své vlastní vnitřní zápasy i nesnadné přizpůsobování se novému způsobu života a americké kultuře.
Abstinující, neutrální analytický postoj se tak stal maskou, za níž se mohli analytici v emigraci skrývat. Dlouhé odmlky a lpění na pozici, která měla působit jako výraz hlubšího poznání, jim umožňovaly hermeticky skrýt vlastní nejistoty a snad i nedostatečnou znalost angličtiny. Tento rigidní analytický postoj, který měl s Freudovou vlastní analytickou praxí pramálo společného, postupně vyvolal mezi pacienty vzpouru – zprvu tichou, později však stále hlasitější. V podmínkách chladného odstupu analytické abstinence pacienti trpěli; někteří přesto v takto vedené analýze setrvávali, aby mohli dokončit vlastní výcvikovou analýzu. Bryce Boyer patřil k prvním kalifornským analytikům, kteří neutrálního analytika popsali jako někoho, kdo „na pacienta projikuje nejrůznější emoce, které jsou vším, jen ne neutrální“ (Boyer, 1990, s. 306).
Se vznikem školy vztahové psychoanalýzy, u jejíhož zrodu stáli Stephen Mitchell a Lewis Aron, se kritické hlasy vůči neutrálnímu postoji ozývaly stále důrazněji. Aron (1991) v jedné stati napsal, že „sebeodhalení není věcí volby, nýbrž nevyhnutelností“ (s. 40). Ještě radikálněji se ozval Owen Renik, významný psychoanalytik a někdejší představitel egopsychologie, podle něhož bylo zbytečné nadále se držet ideálu neutrálního postoje. Analytici by podle něj pracovali nejlépe právě tehdy, kdyby neutrální nebyli. „Když se zaměříme na to, co při analytické práci skutečně děláme, a především na to, co funguje, ukáže se, že koncept neutrality ve skutečnosti nevystihuje postoj účinně pracujícího analytika. Naopak popisuje postoj, který plodné analytické práci překáží“ (Renik, 1996, s. 91–92).
Renik opakovaně kritizoval, že si mnozí analytici hraním role mlčenlivého analytika a vytvářením atmosféry nepatřičného tajnůstkářství přisvojují autoritu, která jim nenáleží. Před svými někdejšími názorovými souputníky hájil názor, že přemíra abstinence analytický proces spíše brzdí, než že by jej podporovala. Kritika z úst insidera, který se dříve sám skrýval za neutrálním postojem, výrazně proměnila pohled na analytickou anonymitu. Právě proto, že přicházela od Owena Renika, někdejšího etablovaného představitele egopsychologie, měla tato kritika v psychoanalytické komunitě mnohem větší váhu, než kdyby ji vyslovila teprve se formující skupina vztahových analytiků.
S tím, jak Renik otevřeně vystupoval proti neutrálnímu, anonymnímu postoji, se v severoamerické psychoanalýze postupně uvolňovaly dosud rigidně vymezené hranice analytikovy role a prosazovala se jeho větší osobní účast v analytickém procesu. Tím, že poukazoval na úskalí analytické anonymity a snažil zjednat nápravu otevřeným sdílením vlastních názorů, Renik mimoděk zpochybnil i samotné jádro analytické práce: zkoumání vlivu nevědomých fantazií na vědomý život pacientů.
