Západní liberální demokracie prochází opět krizí. To není nic neobvyklého. Krize demokracie se v historii již opakovaně objevily. Tentokrát je jádrem problému změna společenských hodnot, které rezonují s narůstajícími narcistními rysy populace. Tento fenomén vede k tomu, že voliči stále častěji preferují vůdce s narcistickými rysy, kteří dokáží zrcadlit jejich vlastní aspirace a potřebu obdivu ruku v ruce s bagatelizací společenské odpovědnosti. Spojené státy americké představují v tomto vývoji krajní případ, kde je právě proto tento proces nejsnáze pozorovatelný. Současně se však jedná o trend přítomný v určité míře v celém západním světě, tedy i u nás.
Analogicky lze dnešní situaci přirovnat k politickým posunům 90. let: tehdy se politika stávala postupně více levicovou, protože – s trochou nadsázky řečeno – generace bývalých hippies dospěla do věku, kdy se začala prosazovat v establishmentu. Nárůst narcismu nikoli jako osobnostní patologie vztažené ke konkrétnímu jedinci, ale jako společensko-kulturní fenomén pozorujeme přinejmenším od konce 70. let (Lasch, 2016). I díky sociálním sítím se trend narcistního nastavení společenských hodnot enormně urychlil (Twenge, ad., 2014). Proto někdejší děti narozené a vyrůstající v tomto prostředí dnes opanují politické kruhy a narcismus je determinujícím faktorem pro styl politiky a výběr vůdců. Tento článek se snaží propojit kulturní a psychologickou analýzu s psychoanalytickými teoriemi a ukázat, proč se americká zkušenost s narcistickými vůdci může stát užitečným modelem pro porozumění širšímu fenoménu politické krize na Západě.
1. Narcismus jako klíč k pochopení současné politiky
Politická scéna Spojených států je dnes charakterizována hlubokou polarizací, zdůrazňováním osobního image a rostoucími problémy důvěry ve veřejné instituce. Tyto jevy lze lépe pochopit prostřednictvím kulturní a psychologické perspektivy, kterou už koncem 70. let nabídl Christopher Lasch. Ten ve své knize Kultura narcismu (2016) upozornil na vzestup individualismu a kult „Já“, který hledá uznání u druhých, a varoval před erozí komunitních hodnot s dlouhodobými dopady na politické a společenské chování. Paul Vitz (2017) ve své knize Psychologie a kult „Já“ doplňuje, že moderní psychologická kultura legitimizuje narcisistické sebereflexe, což umožňuje, aby hledání uznání ovlivňovalo nejen osobní, ale i politické rozhodování. Tato kulturní tendence se psychodynamicky prolíná s Freudovými koncepty ego-ideálů (Freud, 2002) a obranných mechanismů (Freud, 1999), podle kterých superego obsahuje idealizované obrazy a normy, a jejich porovnávání s vlastním egem vytváří potřebu potvrzení vlastní hodnoty. Lidé tak hledají uznání u vůdců a politických institucí, protože jejich vnitřní normy jsou natolik křehké, že vyžadují vnější potvrzení a odměnu. To pak stabilizuje jejich Já a zmírňuje úzkost z nedostatečnosti, či pocitů viny. Jinými slovy – narcismus je o permanentní nejistotě, a proto lidé narcistně strukturovaní potřebují takové vůdce, kteří je jejich nejistoty a z ní plynoucí úzkosti zbaví. Generace vychovaná v této kultuře podporuje politiky, kteří zrcadlí jejich potřebu obdivu a potvrzení identity, ať už jde o grandiózní narcismus pravicových vůdců, nebo morální narcismus proudů levicových (Kernberg, 1975; Clarkin, Yeomans & Kernberg, 2006).
