Julii Kristevu známe v mnoha rolích – jako „poslušnou dceru Lacana“[1], feministku nebo třeba postmoderní teoretičku. Sama o sobě však říká: „Nazvala bych se spíše energickou pesimistkou.“[2] Nastiňuje tak zajímavou perspektivu, ze které můžeme k jejímu dílu přistoupit. V následujícím textu se o to pokusíme: pojmy energie a pesimismu totiž vyjadřují nejen její postoje, ale […]