Stejně jako u mnoha jiných revolucí se i zde kyvadlo překlopilo do druhého extrému, což rozpoutalo dlouhodobou debatu o přínosech a rizicích sebeodhalení. Do jaké míry by měli analytici svým pacientům sdělovat vlastní subjektivní dojmy a myšlenky? Jsou tyto dojmy a myšlenky projevem protipřenosu, nebo odhalením osobních pocitů analytika? Nakolik jsou jejich zdánlivě objektivní sdělení ve skutečnosti subjektivní? A je jejich analytický postoj vůbec autentický? Nakonec se Renik přiklonil k užšímu vymezení sebeodhalení, které nepůsobilo přespříliš osobně a zároveň nebylo příliš vzdálené od přenosového procesu s pacienty. Etiku sebeodhalení následně vymezil jako „trvalou ochotu analytika otevřeně pacientovi sdělovat své prožívání klinického dění, včetně vlastního podílu na něm“ (Renik, 1998, s. 484; překlad[1] autorky). Toto vymezení vztáhl k filosofické tradici Pascalových Myšlenek, aby ukázal, že analytici mají být připraveni sdělovat své myšlenky tak, jak je sami rozvíjeli (Renik, 1998, s. 484). Thomas Ogden (1997) toto nové pojetí protipřenosu dále rozšířil tím, že hovořil o svých reverie, dojmech, vzpomínkách a vhledech; neodhaloval je však způsobem, který by působil jako osobní zpověď. Namísto toho se své osobní reverie a dojmy snažil převést do potenciálně sdíleného symbolického prostoru, v němž je mohli pacient a analytik společně promýšlet – stále však v rámci asymetrického přenosového vztahu. Ve svém textu „Reverie and metaphor“ (1997) Ogden tuto stránku své práce objasňuje slovy „Když s pacientem mluvím o tom, co se podle mě odehrává mezi námi, snažím se mluvit ze své zkušenosti, nikoli o své zkušenosti ve stavu reverie“ (s. 729). Domnívám se, že Ogden našel způsob, jak v přenosovém vztahu využívat svou subjektivitu, nikoli svou osobnost, a učinit z ní tak nástroj analytického procesu. Ogden činí vše pro to, aby své osobní zkušenosti pozvedl na symbolickou rovinu, z níž skrze vlastní materiál zároveň promlouvá i je tímto materiálem oslovován, a stává se tak jeho subjektem i objektem. Teprve poté tento materiál vrací do sdílené analytické matrice, aby jej bylo možné znovu využít ve společné analytické práci. Místo aby tyto subjektivní „rušivé“ dojmy zapuzoval a házel je do „analytického záchodu“, jak to nazval Edmund Glover (1927, s. 507), ukazuje Ogdenův klinický přístup, jak lze neutrální analytický postoj narušit, aniž by se oslabila pozornost věnovaná nevědomému interpersonálnímu dění v analytickém prostoru.
Projektivní identifikace či analytikova touha
Uvolnění dosud svazujících pravidel analytické techniky otevřelo nové možnosti také v léčbě psychotických pacientů, u nichž nedocházelo k vytěsnění, ale k disociaci, a kteří namísto volného asociování zůstávali pohlceni bludy. Své emoce nedokázali vyjádřit; zůstávali jakoby zamrzlí ve svých afektech. Ve Freudově době byli takoví pacienti považováni za neléčitelné, protože se mělo za to, že jim jejich narcistická struktura neumožňuje navázat přenosový vztah k druhému člověku, tedy k analytikovi. I zde přišlo ke slovu nové pojetí, které protipřenosu přisuzovalo ústřední roli. Protipřenos, dosud odstrkované dítě psychoanalýzy, se náhle stal jejím miláčkem a začal být chápán jako další možná královská cesta k nevědomí. Již v poválečném období rozpoznali psychoanalytici jako Bryce Boyer, Harold Searles, Peter Giovacchini, Frieda Fromm-Reichmannová, Otto Will a později také Heinz Kohut, že nevědomé fantazie jejich těžce narušených pacientů se neodehrávaly na analytikovi jako na „čistém plátně“, nýbrž v jeho nitru – na jeho „temném plátně“. Pacient tak stopy svých strachů a hrůz neuchovával ve svém vlastním nevědomí, ale svěřoval je do úschovny nevědomí samotného analytika – a analytický materiál tak už nebyl hledán v interpretacích, snech a přeřeknutích pacienta, ale v procesech, které byly projikovány do analytika a který musel tyto vnitřní procesy aktivně zachycovat. Jak v této souvislosti píše Picht (2014): „Tento posun analytického zájmu od životního příběhu jednotlivce a jeho individuální patologie ke vztahové dynamice tady a teď, která je nyní chápána nositelka projevů nevědomí, sahá k samým kořenům otázky, čím psychoanalýza je a čím by měla být“ (s. 80). Z ochoty přijímat tyto znepokojivé myšlenky a fantazie pak vzešly významné psychoanalytické pojmy „kontejneru“ a „projektivní identifikace“. Klinická práce s těžce narušenými pacienty od analytiků stále častěji vyžadovala aktivnější účast na intrapsychickém i interpsychickém dění. Už nestačilo pozorně naslouchat tomu, co pacient říká, a pečlivě sledovat jeho projevy. Analytik měl nechat skrze sebe promluvit to, co pacient odštěpil a nemohl sám vyslovit, a tím převádět tento enigmatický materiál do srozumitelné podoby.