2. Historický rámec: Laschova predikce z 70. let
Laschova predikce vycházela z kontextu 70. let – ekonomické nejistoty, skandálů typu Watergate, kocovina z nevyhrané války ve Vietnamu a kulturní otřesy silně znejistily do té doby sebevědomou americkou společnost. Ta začala hledat své potvrzení v rozvoji individuálních kvalit bez ohledu na komunitní hodnoty a společenský přínos. Hodnota spočívající ve společenské užitečnosti vyjádřená slavným Kennedyho výrokem: „Neptej se, co může tvá země udělat pro tebe, ale co ty můžeš udělat pro svou zemi.“, ztratila svou atraktivnost a věrohodnost mj. tváří v tvář desítkám tisíc mrtvých, zmrzačených či doživotně poznamenaných Američanů obětujících se pro svou zem ve válce ve Vietnamu. Nejen tyto vlivy odstartovaly úpadek tradičních autorit a komunitních vazeb (Lasch, 2016; Putnam, 2000; Vitz, 2017) a do popředí se dostal jiný imperativ: „Obdivujte mne!“. Tato doba začala vytvářet „Já“, které neustále hledá potvrzení sebe sama, a tím se stává centrálním prvkem identity ve smyslu: „Já jsem tu pro sebe a svět je tu pro mne“. V této kultuře se prožívání světa stále častěji redukuje na prostředek k naplnění vlastních potřeb a uspokojení Ega. Již několik desetiletí jsme i my neustále utvrzováni v tom, že jediným smyslem našich životů je tzv. seberozvoj, seberealizace či sebeaktualizace ve smyslu Maslowa (1943), přičemž pravým cílem všech těchto aktivit není ve skutečnosti nic jiného než maximalizace osobního prospěchu. V tomto rámci společnost, instituce i mezilidské vztahy existují primárně k tomu, aby sloužily jednotlivci, zatímco pocit odpovědnosti vůči ostatním či vůči širšímu společenství ustupuje do pozadí. Svět se stává utilitárním nástrojem a morální závazky jsou často vnímány spíše jako překážka než jako integrální součást života. Psychoanalyticky lze tento trend chápat jako oslabení superega a nárůst závislosti na vnější validaci (Freud, 1999). V politických strukturách se tato kultura projevuje tím, že voliči podporují mnohdy enormně egoistické vůdce. Tato vlastnost se postupně stává vítanou, neboť narcistnímu voliči umožňuje potvrdit správnost jeho vlastních postojů a legitimizuje jeho potřebu uznání a sebeprosazení.
3. Psychodynamický rámec a digitální amplifikace[1]
Psychologickou hloubku současné narcistní kultury nelze adekvátně pochopit bez psychodynamického rámce, který nabízejí Otto Kernberg, Heinz Kohut, Melanie Kleinová a klasická psychoanalytická tradice. Zatímco Kernberg (1975, 1984) chápe patologický narcismus především jako obrannou organizaci osobnosti, v jejímž jádru stojí křehké a fragmentované self zakryté grandiózním sebeobrazem, Heinz Kohut (1971, 1977) nabízí komplementární perspektivu: narcismus podle něj vzniká tehdy, když v raném vývoji selhává empatické zrcadlení dítěte ze strany primárních pečovatelů. Pokud dítě nezažije dostatečné potvrzení svého prožívání, nevytvoří stabilní a soudržné self a v dospělosti pak hledá náhradní „self-objekty“, které mu mají dodat pocit celistvosti, hodnoty a psychické soudržnosti.
Kernbergův model zdůrazňuje agresivní a konfliktní dimenzi narcismu: grandiózní narcismus se projevuje dominancí, manipulací, exhibicí moci a potřebou obdivu na pozadí difúze identity, zatímco zranitelný narcismus se vyznačuje hypersenzitivitou, úzkostí, chronickým pocitem nedocenění a latentním resentimentem (Kernberg, 1975; Ronningstam, 2005). Kohut oproti tomu upozorňuje, že i za grandiózním narcismem stojí hluboký deficit psychické integrace: grandiózní self není pouze obrannou maskou, ale také zoufalým pokusem udržet pohromadě narušenou identitu. Obě perspektivy se doplňují – Kernberg vysvětluje konfliktní destruktivitu narcismu, Kohut jeho vývojový deficit a závislost na externím potvrzení (Kohut, 1971).
Práce Melanie Kleinové (1935, 1946) prohlubuje perspektivu chápaní narcistní organizace svým konceptem splittingu. V raném vývoji dítě není schopno integrovat ambivalentní zkušenost dobra a frustrace do jednotného obrazu reality, a proto rozděluje objekty na „zcela dobré“ a „zcela zlé“. Pokud tento mechanismus přetrvá v nezralé podobě do dospělosti, promítá se do rigidního binárního vidění světa. Politicky se tento proces projevuje ostrou polarizací: vlastní tábor je idealizován jako nositel dobra a pravdy, protivník je démonizován jako morálně vadný či nebezpečný. Vztah mezi politikem a voličem tak často nenese znaky racionální reprezentace, nýbrž emocionální vazby podobné idealizovanému objektovému vztahu – vůdce se stává nositelem psychické projekce kolektivních přání, frustrací a obav.