Tyto nové myšlenky narážely na značný odpor egopsychologů; pozoruhodné však je, že se proti nim stavěli i lacanovští analytici. Pro egopsychology práce s protipřenosem v analýze vůbec nepřicházela v úvahu – tento přístup považovali za „čarodějnické kejkle“, radikálně se odchylující od neutrálního analytického postoje. Tento přístup však zároveň budil zděšení i mezi analytiky z nejrůznějších lacanovských škol, protože podle nich spočíval na ryze imaginárním, nesymbolickém základě. Svým pojmem Reálna se však Lacan sám přiblížil právě této práci s tím, co je nesrozumitelné a nelze symbolizovat: Reálno označuje oblast psychického dění, kterou nelze zachytit ani imaginárním, ani symbolickým registrem.
Místo toho, aby v protipřenosu spatřovaly cestu k odštěpeným obsahům pacientova nevědomí, zaměřují se lacanovské školy na nevědomou touhu analytika. Přikládají jí prvořadý význam, protože není-li si jí analytik vědom, začne jeho narcistická touha vůči pacientovi splývat s pacientovou vlastní nevědomou touhou.
Z tohoto důvodu definují lacanovští analytici etickou pozici analytika jako pozici chybění: analytik má pro pacienta představovat „druhou scénu“, tedy jeho vlastní nevědomí. Teprve toto prázdné místo, které analytik ztělesňuje, umožňuje, aby se v pacientovi otevřel prostor, v němž se mohou vyjevit signifikanty, které byly dosud potlačovány nebo odmítány. Důraz je zde kladen na etickou odpovědnost analytika svou pozicí zastupovat a hájit chybění, cizost a jinakost pacientova nevědomí. Nejblíže původnímu Lacanovu pojetí má Laplancheovo vymezení analytické pozice, které Udo Hock charakterizuje těmito slovy: „Podle [Laplanche] neutralita vyrůstá především z respektu k vnitřní jinakosti a z vědomí vlastních hranic; jejím projevem je zřeknutí se jakékoli touhy druhé ovládat nebo je přetvářet podle vlastních představ“ (Abram et al., n.d.)[6].
Přesnější překlad Lacanova slavného aforismu to ukazuje zcela jasně – v původním francouzském znění XI. semináře Lacan nehovoří o „touze analytika“ (le désir de l’analyste), nýbrž píše, že „touha po analýze není čistou touhou“ (le désir de l’analyse n’est pas un désir pur) (Lacan, 1978, s. 248). Tato čistá touha po analýze spočívá ve vytváření prostoru pro signifikanty, které vznikají prostřednictvím analyzandů. Jakákoli eticky motivovaná shovívavost nebo snaha konat dobro by tuto „čistou produkci“ signifikantů narušovala.
Právě proto je zvlášť důležité si neustále uvědomovat nenápadné působení analytikovy touhy vůči pacientovi. Oproti Lacanovu pojetí touhy analytika pojal Wilfred Bion projektivní identifikaci nově jako prostředek hluboké nevědomé komunikace. Podle něj nejde pouze o raný obranný mechanismus, jímž se subjekt brání nežádoucím subjektivním stavům a ohrožujícím úzkostem, ale tvrdí, že jde také o důležitý způsob sdělování dosud nevyslovených afektů a fantazií. Kritici projektivní identifikace se však obávají, že může vést spíše k racionalizaci analytikových vlastních pocitů souvisejících s popíráním než k hlubšímu objasnění pacientova vnitřního prožívání (srov. Wilson, 2020).
Jak už bylo řečeno, různé psychoanalytické školy vedly rozsáhlé debaty o tom, zda lze neutrální postoj zachovat i za krajních okolností, například za války. Jedna Freudova stať však byla v těchto debatách buď přehlížena, nebo zapomenuta: text „Konstrukce v analýze“ (1937/1998), který napsal dva roky před svou smrtí. Freud se v ní zabývá otázkou, jak dospět k vytěsněnému obsahu v celé jeho afektivní složitosti, jestliže k němu nelze proniknout prostřednictvím volných asociací. V takovém případě se analytik podle Freuda opírá o své vlastní „konstrukce“ a postupuje přitom podobně jako archeolog.
Freud k tomu píše:
Udělali jsme zkušenost, že přenosový vztah, který se vytváří vůči analytikovi, je návratu takových afektivních postojů obzvlášť příznivý. Z této suroviny – abychom tak řekli – máme zkonstruovat to, co je obsahem přání.
To, po čem pacient touží, je spolehlivým a ve všech podstatných částech úplným obrazem zapomenutých let jeho života. (Freud, 1937/1998, s. 40)
Freud sice v „Konstrukcích“ výslovně nerozvíjí myšlenku, že to, co se jeví jako zapomenuté, mohlo být ve skutečnosti psychicky odmítnuto, jak o tom psal ve stati „Fetišismus“ (1927), kde hovořil také o „dvou různých scénách“. O několik stran dále však zmiňuje „výskyt skutečných halucinací“ (Freud, 1937/1998, s. 47) a poznamenává:
Možná že obecným rysem halucinací, rysem, který nebyl dosud patřičně zhodnocen, je to, že se v nich vrací něco prožitého v raném dětství a pak zapomenutého, něco, co dítě vidělo nebo slyšelo v době, kdy ještě bylo stěží schopno mluvit, a co se nyní tlačí do vědomí, pravděpodobně deformováno a posunuto působením sil, které se takovému návratu vzpěčují. (Freud, 1937/1998, s. 47)
Mám za to, že se Freud na sklonku života vrátil k problematice traumatizovaných a těžce narušených pacientů, jejichž případy v textu „Mimo princip slasti“ (1920/1999) jen letmo zmínil, aniž by tuto linii svého uvažování podrobněji rozvinul. „Navrhuji nyní, abychom opustili temné a pochmurné téma traumatické neurózy a studovali způsob práce duševního aparátu na základě jedné z jeho nejranějších normálních činností. Mám na mysli dětské hry“ (Freud, 1920/1999, s. 14). V předmluvě ke sborníku „Zur Psychoanalyse der Kriegsneurosen“ (česky „K psychoanalýze válečných neuróz“, 1919/2003b[7],) však Freud píše:
U traumatických a válečných neuróz se člověkovo Já brání proti nějakému nebezpečí, jež mu hrozí zvenčí anebo které je mu ztělesněno utvářením Já samotného; u mírových přenosových neuróz hodnotí Já samotné své libido jako nepřítele, jehož nároky se mu zdají nebezpečné. V obou případech je zde strach Já ze svého poškození, zde prostřednictvím libida, tam prostřednictvím vnějších sil. Ba mohli bychom říci, že u válečných neuróz je tím, čeho se člověk bojí, na rozdíl od čisté traumatické neurózy a v přiblížení k přenosovým neurózám, přece jen vnitřní nepřítel. (Freud, 1919/2003b, s. 252)
V tomto bodě se nabízí otázka, zda by Freud změnil psychoanalytickou metodu, zejména své pojetí abstinujícího postoje analytika, kdyby ve své práci s pacienty trpícími válečnými neurózami pokračoval.
To, co se zde dosud rýsovalo jako možné rozšíření analytické metody, se v podmínkách ruské války proti Ukrajině ukázalo jako nevyhnutelné. Zkušenosti z předválečné psychoanalytické práce s těžce traumatizovanými jedinci poskytly skupině psychoanalytiků ze Lvova důležitou oporu ve chvíli, kdy ji rozsáhlý rozvrat vyvolaný ruskou agresí přinutil hledat způsob, jak pomoci raněným vojákům i civilnímu obyvatelstvu. Hned na počátku války v roce 2022 před skupinou lvovských analytiků vyvstala naléhavá otázka: lze při léčbě těžce zraněných a traumatizovaných jedinců uprostřed brutální války zachovat neutrální a abstinující postoj? V reakci na tuto zásadní otázku vznikla pod záštitou vídeňského Muzea Sigmunda Freuda konzultační skupina, kterou tvoří Françoise Davoine, Gerald Fromm, já a několik ukrajinských analytiků. Na pravidelných setkáních skupina společně probírá různé klinické případy a právě z této práce vzešly následující poznatky a závěry.