Právě zde Kohutova teorie self-objektů získává mimořádný význam pro pochopení současné politiky. Narcistně orientovaný jedinec hledá ve veřejném prostoru figury, které mu poskytnou zrcadlení, idealizaci nebo pocit splynutí. Politický vůdce se tak může stát self-objektem v Kohutově smyslu: není podporován primárně pro svůj program, ale proto, že stabilizuje psychickou identitu svých příznivců. Vysvětluje to, proč část voličů vytváří téměř náboženský vztah k charismatickým lídrům – Donald Trump je některými svými příznivci chápán jako „spasitel“ či „Bohem seslaný zachránce“, což ukazuje, že jeho politická podpora často překračuje rámec běžné demokratické legitimity a nabývá kvazináboženských rysů (Lifton, 2019; Perry, Whitehead, & Grubbs, 2021).
Narcistní osobnosti intuitivně tíhnou k prostředím, která umožňují permanentní regulaci sebeobrazu skrze externí potvrzení, a právě zde vstupují do hry sociální sítě jako zásadní akcelerátor celé dynamiky. V meta-analytické studii z roku 2018 byla prokázána stabilní pozitivní korelace mezi narcistními rysy a intenzitou používání sociálních médií: platformy jako Instagram, X či TikTok strukturálně zvýhodňují sebeprezentaci, kvantifikované uznání („likes“, sdílení, followers) a neustálou validaci ega. Sociální sítě fungují jako masivní digitální self-objektový aparát: poskytují okamžité zrcadlení, iluzi obdivu a pocit psychického ukotvení. Současně představují ideální prostor pro externí regulaci grandiózního self. Sociální média nejen narcismus odrážejí, ale kulturně normalizují: exhibice, self-branding a dramatizace emocí se stávají společensky odměňovanou normou (Twenge, Miller a Campbell, 2014). Gnambs & Appel (2018) pakl ve své meta-analýze ukazují, že existuje sice malá, ale statisticky spolehlivá pozitivní korelace mezi narcismem a intenzitou používání sociálních médií, zejména v dimenzích sebeprezentace a potřeby sociální validace.
Tento mechanismus má zásadní politické důsledky. Digitální prostředí zvýhodňuje osobnosti schopné silného emočního zrcadlení, dramatizace konfliktu a jednoznačných identitních sdělení. Grandiózní vůdci prosperují díky schopnosti generovat nepřetržitý proud polarizujících podnětů, které aktivují idealizaci a devalvaci: jejich komunikace je jednoduchá, afektivně nabitá a nabízí voličům psychologicky atraktivní rozdělení světa na vítěze a nepřátele. Na opačné straně spektra se obdobný mechanismus projevuje v morálním narcismu části progresivních elit: i zde sociální sítě posilují potřebu veřejného potvrzení vlastní etické správnosti, často prostřednictvím symbolických gest, veřejného odsuzování či digitální ostrakizace.
Typickým příkladem jsou fenomény spojené s tzv. woke culture, kde se morální status jednotlivce stále více odvozuje od schopnosti veřejně demonstrovat správný postoj, nikoli od schopnosti vést pluralitní dialog. Cancel culture představuje v tomto ohledu klasický mechanismus narcistní devalvace: jedinec nebo instituce, kteří se odchýlí od aktuálně dominantního morálního kódu, nejsou pouze kritizováni, ale symbolicky vylučováni z legitimního veřejného prostoru. Viděli jsme to v případech profesorů a akademiků na amerických univerzitách, kteří byli vystaveni kampaním za propuštění kvůli výrokům interpretovaným jako necitlivé či „problematické“, aniž by byl brán ohled na kontext nebo možnost racionální debaty. Psychodynamicky jde o Kleinovou popsaný splitting: morální svět je redukován na čisté a nečisté, přijatelné a neakceptovatelné, bez schopnosti unést ambivalenci.
Zvlášť výrazně se tento mechanismus projevil po útoku Hamásu na Izrael 7. října 2023 a během následných protestů na amerických kampusech v letech 2024–2025. Na univerzitách jako Harvard, Columbia či University of Pennsylvania se objevily demonstrace, při nichž část aktivistů pod hesly antikolonialismu legitimizovala nebo relativizovala násilí vůči izraelským civilistům. V některých případech zaznívala hesla implicitně či explicitně antisemitní, zatímco židovští studenti čelili zastrašování, sociálnímu vylučování či narušování výuky (např. Columbia University, 2024). Tento jev lze interpretovat jako formu performativního antisemitismu: nejde primárně o promyšlený politický postoj, nýbrž o symbolické gesto, které demonstruje příslušnost k morálně vyvolenému táboru. Morální rozhořčení zde často slouží spíše jako nástroj sebepotvrzení než jako výraz skutečné etické reflexe.