Když se vojáci vracejí z fronty nebo když civilisté prchají z bombardovaných domovů a cestou se stávají svědky nejrůznějších krutostí, narušuje se jejich vztah k času a otřesena je i jejich dosavadní identita. Jak píše Françoise Davoine (2023), „protože se čas zastavil v momentě traumatu“ (s. 44), dosavadní pravidla přestávají platit a s nimi se hroutí i základní pocit, že svět může být bezpečný. Za těchto okolností potřebují pacienti nalézt bezpečné místo – kontejner –, v němž se mohou znovu stát lidmi. Podle Davoine mohou v těchto válečných letech sehrát důležitou roli „zrcátka“ – drobné osobní příběhy, které analytik sdílí s pacientem jako prostředek k tomu, aby se v něm znovu probudila vnitřní živost a aby mohl znovu zakusit něco z lidské blízkosti. Protože válečné trauma zanechalo v lidech vnitřní prázdno katastrofálních rozměrů a uvrhlo obyvatele Ukrajiny do jakési zamrzlé propasti (srov. Leikert, 2023), je nezbytné, aby se analytici odvážili ukázat pacientům i svou lidskou stránku a nesetrvávali pouze v analytickém odstupu – jinak by je v této propasti ponechávali zcela samotné. Lidé zasažení a traumatizovaní válkou mají tendenci vnímat neutrální analytický postoj jako odcizující, a dokonce – jak poznamenal Gerald Fromm při jednom ze setkání věnovaných Ukrajině – jako projev pohrdání. „Kdyby terapeut setrvával v neutrálním analytickém postoji, prostě by s ním vztah nenavázali“ (osobní sdělení[8], 17. května 2023). V analytické léčbě neuróz je důležité a zároveň nezbytné, aby analytik zastupoval chybění a zaujímal pozici sujet-supposé-savoir. Zvláště u hysterických pacientů je zásadní, aby analytik nebyl zrcadlem, které toho odráží příliš mnoho: právě z reakcí druhého si totiž potvrzují svoji svůdnost a to, jaký mají na druhého účinek. Místo aby se zabývali vlastní touhou, snaží se vzbudit touhu druhého; i ta jim však nakonec připadá nedostatečná a neuspokojivá. U traumatizovaných pacientů však chybění k bytí (manque-à-être) nabývá jiného významu než u pacientů hysterických: prožívají ho jako další zradu, která jejich vnitřní pocit chybění ještě prohlubuje. Mají pocit, že byli opuštěni. Lidé poznamenaní válkou potřebují především svědky – aktivně přítomné, lidské svědky, kteří se neskrývají za maskou analytika, ale ukazují se pacientům jako skuteční lidé, vnímaví k prožitkům, které dosud nebylo možné symbolizovat ani pochopit. Dori Laub, sám přeživší a svědek šoa, popisuje proces dosvědčování traumatu následujícími slovy:
Ten, kdo naslouchá vyprávění […] o masivním psychickém traumatu, se ocitá ve zvláštní situaci. Přestože má posluchač k dispozici dostatek dokumentů, nezpochybnitelných důkazů i bolestných útržkovitých vzpomínek, hledá něco, co dosud neexistuje: záznam, který teprve musí být zaznamenán. Masivní trauma není možné v daném okamžiku pochopit; mechanismy, jimiž lidská mysl zkušenost vnímá a zaznamenává, jsou dočasně vyřazeny z činnosti – přestávají fungovat. Vyprávění oběti – samotné svědectví masivního traumatu – ve skutečnosti začíná tím, že někdo svědčí o nepřítomnosti: o události, která se ještě nestala, navzdory její drtivé a tíživé podstatě. […] Proces, v němž se trauma stává svědectvím, zahrnuje i posluchače, který je takříkajíc čistým plátnem, projekční plochou, na níž událost poprvé nabývá tvaru a stává se zachytitelnou. (Laub, 1992, s. 57)
Ono vnitřní plátno analytika má být čisté, aby do něj pacienti mohli vtisknout své traumatické zkušenosti jimž dosud nikdo nebyl svědkem. Zároveň však má být analytik v kontaktu s pacientem plně přítomen: má si dovolit nechat se pacientem zasáhnout a být připraven mu poskytnout oporu kdykoli se ocitne v silném rozrušení (srov. Boulanger, 2005).