Podobně dramatická gesta – veřejné strhávání historických symbolů, ritualizované omluvy institucí, nucené deklarace loajality k ideologickým formulacím nebo performativní zveřejňování osobních privilegií – fungují jako rituály morální sebeprezentace. Kohutovsky řečeno, jde o kolektivní hledání self-objektového zrcadlení: jedinec potřebuje, aby jeho identita byla potvrzena publikem jako morálně čistá a správná. Sociální sítě tento proces radikalizují, protože každé gesto lze okamžitě převést do viditelného symbolického kapitálu – lajků, sdílení, reputačního statusu.
V důsledku toho sociální média nefungují pouze jako komunikační nástroj, nýbrž jako psychologický zesilovač narcistních obranných struktur. Algoritmická logika platforem odměňuje emocionální extrém, veřejné odsouzení a identitní dramatizaci, čímž systematicky oslabuje schopnost společnosti snášet pluralitu, ambivalenci a konflikt bez nutnosti morální likvidace protivníka. Woke kultura se tak ve svých radikalizovaných formách stává nejen ideologickým fenoménem, ale i psychodynamickým symptomem společnosti, která ztrácí schopnost integrovat odlišnost bez narcistního ohrožení vlastního self.
Výsledkem je nová forma politické psychodynamiky, v níž technologická infrastruktura dramaticky urychluje proces, který Lasch diagnostikoval již na konci 70. let: narcistní kultura se přestává reprodukovat pouze rodinou a institucemi a začíná být permanentně amplifikována algoritmickými systémy, jejichž logika je založena na pozornosti, emocionalizaci a konfliktní identifikaci. Polarizace moderních demokracií je tak stále méně ideologická v tradičním smyslu a stále více psychodynamická – jde o střet fragmentovaných narcistních identit, nikoli o spor idejí, programů či zájmů.
4. Trump jako symptom: narcistní patologie americké společnosti
Zvolení Donalda Trumpa pak nelze chápat jen jako izolované selhání demokratického systému ani jako pouhou odchylku v rámci běžné politické soutěže. Z psychoanalytického hlediska představuje Trump spíše symptom hlubší společenské patologie než její příčinu. Jeho návrat do prezidentského úřadu v roce 2025 je výrazem strukturální proměny americké společnosti, v níž narcistní rysy – grandiozita, potřeba obdivu, polarizace, ztráta schopnosti snášet ambivalenci – dosáhly úrovně, kdy začaly určovat samotný styl politického výběru. Trump není „nemocí Ameriky“; je jejím psychologicky logickým produktem.
Grandiózní narcistní vůdce nevzniká ve vakuu: prosperuje tehdy, když kolektivní psychika sama hledá idealizovaný objekt, do něhož může projikovat svou frustraci, úzkost a agresi. Jak ukazuje Kernbergova teorie patologického narcismu, grandiózní narcistní struktura je založena na idealizaci objektů a jejich následné devalvaci; v politické rovině se tento mechanismus může kolektivně projevit jako potřeba investovat frustraci, úzkost a agresi do idealizovaného vůdce (Kernberg, 1975, pp. 230–231). V tomto smyslu Trump zosobňuje kolektivní grandiózní self části americké společnosti – slibuje obnovu velikosti, návrat síly, odstranění ponížení a znovunastolení kontroly. Funguje jako self-objekt: stabilizuje narušené identity svých voličů tím, že jim poskytuje iluzi psychické soudržnosti skrze identifikaci s mocnou figurou. Proto je jeho charisma tak odolné vůči empirickému vyvracení: jeho podpora není primárně racionální, ale hluboce narcistně investovaná.