V debatách o neutralitě se opakovaně vrací otázka, nakolik neutralita slouží jako maska či rekvizita, za níž se analytici skrývají nebo se pomocí ní stylizují do určité role, a nakolik neutrální postoj naopak vytváří vnitřní psychický prostor, v němž mohou pacienti zkoumat vlastní subjektivní svět. Jak píše Picht (2014):
Je-li abstinence principem, který nejen že v psychice prosazuje negaci, ale který zároveň zajišťuje, že je subjekt oddělený od objektu a že je psychické dění topicky lokalizováno, pak lze říci: abstinence se prosazuje proto, že lidé sami sebe chápou jako individuální subjekty, a dává proto podobu oné zvláštní formě identity a niternosti, v níž se moderní Evropané naučili lokalizovat „svou“ duši […]. Pouze ve službách této specifické podoby svobody lze tuto specifickou podobu abstinence ospravedlnit… (s. 91–92)
Uvolňuje neutrální postoj prostor pro něco, co se díky němu může projevit, nebo naopak něco skrývá a zastírá? Právě tuto otázku si musíme v průběhu analytického procesu klást znovu a znovu. Možná slouží analytikům jako ochrana při práci s traumatizovanými pacienty na hranici reality a při léčbě neurotických pacientů naopak jako potenciální psychický prostor. Postupně se tak může ukázat jako nezbytné opustit zavádějící označení „neutrální postoj“ a přesunout místo toho pozornost k analytickému postoji, který pacientům umožní zkoumat své vlastní touhy a skrze ně objevovat podivnost a jinakost svého nevědomého života.
Abram, J., Hock, U., & Gûleç, N. (n.d.). Argument for the EPF conference “Neutrality – Neutralität – Neutralité”. European Psychoanalytical Federation. https://www.epf-fep.eu/en/event/neutrality-neutralitat-neutralite
Aron, L. (1991). The patient’s experience of the analyst’s subjectivity. Psychoanalytic Dialogues, 1(1), 29–51. https://doi.org/10.1080/10481889109538884
Boulanger, G. (2005). From voyeur to witness: Recapturing symbolic function after massive psychic trauma. Psychoanalytic Psychology, 22(1), 21–31. https://doi.org/10.1037/0736-9735.22.1.21
Boyer, L. B. (1990). Countertransference and technique. In L. B. Boyer & P. Giovacchini (Eds.), Master clinicians on treating the regressed patient (s. 303–324). Jason Aronson.
Cooper, S. H. (1996). Neutrality and psychoanalysis: Separation, divorce, or a new set of vows? Journal of the American Psychoanalytic Association, 44(4), 1017–1043. https://doi.org/10.1177/000306519604400402
Davoine, F. (2023). Shandean psychoanalysis: Tristram Shandy, madness and trauma. Routledge.
Freud, S. (1955a). Beyond the pleasure principle. In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 18, s. 7–64). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1920).
Freud, S. (1958a). Observations on transference-love (Further recommendations on the technique of psycho-analysis III). In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 12, s. 157–171). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1915).
Freud, S. (1955b). Introduction to psycho-analysis and the war neuroses. In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 17, s. 205–210). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1919).
Freud, S. (1955c). Lines of advance in psycho-analytic therapy. In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 17, s. 157–168). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1919).
Freud, S. (1958b). On beginning the treatment (Further recommendations on the technique of psycho-analysis I). In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 12, s. 121–144). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1913).
Freud, S. (1958c). Recommendations to physicians practising psycho-analysis. In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 12, s. 109–120). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1912).
Freud, S. (1961). Fetishism. In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 21, s. 149–157). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1927).
Freud, S. (1962). On the grounds for detaching a particular syndrome from neurasthenia under the description “anxiety neurosis.” In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 3, s. 85–115). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1895).
Freud, S. (1964). Constructions in analysis. In J. Strachey (ed. a překl.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (sv. 23, s. 255–269). Hogarth Press. (Původní dílo publikováno 1937).
Glover, E. (1927). Lectures on technique in psycho-analysis. The International Journal of Psycho-Analysis, 8(4), 486–520.
Lacan, J. (1978). The four fundamental concepts of psycho-analysis (J.-A. Miller, ed.; A. Sheridan, překl.). W. W. Norton & Company.
Laub, D. (1992). Bearing witness, or the vicissitudes of listening. In S. Felman & D. Laub (Eds.), Testimony: Crises of witnessing in literature, psychoanalysis, and history (s. 57–74). Routledge.
Leikert, S. (2023). Petrification and revitalization: The role of somatic narration in working through a war trauma. The Psychoanalytic Quarterly, 92(2), 159–183. https://doi.org/10.1080/00332828.2023.2237501
Miller, P. (2014). Driving soma: A transformational process in the analytic encounter. Routledge.