Současně je však nutné zdůraznit, že opačný pól amerického politického spektra nepředstavuje zdravou alternativu. Pokud Trump reprezentuje agresivní, grandiózní formu narcismu, pak progresivní proud, zosobněný v minulé prezidentské volbě Kamalou Harris a projevovaný mj. woke částí levice, představuje jeho zranitelnou, morálně narcistní variantu. Zranitelný narcismus – jak jej popisují Ronningstamová (2005) i Kernberg – není méně patologický: místo dominance a expanze se projevuje hypersenzitivitou, morální rigiditou, potřebou uznání vlastní etické čistoty a nesnášenlivostí vůči odlišnosti. Vítězství Harris by tak nebylo překonáním narcistní patologie, nýbrž pouze triumfem její jiné formy: místo grandiózní agresivity by převládla identitární moralizace, symbolická ostrakizace a administrativní paternalismus.
Americká společnost se tak nachází v situaci, kterou lze chápat jako konflikt dvou patologických narcistních pólů, nikoli jako střet zdraví a nemoci. Kleinová by tento stav interpretovala jako kolektivní selhání přechodu od paranoidně-schizoidní pozice k depresivní pozici: společnost není schopna integrovat ambivalenci, a proto rozděluje realitu na absolutně dobré a absolutně zlé objekty (Klein, 1946). Republikáni i demokraté se vzájemně nevnímají jako legitimní protivníci, nýbrž jako morálně diskvalifikovaní nepřátelé. Politika tak přestává být prostorem konfliktu zájmů a stává se psychologickým bojištěm projekcí.
Historikové, političtí psychologové i publicisté již několik let poukazují na strukturální podobnosti mezi trumpismem a mechanismy, které v minulosti umožnily vzestup autoritářských vůdců (např. Snyder, 2017; Lifton, 2019 či Fuchsman & Castelloe, 2020). Trumpův fenomén totiž nelze redukovat toliko na individuální excentricitu. Odpovídá známým vzorcům kolektivní psychopatologie. John W. Gardner (1990) ve své analýze selhávání demokracií upozorňoval, že společnosti ve stavu frustrace a ztráty důvěry často přestávají hledat kompetentní správu věcí veřejných a začínají toužit po figurách, které jim nabídnou emocionální identifikaci, jednoduchá vysvětlení a symbolickou obnovu velikosti. Trumpova přitažlivost spočívá v jeho schopnosti fungovat jako projekční plátno kolektivních úzkostí: jeho grandiózní styl rezonuje s potřebou části společnosti externalizovat vlastní frustrace do obrazu silného zachránce.
Za této situace je zcela legitimní hledat strukturální analogie s Německem 30. let a to nikoli v rovině mechanického srovnávání osobností, ale v rovině psychologických podmínek, které umožňují vznik vůdcovského kultu. Stejně jako ve Výmarské republice zde nacházíme kombinaci ekonomické frustrace, kulturní dezorientace, oslabení důvěry v instituce a kolektivní touhy po obnově národní velikosti. Trumpovo heslo „Make America Great Again“ má právě tuto regresivní psychologickou funkci: slibuje návrat ke ztracené integritě identity, aniž by řešilo skutečné strukturální příčiny krize.
Erich Fromm ve své analýze autoritářské osobnosti ukázal, že společnost procházející masovou frustrací, pocitem ponížení a dezorientace začíná hledat spasitele, který externalizuje její potlačenou agresi a nabídne iluzi řádu (Fromm, 1993). Německo nalezlo tuto figuru v Hitlerovi; část dnešní Ameriky ji nachází v Trumpovi. V obou případech nejde primárně o sílu vůdce samotného, ale o patologickou potřebu společnosti vytvořit si narcistního zachránce.
S narcistní dynamikou úzce souvisí i problém agrese. Freud již ve své práci Pocit stísněnosti v kultuře (2007) upozorňoval, že frustrace a oslabení civilizačních vazeb vedou k návratu destruktivních impulsů, které hledají legitimní objekty vybití. Narcistní politika tento proces zesiluje, protože agresi nejen toleruje, ale symbolicky legitimizuje jako obranu identity. V trumpovské éře se to projevuje například v tvrdých represivních postupech vůči migrantům a v excesivním jednání jednotek ICE (Immigration and Customs Enforcement), kde byly opakovaně dokumentovány případy nepřiměřeného násilí, ponižujícího zacházení či svévolných zásahů nejen vůči nelegálním migrantům, ale i vůči občanům USA a legálním rezidentům (Human Rights Watch, ACLU reports). Zatím posledním příkladem této dynamiky se stala vojenská eskalace vůči Íránu na konci února 2026 – eponymně nazvaná „operace Epická Zuřivost“, v níž byla kolektivně mobilizovaná agrese rámována jako nutná obrana ohrožené identity a geopolitické integrity.
Vitzova analýza kultu „Já“ (2017) zde nabývá zásadního významu: narcistní společnost generuje hlubokou úzkost, anhedonii, nudu a pocit vnitřní prázdnoty, protože čím více je identita závislá na externím potvrzení, tím méně stabilní je její vnitřní základ. Výsledkem je kolektivní hledání idolů – vůdců, ideologií, morálních kýčů –, které mají tuto prázdnotu zaplnit. Trumpův kult osobnosti i woke moralismus jsou v tomto smyslu dvě varianty téhož obranného mechanismu: oba nabízejí iluzi psychické soudržnosti v době, kdy společnost ztrácí schopnost unést nejistotu, pluralitu a frustraci.
Z toho plyne zásadní závěr: Trumpův politický konec – ať už přijde kdykoli – nebude automaticky znamenat uzdravení americké společnosti. Odstranění symptomu neřeší patologii, která jej vytvořila. Dokud zůstane nedotčena hlubší kulturní a psychologická struktura narcistní společnosti, budou se objevovat další varianty téhož fenoménu: noví vůdci, nové formy polarizace, nové projekce spasitelství. Americká krize tedy není krizí jednoho politika, ale krizí civilizační psychiky, která ztratila schopnost rozlišovat mezi silou a grandiozitou, mezi autoritou a dominancí, mezi morálkou a narcistním sebeutvrzením.
7. Perspektivy vývoje: fragmentace, zrychlení, krize versus možnost katarze
Pokud budou popsané tendence pokračovat, nelze očekávat lineární stabilizaci amerického politického systému, nýbrž spíše jeho další fragmentaci do paralelních symbolických a afektivních světů. Z hlediska objektových vztahů a TFP modelu (Kernberg, 1975, 1984; Clarkin, Yeomans & Kernberg, 2006) by tento vývoj odpovídal prohlubování splittingu na kolektivní úrovni: politické identity se dále oddělují do rigidních, vzájemně neintegrovatelných celků, v nichž je druhá strana konstruována nikoli jako legitimní opozice, nýbrž jako ohrožující objekt.
V takovém prostředí se politické rozhodování stále více vzdaluje od institucionální racionality a přesouvá se k afektivní regulaci prostřednictvím okamžitého veřejného uznání. Tento proces lze chápat jako hypertrofii potřeby self-objektové validace: politický aktér již nereprezentuje pouze zájmy, ale stabilizuje vlastní i kolektivní identitu skrze zpětnou vazbu publika. Současně jde o strukturální napětí mezi egem a superegem, kdy oslabení interních regulačních mechanismů vede k externalizaci konfliktu a k jeho řešení skrze projekci do politických a ideologických objektů.
Za přetrvávání paranoidně-schizoidní organizace na sociální úrovni je schopnost integrovat ambivalenci nahrazena cyklickým střídáním idealizace a devalvace, což činí politický systém vysoce citlivým na emoční impulzy a symbolické události. Robert J. Lifton (2019) v tomto kontextu upozorňuje na fenomén „maligní normality“, kdy se extrémní vzorce chování postupně stávají běžnou součástí institucionálního provozu, aniž by byly vnímány jako patologické.
Z dlouhodobého hlediska tak může docházet k oslabení institucionální paměti a procedurální kontinuity ve prospěch krátkodobé afektivní reakce. Politický systém se stává reaktivním, nikoli deliberativním: rozhodnutí jsou více determinována logikou okamžité rezonance v mediálním prostoru než strukturální analýzou důsledků. Politika bude více a více performativní bez ohledu na politickou příslušnost svých aktérů. Tato dynamika je posilována technologickým prostředím sociálních sítí, které fungují jako kontinuální zesilovač emoční polarizace a narcistní validace.
Vedle scénáře postupné eroze však existuje i druhá, teoreticky možná varianta: že extrémní eskalace krize sama vytvoří podmínky pro kolektivní korektivní reakci. Historické zkušenosti ukazují, že společnosti někdy projdou hlubokou regenerací teprve poté, co destruktivní dynamika dosáhne bodu, kdy se stane neudržitelnou. Německá poválečná transformace po roce 1945 je v tomto směru klasickým příkladem: teprve totální kolaps nacistického projektu, vojenská porážka, morální diskreditace režimu a dlouhodobý proces denacifikace otevřely prostor pro rekonstrukci demokratické kultury (Fromm, 1993; Snyder, 2017).