Ogden, T. H. (1997). Reverie and metaphor: Some thoughts on how I work as a psychoanalyst. The International Journal of Psychoanalysis, 78(4), 719–732.
Picht, J. (2014). Zur ethischen Grundlegung der Abstinenz. Jahrbuch der Psychoanalyse, 69, 77–100.
Renik, O. (1996). The perils of neutrality. The Psychoanalytic Quarterly, 65(3), 495–517. https://doi.org/10.1080/21674086.1996.11927503
Renik, O. (1998). An ethic of self-disclosure [Konferenční příspěvek]. Annual Meeting of the American Psychological Association, Division 39.
Wilson, M. (2020). The analyst’s desire. The ethical foundation of clinical practice. Bloomsbury Academic.
Česká vydání Freudových děl použitá v překladu
Freud, S. (1997a). K zahájení léčby (M. Kopal, L. Kratochvíl, & O. Friedmann, překl.). In Spisy z let 1909–1913 (s. 375–394). Psychoanalytické nakladatelství. (Původní dílo publikováno 1913).
Freud, S. (1997b). Rady lékaři při psychoanalytické léčbě (M. Kopal, L. Kratochvíl, & O. Friedmann, překl.). In Spisy z let 1909–1913 (s. 311–321). Psychoanalytické nakladatelství. (Původní dílo publikováno 1912).
Freud, S. (1998). Konstrukce v analýze (O. Vochoč, L. Hošek, J. Pechar, překl.). In Spisy z let 1932–1939 (s. 37–49). Psychoanalytické nakladatelství. (Původní dílo publikováno 1937).
Freud, S. (1999). Mimo princip slasti (M. Kopal & J. Pechar, překl.). In Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924 (s. 7–57). Psychoanalytické nakladatelství. (Původní dílo publikováno 1920).
Freud, S. (2000). O oprávněnosti oddělení určitého komplexu symptomů od neurastenie jakožto „úzkostné neurózy“ (M. Kopal, překl.). In Spisy z let 1892–1899 (s. 247–270). Psychoanalytické nakladatelství. (Původní dílo publikováno 1895).
Freud, S. (2002). Poznámky o přenosové lásce (M. Kopal, překl.). In Spisy z let 1913–1917 (s. 263–275). Psychoanalytické nakladatelství. (Původní dílo publikováno 1915).
Freud, S. (2003a). Cesty psychoanalytické terapie (M. Kopal & O. Friedmann, překl.). In Spisy z let 1917–1920 (s. 137–146). Psychoanalytické nakladatelství. (Původní dílo publikováno 1919).
Freud, S. (2003b). Předmluvy (O. Friedmann & M. Kopal, překl.). In Spisy z let 1917–1920 (s. 247–256). Psychoanalytické nakladatelství. (Původní dílo publikováno 1919).
[1] Zde i v dalších citacích z Freudových děl jsou použity publikované české překlady a odkazy na stránky jsou proto upraveny podle příslušných českých vydání. Autorka článku vychází z anglické Standard Edition; tam, kde její argument závisí na konkrétním znění anglického překladu, je zachován odkaz na toto vydání. Citace z děl ostatních autorů přeložila překladatelka článku. – pozn. překl.
[2] V anglickém překladu Freudova textu je užito slovo opaque (Freud, 1912/1958c, s. 118). – pozn. překl.
[3] Freudův původní německý výraz je Indifferenz. – pozn. překl.
[4] V německém originále Abstinenz, v anglickém překladu abstinence (Freud, 1915/1958a, s. 165), český překlad Miloše Kopala zde užívá spojení „pohlavní zdrženlivost“. – pozn. překl.
[5] V závorkách jsou ponechány anglické ekvivalenty uváděné autorkou. – pozn. překl.
[6] Autorka tento text připisuje Udu Hockovi; na webu EPF je zveřejněn pod jmény Jana Abrama, Uda Hocka a Nergis Gûleç. – pozn. překl.
[7] V českém vydání Spisů z let 1917–1920 je tento text zařazen v oddílu „Předmluvy“ a pod tímto názvem je uveden také v seznamu literatury. – pozn. překl.
[8] V originále autorka uvádí, že výrok zazněl během pátého setkání série „Psychoanalysis under conditions of war“ pořádané v roce 2023 vídeňským Muzeem Sigmunda Freuda. Záznam tohoto setkání není v současnosti veřejně dostupný. – pozn. překl.