Z psychoanalytického hlediska by taková katarze odpovídala momentu, kdy grandiózní obranný systém narazí na realitní limit, který již nelze psychicky popřít. V individuální terapii narcistních pacientů popisuje Kernberg tento moment jako narušení patologické grandiozity skrze konfrontaci s realitou, jež umožňuje postupnou reintegraci splitovaných částí self (Kernberg, 1984). Analogicky lze předpokládat, že i společnost může být nucena opustit narcistní iluze teprve tehdy, když náklady na jejich udržování překročí únosnou mez — například v podobě ústavní krize, ekonomického kolapsu, rozsáhlého institucionálního selhání nebo mezinárodní izolace.
Takový vývoj však ve Spojených státech zatím není nejpravděpodobnější. Na rozdíl od Německa roku 1945 Amerika nečelí totální vojenské porážce ani úplnému zhroucení státních struktur. Instituce — jakkoli oslabované — nadále fungují, federální systém distribuuje moc mezi více center a americká společnost zůstává pluralitní a ekonomicky robustní. Právě tato institucionální resilience paradoxně snižuje pravděpodobnost dramatické očistné katarze: systém je dostatečně silný, aby absorboval patologické excesy, ale zároveň tím oddaluje moment, kdy by byl nucen projít hlubokou sebereflexivní transformací.
Liftonova koncepce „maligní normality“ zde nabízí důležitý argument: patologický stav může přetrvávat velmi dlouho právě proto, že se postupně normalizuje a nevytváří dostatečný šok k obratu (Lifton, 2019). Podobně i Erich Fromm upozorňuje, že moderní společnosti často preferují adaptaci na patologické poměry před bolestivou změnou, protože únik do autoritářských struktur krátkodobě snižuje úzkost (Fromm, 1993).
Proto je v tuto chvíli realističtější očekávat nikoli náhlou katarzi, ale dlouhé období oscilace mezi krizemi a částečnými korekcemi. Ozdravný proces je možný — avšak pouze za podmínky, že americká společnost obnoví schopnost unést ambivalenci, znovu legitimizuje institucionální autoritu a vytvoří kulturní protiváhu narcistnímu modelu identity. Jinými slovy: Trump může být katalyzátorem budoucího obratu, ale sám jeho pád nebude znamenat automatické uzdravení. Pokud nedojde ke změně hlubších kulturních a psychologických struktur, narcistní poptávka po dalších „spasitelských“ vůdcích přetrvá.
8. Závěr: americká zkušenost, nadčasovost Lasche a paralely s evropským prostorem
Teoretické intuice Christophera Lasche (2016) a Paula Vitze (2017) se v současné době ukazují jako mimořádně prediktivní. Laschova diagnóza „kultury narcismu“ nepopisuje pouze individuální psychopatologii, ale strukturální proměnu západních společností, v níž se institucionální autorita fragmentuje a je nahrazována personalizovanými formami legitimity. Vitzův důraz na „kult Já“ pak doplňuje tento obraz o vývojovou perspektivu: jedinec, který je dlouhodobě sociálně formován logikou seberealizace bez odpovídajícího zakotvení v transcendentních či komunitních strukturách, je psychologicky predisponován k hledání externího potvrzení identity.
V tomto rámci se grandiózní a morální narcismus nejeví jako protiklady, ale jako komplementární modality téže kulturní struktury. První akcentuje moc, expanzi a dominanci, druhý morální čistotu, etickou bezchybnost a symbolickou exkluzi. Oba však sdílejí závislost na veřejném uznání a tendenci redukovat politický prostor na scénu potvrzování identity.
Zatím se 21. století jeví jako století narcismu, a to nejen ve Spojených státech, ale s jistými varietami celé západní společnosti. Z perspektivy komparativní analýzy totiž vykazuje americká zkušenost určité paralely s evropským prostředím, a to včetně českého. I zde lze pozorovat rostoucí význam mediální performativity politiky, zesílený tlak na veřejnou konstrukci identity a zrychlení politických reakcí pod vlivem digitálních médií. Český systém se však liší historickou trajektorií institucí a nižší mírou personalizace moci, což dosud tlumí některé extrémní projevy vůdcovského narcismu typické pro americký kontext.
Přesto sdílené strukturální rysy – zejména polarizace veřejné debaty, morální zjednodušování komplexních problémů a rostoucí citlivost na symbolické konflikty – naznačují, že nejde o specificky americký jev, ale o širší civilizační tendenci pozdně moderních demokracií. Z psychoanalytické perspektivy lze tuto tendenci chápat jako oslabení kapacity pro integraci ambivalence, což vede k opakovanému návratu splittingu na kolektivní úrovni.
Porozumění těmto mechanismům – jak je formulují Kernbergova škola, Kleinová, Kohut, Lasch Lifton a další – umožňuje přesunout debatu od moralizující interpretace politiky k její hlubší psychodynamické analýze. A právě tato změna perspektivy může být klíčová pro posílení institucionální odolnosti: nikoli odstraněním „špatných aktérů“, ale pochopením struktur, které jejich opakovanou produkci umožňují.
Seznam zdrojů
American Civil Liberties Union (ACLU). (2024–2025). Documentation on ICE misconduct and civil rights violations.
Clarkin, J. F., Yeomans, F. E., & Kernberg, O. F. (2006). Psychotherapy for borderline personality: Focusing on object relations. Washington, DC: American Psychiatric Publishing.
Columbia University Task Force on Antisemitism. (2024). Report #2: Task Force on Antisemitism. Columbia University.
Freud, S. (1999). K zavedení narcismu. In Spisy z let 1913–1917 (Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 10). Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.
Freud, S. (2002). Já a Ono. v Mimo princip slasti a jiné práce z let 1925–1931 (Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 13) Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.
Freud, S. (2007). Pocit stísněnosti v kultuře. v Spisy z let 1920–1924 (Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 14) Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.
Fromm, E. (1993). Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko.
Fuchsman, K., & Castelloe, M. (2020). The anatomy of narcissistic leadership: Interview with Otto Kernberg. In M. Maccoby & K. Fuchsman (Eds.), Psychoanalytic and Historical Perspectives on the Leadership of Donald Trump. Routledge
Gardner, J. W. (1990). On leadership. New York, NY: Free Press.
Gnambs, T., & Appel, M. (2018). Narcissism and social networking behavior: A meta-analysis. Journal of Personality, 86(5), 735–747. https://doi.org/10.1111/jopy.12305
Human Rights Watch. (2024–2025). Reports on ICE detention abuse and migrant enforcement practices.
Kernberg, O. F. (1975). Borderline conditions and pathological narcissism. New York, NY: Jason Aronson.
Kernberg, O. F. (1984). The treatment of patients with borderline personality organization. New York, NY: Jason Aronson.
Klein, M. (1935). A contribution to the psychogenesis of manic-depressive states. International Journal of Psychoanalysis, 16, 145–174.
Klein, M. (1946). Notes on some schizoid mechanisms. International Journal of Psychoanalysis, 27, 99–110.
Kohut, H. (1971). The analysis of the self. New York, NY: International Universities Press.
Kohut, H. (1977). The restoration of the self. New York, NY: International Universities Press.
Lasch, C. (2016). Kultura narcismu: Americký život ve věku snižujících se očekávání (D. Micka, Trans.). Praha: Triton.
Lifton, R. J. (2017). The climate swerve: Reflections on mind, hope, and survival. New York, NY: New Press.
Lifton, R. J. (2019). Foreword: Malignant normality and the Trump era. In B. X. Lee (Ed.), The dangerous case of Donald Trump: 37 psychiatrists and mental health experts assess a president (Expanded ed.). New York, NY: Thomas Dunne Books.
Perry, S. L., Whitehead, A. L., & Grubbs, J. B. (2021). Taking America back for God: Christian nationalism in the United States. New York, NY: Oxford University Press.
Putnam, R. D. (2000). Bowling alone: The collapse and revival of American community. New York, NY: Simon & Schuster.
Ronningstam, E. (2005). Identifying and understanding the narcissistic personality. New York, NY: Oxford University Press.
Snyder, T. (2017). On tyranny: Twenty lessons from the twentieth century. New York, NY: Tim Duggan Books.
Twenge, J. M., Miller, J. D., & Campbell, W. K. (2014). The narcissism epidemic: Commentary on modernity and narcissistic personality disorder. Personality Disorders, 5(2), 227–229.
Vitz, P. C. (2017). Psychologie a kult „Já“. Praha: Karmelitánské nakladatelství.
[1] Je třeba zdůraznit, že zde užitý psychoanalytický slovník (např. narcismus, splitting či projekce) je použit v rámci kulturně-analytického a heuristického modelu inspirovaného TFP a objektovými vztahy, nikoli jako klinická diagnóza jednotlivců či politických skupin.
